Malý skalnatý ostrov na vnějším prstenci ostrovů před Helsinkami byl jedním z mnoha, které byly silně opevněny v období před 1. světovou války, tehdy ještě jako součást Ruského impéria. Zdejší výzbroj nebyla v tehdejší době nijak zvláštní. Vybudována zde byla baterie pro 4 kanóny 254/45 D (Durlacher) umístěnými za betonovou předprsní, která zároveň sloužila pro skladování munice. Za baterií byla vybudována strojovna. V týlu ostrova se navíc nacházel muniční sklad vkomponovaný do skalnatého podloží a na jihu ostrova se nacházelo postavení pro světlomet. Zbytek staveb již dvořily pouze domy se zázemím pro obsluhu. V překladu znamená název ostrova "Suchý ostrov", voda sem byla pumpována ze sousedního Isosaari. V této podobě zdejší opevnění přečkalo 1. světovou válku a padlo do rukou nově vzniklého Finska.
Pozornost armády se sem vrátila až ve 30. letech, a to především díky poloze hned vedle hlavní námořní trasy do přístavu v Helsinkách. V rámci ambiciózního projektu sem byla umístěna věž pro dvojici kanónů ráže 305mm (druhá pak na ostrov Mäkiluoto). Vestavěna byla přímo do staršího objektu pro kanóny 254/45 D, přičemž jeho původní prostory sloužily pro skladování munice. Pro vybetonování objektu byl připraven výkop hluboký 19 metrů. Původní strojovna byla rozšířena a nově napojena na věž poternou, kromě strojovny se zde nacházela také ubikace (oboje v původní části strojovny) a počtárna (souřadnice palby bylo nutné počítat pro každé dělo zvlášť což byla v době manuálního výpočtu činnost pro cca 25 mužů). Ke stavbě věže byly použity zbytky ruské věže z Mäkiluoto pro kanóny ráže 356mm a díly poskytnuté Estonskem. Stavba se značně opozdila především kvůli absenci vhodné stavební techniky, kterou bylo možné na Kuivasaari přemístit z Mäkiluoto až po dokončení stavebních prací a instalaci nejtěžších dílů věže. Obě baterie byly plně dokončené až v roce 1935. V této době byla postavena také věž řízení palby, na které byl později umístěn moderní dělostřelecký radar ze 70. let překrytý laminátovou kopulí. Na stropnici se dodnes nachází aktivní radarové zařízení.
Finská modifikace věží pro 14palcové kanóny disponovala bočními pancíři o tloušťce 25-30cm a stropnicí silnou 20cm. Síla předpancíře kolísala mezi 15 – 30 centimetry. Průměr věže činil 11,5 metru a celková výška věže 11,1 metru (technická specifikace se v různých zdrojích poněkud liší). Instalované 12palcové kanóny (304,8mm) o délce 52 ráží měly hmotnost 51 tun/kus. Celková hmotnost se pohybovala okolo 1000 tun, samotné otočné části věže 650 tun. K obsluze věže bylo potřeba 50 mužů. Náměr se díky menší zbrani podařilo zvýšit ze 30 stupňů na 38, a tím docílit také většího dostřelu.
Věž z ostrova Kuivasaari byla demontována na konci 2. světová války a odvezena do skladů ve vnitrozemí (jednalo se o součást mírových podmínek). Na své místo se vrátila na začátku 60. let a v aktivní službě vydržela zhruba 10 let. Hlavním důvodem vyřazení byl nevyhovující technický stav. Dvouhlavňová věž na ostrově Kuivasaari byla rekonstruována v 90. letech a je udržována v provozuschopném stavu.
V blízkosti přístaviště byl v letech 1915 - 1917 vybudován částečně z betonu, částečně kavernovým způsobem velký úkryt. Nacházela se zde také centrální telefonní ústředna, chladírna a stanoviště první pomoci. Za 2. světové války zde bylo ovládací zařízení pro minová pole v okolí ostrova. Zhruba v polovině délky ostrova byl u jeho východního pobřeží vybudován masivní úkryt pro světlomet o průměru 150 cm. Nedaleko se nacházela také strojovna pro jeho napájení. Půl kilomtru dlouhá vlečka úkryt spojovala se stanovištěm na jižním cípu ostrova. Zde se v malé vzdálenosti od sebe nacházel také původní ruský dálkoměr a velitelské stanoviště v kavernovém provedení s osazeným pancéřovým zvonem. V rámci výstavby protiletadlové baterie v období Studené války bylo zničeno stanoviště světlometu a velitelské staviště prošlo přestavbou, v rámci které zmizena pancéřová kopule. Jediným zachovalým objektem je tak ten pro dálkoměr. Podobný osud potkal také strojovnu, naproti tomu úkryt pro světlomet se zachoval dodnes.
Ostrov je i nadále vojenským prostorem. V letních měsících je možné ostrov navštívit o třech víkendech v rámci komentovaných prohlídek. Nově jsou některé z nich otevřeny také zahraničním návštěvníkům. Nutná je předběžná rezervace na internetových stránkách dopravce. Po zrušení muzea pobřežní obrany, které se nacházelo na Suomenlinně, je na Kuivasaari možné shlédnout největší sbírku děl používaných v pobřežní obraně Finska. Kromě hlavního lákadla, kterým je kopule 305/52 O2 (včetně zachovalého objektu) je na staré ruské baterii instalován také jeden ze dvou na světě zachovalých exemplářů děla 254/45 Durlacher. Dále se zde nachází kanón 152/45 CR (původní ruská verze) a finská kopule 152/50 T. Podél lesních pěšin je rozeta řada exemplářů lehkého dělostřelectva. Těžší děla se nacházejí také v přístavišti (152/46 E VLo, 203/50 VC a 130/50 N). Na západním pobřeží ostrova je umístěna zachovalá baterie čtyř kusů moderních věží 100 56 TK.
