Výzbroj a vybavení

V norských opevněních byla osazena poměrně široká škála výzbroje od celé řady zahraničních dodavatelů. To vše bylo ještě umocněno měnícími se požadavky na pobřežní obranu. Další rozšíření portfolia zbraní přišlo s německou armádou, která zde v průběhu 2. světové války vybudovala stovky pobřežních baterií a pěchotních opěrných bodů, do kterých osazovala kořistní zbraně téměř z celé Evropy. Typy výzbroje byly značně unifikovány v průběhu Studené války a došlo také na zařazení zcela nových zbraňových systémů švédského původu. Zde uvedený výčet tak není zdaleka kompletní.

Otočné pancéřové věže

Na začátku 20. století bylo dodáno do Norska šest otočných pancéřových věží vyzbrojených kanóny ráže 12 cm - 12cm Schneider-Canet L/40 M/1902. Dodány byly dva různé typy vrchlíků, lišící se sílou a velikostí náměru. V letech 1903-1906 se nacházely dva kusy ve fortech Hjelmkollen a Fredriksten a jeden kus ve fortech Overberget a Gyldenløve. V rámci vzniku demilitarizované zóny na hranicích se Švédskem došlo k jejich demontáži a na nějakou dobu k umístění do vojenských skladů. Věže z Fortu Hjelmkollen byly nakonec přesunuty do nově vybudovaného Fortu Greåker, věže z pevnosti Fredriksten do Fortu Høytorp a z Fortů Overberget a Gyldenløve do Fortu Trøgstad. K dokončení těchto staveb došlo až na konci 1. světové války, část výzbroje byla ovšem instalována až ve 30. letech.

Maximální dostřel činil 11 300 metrů s kadencí dvou výstřelů za minutu. Hmotnost granátu pak 20,4 kg. Osádku tvořilo osm mužů - velitel, čtyři vojáci pro otáčení věže a nastavení náměru a tři pro zajištění plynulého zásobování municí. V každé věži byl přidělen také jeden telefonista.

V průběhu 2. světové války německá armáda demontovala věže z fortů Høytorp a Trøgstad a využila je při stavbě Atlantického valu. Děla z Trøgstadu byla určena pro objekty ve Skudeneshavnu a děla z Høytorpu zamířila do baterie Eigerøy (Egersund). Ve Fortu Greåker byly kanóny demontovány a sešrotovány norskou armádou až v roce 1959.

V roce 1993 byla jedna z věží ze Skudeneshavnu přesunuta zpět do Haldenu (Pevnost Fredriksten) a následně v roce 2014 také jedna věž z baterie Eigerøy zpět do Fortu Høytorp. Dnes se zde nachází ve zcela funkčním stavu.

Pro potřebu výstavby nových pancéřových fortů Høytorp a Trøgstad byly u belgické společnosti Cockerill objednány čtyři otočné věže pro kanón ráže 7,5 cm Cockerill L/50 M/1909. Díky modernější konstrukci byl dostřel identický, jako v případě starších věží ráže 12 cm. Některé prameny ovšem udávají dostřel pouze 10 000 metrů. Kanóny byly poloautomatické s kadencí čtyři výstřely za minutu s úsťovou rychlostí 720 m/s a v době pořízení byly považovány za velmi moderní. Náměr činil 20°. Dodávka se kvůli vypuknutí 1. světové války zdržela. Do Norska dorazily v roce 1920 a nejprve zamířily do skladu. K jejich instalaci došlo teprve ve druhé polovině 20. let a všechny byly úspěšně osazeny až v roce 1934. Každá věž měla opět posádku osmi mužů a telefonistu. Samotný vrchlík věže měl sílu 22 cm a hmotnost bez zbraně necelých 16 tun, předpancíř pak měl hmotnost okolo 30 tun.

V roce 1942 tyto věže demontovala německá armáda a pod označením 7,5 cm. Pz. Turm K. (n) L/40 je odeslala na norské pobřeží, kde měly posloužit k výstavbě Atlantického valu. Zamířily do baterie HKB 68/977 Artilleriegruppe Haugesund, kde bránily ve dvou samostatných bateriích vjezd do přístavu. Norská armáda je využívala až do roku 1960. Zatímco dvě z nich se zde nacházejí dodnes, zbylé dvě byly v roce 2012 v rámci demolice objektů určeny k sešrotování. Nakonec ale zamířily na Fort Høytorp, kde došlo k jejich instalaci na původní místo. Chybějící hlavně byly nahrazeny upravenými hlavněmi od společnosti Bofors identické ráže.

 

 

Dělostřelecká výzbroj vnitrozemského opevnění

V letech 1901 - 1903 bylo nakoupeno množství dělostřelecké výzbroje pro použití ve vnitrozemském opevnění od společnosti Schneider Canet. Kromě již zmíněné otočné věže s kanónem ráže 12 cm se jednalo o následující pevností zbraně:

• Kanón ráže 7,5cm v pevnostních štítových lafetách. Celkem byly zakoupeny 4 kusy. V letech 1903-1906 se nacházely v Lihammerenu a Ørje. Později došlo k přesunutí dvou kusů do Fortu Hegra a jednoho do opevnění Verdalenu (oboje Trondheim). Zbývající kanón byl instalován do obrněného vlaku.
• V počtu osmi kusů byly zakoupeny kanóny ráže 10,5 cm L/30 v pevnostních štítových lafetách. V letech 1903-1906 se nacházely po čtyřech kusech v Ørjekollenu a Urskogu. Později došlo k přesunutí čtyř kusů do Fortu Hegra (Trondheim) a do Fortu Ravneberget (Sarpsborg). Ty byly nejprve umístěny v betonových otevřených postaveních, ale později, koncem 20. let 20. století, byly osazeny na mobilní kolejové vozíky. Dva kusy byly ve 30. letech odeslány na pobřežní baterii Forholten v Ramsundu (Narvik).
• Čtyři 12cm kanóny v pevnostní štítové lafetě byly v letech 1903-1939 umístěny po dvou kusech ve fortech Vardåsen a Gullbekkåsen. Tyto zbraně byly v roce 1939 demontovány a přepraveny do Bergenu k novému použití v pobřežním dělostřelectvu. Když v roce 1940 vpadla německá armáda do Norska, nacházely se stále v bergenských skladech.

Jistou specialitou je nasazení protibalónových kanónů Puteaux od společnosti Schneider. Originální název zní Canon de 75 mm modèle 1897 antiaérien sur plateforme modèle 1915. Tato zbraň byla umístěna v betonovém otevřeném postavení. Na masivní lafetě se nacházelo dělo ráže 75 mm. Odměr činil 360°, náměr pak 0/+75°. Jeden exemplář se dodnes zachoval v expozici vojenského muzea v Oslu.

V otevřených permanentních dělostřeleckých bateriích byly používány různé typy dělostřelecké výzbroje. Jednalo se například o tyto zbraně:

• 7,5 cm Schneider Canet M 1898 zakoupené v omezené sérii pro testovací účely. Nakonec byla dána přednost dělům Ehrhardt.
• 7,5 cm Ehrhardt M/1901 (nebo také 7,5cm feltkanon M/1901) od společnosti Rheinische Metallwaren- und Maschinenfabrik byl dodán v počtu 138 kusů. Ještě dlouho po 2. světové válce byly používány k ceremoniálním účelům.
• 8,4 cm Krupp M 1887 (8,4 cm feltkanon L/27,4, M1887) se šroubovým uzávěrem byl vůbec prvním zezadu nabíjeným dělem v norské výzbroji. Dělo nedisponovalo brzdovratným zařízením, což bylo důvodem brzkého vyřazení z polního dělostřelectva a přesunutí k dělostřelectvu pevnostnímu. Osazovány byly v otevřených postaveních na betonových platformách a opatřeny závěsem se silnou pružinou (Calmeyerovo brzdovratné zařízení).
• 10,5 cm Schneider Canet M/1901 (10,5 cm posisjonskanon L/28 M/1901 Schneider Canet) byl zakoupen v počtu osmi kusů.
• 10,5 cm Cockerill-Nordenfelt M/1904 (10,5 cm posisjonskanon L/28,8 M/1904 Cockerill). V roce 1903 bylo zakoupeno 18 kusů pro potřeby dělostřeleckých baterií.
• 12 cm houfnice od společnosti Rheinmetall M/1908 (12 cm felthaubits m/08). Dodáno bylo pravděpodobně pouze 8 kusů.

 

 

Pobřežní obrana

Dělostřelectvo určené k pobřežní obraně také prošlo od poloviny 19. století bouřlivým vývojem. Od předem nabíjených děl s hladkou hlavní, přes drážkované a jejich různé modernizace (např. Palliserovou metodou) až po moderní zezadu nabíjené zbraně. K pobřežní obraně byla používána široká škála výzbroje od rychlopalných kanónů menších ráží pro obranu minových polí až po kanón ráže 30,5 cm, který byl Norskem zakoupen v jediném exempláři. Níže je uveden základní přehled výzbroje použité při výstavbě pobřežních baterií do vypuknutí 1. světové války

7" bombekanon M 1850 později modernizovaný na 5,5" drážkované kanóny. Své místo nalezl v kasematách starších fortů určených k obraně Oslofjordu a námořní základy v Hortenu.

V okolí Oslofjordu byly v hojné míře používány předovky ráže 22,5 cm a 26,7cm od společnosti Armstrong. Dodnes se zachovala trojice těchto zbraní na Oscarsborgu ve Východní baterii (Østre batteri), která byla původně určena pro kanóny ráže 26,7 cm a další čtyři také na východní straně Oslofjordu ve Veisvingbatteriet. Ta byla původně vyzbrojena trojicí kanónů ráže 22,5 cm přesunutých sem z Jižní baterie na Oscarsborgu a jedním ráže 26,7 cm. Ten byl ovšem později sešrotován a až mnohem později sem byl umístěn na jeho místo menší kanón ráže 22,5 cm (8,6 palců) o hmotnosti 12 tun, který se původně nacházel v Oslu v přístavu.

Nedlouho po dokončení Pevnostni Oscarsborg v roce 1856 byla vlivem bouřlivého rozvoje dělostřelectva vyhodnocena celá stavba jako zastaralá. Z tohoto důvodu byla vyřazena z aktivní služby a střílny hlavních zbraní byly zaslepeny. Přímo před ně byla v letech 1875 - 1892 vybudována Hlavní baterie (Hovedbatteriet), která měla mít v šesti otevřených postaveních umístěnou novou hlavní výzbroj bránící nepřátelským lodím v přístupu hlouběji do Oslofjordu. Nejprve zde byly osazeny dva kanóny Armstrong M 1876 ráže 26,7 cm, následně se ovšem počítalo s osazením kanónů ráže 30,5 cm. Tento plán zhatila jejich cena. Zakoupen a instalován tak byl v roce 1878 pouze jediný exemplář kanónu ráže 30,5cm Krupp L/25 M 1877. Zakoupen byl ranný model zbraně, který byl zbrojovkou v následujících letech dále upravován. Modernější verze byly dodány do Číny pro potřeby válečného námořnictva, pro potřeby pobřežní obrany chtělo tuto zbraň zakoupit Nizozemsko, které však vlivem časového zpoždění realizovalo nakonec nákup upraveného kanónu ráže 30,5 cm L/35 pro potřebu otočných věží.

Délka hlavně činila 6,7 metrů s hmotností 38,7 tuny, samotná lafeta bez štítu pak vážila téměř 21 tun. Ochranný štít dodala společnost Bofors. Náměr činil -6/+18° stupňů. Projektily měly v závislosti na typu hmotnost 333 u ocelolitinového resp. 282 kilogramů u litinového. Prachová náplň pak vážila 72 kg. Úsťová rychlost dosahovala téměř 500 m/s.

Ve chvíli, kdy se podařilo zajistit potřebné finanční prostředky pro další zbraně již společnost Krupp produkovala novější typ zbraně s délkou hlavně 35 ráží. Výrazně stoupla ovšem i cena a tak nezbylo nic jiného, než se spokojit s trojicí kanónů menší ráže, ovšem s identickým výkonem jako v případě dříve zakoupeného kanónu. Zvoleno bylo dělo ráže 28 cm Krupp MRK L/35. Tato zbraň našla své uplatnění primárně na válečných lodích (predreadnoughtech) třídy Brandenburg. Kromě Norska plánovalo jejich použití v pobřežní obraně také Turecko, které je získalo nákupem vyřazených lodí v roce 1910.

V roce 1893 tak byly pořízeny tři kusy a osazeny do Hlavní baterie na Oscarsborgu. Náměr činil -5/+25° s maximálním dostřelem okolo 14 500 metrů, ovšem s praktickým okolo 11 000 metrů. Dodávány byly dva typy granátů - průbojný a vysoce explozivní o identické hmotnosti 240 kilogramů. K odpálení granátu bylo potřeba přibližně 57 kilogramů střelného prachu. Úsťová rychlost činila 685 m/s a kadence jeden výstřel za 2 minuty. Právě tato děla 9. dubna 1940 zasadila první rány křižníku Blüchen, který vedl konvoj směřující do Osla s cílem obsadit hlavní město. O definitivní potopení se postarala nedaleká torpédová baterie, o které německá rozvědka neměla žádné informace.

V pobřežních bateriích byla využívána široká škála další výzbroje. Většina z níže uvedených děl byla ovšem v pozdějších letech sešrotována a dodnes se tak z nich zachovalo pouze minimum.

57 mm L/45 Finspong

6,5cm kanón Hotchkiss L/46.5 M 1895

6,5cm kanón Hotchkiss L/43 M 1897

12 cm Armstrong L/43.9

12 cm Krupp L/25

15 cm Armstrong L/47,5 M 1897

15 cm Krupp L/25

21 cm Armstrong L/45 M 1896

21 cm Armstrong M 1900

21 cm St. Chamond M 1902

24 cm St. Chamond L/13 M 1898

24 cm houfnice St. Chamond M 1902

Meziválečné období

Pro potřeby pobřežní obrany byly již v roce 1916 objednány ve švédské zbrojovce Bofors kanóny ráže 15 cm L/50. Vzhledem k 1. světové válce došlo k jejich dodání až v letech 1922 - 1923, kdy se zdálo, že jejich instalace již nebude potřeba, a proto byly rovnou uskladněny.

Jejich čas přišel až na začátku 30. let v souvislosti se zhoršující se mezinárodní situací. Instalovány byly do nově budovaných pobřežních baterií na obranu Oslofjordu. Čtyři děla tak byla umístěna v roce 1934 na Rauøy fort, tři v roce 1935 na protější stranu fjordu do Bolærne Fortu. Těsně před vypuknutím války v letech 1939 - 1941 následoval fort Torås. Tři tyto zbraně jsou zde osazeny dodnes.

Do Mågerø fortu, jehož stavba začala také již v průběhu 1. světové války, aby byla záhy přerušena, byly na konci 30. let instalovány dvě houfnice Bofors ráže 30,5 cm (Bofors L/30). Norsko zakoupilo celkem čtyři exempláře této zbraně. Dva ovšem byly v době německé invaze v roce 1940 stále uskladněny v Konsbergu a čekaly na výstavbu objektů, do kterých by mohly být osazeny. Všechny čtyři zbraně v průběhu 2. světové války zamířily do pobřežní baterie námořnictva MKB 3/516 Lödingen Atlantického valu dokončené v roce 1942, aby zesílily obranu přístupu k Narviku.

 

 

Studená válka

Paleta dělostřelecké výzbroje se výrazně rozšířila díky kořistním zbraním získaným po kapitulaci německé armády. Postupem desetiletí ovšem došlo do značné míry ke standardizaci na ráže 105, 127 a 150 mm. Nové zbraně, dělostřelecké i torpédové, pak zamířily do Norska v rámci vojenské pomoci z USA a Velké Británie. Protiletadlovou obranu pak zajišťovaly kanóny Bofors ráže 20 a 40 mm.

Nejoblíbenější zbraní se nicméně staly kanóny ráže 10,5 cm německého původu. Většina z nich pocházela z těžkých protileteckých baterií Atlantického valu vybudovaných na přístupech k Bergenu a Trondheimu. Získávány nicméně byly i z řady další pobřežních baterií, vyřazených válečných lodí a také v rámci nákupu kořistních zbraní z Dánska. Z především protiletadlového kanónu se ovšem od 50. let staly primárně zbraně určené k vedení paleb proti námořním cílům. Používány byly v otevřených postaveních, opatřené různými typy štítů a krytů jak německého, tak norského původu. Budovaly se pro ně různé typy kasemat a využito bylo také kavernových postavení, do kterých byly instalovány opět různým způsobem včetně masivních pancéřových štítů.

Poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors

Neustále se prodlužující termíny dodání věže s automatickým kanónem ráže 10,5 cm pro švédské pobřežní baterie vedly na konci 50. let k požadavku na zkonstruování výrazně jednoduššího a levnějšího systému, který by bylo možné vyprodukovat ve výrazně větším množství s identickým cílem – nahrazení v té době zastaralých lehkých baterií s děly menších ráží většinou ráže 57mm. Výsledkem byla poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors (7.5 cm tornpjäs m/57).

Produkována byla v letech 1957 – 1975 a včetně exportních exemplářů čítala její série více než 100 kusů. Postupně byly dodány tři série pobřežních baterií po třech kusech věží, které se od sebe lišily především typem staveb, ve kterých byly osazeny. Exportní kusy směřovaly na pobřeží Norska.

V Norsku zamířily tyto zbraně do baterií Bolaerne, Visteroy, Breiviknes, Aroybukt, Rauoy a Skjeljanger pod označením 75 mm TK L/60 M /72. Po konci Studené války zde došlo k intenzivnímu ničení objektů. Na ostrově Bolaerne se zachovala kompletní baterie včetně stanoviště řízení palby. Část vnitřního vybavení byla ovšem sešrotována. Jedna věž z baterie Skjeljanger byla přenesena do expozice Atlantického valu v baterii Tellevik.

Věže pro kanón ráže 7,5 cm měly obsluhu čítající 7 mužů. Tří z nich se nacházeli přímo ve věži - velitel a dva vojáci zajišťující odměr a náměr zbraně. Ostatní zajišťovali přísun munice. Samotný prostor ve vrchlíků byl velmi stísněný, většinu interiéru zabírala poloautomatika nabíjení zbraně a systém odpadu nábojnic. Samotná hlaveň o délce 57 ráží (L/57) byla v maximální možné míře vysunuta mimo věž. Uzávěr hlavně se tak poměrně nezvykle nacházel na okraji kopule. Odměr činil 360°, náměr -5/+20°. Maximální kadence zbraně činila 25 ran za minutu při úsťové rychlosti 827 m/s. Jako lehká pobřežní baterie disponoval kanón zcela dostačujícím dostřelem 12 kilometrů. V muničním skladu se pro každou hlaveň nacházela zásoba 320 protilodních a 280 vysoce explozivních granátů. Existovala také varianta granátu s prodlouženým dostřelem 16 kilometrů. Vystřelené nábojnice byly odváděny do místnosti pod věží, odkud je bylo možné sbírat a znovu laborovat.

Automatické otočné věže ráže 12 cm m/70

Nejmodernějším systémem instalovaným v rámci výstavby stálého pobřežního dělostřelectva ve Švédsku jsou baterie pro automatické otočné věže ráže 12 cm m/70 (12 cm tornautomatpjäs m/70), označované jako systém „ERSTA" (ERsättning Tungt Artilleri) s hlavní o délce 62 ráží. Na nejdůležitějších místech nahrazovaly zastaralé těžké dělostřelectvo. Součástí bylo také velitelské stanoviště a stanoviště řízení palby (dálkoměr).

Obsluhu věže tvořilo 12 mužů. Většinu prostoru ve vrchlíku věže zabíral mechanismus automackého nabíjení zbraně a odpadu nábojnic. Přesto se sem vměstnala také posádka tří mužů - velitel, a obsluha zodpovědná za náměr a odměr věže. Díky průzoru bylo možné nouzově vést přímou palbu bez nutnosti externě dodávaných souřadnic. Věž od společnosti Bofors s kanónem ráže 12 cm o délce hlavně 62 ráží vážila celkem 62 tun. Maximální dostřel činil dle typu munice 23 - 27 km, náměr zbraně +45/-5°. Úsťová rychlost pak 880 m/s. Nejzajímavětší je ovšem kadence zbraně, která byla 25 ran/min při hmotnosti granátu 46,6 kg. Velká pozornost byla věnována ochraně proti účinkům jaderného výbuchu. Z tohoto důvodu bylo možné hlaveň uchytit do masivního držáku vybetonovaného na stropnici objektu. V samotné věži byla následně zablokována aretace a posádka musela po dobu případného jaderného výbuchu opustit vrchlík věže, který neposkytoval dostatečnou ochranu před gama zářením. Speciální nátěr ovšem umožňoval její obsazení ihned po výbuchu.

Kompletní baterie Meløyvær se zachovala na soustavě ostrovů severně od Harstadu (Lofoty). Po konci Studené války sloužila jako muzeum, aktuálně je již několik let uzavřená, oficiálně z důvodu probíhajících rekonstrukčních prací. Jedna věž a patrně také stanoviště řízení palby se pak zachovalo nedaleko Trondheimu. Kråkvåg fort leží na stejnojmenném ostrově. Vrchlík jedné věže se nachází nedaleko mola v prostoru bývalé pobřežní baterie Nes (Lodingen).

 

 

Výzbroj torpédových baterií

První torpédová stanice byla vybudována jako součást Pevnosti Oscarsborg v letech 1898-1901 a brzy následovala další v Bergenu. Jako výzbroj byla vybrána torpéda Whitehead rakousko-uherské produkce. Výrobní závod společnosti sídlil ve Fiume (Rijeka, Chorvatsko). Torpéda měla instalovaný pístový motor poháněný stlačeným vzduchem. Jednotlivé zdroje se sice liší, nicméně baterie měla pravděpodobně k dispozici 9 torpéd ráže 450 mm typu Whitehead MOD V d. K dispozici byly tři odpalovací tunely 3 metry pod hladinou moře. Do každého z nich bylo možné spouštět po sobě dvě torpéda k odpálení. Ostatní byly k dispozici v příručním skladu. Rychlost vystřeleného torpéda činila 27 uzlů, a hmotnost výbušnin 100 kilogramů. Norsko zakoupilo značné množství různých typů torpéd typu Whitehead, přičemž řada z nich byla dále modernizována a vylepšována a to jak přímo v Norsku v nedalekém Hortenu, tak například také ve Švédsku.

Značný rozvoj pobřežní obrany za německé okupace přinesl norské armádě po konci 2. světové války nejen řadu nových torpédových stanic, ale také výzbroje v podobě torpéd G7a (TI). Jednalo se o standardní výzbroj německého námořnictva, opět poháněnou stlačeným vzduchem v kombinaci s párou. Ráže činila 533 milimetrů s náloží o hmotnosti 280 kilogramů. Dle nastavení se dostřel pohyboval mezi 5000 - 12000 metry v závislosti na rychlosti 44 - 30 uzlů.

V období Studené války se dostaly do modernizovaných baterií torpéda především domácí produkce označované jako Whitehead MOD IX (Bull) a Whitehead MOD X, které byly vyřazeny ze služby až v roce 1963. Celkem bylo využíváno 14 různých modelů torpéd konstrukce Whitehead. Nahradily je torpéda britského původu s označením Mk VIII, které vydržely ve službě až do konce Studené války.