Belgické forty

Belgie v současné podobě vznikla v roce 1830 odtržením od Nizozemska. Od začátku deklarovala svojí neutralitu. Poloha mezi dvěma mocnostmi - Francií a Německem ovšem představovala značná vojenská rizika. Toto nebezpečí se dále prohloubilo po Prusko-francouzské válce, která proběhla v letech 1870 - 1871. Po ní došlo nejen ke změnám hranic a Německu připadlo Alsasko a Lotrinsko, ale dále rostlo nebezpečí vypuknutí dalšího vojenského konfliktu. V této době se soustředila pevnostní výstavba v Belgii výhradně na zesilování důležité pevnosti v Antverpách, která zároveň sloužila jako "národní reduit".

Již nějakou dobu se ovšem ozývaly hlasy požadující opevnění údolí řeky Mázy (Meuse), s velkým množstvím důležitých komunikací a železnic. Tento prostor představoval jeden z nejsnazších nástupních prostorů v případě vypuknutí války mezi Německem a Francií. Zajímavé je, že požadavky na výstavbu opevnění zaznívaly i od samotné Francie a Německa. Složitá politická situace a vysoké finanční náklady celý projekt poněkud zdržely, nicméně výstavba se nakonec rozjela v roce 1888.

Koncepce výstavby belgických fortů je neodmyslitelně spjata s Henri Alexis Brialmontem (1821 - 1903). Již okolo roku 1860 byly podle jeho plánů budovány forty v Antverpách, od roku 1874 dokonce této pevnosti velel. Jelikož jeho návrhy na výstavbu dalších opevnění byly vytrvale odmítány, odskočil si na začátku 80. let 19. století do Rumunska, kde vedl stavbu jedné z největších pevností své doby, která byla tvořena prstencem okolo hlavního města Bukurešti. Již zde je možné pozorovat základní podobu fortů, které byly později budovány v Lutychu a Namuru.

Konečně na konci roku 1886 byl Brialmont požádán o provedení studie opevnění na řece Máze, kterou představil pouze o několik měsíců později. Plán předpokládal výstavbu 12 fortů v Lutychu, 9 fortů v Namuru a dvou uzávěrových fortů podél řeky blokujících důležité přechody. Na výstavbu těchto dvou ovšem nebyly alokovány finanční prostředky. Pevnostní prstenec byl umístěn do vzdálenosti okolo 8 kilometrů od středu města, přičemž mezery mezi jednotlivými forty měly necelé 4 kilometry.

V době vzniku se jednalo o velmi pokrokové stavby vybavené tou nejmodernější technikou. Stavebním materiálem byl prostý beton, v té době úplná novinka. Veškerá hlavní výzbroj na povrchu fortu byla umístěna v pancéřových věžích - otočných a otočných výsuvných. Blízkou obranu zajišťovaly rychlopalné kanóny umístěné v kontreskarpových kaponiérách. Ty byly dvoupatrové, aby se s palbou mohlo pokračovat i v případě zasypání spodní části. Hlavní dělostřelecká výzbroj byla umístěna do tzv. centrálního masivu, obrovské betonové stavby vybudované uprostřed fortu. Jedinou výjimkou byly rychlopalné kanóny pro blízkou obranu umístěné v otočných výsuvných věžích, které byly umístěny v rozích a na čele fortu. V týlu se nacházela velká šíjová kasárna. Pokud to bylo alespoň trochu možné, byl základním tvarem fortu, resp. obvodového příkopu trojúhelník, aby se eliminovalo množství kanónů potřebných pro jeho blízkou obranu. Pouze pokud to terénní podmínky nedovolovaly, byl tvar čtyřúhelníkový. V obou případech existovala menší a větší varianta budovaná v závislosti na množství požadované výzbroje. Celým fortem vedla kapitální poterna, kterou bylo možné projít od vchodu středem kasáren a centrálním masivem až na čelo fortu, kde se u trojúhelníkových fortů nacházela podvojná kontreskarpová kaponiéra, u čtvercových pak kontreskarpová galerie vedoucí do dvou kaponiér. Forty byly vybaveny strojovnou, za velkou slabinu byla považována absence výkonné ventilace, na kterou nebyly alokovány finanční prostředky. Jejich odolnost byla koncipována proti obléhacímu dělostřelectvu ráže 21 cm, což bylo v době vzniku zcela dostačující. V době vypuknutí 1. světové války však již byly tyto stavby beznadějně zastaralé.

Revoluční řešení moderních fortů, nazývané také Brialmontovy forty, se v tehdejší době stalo vzorem pro pevnostní výstavbu také v řadě jiných zemí. S tímto konceptem experimentovalo také sousední Německo.

Situace v Antverpách byla poněkud jiná. Výstavba opevnění zde probíhala v podstatě kontinuálně. Byly modernizovány starší objekty a budovány nové. V druhé polovině 19. století byl budován vnitřní prstenec. Od roku 1906 pak vnější prstenec opevnění. Ve zcela rovinatém terénu s vysokou hladinou spodní vody byly budovány forty s obvodovým vodním příkopem. Vyprojektovány byly čtyři základní varianty a dvě třídy lišící se množstvím výzbroje. Jejich odolnost vzrostla a byla normována proti ráži dělostřelectva 28 cm. Hlavní výzbroj byla umístěna v otočných pancéřových věžích, značná byla ovšem také přítomnost pevnostního dělostřelectva v traditorech postřelujících mezilehlé prostory. Budovány byly také menší mezilehlé objekty se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Do vypuknutí války se větší část fortů nepodařilo zcela stavebně dokončit. Instalováno zde bylo přibližně 200 otočných věží.

Začátek 1. světové války přinesl naprostý šok. Německá armáda vstoupila na území Belgie nejen s vlastními houfnicemi ráže 42 cm (42cm kurze Marinekanon L14/12), které byly evidované jako zbraně těžkého pobřežního dělostřelectva, ale mimo jiné také se "zapůjčenými" rakousko-uherskými moždíři od společnosti Škoda ráže 30,5 cm. Tyto zbraně naprosto decimovaly nedostatečně odolné rozměrné stavby z prostého betonu a byly schopné doslova odstřílet jednotlivé pancéřové prvky z místa svého uložení. Po rychlém pádu pevností Lutych a Namur následoval pád také nejsilnější pevnosti té doby - Antverp.

Po obsazení německou armádou byla značná část výzbroje sešrotována. V souvislosti s nepřiznivým vývojem na západní frontě přistoupilo později Německo k přestavbě řady fortů pevností Lutych a Namur na pěchotní opěrné body. V rámci ní byly provedeny rozsáhlé stavební úpravy, zesilování odolnosti a modernizace vnitřního vybavení včetně nové ventilace. V Antverpách byla část prstence zakomponována do v letech 1917 - 1918 budované opevněné pozice pojmenované Holandstellung se stovkami pasivních a kulometných objektů, jejímž cílem bylo blokovat případnou invazi směřující z neutrálního Nizozemska. Osazeny byly také moderní agregáty. V tomto stavu forty převzala po konci války opět belgická armáda, které následně v meziválečném období dále modernizovala část fortů v okolí Lutychu a Namuru. Opět došlo k výraznému zesílení objektů, přičemž většina vnitřních prostor byla buď zabetonována, nebo rozdělena na menší prostory a zesílena železobetonem. Sklady a části vnitřního vybavení byly přesunuty do nově vyražených podzemních prostor, které se nacházely ve dvou výškových úrovních. Hlavní výzbroj byla redukována a modernizována, chybějící věže byly nahrazovány těmi, které se ještě nacházely v nemodernizovaných fortech a které tak přežily německé likvidace v průběhu 1. světové války. Především v Namuru byly do sestavy fortů zakomponovány malé železobetonové objekty s kulometnou i protitankovou výzbrojí. Část opevněného prstence v Antverpách byla využita k výstavbě vodního protitankového příkopu, který byl bráněn soustavou malých kulometných objektů a opevněných stavidel. Historie se nicméně opakovala a po obsazení německou armádou na začátku 2. světové války započalo další kolo likvidací. Dodnes se tak zachovalo naprosté minimum pancéřových prvků.

Hlavní zdrojem informací uvedených na těchto stránkách je publikace, kterou vydala okupační správa - Generální guvernorát Belgie (General-Gouvernement in Belgien) v roce 1915 v Bruselu pod názvem Denkschrift über die Ergebnisse der Beschiessung der Festungen Lüttich, Namur, Antwerpen und Maubeuge, sowie des Forts Manonviller im Jahre 1914 (Pojednání o výsledcích ostřelování pevnostní Lutych, Namur, Antverpy a Maubeuge, stejně jako Fortu Manonviller v roce 1914). Tato publikace je k dispozici v celé řadě digitálních knihoven.