Typologie objektů - Belgické forty

Typologie belgických fortů

Koncepce výstavby belgických fortů je neodmyslitelně spjata s Henri Alexis Brialmontem (1821 - 1903). Již okolo roku 1860 byly podle jeho návrhů budovány forty v Antverpách, od roku 1874 dokonce této pevnosti velel. Jelikož jeho návrhy na výstavbu dalších opevnění byly vytrvale odmítány, odskočil si na začátku 80. let 19. století do Rumunska, kde vedl stavbu jedné z největších pevností své doby, která byla tvořena prstencem okolo hlavního města Bukurešti. Již zde je možné pozorovat základní podobu fortů, které byly později budovány v Lutychu a Namuru.

Foto — Výstavba belgických fortů je spjata s H. A Brialmontem. Na obrázku je zachycen jeden z návrhů podoby pancéřového fortu, ve kterém měla být hlavní výzbroj umístěna v centrálně umístěné trojici otočných pancéřových věžích. Zachován je nicméně také val s otevřenými postaveními po obvodu. Základní polygonální tvar obvodového příkoopu s kaponiérami na eskarpové straně odpovídá tehdejší představě ideálního opevnění, která byla realizována v celé řadě evropských zemí. Zdroj: Die beständige Befestigung und der Festungskrieg

Forty budované v Lutychu a Namuru

Realizované Brialmontovy pancéřové forty byly typizovanou stavbou, která byla přizpůsobena místním podmínkám. Základní varianta byla trojúhelníková, což snižovalo počet potřebných rychlopalných kanónů ráže 5,7 cm pro obranu obvodového příkopu. Pokud výstavbu tohoto typu neumožňovaly přírodní podmínky, byla budována čtyřúhelníková varianta. Stavebním materiálem všech prvků fortu byl prostý beton.

Středem fortu vedla kapitální poterna, která propojovala všechny jeho důležité části - kasárenský trakt, centrální masiv a čelní podvojnou kontreskarpovou kaponiéru (v případě trojúhelníkové varianty). Na centrálním masivu se uprostřed nacházela otočná výsuvná věž pro světlomet, který měl v noci osvětlovat bojiště. Primárně pro něj se ve fortu nacházela strojovna, která ovšem poháněla také část ostatních věží. Na čele centrálního masivu byly umístěny otočné věže/věž pro houfnice ráže 21 cm, uprostřed pak otočná věž pro dvojici kanónů ráže 15 cm. V zadní části centrálního masivu se pak nacházely otočné věže pro kanóny ráže 12 cm. Původně byl pro interiéry fortu navrhován poměrně složitý systém ventilace, který však nebyl z finančních důvodů realizován a byl nahrazen ručními ventilátory pro odvětrávání pancéřových věží.

 
       Fort Lantin - strojovna v centrálním masivu
 
     Fort Lantin - hlavní sál centrálního masivu, ze kterého vedou vstupy pod jednotlivé pancéřové prvky s hlavní výzbrojí, do muničních sálů 
	 a do strojovny
 
       Fort Lantin - čerpadlo vody na studni zásobující fort vodou

 
       Fort Loncin - spojovací chodba navazující na hlavní vchod na kontreskarpové straně obvodového příkopu
 
     Fort Loncin - jeden z kuchyňských sálů u hlavního vchodu do fortu
 
       Fort Loncin - WC umístěné na kontreskarpové straně příkopu naproti šíjovým kasárnám

Forty budované v Antverpách

Forty budované v Antverpách od roku 1906 byly o poznání komplikovanější stavby. Vzhledem k vysoké hladině spodní vody byly obklopeny vodním příkopem o šířce 40 - 50 metrů, který značně znesnadňoval přiblížení nepřátelských jednotek. Jednotlivé pancéřové prvky jsou pak rozprostřeny po větší ploše. Součástí šíjových kasáren byl pak velký vchodový objekt, který zároveň sloužil jako traditor pro pevnostní kanóny postřelující mezilehlé prostory. Existovaly čtyři základní varinty fortů, které se dále dělily podle síly výzbroje. V některých variantách byly budovány také bojové objekty (kaponiéry) na čele a bocích fortu, které mohly svojí palbou nejen postřelovat část povrchu a vodní příkop, ale také vést boční palbu alespoň částečně do mezilehlých prostor. Jinde byly čelní objekty nahrazeny otočnými věžemi pro rychlopalné kanóny ráže 5,7 cm. Jednalo se o rozlehlé stavby, které zabíraly značnou plochu.

Cesta k těmto pancéřovým fortům ovšem nebyla snadná. Již po Prusko-francouzské válce, která probíhala v letech 1870 - 1871 vznikla potřeba vysunout obranu Antverp dál od města. Dostřel obléhacích děl se tehdy pohyboval okolo 7,5 kilometru. Jako řešení tohoto problému byla schválena výstavba uzávěrových fortů, které se později staly součástí vnějšího pevnostního prstence. A tak v letech 1878 - 1883 probíhala výstavba dvou Fortů Walem a Lier. A po jejich dokončení následovala stavba Fortů Duffel, Kapellen, Schoten, Steendorp a Berendrecht (dnes zcela zahlazen). Stavba byla financována z rozprodeje pozemků pod staršími pevnostními stavbami, které byly v Antverpách současně s výstavbou odstraňovány.

Tyto forty tak postupně vznikaly v průběhu téměř 20 let. Poslední byl dostavěn až v roce 1897. Shodou okolností se také jednalo o období, které bylo spojené s výrazným nárůstem síly obléhacího dělostřelectva. To si v průběhu výstavby i v období po ní vyžádalo značné zásahy do původních plánů, které počítaly s umístěním dělostřelectva v otevřených postaveních, jejichž hlavní obranu zajišťovaly valy a traverzy. Stavebním materálem byla navíc cihla, často v téměr symbolických tloušťkách do jednoho metru překrytá vrstvou zeminy. Konstrukce objektů se tak postupně měnila - ze zcela cihlových staveb, na objekty, jejichž stěny byly cihlové a stropnice betonová až po celobetonové objekty. V této podobě byl vybudován až poslední fort v této stavební fázi - Kappelen. U již dokončených staveb, kde nebylo možné zasáhnout do projektu došlo záhy k velkým přestavbám. V první fázi v letech 1890 - 1893 šlo především o přesun hlavní dělostřelecké výzbroje do objektů s pancéřovými otočnými věžemi. Blízkou obranu zajišťovaly rychlopalné kanóny ráže 5,7 cm umístěné v otočných výsuvných věžích. Protibaterijní činnost pak zajišťovaly otočné kopule s kanóny ráže 15 cm. V dalších letech, až do konce století, následovaly rozsáhlé přestavby, v rámci kterých byly budovány nové kasárenské budovy, případně byly stropnice starších objektů zesilovány vrstvou betonu, která byla v některých případech až 3 metry silná.

Zhoršující se mezinárodní situace vedla na začátku 20. století k rozhodnutí, po celé řadě odkladů, dokončit vnější prstenec fortů. Plán byl schválen v roce 1906, ale samotná realizace se značně protáhla a v době vypuknutí 1. světové války ještě nebyla celá řada objektů dokončena. Chyběla především výzbroj v pancéřových kopulích. Stavebním materiálem byl již výhradně beton, přes poměrně pozdní roky realizace se ovšem stále jednalo o prostý beton bez armatury. U těchto fortů již zcela chyběly valy pro dělostřelectvo v otevřených postaveních a výzbroj byla přenesena do pancéřových věží. Již od roku 1902 probíhala konstrukce dvou experimentálních pancéřových fortů - Sint Katelijne Waver a Stabroek. Prvně jmenovaný fort byl budován v silnější variantě, označované jako fort 1. třídy. Hlavní rozdíl spočíval ve výzbroji, především té nějtěžší. Tyto forty disponovaly dvojicí otočných věží pro dva kanóny ráže 15 cm. Forty 2. třídy pouze jednou. Dále byly k dispozici dvě otočné věže pro kanón ráže 12 cm, obvykle 4 věže s kanóny ráže 7,5 cm a stejný počet věží s kanóny ráže 5,7 cm. Jejich počet nicméně mohl kolísat, především v závislosti řešení obrany na čele fortu. V rámci obrany se počítalo také s rozsáhlým zatopením předpolí, především v jižní části pevnostního prstence.

V letech 1906 -1914 bylo navíc pro zesílení vnitřního prstence opevnění vybudováno celkem 18 malých redut (šancí/Schans) pro krytí intervalů mezi forty. Jednalo se o standardizované stavby obehnané vodním příkopem. Celková kubatura betonu činila okolo 1500 metrů krychlových. To stačilo k výstavbě čelního objektu s otočnou kopulí pro kanón ráže 7,5 cm a hlavního přízemního objektu, který sloužil k oboustrannému postřelování intervalů celkem ze čtyřech kanónů ráže 7,5 cm. Stropnice zároveň sloužila jako pěchotní parapet. Jejich efektivní dostřel byl omezen na přibložně 550 metrů. Jedná se tak o zmenšené intervalové objekty budované v rámci vnějšího pevnostního prstence.

Rychlý pád nedokončené pevnosti v roce 1914 znamenal zároveň zastavení ambiciózního plánu na výstavbu jedné z nejsilnějších pevnosti světa. Část fortů byla silně poškozena palbou německého obléhacího dělostřelectva, dílo zkázy dokonala postupná demontáž pancéřových prvků a jejich odeslání k roztavení. Část západního a severního pevnostního prstence byla nicméně již v roce 1917 zahrnuta do nově budovaného německého opevnění proti případné invazi z území Holandska, příznačně nazvaného Hollandstellung. Forty měly primárně sloužit jako pěchotní opěrné body, s jejich plným zprovozněním se nepočítalo. Do nových německých objektů byla nicméně instalována kořistní pevnostní výzbroj.

Ani konec války nepřinesl žádnou zásadní změnu. Stavební aktivita se sem vrátila až v druhé polovině 30. let. Tentokrát to byla pro změnu belgická armáda, která se rozhodla forty a reduty přeměnit na pěchotní opěrné body. Na povrchu byly vybudovány nové zákopy a v otvořech po vytržených věžích kulometná postavení. Část interiéru byla zesílena železobetonem a modernizována. V omezené míře došlo také na stavbu malých bojových objektů. Vyřešit ovšem bylo nutné také protitankovou obranu. V letech 1938 - 1939 tak byl vybudován souvislý protitankový příkop, který začínal u řeky Šeldy severně od města a končil u Albertova kanálu. Délka tak přesahovala 30 kilometrů. Vodní příkop propojoval jednotlivé pevnostní objekty v tomto prostoru. Stavidla udržující stálou hladinu vody v příkopu byla chráněna pomocí malých kulometných objektů. Využity byly také německé objekty vybudované v letech 1917-1918. Zdejší opevnění se tak svojí silou ani zdaleka nepřiblížilo obraně budované v okolí Lutychu a Namuru.

Meziválečná reaktivace

Meziválečná reaktivace se týkala pouze omezeného počtu fortů v Pevnostech Lutych a Namur. Forty v Antverpách byly degradovány na pěchodní opěrné body pouze s kulometnou výzbrojí. V Lutychu se týkaly modernizační práce fortů na pravém (východním) břehu řeky Mázy a Fortu Pontisse, který měl bránit obejití opevnění ze severu. V Namuru byla modernizována většina fortů s výjimkou Fortu Emines.