Heilsbergstellung

Pod označením Heilsbergská linie (Heilsbergstellung, případně Heilsberger Dreieck/Heilsbergský trojúhelník) se skrývá donedávna příliš neprozkoumané opevnění, obecně považované za z naprosté většiny zničené na konci 2. světové války. Při průzkumu se nebylo po dlouhá léta příliš čeho chytit. Změnu přineslo až vydání dvou map - nejprve Trojkat Lidzbarski - Mapa turystyczna fortyfikacji na terenie Nadlesnictwa Orneta a Trójkat lidzbarski - Odcinek I Frombork - Ploskinski Mlyn. A současně také rozšíření polského Geoportálu o letecké laserové skenování (Airborne Laser Scanning), díky kterému je možné přesně lokalizovat velkou část objektů. Inventarizační mapy jednotlivých úseků jsou k dispozici v NARA (National Archives and Records Administration) a nově také online na portálu germandocsinrussia.org.

Po odhalení opevňovacích prací prováděných v polovině 20. let na různých místech Německa bylo v roce 1927 v Paříži stanoveno, že zákaz výstavby platí pro celé Východní Prusko s výjimkou tzv. Heilsbergského trojuhelníku. Výstavba byla zakázána také na celém území na východ od Odry a dále ve vzdálenosti 50 kilometrů od hranic s Polskem a od mořského pobřeží. Na druhou stranu bylo povoleno modernizovat již existující opevnění a to v některých případech i v zakázaných zónách a navíc byly určeny i prostory, ve kterých může Německo provádět pevnostní výstavbu. Právě Heilsbergského trojúhelníku bylo využito k výstavbě vůbec první silné obranné linie v meziválečném období. Jejím hlavním cílem bylo blokovat přístupy ke Königsbergu (nyní Kaliningrad). Důvody k výstavbě lze spatřovat také v obavě ze sousedního Polska, které se nijak netajilo plánem, zaútočit v případě konfliktu s Německem na Východní Prusko, které ve 20. letech nedisponovalo kvůli limitům na velikost armády téměř žádným dělostřelectvem, k dispozici byla jedna divize pěchoty, dva jezdecké pluky a jeden ženijní prapor. Částečně byl tento problém řešen vznikem hraničních jednotek a přenesením kompetencí v některých činnostech na civilní sektor. V případě vypuknutí válečného konfliktu nebylo možné bránit celý prostor Východního Pruska, a proto byly vybrány dvě oblasti, ve kterých by následně mohla proběhnout mobilizace a vyzbrojení nově sestavených jednotek. Jednalo se o prostor v okolí Königsbergu (Festung Samland a později Heilsbergstellung), kde starší opevnění sloužilo zároveň jako reduit a okolí Gizycka s využitím staršího opevnění z období 1. světové války (Lötzener Seenstellung). Do plné bojové připravenosti mělo být zdejší opevnění uvedeno do 10 dnů od rozkazu. To předpokládalo výstavbu dalších objektů a různých typů protitankových a protipěchotních překážek.

Terénní průzkum a zaměřování objektů zde probíhalo v letech 1928 - 1929, nedlouho poté započala výstavba prvních objektů. Začátek intenzivních stavebních prací spadá do roku 1932, kdy byly vybudovány stovky objektů v prostoru mezi Tafter See (jezerem Taftowo) a řekou Alle (Lyna), čímž byla dodržena vzdálenost opevnění 50 kilometrů od moře. Tato mezera byla zacelována od roku 1934. V letech 1936 - 1937 došlo k zesílení linie na nejohroženějších úsecích a podél celé linie byly budovány v týlu postavení pasivní objekty sloužící jako velitelské, komunikační a pozorovací stanoviště.

Linie tak po dokončení výstavby začínala severně od Frauenburgu (Frombork), pokračovala jihovýchodním směrem k řece Passarge (Pasleka), podél které vedla s výjimkou několika předmostí až do soutoku s řekou Walsch (Walsza). Obě tyto řeky bylo možné zahradit pomocí stavidel a tím vytvořit rozsáhlé zatopené oblasti. Odtud pokračovalo opevnění zalesněným a poměrně bažinatým terénem severně od Wormdittu (Orneta) a postupně směřovalo severovýchodním směrem k řece Alle (Lyna), nechávajíc v předpolí města Heilsberg (Lidzbark Warmiński) i Bartenstein (Bartoszyce). Severním směrem probíhala linie podél již zmíněné řeky Alle (Lyna) včetně předmostí a dále Deime (Дейма) až do Kurské zátoky (Kurisches Haff). Inventarizace objektů z roku 1944 udává 1003 vybudovaných objektů, z toho 484 v odolnosti B1 a 519 v odolnosti C a D, součástí linie navíc bylo také dalších 25 objektů podél řeky Deime (Дейма) pocházejících ještě z období 1. světové války. Heilsbergské opevnění bylo rozděleno do osmi divizních úseků. Jak již název napovídá, pro obsazení každého z nich bylo zapotřebí jedné divize pěchoty, které však nebyly v daném prostoru k dispozici. První úsek začíná u Frauenburgu, v současné době se pět úseků a část šestého nachází na území Polska, ostatní na území Ruska v Kaliningradské oblasti. Přibližný počet vybudovaných objektů v jednotlivých úsecích uvádí tabulka níže.

K dispozici je také přibližná skladba postavených objektů. Vybudováno bylo přibližně 800 jednostřílnových objektů pro těžký kulomet, oproti tomu dvou a třístřílnových maximálně několik desítek, u pěti objektů byla hlavní výzbroj umístěna v pancéřové kopuli 3P7, 4 objekty disponovaly kromě těžkého kulometu také protitankovou výzbrojí, cca 220 objektů představovaly různé typy pozorovatelen, úkrytů, velitelských nebo komunikačních stanovišť. K dispozici byla také hustá kabelová síť, na kterou se mohlo připojovat také polní dělostřelectvo umístěné v polních postaveních v týlu pozice. O stavu a podobě objektů, které se dnes nacházejí na území Ruska není k dispozici mnoho informací s výjimkou několika fotografií.

V roce 1932 byly budovány dva základní typy bojových objektů určených pro jeden těžký kulomet a pasivní úkryty, také ve dvou provedeních lišících se pouze odolností (sílou stěn). Bez ohledu na odolnost byl interiér tvarován pomocí vlnitého plechu. Osazovány zde byly netypové pancéřové prvky - střílny a dvoudílné, případně jednodílné dveře. Stavba byla provedena podle navštívených trosek z prostého betonu. V případě vysoké hladiny spodní vody, což nebylo v případě zdejšího opevnění nic neobvyklého, byla nejprve vybudována betonová "vana" do které byl následně postaven samotný objekt.

Pasivní úkryty budované v roce 1932 disponovaly jedinou místností, k dispozici zde byla ventilace a pevnostní kamna. Původně se patrně počítalo s tím, že tyto stavby budou složit pouze k ukrytí vojáků během nepřátelské dělostřelecké palby, k čemuž postačily po obvodu umístěné lavice, do zdí byly následně umístěny háky, na které bylo možné uchytit závěsnou síť pro přespání. Tím však výrazně klesla kapacita. Jak již bylo zmíněno, budovány byly úkryty ve dvou variantách lišících se odolností - 30 cm v lehké variantě a 100 cm ve střední variantě odolnosti. První z nich disponovala dvoudílnými dveřmi, přičemž v horní části se nacházela střílna pro ruční zbraň. Střední varianta měla instalované jednodílné dveře s nouzovým východem. V rámci výstavby byly budovány také věže pro dělostřelecké pozorování, hojně používané již v období 1. světové války (existovala také varianta pro těžký kulomet). V jejich blízkostí se nacházel pasivní úkryt pro jejich posádku. Samotná věž se většinou skladovala v blízkosti postavení a smontována byla až v případě mobilizace.

Bojové objekty - byly budovány opět ve dvou základních variantách. Lehký bojový objekt pro těžký kulomet měl interiér obložený vlnitým plechem. Ve vchodu byly umístěny dvoudílné dveře, přičemž v horním díle se nacházela střílna pro ruční zbraň. Za vchodem byla v podlaze vybetonována prohlubeň, která sloužila pro skladování munice a byla překryta plechem. Ve střílně byla osazena netypová pancéřová deska se střílnou a pozorovacím průzorem o síle 2cm a rozměrem 128 x 63 cm (dodnes se žádná na svém místě nezachovala), pod kterou se nacházel betonový podstavec, na kterém byla umístěna kovová konstrukce s lafetou těžkého kulometu. Specialitou těchto lehkých objektů je dodatečná střílna osazená střílnou jinak běžně používanou ve starších objektech na ochranu vchodu, ze které bylo možné z ruční zbraně postřelovat prostor před střílnou těžkého kulometu. V interiéru byla k dispozici pevnostní kamínka, ventilace, přípojka na telefonní síť a s vnějškem objektu bylo možné komunikovat také pomocí zvukovodu, který ústil na stěně vedle dveří. Jedinou odlišností těchto objektů je vchod do interiéru, který mohl být umístěn naproti hlavní střílně, případně v boku objektu (nalevo nebo napravo od hlavní střílny). Velmi slabou tloušťku stěn - pouhých 30 cm kompenzovaly malé rozměry objektu. Své místo nalézaly především v hustě zalesněných a bažinatých oblastech, kde byla velmi malá pravděpodobnost útoku silnější jednotek.

Střední bojové objekty disponovaly větší odolností - síla stěn činila 50-100 cm a stropnice 80cm. Dovnitř se vstupovalo malými jednodílné dveřmi s nouzovým východem a střílnou pro ruční zbraň. Interiér byl opět tvarován vlnitým plechem. za vchodem se nacházely dva schůdky, kvůli kterým zde bylo umístěno zábradlí. Vnitřní vybavení bylo stejné jako v případě lehkých objektů, střílnu však chránila rozměrná pancéřová deska se střílnou a pozorovacím průzorem o síle 4 cm o rozměrech 195 x 150cm. Budovány byly v lesnatých terénech v blízkosti cest a v otevřeném terénu. Prostor vchodu byl často chráněn před postřelováním ze strany nepřítele pomocí betonové zídky, které navazovala na zához. Dodnes se v dobrém stavu zachovala celá řada z nich. S drobnými úpravami byl tento typ objektu budován ještě v roce 1934, kdy však nahradil funkci lehkého bojového objektu - stavěn byl v lesnatém terénu, zatímco jeho roli převzaly odolnější objekty již budované bez použití vlnitého plechu.

Přibližně od roku 1934 byly budovány další objekty, které zacelovaly mezeru mezi jezerem Tafter See a mořem (Fromborkem). V následujících letech byla linie opevnění dále zesilována, a to především v roce 1936, kdy bylo vybodováno velké množství pasivních objektů, většinou v týlu postavení, které sloužily jako velitelská, komunikační centra a pozorovací stanoviště, která disponovala pancéřovými pozorovacími zvony 9P7, případně pro potřeby dělostřelectva kopulí 44P8. Opět se jednalo o typové stavby v několika variantách, budované však podle nových zásad - střílny na ochranu vchodu, nouzové východy apod. Jistou vzpomínkou na 1. světovou válku byla pozorovací postavení budovaná ve výklenku na týlové stěně objektu. Pozorovatel zde měl k dispozici pancéřová dvířka a přípojku telefonu.

V případě bojových objektů se jednalo opět o velmi jednoduché stavby, většinou s jednou místností, případně s místností pro posádku a bojovou místností. Osazovány zde již byly typizované pancéřové prvky. Ve střílnách se tak jednalo o desky 10P7, 7P7 a v otevřeném terénu o pancéřové kasematy 5P7, kterých zde bylo použito poměrně velké množství. Jak již bylo zmíněno, lesnaté terény byly chráněny pomocí objektů původně budovaných v roce 1932 jako střední. Rozdílem oproti nim byly například vchodové dveře, které již byly klasické dvoudílné. Zcela výjimečně docházelo k budování objektů pro více těžkých kulometů. U starších staveb byly navíc budovány tak, že byly zády/bokem k sobě postaveny jednostřílnové objekty a prostor mezi nimi byl vybetonován jako vstupní chodba. V jedné z navštívených variant musel být výškový rozdíl mezi takto vzniklými střeleckými místnostmi kompenzován pomocí schodů. V rámci dodatečného zesilování linie došlo k výraznému zesílení opevnění v nejohroženějších prostorech. Jednalo se například o úsek severozápadně od Bartensteinu (Bartoszyce). Dle dostupných fotografií zde již byly budovány typizované objekty - především B1-1.

Vzhledem k umístění linie hluboko v týlu Východního Pruska již nedošlo později v tomto prostoru k výstavbě modernějších opevnění a zesilování polním opevněním. Zdejší opevnění je tak především ukázkou německé pevnostní výstavby první poloviny 30. let. Získávány zde byly především zkušenosti s výstavbou opevnění, které byly později použity na západě. Zajímavostí může být, že konstruktéři zdejšího opevnění později pracovali například na výstavbě Wetterau - Main - Tauber Stellung a dalších postavení v okolí Rýna.

V roce 1939 bylo rozhodnuto všechny bojové objekty s pancéřovými zvony přejmenovat/přečíslovat na tzv. Panzerwerky - "Pancéřové objekty". Pro Východní Prusko bylo určeno rozpětí 001-300. Označení Pwz. 001 získal objekt popisované linie východně od Fromborku, který se částečně zachoval dodnes, včetně kopule pro dělostřelecké pozorování 44P8.

V roce 1944 zde bylo budováno nové opevnění na ochranu Königsbergu. Dvě linie polního opevnění byly předsunuty před linii původního opevnění, které mělo sloužit pouze jako týlové postavení. Linie byla předsunuta před všechna větší města v tomto prostoru, kterým se starší opevnění důsledně vyhýbalo (Frombork, Orneta, Lidzbark, Bartoszyce) a zároveň byly označeny jako opěrné body. Toto polní opevnění je v archivních materiálech označeno jako Heilsbergstellung, zatímco původní opevnění ze 30. let je zde označeno jako Heilsberger Dreieck.

Fotogalerie jednotlivých typů objektů

• PzW 001 - Objekt pro dělostřelecké pozorování (Artilleriebeobachtungsstand)
• Velitelský objekt (Bataillonsgefechtsstand 120B8)
• Úkryt s pozorovacím zvonem (Unterstand mit Kleinstglocke 9aP7)
• Artilleriebeobachtungsstand
• Pěchotní úkryt z roku 1936 (Unterstand 1936)
• Úkryt pro dělostřelecké pozorovatele (Unterstand für Artilleriebeobachter 123B8)
• Kulometný objekt v odolnosti D (MG-Schartenstand D 1932)
• Kulometný objekt v odolnosti C (MG-Schartenstand C 1932)
• Pěchotní úkryt v odolnosti D (Unterstand D 1932)