Výzbroj

Kulometná výzbroj

Pod označením Těžký kulomet vz. 15 se skrývá kořistní kulomet Maxim, kterých získala belgická armáda po konci 1. světové války značné množství. Originálně byl označován jako těžký kulomet Maxim 08 (MG08). Získána byla také modernější veze 08/15. Jedná se o licenční výrobek, který vzešel z vynálezu Hirama Maxima, rodilého Američana, který však dlouhodobě žil ve Velké Británii, kde také získal občanství. Původní prototyp byl vyvinut v roce 1884, v Německu tuto zbraň produkovala s velkým úspěchem společnost Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken A.G.. Vodou chlazený těžký kulomet ráže 7,92 mm měl kadenci 400 - 500 ran za minutu, s maximálním dostřelem 3500 metrů (prakticky okolo 2000 metrů). Munice byla dodávána na pásech po 250 kusech, hmotnost samotné zbraně bez lafetace byla necelých 27 kilogramů bez vody. Úsťová rychlost byla 900 metrů za vteřinu. V Belgii se dočkal kulomet po přestavbě na ráže 7,62 mm širokého využití jak v různých typech lehkého opevnění a samostatných objektů, tak v moderních fortech vybudovaných v okolí Lutychu. Osazen byl nejen v masivních střílnách pod betonem, ale také v jednostřílnových zvonech.

Ve střílně pod betonem v tvrzových objektech byl uchycen do masivního kulového čepu, který uzavíral samotnou střílnu. Kromě otvoru pro hlaveň se zde nacházel také malý trojúhelníkový průzor. Kulomet byl uchycen do lafety, jejíž manipulaci usnadňoval systém protizávaží. Na lafetě byly uchyceny dva těžké kulomety nad sebou, které bylo možné měnit pomocí otočení vnitřní části lafety. Záložní kulomet se tak mohl chladit, případně být opravován. Kromě pásů mohl být plněn také bubnovým zásobníkem. Vystřelené náboje byly sváděny do bedýnky umístěné na podlaze střelecké místnosti. Pro účely chlazení byla k dispozici nádrž na 200 litrů vody. Obsluhu zajišťovali 4 muži, praktická kadence činila cca 100 výstřelů za minutu, při teoretické 450. Zajímavá je poměrně nízká zásoba munice, která činila 5000 ran pro kulomety ve střílnách pod betonem a 30 000 ran pro kulomety v pancéřových zvonech.

Pro blízkou obranu byl do střílen pod betonem i v pancéřových zvonech používán lehký kulomet vz. 30. Jednalo se o licenční výrobek od společnosti Browning M1918, který byl v tisícových sériích pro potřeby polní armády produkován společnosti Fabrique Nationale de Herstal. Prošel několika úpravami, především změnou ráže na standard belgické armády 7,62 mm. Hmotnost činila 9,5 kg. Varianta s vyměnitelnou hlavní byla označována jako Typ D. Maximální teoretický dostřel činil 1600, prakticky však pouze okolo 500 metrů. Munici dodával zásobních na 20 ran, úsťová rychlost činila 820 m/s.

Tato zbraň zamířila v moderních fortech do řady střílen pod betonem, do střílen na obranu vstupních prostorů vchodových objektů a do malých objektů bránících jednotlivé části podzemí. Osazovány byly do různých typů pancéřových střílen, ve kterých byly uchyceny pomocí kulového čepu. Existovaly nicméně také varianty střílen z prostého betonu pouze s železným podstavcem pro hlaveň, které se používaly v některých místech v podzemí. Obdobná situace byla také u zvonů pro pozorování a blízkou obranu. Zde nebyla k dispozici žádná lafetace a lehký kulomet se používal jednoduchým vystrčením hlavně z otevřené střílny.

V samostatných objektech byly používány různé způsoby uzávěrů střílen a lafet pro těžké kulomety. Jejich základní podoba je zachycena na obrázcích níže. Střílny většiny samostatných bojových objektů jsou dnes zabetonované a většina uzávěrů a lafet je odstraněna. Přístupné objekty se dnes hledají poměrně obtížně, nehledě na to, že řada z nich byla v poválečném období zdemolována při výstavbě dopravní infrastruktury a nových domů. Tento trend se nadále zrychluje. Samostatnou kapitolou je výrazné rozparcelování pozemků a intenzivní hospodaření, které ztěžuje průzkum ve vegetačním období.

Protitankové kanóny

V běžné výbavě belgických polních jednotek se nacházel v hojném počtu protitankový kanón ráže 4,7 cm M 1932. V této podobě ho bylo možné použít v bojových objektech primárně určených k obraně mostů. Celý kanón byl umístěn do rozměrné střelecké místnosti, a to včetně ochranného štítu, který nahrazoval pancéřování v jednoduché betonové střílně.

Druhou variantou používanou v samostatných bojových objektech bylo umístnění hlavně této zbraně na podstavec, který se ve střelecké místnosti pohyboval po kolejnicích. Samotná střílna byla uzavřena pancéřovou oponkou a uvnitř také dvojicí posuvných pancéřových desek. Před palbou tak musela být střílna otevřena a samotný protitankový kanón byl vtlačen do střelecké polohy, kdy hlaveň vyčnívala ven z objektu. Tato zbraň se obvykle osazovala do jednopatrových i dvoupatrových objektů v kombinaci s těžkým kulometem a zvonem pro pozorování. K dispozici mohl být případně také světlomet. Maximální dostřel činil 1000 metrů, odměr 40° a náměr -3°/+20°

Protitankový kanón C ráže 4,7 cm M 1932 byl pevnostní variantou, která byla určena především pro nově budované forty na přístupech k Lutychu. Prakticky se jednalo o Forty Tancrémont a Aubin-Neufchâteau, kde byla jejich primárním úkolem palba do obvodového příkopu. Po drobných úpravách byly dva kusy osazeny také do pancéřového zvonu, opět ve Fortu Aubin-Neufchâteau. Omezený počet kusů se dostal také do samostatných objektů. Maximální dostřel činil 2000 metrů při kadenci 20 ran za minutu. K dispozici byly trhavé a protipancéřové granáty. Dotace munice činila přibližně 300 kusů na hlaveň. Odměr zbraně činil 40°, náměr -13°/+16,5°.

Nejmodernějším přirustkem mezi protitankovými kanóny byl kanón L/50 ráže 6 cm M 1936. Jednalo se o velmi výkonnou zbraň instalovanou v omezeném množství v moderních Fortech Eben-Emael a Battice. K dispozici byly různé typy ocelolitinových střílen s ozuby, které se osazovaly do objektů v závislosti na konkrétních palebných úkolech. Také v tomto případě byla hlaveň uchycena v masivní pancéřové střílně pomocí čepu, kterým procházela také optika zbraně. Část hlavně vyčnívala ven z objektu. Na ohrožených místech tak byla zvenčí opatřena dodatečných ochranným opláštěním, které zvyšovalo její odolnost. Pouze dva kusy zamířily do samostatných objektů.

K dispozici byly opět dva typy granátů - tříštivé a protipancéřové. Kadence činila 20 ran za minutu, krátkodobě ji bylo možné zvýšit na 30. Po výstřelu byla nábojnice automaticky vyhozena do lapače, odkud putovala svodem do uzavřené komory pod střeleckou místností. Obsluhu tvořilo 5 vojáků. Dostřel činil 3000 metrů při úsťové rychlosti 900 metrů za sekundu. Odměr mohl dle typu střílny činil až 40°, náměr pak maximálně -19°/+20°. Dotace munice činila 500 granátů na hlaveň. Dodnes se zachovaly tyto zbraně na obou fortech - Battice a Eben-Emael, a to v různých typech střílen a v různém stádiu zachovalosti. V obou fortech je jeden kus důkladně rekonstruován a součástí návštěvnických tras. Do objektů byl osazován obvykle v kombinaci s těžkým kulometem a světlometem. Variantně ve dvou výškových úrovních nad sebou, nebo vedle sebe.

Dělostřelecká výzbroj

Dělostřeleckými objekty disponoval jediný moderní fort, a sice Eben Emael. Zde byla vybudována hned čtveřice dělostřeleckých srubů, vyzbrojených třemi kanóny GP ráže 7,5 cm M 1934 s maximálním dostřelem 11 000 metrů. Téměř identická zbraň se instalovala také do otočných výsuvných věží. K dispozici byly trhavé, šrapnelové a kartáčové granáty. Dotace munice činila okolo 1000 kusů na hlaveň. Kadence zbraně činila 15 ran za minutu, maximální teoretická 20. Odměr činil 60°, náměr pak -5°/+37°. Větší část hlavně vyčnívala ven z masivní ocelolitinové střílny o hmotnosti 41 tun. Obsluhu tvořilo 7 mužů.

Pro potřeby nejnovějších moderních fortů - Aubin-Neufchâteau a Tancrémont bylo požadováno osazení pevnostních minometů, které by zajišťovaly blízkou obranu proti útočící pěchotě. Malý počet poptávaných zbraní byl pro domácí zbrojní průmysl natolik nevýhodný, že bylo rozhodnuto o nákupu pevnostního minometu Brandt ráže 8,1 cm M 1932, který byl používán v objektech Maginotovy linie. Zkonstruován byl velmi originální objekt určený pro tři minomety, který nemá srovnání s těmi francouzskými. Stejně tak samostatná střílna byla belgické produkce.

Dostřel činil 100 až 3600 metrů v závislosti na typu a síle hnací náplně. Pevný náměr zbraně činil +45°, odměr pak 90°. Vypálit bylo možné 12 až 35 ran za minutu. Limitujícím faktorem ovšem byla kapacita muničních výtahů, která činila 20 min za minutu. Každá zbraň měla k dispozici vlastní muniční výtah. Mina vážila dle typu 3,3 až 3,6 kg. Dotace munice pak 2000 min na hlaveň.

 

 

Otočné věže

Belgie disponovala dostatečnou průmyslovou základnou i zkušenostmi s výrobou otočných věží s dělostřeleckou výzbrojí. Jejich produkce tak byla záležitostí domácích zbrojovek soustředěných v Lutychu. V rámci modernizace starších Brialmontových fortů v Lutychu a Namuru byly upravovány a modernizovány starší pancéřové prvky, které přežily šrotování probíhající v období německé okupace. Řada věží ovšem byla zároveň nahrazena různými typy bojových a pozorovacích objektů, které byly postaveny přímo nad šachtami pro věže. K jejich zesílení byly často použity také předpancíře původních pancéřových prvků.

Pro potřeby výstavby moderních fortů na přístupech k Lutychu byly zkonstruovány dva nové typy otočných věží. Jednalo se o otočnou výsuvnou věž pro dvojici kanónů ráže 7,5 cm M 1934 a o otočnou věž pro dvojici kanónů ráže 12 cm M 1931, která byla vůbec největších pancéřovým prvkem moderních objektů.

Otočná výsuvná věž pro dva kanóny ráže 7,5 cm (kanón ráže 7,5 cm M 1934) byla produktem společnosti Fonderie Royal des Canons (FRC) sídlící v Lutychu. Na první pohled věž z venčí vypadá podobně jako francouzský ekvivalent, řešení interiéru je ovšem zcela rozdílné. Základním vzorem při vývoji byla otočná výsuvná věž pro dvojici kanónů ráže 75 mm systému Séré de Riviéres (Věž 75R 05). Každý ze dvou kanónů byl umístěn v samostatné lafetě s brzdovratným zařízením, které bylo možné ručně udělovat náměr s rozmezím -8°/+38°. Každý kanón tak mohl pálit samostatně. Otáčení věže bylo naopak primárně elektrické, pouze nouzově ho bylo možné provádět ručně. Mezi kanóny se nacházel pozorovací průzor. Maximální kadence činila 14 ran za minutu s dostřelem lehce přesahujícím 10 kilometrů. Obsluhu zajišťovalo celkem 27 mužů.

Předpancíř (6) se skládal z pěti segmentů a vyroben byl z ocelolitiny. Naproti tomu samotná věž byla vyrobena z chromniklové oceli a samotný vrchlík se skládal ze dvou segmentů (1 a 2 na obrázku). Síla pancíře se odvíjela od lokace konkrétního kusu. Nejvyšší odolností disponovaly věže na Fortu Battice se sílu 45 cm. Slabší verze pak disponovaly pancéřováním o síle 35 a 40 centimetrů. Síla předpancíře byla proměnlivá a pohybovala se mezi 33 a 60 centimetry. Límec věže (2 - svislá část) pak měla sílu 40 centimetrů. Celková hmotnost kompletu včetně protizávaží snadno překračovala 300 tun. Německá armáda po obsazení Belgie hodnotila tento pevnostní prvek velmi pozitivně. Ani přes četné pokusy se nedařilo v rámci následných zkoušek odolnosti prorazit pancíř věže.

Schodiště a výtahová šachta ústily v objektech do malé předsíně s dvojicí rozměrných pancéřových dveří. V nich se nacházejí otvory v rozměru muničních vozíků, ve kterých byla dopravována munice z podzemních skladů. Vozík byl natlačen na otvor, ve kterém ho bylo možné zablokovat pomocí sklopného madla. Tím byl udržován oddělený prostor mezi věží a výtahovou šachtou. Zevnitř věže tak bylo možné z vozíků přeložit munici do stojanů rozmístěných po obvodu podlážky věže. Ta se v případě rotace otáčela společně s věží. Odtud zároveň vedl žebřík do vrchlíku se samotnými zbraněmi a do předpancíře.

Zbytek ovládacího mechanismu se nacházel na níže položených dvou podlažích. Jak již bylo zmíněno, většina ovládání probíhala elektricky, připraveno ovšem bylo také zařízení pro manuální pohon. Vysouvání věže probíhalo pomocí protizávaží, k dispozici byl ovšem také šroubový mechanismus pro nouzové vysunutí. Samotné protizávaží bylo umístěné v hluboké šachtě pod ovládacím mechanismem. V podzemí byla skladována náhradní páka, kterou bylo možné složit ze dvou segmentů.

Veškeré vybavení věže se tak nacházelo na celkem pěti podlažích. V nejnižším je umístěna kobka pro skladování vystřelených nábojnic. O patro výš pak ruční pohon rotace a vyvážení věže (na obrázku z Denkschriftu není zakresleno) a páka s protizávažím, které zajíždělo do hluboké šachty sahající pod spodní patro objektu. Následovalo poschodí s ovládacím mechanismem zdvihu věže, včetně ručního pohonu a navijáky protizávaží. Vybavení bylo pro případ výpadku zdvojeno. V dalším patře se nacházely nákladní výtahy a překladiště munice s podavačem munice a průlezem do vrchlíku věže. Zároveň odtud bylo možné vystoupat po žebříku do prostoru pod předpancířem. To bylo důležité především v případě zablokování věže zeminou nebo úlomky betonu při nepřátelském ostřelování. V samostatné místnosti se nacházel kalkulátor palebných cílů. Po vystoupání poměrně vysokou šachtou je možné vstoupit do bojového patra věže (vrchlíku), kde se ve stísněném prostoru nachází samotné kanóny a pozorovací průzor.

Obsluhu věže tvořilo celkem 32 mužů. 6 se nacházelo v podzemí a zajišťovalo dopravu munice do výtahů, v samotném vrchlíku se nacházelo 5 mužů, 6 v poschodích pro ovládání věže (vysunutí, rotace včetně manuálního ovládání) a celkem 15 se nacházelo na podlaží, kde se manipulovalo s municí.

Dodnes se dochovalo celkem 5 věží. Dvě ve Fortu Eben-Emael. Jedna z nich je plně funkční a předváděna v rámci speciálních prohlídek. Jedna věž se zachovala na Fortu Battice a také ona je předváděna během standartních prohlídek. Její otáčení a vysouvání je demonstrováno jak z venčí, tak uvnitř. Dvě věže se pak zachovaly také na Fortu Tancrémont a návštěva jedné z nich je součástí návštěvnického okruhu.

Nejtěžší výzbroj moderních fortů tvořila otočná věž pro kanón ráže 12 cm (kanón ráže 12 cm M 1931). Na první pohled jí lze považovat za zastaralou koncepci otočné věže, plynule navazující na starší typy používané v Brialmontových fortech. Dodavatelem věže byla společnost Cockerill z Lutychu, samotné zbraně pak dodala společnost FRC (Fonderie Royal des Canons). Ty byly uloženy v poměrně velkých střílnách a lafetou pevně přichyceny k vrchlíku věže. Při výstřelu se tak energie přenášela přímo do pancíře. Z tohoto důvodu bylo možné pálit pouze každou zbraní samostatně. Odměr činil 360° náměr pak -9°/+45°. Kadence činila 2 výstřely za minutu s maximálním dostřelem 17 500 metrů.

Vnější průměr věže činil 575 cm a byl tvořen navzájem spojenými pláty z chromniklové oceli. Základem byla dvojice plátů o síle 21 a 24 cm. Ty byly přichyceny k dvojici plátů, každý o síle 4 cm. Jako mezivrstva sloužilo 5 cm slisovaných koňských žíní. Celková síla tak činila 58 cm a hmotnost vrchlíku 210 tun. Dalších 230 tun pak činila hmotnost předpancíře, který se skládal z osmi segmentů volně postavených na podkladovém prstenci. Svislé opláštění vrchlíku o výšce 105 cm mělo sílu 50 cm, proměnlivá sila předpancíře pak kolísala mezi 20 a 50 cm. Výška předpancíře činila 250 cm.

Oproti otočné výsuvné věži pro kanóny ráže 7,5 cm se vnitřní vybavení vešlo pouze do čtyřech poschodí. Ve vrchlíku věže se nacházely samotné kanóny, zaměřovač a přehledový periskop. Nabíjení probíhalo hydraulicky při zbrani nastavené do vodorovné polohy. Veškeré vybavení věže bylo elektrifikované, sklápění zbraně hydraulické. Nouzově bylo nicméně možné provádět všechny úkony také manuálně (nabíjení, rotaci, nastavování náměru).

K dispozici byly dva typy trhavých granátů o hmotnosti 21,9 a 20,2 kg. Dotace munice činila v případě Fortu Eben Emael 1000 kusů na hlaveň, u Fortu Battice pak 1500 kusů.

V meziválečném období došlo k osazení celkem 3 kusů této zbraně. Jedna zamířila na Fort Eben-Emael. Dvě na nejohroženější Fort Battice, který se nacházel nejblíže německé hranici. Osazení bylo plánováno také do Fortu Tancrémont. Z finančních důvodů k tomu ovšem nedošlo, i když již byla připravená šachta pro výstavbu objektu. Ten byl následně nahrazen objektem pro tři kopule pro těžký kulomet. V průběhu války se toto ukázalo jako výrazná chyba. Fort Tancrémont nemohl poskytovat palebnou podporu pro Fort Battice, protože ten se nacházel mimo dostřel otočných výsuvných věží pro kanóny ráže 7,5 cm. Situaci neusnadnilo ani zrušení výstavby dalšího fortu, který se měl nacházet mezi nimi. V průběhu 2. světové války byly na věžích Fortu Battice provedeny intenzivní zkoušky, které je silně poškodily. V poválečném období tak došlo k jejich sešrotování. Dodnes se tak zachovala pouze jediná věž na Fortu Eben-Emael.

 

Pancéřové zvony

Širokou škálu pancéřových prvků zajišťovala domácí produkce, která se soustředila do zbrojovek sídlících v Lutychu. Produkovány byly často malé série, určené pro konkrétní účely, případně mířící do omezeného počtu objektů, často pouze do jediného fortu. Například kopule pro světlomet byla v jediném exempláři instalována do objektu CIII Fortu Aubin-Neufchâteau. Další, pouze ve dvou exemplářích vyprodukovaná kopule pro protitankový kanón ráže 4,7 cm zamířila do téhož objektu (ty vznikly přestavbou původně kulometných kopulí určených pro nerealizovaný fort). Především malé pozorovací zvony byly instalovány také do samostatných bojových objektů. Naprostá většina z nich byla ovšem v průběhu 2. světové války sešrotována.

Nejzákladnější verzí byl pozorovací zvon malého typu pro pěchotní pozorování se 4 průzory, někdy označovaný také jako typ Eben. Velké množství se jich dodnes zachovalo v objektech Fortu Eben-Emael. Instalovány ovšem byly také do dělostřeleckých pozorovatelen a do malých samostatných objektů. Naprostá většina z nich ovšem byla v průběhu 2. světové války sešrotována. Kromě průzorů byl k dispozici také otvor pro periskop umístěný ve vrchlíku o síle 21 cm. Vnitřní průměr zvonu činil ve spodní částí 80 cm, v horní pak pouhých 65.

Pozorovací zvon velkého typu pro dělostřelecké pozorování se šesti průzory, označovaný také jako typ "Eben". Také on je primárně k nalezení na objektech Fortu Eben-Emael, instalován byl nicméně také na Fortu Battice. Zvon disponuje nápadně malými pozorovacími průzory umístněnými v různých výškových úrovních. Vnitřní průměr zvonu lehce přesahoval 126 cm. Ve vrchlíku o síle 36 cm byl umístěn periskop.

Jednostřílnový zvon pro těžký kulomet je nejmasivnějším fixním pancéřovým zvonem ve výzbroji objektů moderních fortů vybudovaných v okolí Lutychu. Již samotné rozměry s vnitřním průměrem 225 cm v prostoru podlážky jsou ohromné. Síla pancíře v prostoru vrchlíků dosahovala v základním provedení 35 cm, není tak divu, že hmotnost činila úctyhodných 49 tun. Produkovány byly ještě silnější verze věže, určené pro Fort Battice, se sílou pancíře ve vrchlíku 45 cm. V tomto případě činila hmotnost 55 tun. Pro srovnání klasický produkt německých zbrojovek - šestistřílnová věž pro dva těžké kulomety typu 20P7 měla hmotnost okolo 51 tun. Do interiéru totiž bylo nutné umístit lafetou pro dva vodou chlazené těžké kulomety Maxim německého původu. Ve střílně byl kulomet uchycen do masivního kulového čepu. V zadní části zvonu se ve výklenku nacházel výsuvný periskop. Jeho tubus procházel podlážkou a vysouvání ulehčoval mechanismus s protizávažím. Zajímavostí je, že ne všechny zvony byly vybaveny tímto periskopem, část místo toho disponovala pouze tubusem pro vystřelování světlic. Německá armáda po obsazení fortů periskopy demontovala pro využití na vlastních opevněních. O variantu pro světlice ovšem neprojevila žádný zájem, a proto se v kopulích zachovaly dodnes. Další dva výklenky se uvnitř zvonu nacházejí po stranách lafety, aby byl umožněn maximální odměr zbraně.

Dalším typem je zvon pro pozorování a blízkou obranu, označovaný někdy stejně jako na Maginotově linii GFM. Narazit je možné na několik typů zvonů. Společným znakem je šest střílen/pozorovacích průzorů a periskop ve vrchlíku. Pro potřeby pozorování byla střílna uzavřena masivním uzávěrem s malým průzorem. V případě nutnosti zahájení palby tyl tento uzávěr sklopen a palba byla vedena takto vzniklou střílnou pomocí lehkého kulometu (FM). Vysouvání periskopu usnadňoval systém s protizávažím. Některé zvony disponují po vnějším obvodu výrazným žebrováním, díky čemuž jsou označovány jako "žebrované". Nejvíce těchto zvonů se zachovalo na Fortu Tancrémont, zde instalovaná verze měla hmotnost 28 tun. Narazit na ně je ovšem možné také v samostatných dělostřeleckých pozorovatelnách. Vnitřní průměr činil 116 cm a síla pancíře nejčastěji 32 cm.

Do vybraných objektů v moderních fortech byl do stropnice zabudován zvon pro nasávání vzduchu, který sloužil jako kryt výsuvného komínu poměrně složitého ventilačního systému. Jeho popis je uveden na stránce věnované vybavení moderních fortů.

Ve dvou exemplářích byl úpravou zvonu pro těžký kulomet, povodně určených pro nerealizované moderní forty, vyprodukován zvon pro protitankový kanón ráže 4,7 cm. Oba byly instalovány do objektu CIII Fortu Aubin-Neufchâteau, který se nacházel mimo obvodový příkop a jeho hlavním úkolem bylo postřelování nedaleké komunikace. V poválečném období ovšem byly oba sešrotovány.