Belgická opevnění

Belgie v současné podobě vznikla v roce 1830 odtržením od Nizozemí. Od začátku deklarovala svojí neutralitu. Poloha mezi dvěma mocnostmi - Francií a Německem ovšem představovala značná vojenská rizika. Toto nebezpečí se dále prohloubilo po Prusko-francouzské válce v letech 1870 - 1871. Po ní došlo nejen ke změnám hranic a Německu připadlo Alsasko a Lotrinsko, ale dále rostlo nebezpečí vypuknutí dalšího vojenského konfliktu. V této době se soustředila pevnostní výstavba v Belgii výhradně na zesilování důležité pevnosti v Antverpách, která zároveň sloužila jako "národní reduit".

Již nějakou dobu se ovšem ozývaly hlasy požadující opevnění údolí řeky Mázy (Meuse), s velkým množstvím důležitých komunikací a železnic. Tento prostor představoval jeden z nejsnazších nástupních prostorů v případě vypuknutí války mezi Německem a Francií. Zajímavé je, že požadavky na výstavbu opevnění zaznívaly i od samotné Francie i Německa. Složitá politická situace a vysoké finanční náklady celý projekt poněkud zdržely, nicméně celá výstavba se nakonec rozjela v roce 1888.

Koncepce výstavby belgických fortů je neodmyslitelně spjata s Henri Alexis Brialmontem (1821 - 1903). Již okolo roku 1860 byly podle jeho návrhů budovány forty v Antverpách, od roku 1874 dokonce této pevnosti velel. Jelikož jeho návrhy na výstavbu dalších opevnění byly vytrvale odmítány, odskočil si na začátku 80. let 19. století do Rumunska, kde vedl výstavby jedné z největších pevností své doby, která byla tvořena prstencem okolo hlavního města Bukurešti. Již zde je možné pozorovat základní podobu fortů, které byly později budovány v Lutychu a Namuru.

Situace v Antverpách byla poněkud odlišná. Výstavba opevnění zde probíhala v podstatě kontinuálně. Byly modernizovány starší objekty a budovány nové. V druhé polovině 19. století byl budován vnitřní pevnostní prstenec. Od roku 1906 pak vnější prstenec opevnění. Ve zcela rovinatém terénu s vysokou hladinou spodní vody byly budovány forty s obvodovým vodním příkopem. Vyprojektovány byly čtyři základní varianty. Jejich odolnost vzrostla a byla normována proti ráži dělostřelectva 28 cm. Hlavní výzbroj byla umístěna v otočných pancéřových věžích, značná byla ovšem také přítomnost pevnostního dělostřelectva v traditorech postřelujících mezilehlé prostory. Budovány byly také menší mezilehlé objekty se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Do vypuknutí války se větší část fortů nepodařilo zcela stavebně dokončit. Instalováno zde bylo přibližně 200 otočných věží.

Začátek 1. světové války přinesl naprostý šok. Německá armáda vstoupila na území Belgie nejen s vlastními moždíři ráže 42 cm, které byly evidované jako zbraně těžkého pobřežního dělostřelectva, ale také se "zapůjčenými" rakousko-uherskými moždíři od společnosti Škoda ráže 30,5 cm. Tyto zbraně naprosto decimovaly nedostatečně odolné rozměrné stavby z prostého betonu a byly schopné doslova odstřílet jednotlivé pancéřové prvky z místa svého uložení. Po rychlém pádu pevností Lutych a Namur následoval pád také nejsilnější pevnosti té doby - Antverp.

Po obsazení německou armádou byla značná část výzbroje sešrotována. V souvislosti s nepřiznivým vývojem na západní frontě přistoupilo později Německo k přestavbě řady fortů pevností Lutych a Namur na pěchotní opěrné body. V rámci ní byly provedeny rozsáhlé přestavby, zesilování odolnosti a modernizace vnitřního vybavení včetně nové ventilace. V Antverpách byla část prstence zakomponována do v letech 1917 - 1918 budované opevněné pozice pojmenované Holandstellung se stovkami pasivních a kulometných objektů. Osazeny byly také moderní agregáty. V tomto stavu forty převzala po konci 1. světové války opět belgická armáda.

Koncepční příprava výstavby nových opevnění probíhala od poloviny 20. let. Po vleklých sporech o jeho podobě předložila Komise pro opevňování svůj návrh v roce 1931 a samotná výstavba započala o rok později. Plán počítal s modernizací části fortů v okolí Lutychu a Namuru. Opět došlo k výraznému zesílení objektů, přičemž většina vnitřních prostor byla buď zabetonována, nebo rozdělena na menší a zesílena železobetonem. Vnitřní vybavení a skladovací prostory byly přesunuty do nově vyražených podzemních prostor, které se nacházely ve dvou výškových úrovních. Hlavní výzbroj byla redukována a modernizována, chybějící věže byly nahrazovány těmi, které se ještě nacházely v nemodernizovaných fortech a které tak přežily německé likvidace v průběhu 1. světové války. Především v Namuru byly do sestavy fortů zakomponovány malé železobetonové objekty s kulometnou i protitankovou výzbrojí. Opevnění mělo být budováno primárně na řece Máze, na vodních kanálech na severovýchodě země a na Gentském předmostí. Spíše uzávěrový charakter mělo mít opevnění na hranicích s Lucemburskem. Moderní těžké opevnění pak bylo plánováno na přístupech k Lutychu, který byl nejvíce ohrožen německým útokem. Pouze pozvolné tempo výstavby akcelerovalo s rostoucím napětím v Evropě od roku 1935.

Obranná koncepce opět počítala s ústupovým bojem, kdy se v případě neúspěchu na bitevním poli se měla armáda postupně stáhnout do Pevnosti Antverpy, kde měla vyčkat na příchod spojeneckých jednotek (francouzských a britských). K tomuto účelu došlo k výstavbě několika linií opevnění využívajících vodní kanály východně od Antverp. Tato linie byla následně prodloužena až po Brusel. Po odkladech se rozběhla také výstavba na předmostí Gentu. Na přístupech k Lutychu byly vybudovány tři obranné linie a čtveřice moderních dělostřeleckých tvrzí. Jejich koncepce se ovšem nedokázala vymanit z podoby Brialmontových fortů.

Na začátku války v roce 1940 tak bylo k dispozici následující opevnění:

• Uzlová obrana na hranicích s Lucemburskem bránící důležité komunikace v jinak členitém terénu a předsunutá postavení na hranicích s Německem a Holandskem
• Lutyšská opevněná pozice (Position Fortifiée de Liège (PFL)) se čtveřicí moderních fortů - Eben Emael, Aubin-Neufchateau, Battice a Tancrémont (další dva plánované nebyly realizovány) se skládala z předsunutých postavení s lehkými bojovými objekty. Jako PFL I byla označována linie obsahující zmíněné moderní forty a celkem 178 objektů, většinou jednoduchých staveb pro jeden až dva těžké kulomety. Nechyběly zde ovšem ani silně vyzbrojené samostatné objekty s protitankovou a kulometnou výzbrojí opatřené pancéřovými zvony a samostatné dělostřelecké pozorovatelny. Linie PFL II obsahovala modernizované Brialmontovy forty východně od řeky Mázy doplněný moderními samostatnými objekty, často s větší bojovou hodnotou než v případě PFL I. Vybudována zde byla také souvislá protitanková překážka. PFL III byla nesouvislá linie objektů blokujících důležité komunikace na východní straně řeky, zatímco PFL IV obsahovala objekty vybudované na západní straně Mázy.
• Obranné postavení na řece Máze (Meuse) propojující modernizované pevnosti Namur a Lutych sloužící jako předmostí
• KW-linie vedoucí jižním směrem od Antverp a podél řeky Dyle včetně obrany Bruselu a dvě linie ve směru Brusel - Namur. Na této linii se měla bránit mobilizovaná belgická armáda společně s francouzskou a britskou. Zde tak mělo dojít k finálnímu zastavení německého postupu.
• Obrana vodních kanálů na severovýchodě země bránící obejití hlavních opevnění přes území Holandska. Jedná se o pozice na Albertově kanálu a na kanálech Turnhout a Máza - Šelda. Tyto linie se sbíhaly u moderního Fortu Eben-Emael severně od Lutychu.
• Dlouho plánované Gentské předmostí, k jehož realizaci došlo až v letech 1934/1935. Vybudována zde byla řada poměrně zajímavých objektů se silnou výzbrojí. Nechyběly zde ani pancéřové zvony.
• Pevnost Antverpy jako "Národní reduit". Reaktivace fortů a výstavba nových objektů s desítky kilometrů dlouhým protitankovým příkopem opět probíhala až na konci 30. let, navíc s výrazně omezenými finančními prostředky. Obranu tvořila řídká linie lehkých objektů určených k bočním palbám. Samotné forty byly degradovány do role pěchotních opěrných bodů.
• Obrana pobřeží, která byla spíše formálního charakteru.

Tyto stránky se primárně věnují Lutyšská opevněné pozici (Position Fortifiée de Liège) a jejím moderním fortům vybudovaným v rámci PFL I.