Typologie belgických objektů

Moderní forty

Výstavba moderních fortů měla probíhat na přístupech k Lutychu, který byl nejvíce ohrožen případným německým vpádem. Hlavním úkolem bylo zadržet nenadálý útok nepřítele a získat tak čas pro potřebnou mobilizaci polní armády. Toho mělo být docíleno především zničením všech mostů přes řeku Mázu a zablokováním důležitých komunikací vedoucích od hranic. Obranu zde zahušťovaly také čtyři linie stálého opevnění a předsunutá postavení. Část starších tzv. Brialmontových fortů navíc byla v druhé polovině 20. let modernizována a přezbrojena.

Především z finančních důvodů byly nakonec postaveny pouze čtyři moderní forty. Ty lze navíc rozdělit do dvou skupin. Starší forty Battice a Eben-Emael a modernější Aubin-Neufchâteau a Tancrémont (Pepinster). Společným znakem je umístění většiny objektů za obvodový příkop, který je reliktem starších Brialmontových fortů. Veškerá infrastruktura byla nicméně umístěna hluboko pod úroveň terénu, s ubikacemi umístěnými většinou mimo povrch samotného fortu. Hlavní dělostřelecká výzbroj nebyla umístěna do centrálního masivu, ale rozprostřena po poměrně značné ploše do samostatných objektů. Některé části podzemí jsou unifikované pro všechny forty - například ubikace, kuchyně, sociální zázemí, ošetřovny, strojovny, sklady munice a pohotovostní úkryty. S výjimkou Eben-Emaelu jsou si velmi podobné také mírové a válečné vchodové objekty a objekty pomocného nasávání vzduchu.

Starší forty Battice a Eben-Emael byly původně postaveny se systémem ventilace, který počítal se zásobováním filtrovaným vzduchem pouze kasárenského bloku v podzemí. Modernizace ventilace byly prováděny až dodatečně. Rozdílný je také způsob obrany obvodového příkopu, který byl proveden primárně pomocí kaponiér. Ty tak byly přímo vystaveny případnému nepřátelskému ostřelování. Toto lze považovat za výrazný krok zpět i oproti starším Brialmontovým fortům. Protitankovou výzbroj tvořily pevnostní kanóny ráže 6 cm. Pro pozorování sloužily malé a velké zvony s malými pozorovacím průzory, někdy označované jako typ Eben-Emael. Na tento fort se zároveň nedostal žádný zvon pro těžký kulomet. Na více exponovaný Fort Battice nicméně ano.

Dva modernější forty Aubin-Neufchâteau a Tancrémont byly pro účely protitankové obrany vyzbrojeny pevnostními kanóny ráže 4,7 cm. Pro pozorování sloužily zvony, které umožňovaly také blízkou obranu pomocí lehkých kulometů. Nejmarkantnější změnou nicméně byl návrat ke kontreskarpovým kaponiérám postřelujícím dno obvodového příkopu, které nebyly tak náchylné na nepřátelskou palbu. Jejich výzbroj tvořily pevnostní protitankové kanóny ráže 4,7 cm, těžké kulomety a k dispozici byl také výkonný světlomet. Budovány byly v jednostranné nebo podvojné podobě. Nejmarkantnějším rozdílem bylo nicméně použití výkonnějšího ventilačního systému, který umožňoval ventilaci celého fortu. Pro tyto účely byl vyprojektován poměrně komplikovaný systém nasávání vzduchu, který navazoval na koncepci použitou při modernizaci starších fortů na konci 20. let 20. století. Hlavní výzbroj fortů ve finální podobě tvořily otočné výsuvné věže pro kanóny ráže 75 mm. Plánované věže pro kanóny ráže 120 mm se po finanční redukci na tyto forty nedostaly. Velkou změnou byla ovšem výstavba objektů pro minomety ráže 81 mm francouzského původu, které zajišťovaly blízkou obranu. Forty Battice ani Eben-Emael touto výzbrojí nedisponovaly.

Fort Eben-Emael byl vybudován v letech 1931-1935 na výšině severovýchodně od obce po které nese svůj název. Právě zde navrhoval již dříve Brialmont výstavbu uzávěrového fortu, který by bránil komunikace vedoucí od holandského Maastrichtu k Lutychu, případně do nitra Belgie. K výstavbě bylo nicméně přistoupeno až ve chvíli, kdy poměrně výrazný hřeben protnula výstavba Albertova vodního kanálu. Díky tomu zde vznikla výborná překážka tvořená více než 60 metrů vysokými, téměř kolmými srázy v kombinaci s obtížně překročitelnou vodní plochou. Celá západní a část jižní strany návrší, do kterého byl fort zasazen, byla kryta strmými srázy, na severozápadní straně navíc u paty doplněnými umělým vodním příkopem. Největší nebezpečí tak představovalo proniknutí útočníka po hřebenu z jihovýchodu. Zde by však musel nejprve překročit řeku Mázu a Albertův kanál, nehledě na značné převýšení terénu v tomto prostoru. Obrana zde byla vyřešena vyhloubením příkopu a navazující protitankovou stěnou. To vše bylo postřelováno pomocí kaponiér umístěných na dně eskarpové strany příkopu. Hlavní výzbroj byla určena k bočním palbám. Pouze část výzbroje vchodového objektu působila čelně proti přístupové komunikaci. Na povrchu fortu byly jednotlivé objekty rozprostřeny po značné ploše. Nechyběly zde ani klamné objekty. Vzhledem k terénu se nepočítalo příliš s tím, že by se nepříteli podařilo probojovat na povrch fortu. Zde zcela chyběly jakékoliv překážky a blízká obrana hlavních pancéřových prvků a střílen.

Zároveň se jednalo o místo, kde se potkávala hned trojice linií opevnění vedoucí podél řeky Mázy, podél Albertova kanálu a podél soustavy vodních cest ve směru Šelda - Máza. Hlavním úkolem fortu bylo krytí důležitých mostů vedoucích severně od něj přes Albertův kanál od Maastrichtu. Postřelovat odtud bylo možné ovšem také rozsáhlé prostory podél Mázy ve směru Visé a Lutychu.

Fort Aubin-Neufchâteau 1935 - 1940 a Fort Tancrémont 1935 - 1937 (stavební úpravy probíhaly ještě v době německého útoku v roce 1940) jsou představiteli druhé genera moderních fortů. Hlavní bojové objekty jsou obklopeny hlubokým příkopem, který byl postřelován z jednoduchých a podvojných kontreskarpových kaponiér. Kontreskarpa byla vybetonovaná. Eskarpa byla tvořena pouze zemním valem. Tvar fortu byl trojúhelníkový/čtvercový s centrálně umístěným minometným objektem vyzbrojeným trojicí minometů francouzského původu. Ostatní bojové objekty se nacházely v rozích ohraničeného prostoru. Nechyběl zde ani válečný vchod. V hojné míře byly do stropnic osazovány zvony pro těžký kulomet a pro pozorování a blízkou obranu. Mimo samotný fort byly vysunuty dva objekty - válečný vchod s hlavním nasáváním vzduchu a objekt pomocného nasávání vzduchu. Výjimkou je objektu Fortu Aubin-Neufchâteau pro dva zvony s protitankovými kanóny, které postřelovaly níže probíhající silnici východně od fortu.

Podzemí se nacházelo 20 - 30 metrů pod povrchem. Přímo pod fortem se nacházely sklady munice, strojovna a velitelské stanoviště. Kasárenský blok včetně sociálního zázemí, ošetřovny a filtrovny vzduchu, pak byl vybudován v blízkosti válečného vchodu a pomocného objektu nasávání vzduchu. Válečný vchod byl unifikovanou stavbou vyzbrojenou pouze lehkým kulometem ve střílně pod betonem. Na stropnici se nacházel zvon nasávání vzduchu a zvon pro pozorování a blízkou obranu. Veškerá manipulace s nákladem musela být prováděna ručně. Napojení na podzemí bylo pomocí schodiště. Nákladní výtah se nacházel v mírovém vchodě. Výkon strojovny a zásobníky PHM se záhy ukázaly jako zcela nedostatečné. V době německého útoku tak byly tyto prostory rozšiřovány, včetně stavby nového objektu pro odvod zplodin.

Napojení na podzemí bylo realizováno pomocí rovných schodišť, nákladních výtahů a svislých šachet, kdy se uprostřed nacházela dvojice nákladních výtahů a po obvodu ocelové schodiště. Ocelové pláty na plošinách mezi schodišti bylo možné sklopit a získat tím manipulační prostor pro přesun materiálu. V jednom z rohů šachty byl navíc veden žebřík s průlezy v podlahách. Toto poměrně zajímavé řešení se ukázalo jako ne příliš povedené v průběhu bojů, kdy pouhé tlakové vlny z odpálených kumulativních náloží masivně ničily celý tento systém schodišť a výtahů.

Fort Battice (1934 - 1940), jehož stavba započala jako druhá v pořadí je svým uspořádáním jakýmsi hybridem mezi nejstarším Fortem Eben-Emael a Fort Aubin-Neufchâteau a Tancrémont. Většina obvodového příkopu tak je bráněna pomocí kaponiér stejně jako Eben-Emael, nachází se zde však i jedna kontreskarpová kaponiéra. Specificky je pak řešena obrana dnes již snesené železnice, která přiléhala k severní části fortu. Fort byl vybudován nejblíže k Německým hranicím, z tohoto důvodu obdržel pancéřové prvky v nejvyšší realizované odolnosti. Také odolnost zde vybudovaných objektů je nejvyšší ze všech čtyřech fortů. Některé kaponiéry disponují pouze pozorovacími zvony, stejně jako ty na Eben-Emaelu, jiné ovšem již obdržely zvony pro těžké kulomety s úctyhodnou sílou pancíře 45 cm. Velkou nevýhodou se ukázala být nepřítomnost minometného objektu. Naopak fort disponoval hned dvojicí otočných věží s kanóny ráže 120 mm, což z něj činilo co do výzbroje v otočných pancéřových věžích nejsilnější prvek obrany.

Také vstup do objektu je zde již řešen pomocí mírového a válečného vchodu. Nechybí ani samostatný objekt nasávání vzduchu.

Modernizované forty

V druhé polovině 20. let bylo rozhodnuto o modernizaci vybraných Brialmontových fortů pevnostních prstenců Lutychu a Namuru. Pozornost byla zaměřena primárně na objekty na pravém (východním) břehu řeky Mázy, které měly tvořit případné předmostí. K modernizaci bylo určeno celkem 15 fortů. Dominantní výzbrojí se staly těžké kulomety. V dělostřelectvu převládaly houfnice ráže 7,5 cm umístěné v otočných výsuvných věžích. Jednalo se o repasované starší věže původně určené pro kanóny ráže 5,7 cm. Primárně do Lutychu zamířily do otočných věží kanóny ráže 15 a 10,5 cm. Do výzbroje zamířily také granátomety (minomety) ráže 12 a 8 cm. Většina zbraní byla kořistního původu a již značně opotřebovaná. V Namuru byly věže nahrazeny malými bojovými objekty napojenými na zbytek fortu, případně došlo k zabetonování nevyužitých šachet po dělostřeleckých věžích. Otočnou výsuvnou věž pro světlomet nahradilo dělostřelecké pozorovací stanoviště. Posádku modernizovaných fortů tvořilo 400 - 500 mužů v závislosti na síle výzbroje.

Provedeny byly rozsáhlé přestavby spočívající v zaslepení většiny vchodů a otvorů vedoucích do nitra fortu. Pancéřové prvky byly zodolněny železobetonovou konstrukcí. Zesílení interiéru bylo prováděno po vzoru starších německých úprav. V chodbách byla snižována výška stropu. Stropnici nově tvořil vlnitý plech, meziprostor byl zabetonován. Ve větších místnostech a sálech byly z železobetonu vytvořeny nové stěny a stropy, čímž se opět snížila nejen výška, ale také podlahová plocha. Většina místností v centrálním masivu s pancéřovými prvky byla zarovnána kamenem a zazděna. Některé části sice zůstaly volné, vstupy do nich ovšem byly zabetonovány.

Největší změnou ovšem byla ražba nových podzemních prostor. Ty se nacházely na dvou výškových úrovních. V hloubce přibližně 10 metrů pod centrálním masivem se nacházela čtvercová chodba, která pomocí průlezů a výtahů napojovala jednotlivé pancéřové prvky na podzemí. Odtud vedlo schodiště do hloubky 20 - 30 metrů, kde se nacházel zbytek potřebné infrastruktury včetně muničních skladů. Odtud také vedla nízká chodba k objektu pro nasávání vzduchu, který byl většinou umístěn na krytém místě několik set metrů od fortu.

Samostatné objekty

V meziválečném období bylo v Belgii vybudované velké množství různých typů samostatných objektů. Ty se často opíraly o různé typy vodních toků, které zároveň sloužily jako protitanková a protipěchotní obrana. Tam, kde nebyla voda k dispozici byly stavěny souvislé linie překážek.

Současný stav samostatných objektů a možnosti jejich průzkumu jsou velmi obtížné. Velké množství objektů bylo v poválečném období odstraněno v souvislosti s výstavbou nových domů i dopravních staveb. Velké množství objektů je zazděných, včetně střílen a nepřístupných. Svojí roli hraje také intenzivní zemědělství a výrazné rozparcelování pozemků, které není v takové míře v jiných zemích obvyklé. Svojí roli hraje také výrazně vysoká hustota osídlení. Dodnes je sice možné narazit na dobře zachovalé objekty, některé jsou i aktivně udržované. Rozprostřené jsou ovšem po téměř celé Belgii a jejich návštěva je tak značně časově náročná, často s nejistým výsledkem. Situace se zde mění velmi rychle, a řada objektů známých z fotografií jen několik let starých byla odstraněna. Pro ukázku tak níže uvádím nákresy objektů z Denkschriftu a několik fotografií. Zajímavé objekty, které je možné navštívit jsou zaneseny na mapu na hlavní stránce.

Primární výzbrojí samostatných objektů byly těžké kulomety. V omezeném množství se do nich dostaly také protitankové kanóny a dělostřelecká výzbroj. Instalovány byly různé typy malých pozorovacích zvonů. Variabilita v typech byla výrazná. Některé typy objektů se vyskytují pouze v konkrétní obranné linii. Poměrně zajímavé objekty byly budovány na KW linii a v okolí Gentu. Silně vyzbrojené objekty se nacházejí také v okolí Lutychu.

V otevřené a přehledné krajině bylo problémem maskování objektů. Pokud to bylo možné, byly umisťovány do křovinatých remízků, na okraje lesíků, nebo do zeleně podél cest. Většinou se ovšem nacházely ve zcela otevřené krajině, kde nezbylo nic jiného, než je maskovat jako různé hospodářské nebo průmyslové stavby. Používaný byly různé způsoby masek, včetně reklamních poutačů. Některé objekty byly vestavěny do zdymadel a jiných vodohospodářských zařízení.