Vybavení

Světlomety

Velká pozornost byla věnována osvětlení bojiště v noci, a to přesto, že koncepce otočných výsuvných věží na modernizovaných Brialmontových fortech byla opuštěna. Do řady objektů byly instalovány elektrikou napájené stěnové světlomety o průměru 32 cm s dosahem okolo 200 metrů, případně s průměrem 45 cm a dosahem 700 metrů, které disponovaly 400W žárovkou. Způsob jejich osazení byl shodný, nacházely se v masivní otočném pancéřovém krytu, který byl ovládaný pákou. Obsluhu tvořil jeden člověk. Tato pancéřová kulisa byla ovládána ze shora, což si vyžádalo vytvoření výklenku ve stěně nad světlometem. Aby byla v těchto místech dodržena odolnost objektů, byla zde umístěna rozměrná pancéřová deska. V době, kdy nebyl používán se tak reflektor nacházel ukrytý za pancéřovou oponou. Z vnějšku se podoba průzoru značně liší. U starších objektů na Fortu Eben Emael se jedná o v betonu tvarovaný oválný průzor vedený zdí objektu. U modernějších staveb byl světlomet umisťován do různých pancéřových ozubených střílen, v některých provedeních disponujících také malý pozorovacím průzorem. Na tvrzi Tancrémot se v případě kontreskarpových kaponiér jedná o nejmasivnější pancéřový prvek, který svým rozměrem předčí i střílny pro protitankový kanón ráže 4,7 cm.

V jednom exempláři byl do Fortu Aubin-Neufchâteau osazen zvon pro světlomet. Jeho úkolem byl osvětlovat úbočí se silnicí jižně od fortu, na které pálila dvojice kanónů ráže 4,7 cm umístěná v jednostřílnových zvonech. Každý průzor tak byl směřován do opačného směru - východně a západně. Zbytek zvonu byl opatřen betonovým límcem, který zároveň vymezoval rozsah působení světlometu. Zvon se zde zachoval dodnes, byl však silně poškozen při trhání pancéřových prvků, které zde proběhlo v poválečném období. V rámci něj byl odříznut autogenem vrchlík zvonu. Oba zvony s PTK pak byly sešrotovány.

 

Systém nasávání a filtrování vzduchu

Bohaté, veskrze negativní zkušenosti s bojovými plyny používanými v průběhu 1. světové války, se promítly do značné pozornosti, která byla věnována protichemické obraně a s tím související problematice přívodu čerstvého vzduchu do nitra modernizovaných i nově budovaných fortů.

V rámci modernizačních prací na fortech v Lutychu a Namuru byl realizován systém nasávání čerstvého vzduchu pomocí unifikovaných železobetonových věží. Vycházelo se z předpokladu, že bojové plyny se budou držet nízko při zemi a nasávání z větších výšek tak bude bezpečné. Z věže vysoké 18 metrů bylo navíc možné vysouvat nasávací komín do výšky přibližně 23 metrů nad zemí. Jednalo se o poměrně komplikovanou oválnou stavbu, která disponovala podzemním napojením na fort, přes které bylo realizováno samotné nasávání vzduchu. Objekt disponoval i východem na povrch, který byl chráněn vstupní mříží a následně masivními pancéřovými dveřmi. Nahoru do věže vedla kombinace kovových žebříků a stoupaček. Na ochozu se nacházely ve výšce okolo 15 metrů střílny pro blízkou obranu a otvory pro granátové skluzy a světlomety. Pod ochozem se nacházel servisní vstup opatřený pancéřovými dveřmi, který sloužil k manipulaci s nasávacím komínem.

Systém ventilace v moderních fortech vycházel z této koncepce, byl ovšem značně přepracován. Trochu odlišný je ve Fortu Eben-Emael, kde k nasávání sloužily objekty vysoko ve stěně nad Albertovým kanálem a k dispozici byl také železobetonový ventilační objekt pro odvod spalin a vzduchu. Nasávaný vzduch byl pomocí ventilátorů tlačen do filtrační místnosti, která měla dvě podlaží propojené stovkami malých tvorů, na které se nasazovaly samotné filtry. Aby bylo možné provádět jejich výměnu po jejich zanesení, byly ve fortech vybudovány dvě identické filtrovny. odtud byl vzduch dále hnán masivním komínem do prostoru kasáren. Původně se plánovalo tlakování pouze kasárenského bloku, teprve později začaly práce na tlakování celého fortu.

Zbývající tři forty mají identicky řešený systém nasávání vzduchu, i když i v případě Fortu Battice se původně předpokládalo pouze tlakování kasárenského traktu. Tyto tvrze byly tedy kompletně tlakované filtrovaným vzduchem, který byl přiváděn z nasávacích komínů umístěných v objektu válečného vchodu a v pomocném objektu nasávání vzduchu. Samotný systém nasávání je nejzajímavějším prvkem. Do objektu byly osazeny 1 - 2 pancéřové kopule, ze kterých se vysouval masivní komín složení z válcových segmentů vysokých přibližně 3 metry a vážících okolo 500 kilogramů. Pomocí mezikusu je bylo možné skládat na sebe. Na vrcholu byla umístěna korunka s nasávacími otvory. Ty disponovaly oponkou, aby bylo zajištěno plynulejší nasávání. Komín bylo možné vysunout do výšky přibližně 17 metrů. V zasunuté poloze se tak nacházel v hluboké šachtě podél které vedl servisní žebřík umožňující výměnu poškozených kusů. Další žebřík vedl také vnitřkem komínu o průměru 60 cm. U paty komínu se nacházela strojovna pro pohon vysouvacího mechanismu a také velký ventilátor pro nasávání vzduchu. Ten dále proudil do nitra podzemí částečně samostatnými tunely, částečně se používaly i samotné podzemní chodby, které bylo možné hermeticky oddělit od zbytku podzemí pancéřovými dveřmi. Zbytek již byl identický, jako v případě Fortu Eben-Emael. Na rozměrně dvoupatrové místnosti spojené otvory pro nasazení filtrů navazoval další silný ventilátor, který vháněl čistý vzduch dále do podzemí - primárně do kasárenského traktu. Zde se nacházely posuvné uzávěry, kterými bylo možné korigovat množství proudícího vzduchu. V některých částech podzemí byly registrovaná problémy s tlakem vzduchu s negativním vlivem na posádku. Z tohoto důvodu byly na různých místech instalovány dveře s posuvnými oponkami, kterými bylo opět možné korigovat proudění vzduchu.

 

Periskopy pro pěchotní a dělostřelecké pozorování

Většina objektů umožňovala pouze přímé pozorování pomocí průzorů. Na modernizovaných starších fortech došlo k nahrazení otočných výsuvných věží pro světlomet dělostřeleckou pozorovatelnou. Její odolnost zesilovat ponechaný předpancíř původní věže. K dispozici byly po obvodu jak pozorovací průzory, tak ve stropnici dva periskopy. Primární, označovaný v německých podkladech jako panoramatický dalekohled umožňoval kruhové pozorování bez nutnosti otáčení pozorovatele. Druhý periskop již byl klasický a sloužil primárně pro pěchotní pozorování.

V pancéřových zvonech pro pozorování a blízkou obranu a pro kulomety/protitankové kanóny byly instalovány periskopy francouzského původu. Z otvoru pro periskop bylo možné ze zvonů po jejich vysunutí vystřelovat světlice a signalizační rakety. V některých zvonech se vůbec nepočítalo s osazením periskopu a otvor sloužil výhradně k druhému účelu. V době míru byl periskop demontován a otvor ve zvonu uzavřen masivní záklopkou.

Pouze malá část hlavních zbraní disponovala vlastní optikou, zmínit lze především pevnostní protitankový kanón ráže 6 cm. Palba hlavních zbraní tak byla z velké části závislá na údajích z externích samostatných pozorovatelen.

 

Strojovny

V modernizovaných i moderních fortech byly instalovány strojovny pro výrobu elektrické energie potřebné pro ovládání zbraňových systému, osvětlení a další spotřebiče včetně světlometů. Stejně tak i samostatné objekty vybavené světlomety měly k dispozici malý agregát. Všechny tyto objekty byly navíc v době míru napojeny na civilní rozvodnou síť. V případě války se nicméně počítalo s tím, že externí dodávky elektrické energie budou přerušeny.

V moderních fortech byla strojovna umístěna přímo pod bojové objekty, nebyla tedy vysunuta mimo nejohroženější prostor nepřátelskou dělostřeleckou palbou jako v případě kasárenského traktu. Strojovny se nacházely v rozměrných sálech propojených chodbou s rozvodnými skříněmi. Navazovaly na ně sklady PHM, maziv a zásobníků vody pro potřeby chlazení. Ohřátá voda ze strojovny se využívala k vytápění a k ohřevu vody do sociálního zázemí posádky. Zajímavě byl řešen přívod pohonných hmot. Ty byly cisternovým vozem dopravovány do prostoru před mírový vchod. Odtud bylo vedeno potrubí v závislosti na konkrétní podobě fortu přístupovým tunelem/u paty betonové kontreskarpové zdi až do malé betonové jímky nacházející se obvykle v blízkosti mírového vchodu. Odtud již vedlo potrubí do zásobníků nedaleko strojovny. Pro potřeby odvodu výfukových zplodit byly stavěny malé pasivní objekty s komíny.

Po dokončení moderních fortů se velmi záhy ukázalo, že instalované agregáty nejsou schopné pokrýt spotřebu elektrické energie veškerého instalované vybavení. Z tohoto důvodu bylo přistoupeno k výraznému rozšíření strojoven zhruba na dvojnásobný výkon. To vyžadovalo značné stavební úpravy. Například na Fortu Tancrémont byl v době německého útoku v roce 1940 ve výstavbě nový objekt odvodu spalin. Další problémy se ovšem začaly kupit také v případě skladů PHM. Pro nově instalovaný výkon a potřebu zásob na měsíc provozu totiž byla kapacita zásobníků zcela nedostatečná. Provizorně tak byly pohonné hmoty skladovány v sudech. V závislosti na velikosti fortu bylo nakonec instalováno ve strojovnách 4 - 8 dieselagregátů. Veškeré rozvody byly v podzemí vedeny v jímkách pod podlahou. Mezi strojovnou a kasárenským traktem pak také nad stropem, kde byla umístěna vzduchotechnika.

 

Ubikace a sociální zázemí

Kasárenský trakt umístěný s výjimkou Fortu Eben-Emael, kde se ovšem nacházel v hloubce okolo 50 metrů, mimo těleso samotné bojové části byl projektován značně komfortně s dostatkem prostoru v ubikacích. Součástí byly také prostory pro ubytování poddůstojníků a důstojníků, umývárna, WC a sály zdravotní péče. Sprchy byly naopak umístěny v blízkosti strojovny, která dodávala teplou vodu. Příděl na člena posádky činil 5 minut 1x týdně. Samotný sál se sprchama byl velmi komfortně řešen. Nechyběla zde ani moderně vybavení kuchyně a sklady proviantu.

Velitelské stanoviště/Stanoviště řízení palby se nacházelo odděleně přímo pod bojovými objekty. Zde se nacházely také sály pohotovostních úkrytů, kam se dle předpisů měla ukrýt posádka bojových objektů v případě leteckého bombardování.

Značná pozornost byla věnována obraně podzemí. Ta byla řešena malými objekty postřelujícími podzemí z lehkých kulometů. Nechyběla řada bezpečnostních uzávěrů, kterými bylo možné od sebe oddělit jednotlivé části podzemí. Tyto uzávěry byly také pod každým bojovým objektem, pro případ jeho obsazení útočníkem.

 

Protitankové a protipěchotní překážky

Značná pozornost byla v poměrně rovinatém belgickém terénu věnována protitankovým překážkám. Jak již bylo zmíněno, v řadě případů byla obrana umístěna za vodní překážky - umělé vodní kanály, řeky nebo bažiny. Budovány byly ovšem také poměrně značně dlouhé linie protitankových překážek, které byly tvořeny různými typy zátarasů. Značné popularity se dočkala masivní ocelová brána zvaná Cointet (někdy označovaná také jako Belgická brána). Ta byla později v hojném počtu použita německou armádou při výstavbě Atlantického valu. Stejně tak byly přesunuty také různé typy pyramidových ocelových překážek, které bylo možné skládat v pásech vedle sebe.

Obzvláště v hustě zastavěných oblastech se často používaly uzávěry proti obrněným vozidlům tvořené ocelovými lany. Nejednalo se ovšem o úplnou novinku, stejně překážky používala německé armáda na konci 1. světové války. K uchycení lan byly používány masivní ocelové sloupky.