Norská opevnění

Norské království vzniklo v současné podobě rozpadem Personální unie se Švédskem, jejíž součástí bylo v letech 1814 - 1905. Ta vznikla jako přímý důsledek napoleonských válek na základě mírové smlouvy z Kielu. V rámci něj přišlo Norsko zároveň o rozsáhlá zámořská území. K rozpadu unie došlo 7. června 1905. Norsko s rozlohou 385 000 km² disponuje extrémně členitým pobřežím i vnitrozemským terénem. Velké části země zabírají pohoří s řadou jezer a divokých řek. Tyto pro obranu příhodné podmínky naopak ztěžovalo velmi dlouhé a členité pobřeží.

Mezi nejvýznamnější stavby ze 17. a 18. století patří pevnosti Akershus v Oslu, Fredriksten v Haldenu, Kongsvinger, Bergenhus (Bergen), Kristiansten v Trondheimu a Vardøhus (Vardø). Po vzniku Personální unie došlo ke značnému snížení výdajů na obranu. Největším počinem tak byla výstavba nové námořní základny Karljohansvern v Hortenu, včetně odpovídající obrany. V roce 1856 byla dokončena výstavba Pevnosti Oscarsborg kryjící přístup po moři do Osla. Samotný Horten pak bránily dva malé pobřežní forty a tři dělostřelecké baterie. Vlivem bouřlivého rozvoje v oblasti dělostřelectva a vojenského námořnictva ovšem došlo k rychlému zastarání těchto staveb. Zatímco opevnění v okolí Hortenu nebylo dále modernizováno, rozsáhlé stavební úpravy probíhaly na Oscarsborgu. Pevnost Oscarsborg byla v podstatě vyřazena z aktivní služby a od roku 1875 došlo přímo před ní k postupné výstavbě otevřené Hlavní baterie (Hovedbatteriet). Ta byla původně určena pro šest děl ráže 30,5 cm od společnosti Krupp. Nejprve zde ovšem byly z finančních důvodů instalovány dvě děla Armstrong M 1876 ráže 26,7 cm, následované jedním dělem ráže 30,5cm Krupp L/25 M 1877. V roce 1893 konečně proběhla instalace 28cm kanónů Krupp M 1891. Štíty dodala společnost Bofors.

V roce 1905 se na území Norska existující starší opevnění soustředilo do prostoru Osla, důležitých míst na hranicích se Švédskem a do významných přístavů na pobřeží. Primárním úkolem bylo od počátku blokování námořních a silničních spojení na Oslo a z přístavů především obrana Kristiansandu, Bergenu a Trondheimu.

Obrana pobřeží

Rostoucí napětí jak na mezinárodní úrovni, tak i ve vztahu ke Švédsku vedlo od poloviny 90. let 19. století k další expanzi výstavby opevnění. V roce 1901 byla uvedena do provozu torpédová baterie na Nordre Koholmenu (Oscarsborg). Výstavba nových pobřežních baterií se soustředila na přístupy k Oslu, Kristiansandu, Bergenu a Trondheimu.

Na konci 19. století došlo také k rozsáhlé reorganizaci armády. Pevnostní výstavba opustila samotný Oscarsborg a stavba nových dělostřeleckých baterií probíhala jak na pevnině v okolí přístavu Drobak, tak i na ostrovech západně od pevnosti. Vše bylo doplněno řadou minových polí a vybrané plavební trasy byly zasypány. Obrana jižněji položeného Hortenu byla předsunuta na úroveň Tonsbergu.

V roce 1899 se pobřežní dělostřelectvo stalo samostatnou složkou armády. Spadalo pod něj opevnění Oscarsborgu, Tonsbergfjordu (Håøya a Sundåsen), Kristiansandu (obrana Odderø a vstupu do Topdalsfjordu), Bergenu a Trondheimu, Pevnost Vardøhus, Fredrikstad a Fredrikshald (Halden). V roce 1902 došlo ke sloučení pobřežního dělostřelectva a vnitrozemských pevnostní do pevnostního dělostřelectva. Tento stav vydržel až do roku 1933.

V této podobě se pobřežní obrana nacházela v době vypuknutí 1. světové války, do které vstoupilo již samostatné Norsko jako neutrální stát. V roce 1915 bylo rozhodnuto o dalším vysunutí obrany Oslofjordu až na ostrovy Rauøy a Bolærne. Obrana byla provizorně připravena o rok později. Stavba byla zcela dokončena až v roce 1934, kdy probíhala výstavba také dalších baterií Mågerø a Torås. Obrana Bergenu byla rozdělena na vnitřní a vnější. Dále od města byly postaveny nové lehké dělostřelecké baterie bránící soustavy minových polí.

V roce 1940 se pobřežních baterií zmocnila po invazi německá armáda. Od větších ztrát jí uchránil především špatný stav dělostřelecké výzbroje, nedostatečný výcvik posádek a jejich obecný nedostatek. Záhy byla na norském pobřeží zahájena rozsáhlá pevnostní výstavba v rámci budování Atlantického valu. Jejím cílem bylo zajištění obchodních tras podél pobřeží, především s přihlédnutím ke strategické důležitosti dodávek železné rudy z Narviku. Vypořádat se bylo navíc nutné také se značným nebezpečím, které představovalo britské námořnictvo a jeho výpady na norské pobřeží.

Konec 2. světové války tak přinesl do rukou norské armády pro její potřeby naprosto gigantické množství pobřežních baterií a torpédových stanic, které stihla vybudovat německá armáda během 5 let okupace. Na dvaceti tisících kilometrech norského pobřeží se nacházelo přibližně 450 dělostřeleckých baterií a další stovky opěrných bodů. Pouze v prostoru Lyngen - Oslo se jednalo o 315 funkčních pobřežních baterií s osádkou 65 tisíc mužů, které se staly středem zájmu norské armády. Toto množství nebylo ani při největší snaze možné kompletně převzít. V první fázi tak bylo vybráno 116 pobřežních baterií a 15 torpédových stanic, které byly udržovány v provozu i v poválečném období.

V průběhu 50. a 60. let došlo k výrazné redukci a standardizaci výzbroje. V provozu bylo ponecháno 32 pobřežních baterií a 5 torpédových stanic. K dispozici byla také minová pole s výzbrojí amerického a britského původu. Dělostřelecká výzbroj byla omezena na ráže 105, 127 a 150 mm. U těchto baterií byly prováděny modernizační práce a další výstavba včetně řady moderních objektů, často určených k blízké obraně.

Ironií osudu tak část těchto baterií tvořily původně norské baterie, které převzala po okupaci německá armáda a dále je rozšiřovala, aby následně skončily opět v rukou norské armády. Jednalo se o baterie Hysnes a Brettingen (Trondheimsfjord), Odderøya v Kristiansandu, Rauøy, Bolærne, Kopåsbatteriet a Oscarsborg v Oslofjordu. Kromě toho probíhala v omezené míře také nová výstavba pobřežních baterií - např. Sandsøy (Harstad), Rødberghamn a Skorliodden fort (Malangen), Årøybukt a Breiviknes (Lyngen). Zde je zároveň patrný stoupající přesun pozornost k opevnění na severu Norska, které bylo obzvlášť ohroženo případným útokem se strany SSSR. S tím souviselo i permanentní udržování pohotovosti ve vybraných bateriích, které měly stálou posádku i v mírové době - Nes, Grøtavær, Skrolsvik, Rødberghamn a Grøtsund.

Naopak na jihu se obrana soustředila do okolí Trondheimu, Bergenu, Stavangeru, Kristiansandu a na důležité přístavy v prostoru Oslofjordu. Stálou posádku i v době míru zde měly baterie Bolærne a Brettingen. Na konci 60. let byl přijat další plán na rozšiřování pobřežní obrany za pomoci moderního věžového systému švédského původu od společnosti Bofors. Kanóny ráže 75mm byly použity také ve švédském pobřežním dělostřelectvu. V Norsku zamířily v následujících desetiletích do baterií Bolærne, Rauøy, Visterøy, Årøybukt, Breiviknes a Skjellanger. V roce 1978 následoval další modernizační program, opět ve spolupráci se sousedním Švédskem, tentokrát s kanóny ráže 120mm. Ty zamířily oproti původním plánům pouze v omezeném množství na baterie Meløyvær (Harstad), Nes (Lodingen) a Kråkvåg (přístup k Trondheimu). Stavba byla dokončena v letech 1989 - 1994. Modernizovány byly také vybrané torpédové baterie a minová pole, a to především v okolí Bergenu.

Konec Studené války přinesl také postupné uzavírání pobřežních baterií. Pobřežní dělostřelectvo bylo v roce 2001 převedeno do rezervy a definitivně rozpuštěno v roce 2007. Velké množství jen před pár lety instalované moderní výzbroje bylo v následujících letech sešrotováno a pobřežní baterie byly opuštěny. Velmi brzy se na jednotlivých stavbách začalo projevovat extrémní severské podnebí. Pouze malá část objektů měla to štěstí, že byla určena k muzejním účelům. Řada především starších baterií byla opuštěna a ponechána svému osudu.

Vnitrozemská opevnění

Pod záminkou zvýšení obrany Osla započala na konci 19. století výstavba permanentního vnitrozemského opevnění se souhlasem Švédska. Výstavba však byla namířena především proti případné švédské invazi. Válečné plány počítaly s postupem hlavních sil podél východní strany Oslofjordu, přičemž menší část jednotek by se pravděpodobně vylodila na západní straně nejspíše v okolí Larviku a postupovala by na hlavní město ze západu. Nejprve byly budovány především permanentní dělostřelecké baterie určené pro polní děla. Stavebním materiálem byl primárně kámen. K dispozici byla řada otevřených dělostřeleckých postavení oddělených traverzou a malé úkryty pro obsluhu a munici. Silnější opevnění bylo budováno ve Svinesundu a otočné pancéřové věže pro kanóny ráže 12 cm byly instalovány také v modernizované pevnosti Halden. Obrana se měla v blízkosti hranic opírat o soustavu jezer navzájem propojených Haldenským kanálem. Tato výstavba výrazně akcelerovala v letech 1901-1903. Jednotlivé baterie byly budovány do značné hloubky. Úkolem bylo především získání dostatečného času pro mobilizaci polních jednotek. Část baterií uzavírala přechody přes řeku Glomma, další byly budovány podél pobřeží až po Moss. Na západní straně Oslofjordu se baterie nacházely v okolí Sandefjordu, a také podél řeky Drammenselva.

Po mírovém získání samostatnosti v roce 1905 se ta část opevnění, nacházející se v blízkosti hranic, stala předmětem sváru mezi oběma zeměmi. Výsledkem byl vznik demilitarizovaného pásma o hloubce 20 kilometrů a demontáž a částečné odstranění vybudovaných objektů v tomto prostoru. K demontáži výzbroje došlo ve Svinesundu a v Haldenu, který nesměl být dále modernizován. Odzbrojeno bylo opevnění v Ørje a rozsáhlé demolice proběhly v objektech severně odtud. Ponecháno bylo opevnění Konsvingeru, které však nemohlo být dále rozšiřováno.

Záhy po získání samostatnosti ovšem zahájilo Norsko novou výstavbu opevnění více v týlu, a to za použití demontované výzbroje. Vybrán byl poměrně těžko překonatelný tok řeky Glomma a celé opevnění bylo následně označeno jako Glomská linie (Glommalinjen). Hlavní opevnění se soustředilo do okolí Sarpsborgu, čímž nahradilo nedalekou Pevnost Halden. V okolí exponované silnice Oslo - Karlstad bylo nejen zesíleno starší opevnění na řece Glomma kavernovými bateriemi a blokhausy, ale došlo zde v letech 1912 - 1917 také k vybudování předmostí pomocí dvojice moderních rozprostřených pancéřových fortů Høytorp a Trøgstad, což bylo Švédskem značně kritizováno. Část hlavní výzbroje se ovšem nepodařilo osadit dříve než v letech 1925 - 1934. Za tím stálo zpoždění výroby pancéřových věží v Belgii vlivem vypuknutí 1. světové války, kvůli které proběhla dodávka až v roce 1920.

Ve stejném období probíhala také výstavby uzávěrového opevnění severovýchodně od Trondheimu. Hlavní cílem bylo zablokovat dvě komunikace vedoucí od švédských hranich. V povodí řeky Stjordalselva se nachází uzávěrová pevnost Hegra, která byla společně s dvojicí dělostřeleckých baterií vybudována v letech 1908-1910. O poznání zajímavější opevnění z let 1909 - 1911 se nachází severněji v blízkosti osady Stormoen. Hluboké údolí řeky Inna je zde blokováno dvojicí kavernových baterií v týlu doplněných blokhausem a otevřenou dělostřeleckou baterií. Označováno je také jako Verdalské opevnění. Zdejší objekty jsou jedny z nejzajímavějších z tohoto období v celém Norsku. S koncem 1. světové války došlo postupně k vyřazování tohoto opevnění. Část ovšem byla opětovně reaktivována v souvislosti s blížící se 2. světovou válkou.

Studená válka

Na podzim 1944 zahájila německá armáda v rámci operace Nordlicht ústup z Laponska na nově budovanou tzv. Lyngenskou linii. Veškeré vybavení objektů Atlantického valu předsunuté před ní bylo evakuováno, případně zničeno. Pro tuto linii by se jen těžko hledalo lepší umístění. Cílem bylo zablokovat jedinou silnici vedoucí na Narvik v okolí Skibotnu, kde se na ní napojovala komunikace vedoucí z Finska. Severně od Skibotnu byla obrana umístěna až za fjord Lyngen, jižně pak probíhala horským masivem v okolí Kitdalenu a Breidalenu a končila na švédsko-finské hranici. Obranu usnadňovaly nejen severské klimatické podmínky, ale také extrémně členitý terén.

Není tak úplně překvapivé, že stejné místo (a ze stejných důvodů) si vybrala norská armáda v období Studené války k výstavbě nejsilnějšího vnitrozemského opevnění. V tomto prostoru panovala značná obava z invaze sovětských jednotek nejen formou vylodění v důležitých přístavech v okolí Lofot a Tromso, ale také z pozemního útoku, který by vedl po hlavní komunikací podél pobřeží a z finského území. Zhruba v prostoru ohraničeném na severu silnicí E8 vedoucí z přímořského Skibotnu na finskou hranici a na jihu leteckou základnou Bardufoss (mimochodem silně opevněnou a disponující podzemními úkryty pro bojová letadla, které byly nedávno opět reaktivovány) byla v letech 1955 - 1996 vybudována Freyova linie (Frøylinjen). Těžiště obrany se nacházelo v okolí Skibotnu, v Kitdalenu a Signaldalenu. Hustota opevnění dále do týlu výrazně slábla a soustředila se především do prostoru hlavní silnice E6. Vybudovány zde byly stovky objektů s kulometnou i protitankovou výzbrojí, kterou tvořily jak starší objekty s dělostřeleckou výzbrojí, tak později malé objekty pro pancéřovky Carl Gustav, věže z vyřazených tanků M-24 s kanóny ráže 75 mm a pro řízené střely TOW. Ke stavbě byly částečně využity kavernové objekty budované německou armádou a také označení zůstalo v prvních desetiletích stejné - Lyngenská linie. Naprostá většina objektů byla nicméně vybudována zcela nově a zhruba od 70. let se začalo používat v souvislosti se zintenzivněním výstavby také nové značení Freyova linie. Nechyběly rozsáhlé podzemní systémy, pasivní úkryty a velitelská stanoviště. V souvislosti s koncem Studené války došlo v podstatě ihned po dokončení opevnění k jeho vyřazení a později také k převodu na místní obce, které začaly okolo roku 2010 s demolicí, která poměrně rychle postupovala. Zachováno mělo být pouze několik objektů pro muzejní účely. Demolice ustaly v roce 2014 se zhoršující se mezinárodní situací. Od roku 2017 jsou zachovalé objektů (cca 25% původního stavu) opět v režimu utajení a muzejní činnost v jediném oficiálně přístupném velitelském objektu byla ukončena.

V 70. letech opět vyvstala potřeba opevnění přístupů k hlavnímu městu. Přímý námořní útok byl považován za nepravděpodobný, vzhledem k dostatečnému zajištění námořních tras, které bylo navíc dále zesilováno moderními objekty. Stejně jako na začátku 20. století se počítalo spíš s tím, že se nepřítel vylodí po obou stranách Oslofjordu a bude na Oslo postupovat ze dvou směrů. Od 70. let byly budovány v omezeném množství menší bojové objekty primárně určené pro pozorování, případně pro těžký kulomet. Na východní straně Oslofjordu byla obrana umístěna až za starší Glomskou linii a měla se opírat o soustavu jezer Vansjø. Na západní straně pak bylo opevnění umístěno do prostoru Holmestrand-Hillestad-Hvittingfoss a do okolí Eidsfossu. V roce 1983 byla přijata nová koncepce výstavby opevnění, která počítala se stavbou velkých bojových objektů vyzbrojených těžkými kulomety a pancéřovkami Carl Gustav ráže 84mm. Na západ od Osla (Vestfold) mělo být vybudováno 43 objektů ve značné hloubce v prostoru Larvik - Sandefjord - Lågendal - Eidsfoss a na východě (Ostfold) 40 objektů. Reálně došlo v roce 1987 k realizaci uzávěrového objektu Hanekleiva a v roce 1989 ke stavbě dvou objektů u Eidsfossu. V obou případech se jedná o lokality západně od Osla. Další plánované objekty nebyly kvůli konci Studené války realizovány.