Součástí mírového uspořádání po 2. světové válce byla v případě Itálie ztráta území ve prospěch Jugoslávie na východě (Zadar, Istrie, Soča) s veškerou pevnostní výstavbou. V menším měřítku proběhla také ztráta území ve prospěch Francie, zde však cíleně kvůli silnému opevnění (údolí Roya, Isola, menší lokality v okolí Bardonecchie). Ostatní opevnění na hranicích s Francií mělo být zničeno, což bylo realizováno pouze částečně. Jediné neporušené opevnění se tak zachovalo na hranicích se Švýcarskem a Rakouskem.
V rámci poválečné reaktivaci opevnění, které probíhalo s podporou NATO, byly modernizovány, přestavovány a zesilovány novými objekty opěrné body na hranicích s Rakouskem. Na západě tak byl prvním reaktivovaným prostorem Reschenpass (Passo di Resia). Využito bylo značné hloubky obrany, i když nebylo využito celé hloubky Alpského valu budovaného v meziválečném období a reaktivace se netýkala posledních uzávěrů například v okolí Bolzana. Často také nebyly reaktivovány všechny objekty jednotlivých uzávěrů, ale pouze ty, které svojí palbou směřovaly do prostoru důležitých komunikací a terénu schůdného pro motorizované jednotky. Reaktivované objekty se nacházejí podél hranic s Rakouskem až po Slovinsko (bývalou Jugoslávii). Zde bylo využito maximálně značné hloubky Alpského valu, a tak se reaktivované objekty nacházejí podél řeky Fella až za soutok s řekou Tagliamento (opěrný bod Portis).
V rámci reaktivace byl velký důraz kladen na maskování (což dodnes poněkud komplikuje nalezení některých objektů), výrazně byla posílena protitanková obrana. Nejprve byly používány původní kanóny 75/21 (v upravené střílně pro těžký kulomet) a 47/32. Následně došlo k modernizaci osazováním nových střílen pro kanóny ráže 105/25 nebo nahrazením 75/21 pomocí protitankových kanónů Mecar 90/32L. Poměrně dlouhou dobu byla využívána také původní kulometná výzbroj - především těžký kulomet Breda 37 ráže 8mm. K jeho nahrazení došlo až v souvislosti s přechodem na ráži NATO - 7,62mm přezbrojením na kulomety MG 42/59. Dokončovány byly vybrané rozestavěné tvrze. Do interiéru byly montovány modernizované soustavy vzduchoventilace včetně odvlhčovačů, vodního hospodářství a strojovny (dodnes jsou k nalezení motory od VW). Objekty byly zajištěny proti účinkům jaderných a chemických zbraní. V ojedinělých případech docházelo k dodatečnému zesílení starších objektů osazením například modernizovaných čtyřstřílnových kopulí pro těžký kulomet. Stejně tak byla obrana zahušťována pomocí tankových věží, případně výstavbou moderních objektů (viz kapitola „Nová výstavba“).
Opevnění obsazovaly specializované horské jednotky (Alpini d´arresto), jejichž jednotky postupně vznikaly od roku 1951. Oficiálně byly však založeny v roce 1962 a zrušeny v roce 1993. Jednalo se o přímé následovníky Pohraniční stráže (Guardia alla frontiera – GAF) obsazující v meziválečném období Alpský val. Opevnění bylo stejně jako v případě nově budovaného rozděleno do dvou kategorií. V kategorii „A“ se nacházely trvale střežené objekty s výzbrojí, municí a veškerými zásobami. Objekty kategorie „B“ byly pouze udržovány v provozuschopném stavu. Určeny byly normy, v jaké době mají být konkrétní objekty plně bojeschopné.
Velmi zajímavé reaktivované objekty se nacházejí například v již zmiňovaném průsmyku Reschen, na přístupech od Brenneru, v okolí Dolomit (podél řeky Pusteria a následně Dráva) a na východě v povodí řeky Fella. Zde byly i přes existenci starších opevnění budovány zcela nové opěrné body (např. Sella Somdogna, Sella Nevea, nebo Val Uque).
Ztráta značného území ve prospěch Itálie současně znamenala také ztrátu veškerého opevnění vybudovaného na hranicích z Jugoslávií. Z té se navíc v poválečném období stal velmi nevyzpytatelný soused, u kterého panovala obava, že umožní jednotkám Varšavské smlouvy průchod přes své území při útoku do prostoru Severní Itálie.
Výstavba opevnění a formování záchytných jednotek (Fanteria d´arresto) započala na začátku 50. let. Financování výstavby bylo kryto zdroji NATO, což umožnilo vybudování velkoryse pojaté linie opevnění. Jako první byly stavěny objekty podél řeky Tagliamento, která byla sama o sobě dostatečnou protitankovou překážkou. Obrana se soustředila do opěrných bodů, které blokovaly důležité silniční a železniční komunikace. Autoři se nijak netajili inspirací v německých zesílených polních opevněních z konce 2. světové války. V hojné míře zde navíc byly použity válečné zásoby německých Panzernestů pro těžký kulomet a ocelové úkryty pro pěchotu (Stahlunterstand) sloužící nejen jako úkryty, ale také jako velitelská stanoviště. Obranu zesiloval další válečný materiál v podobě tankových věží (např. Sherman, Sherman – Firefly, M26 Pershing). Zastaralé kanóny byly v některých verzích, především Sherman, nahrazeny kulomety.
V roce 1960 započala druhá fáze výstavby, která probíhala přímo na hranicích s největší intenzitou mezi průsmykem Tanamea a Monfalcone na břehu moře. Za masivního použití pancéřových prvků se ustálily základní typy bojových objektů. Maximální pozornost byla věnována maskování. Samotné objekty byly umístěny pod úroveň okolního terénu, vyčnívající pancéřové prvky byly maskovány například jako kamení, garáže, kůlny, seníky, hromady dříví, kupky sena apod. Maskování byl uzpůsoben i okolní terén – například typ plodin, které se budou pěstovat na okolních polích podléhal schválení armády. Cílem opevnění bylo zpomalit postup nepřátelských jednotek a jejich proudy usměrnit do definovaných směrů tak, aby na ně mohla zaútočit na výhodných místech běžná armáda. To odpovídá i předpokládaným ztrátám obránců, které byly odhadovány na 90 – 95%. Obrana byla následně postupně prohlubována do hloubky 10 – 15 kilometrů od prvních opevněných pozic.
Bojové objekty se dělí na vyzbrojené protitankovým kanónem (P) a těžkým kulometem (M). Zcela výjimečně měl objekt kombinovanou výzbroj, téměř vždy se jednalo o jednu hlavní zbraň. Kromě toho byly budovány úkryty, velitelské objekty (PC) a pozorovatelny (O), které byly později slučovány do velitelských objektů s pozorovatelnou (PCO). Úkryty sloužily pro pěchotu nasazenou v polních postaveních mimo objekty. Tyto jednotky měly k dispozici také předem připravené postavení pro minomety.
Objekty pro protitankové kanóny (P) mohly disponovat věží ze starších vyřazených tanků (případně se jednalo o celé tanky umístěné ve vybetonovaných prohlubních), nebo se jednalo o dvoupatrové objekty s pancéřovou polokopulí původně pro kanón ráže 76mm, následně přezbrojený na kanón 90/32P nebo 90/50SF. Samozřejmostí byla ochrana proti účinkům jaderného výbuchu (včetně tlakové vlny) a chemickým zbraním. Tankové věže byly kromě své původní, případně modernizované protitankové výzbroje (75/37, 76/52, 55 Sherman Firefly – později 90/50 M3, 90/50 SR Pershing), také přezbrojovány pomocí kulometů Browning M1919, MG 42/59, případně Browning M2). Posádku tvořilo 5 vojáků. Ve všech objektech bylo instalovány vzájemné telefonické spojení.
Kulometné objekty (M) pro blízkou obranu byly kromě výše zmíněných přestavěných tankových věží osazovány čtyřstřílnovými kopulemi pro těžký kulomet. Nejprve se jednalo o původní kopule z Alpského valu, později byly ve značném množství produkovány modernější verze. Výzbroj tvořily dva těžké kulomety. Další variantou byly jednostřílnové kopule pro těžký kulomet. První z nich byly již zmíněné Panzernesty německého původu, následně byly ve značném množství produkovány pancéřové stanoviště s čelním pancířem o tloušťce 20cm vycházejícím ze střílen těžkého kulometu používaných na Alpském valu. Zbytek konstrukce koncepčně odpovídá Panzernestům (pozorovací průzory, vstup v týlu). Výjimečně byly těžké kulomety umisťovány do střílen pod betonem. Používány byly nejprve starší kulomety Fiat 35, Breda 37 a 38, BREN, Browning M1919 a Browning M2, které byly později nahrazovány kulometem Beretta MG 42/59. Posádku objektů tvořily 2 – 3 muži v závislosti na typu kopule.
Značná pozornost byla věnována ničení důležitých komunikací, mostů a tunelů. Budovány byly sklady munice a uvnitř opěrných bodů také kasárna pro stálou posádku. Maskování řady objektů, především v hornatých oblastech je natolik dokonalé, že jejich identifikace v terénu se může snadno změnit v horor. V přehledných rovinatých oblastech je situace o něco lepší. Naprosto nevídanou práci předvedli zloději kovů, kteří v nebývalé intenzitě a s kvalitním „krytím“ většinu opevnění zničili v letech 2012 – 2013 (po vytěžení pancéřových prvky byly zbytky objektů zahrnuty zeminou). Ušetřeny zůstaly pouze hůře dostupné lokality.
Josef Urthaler, Andrea Pozza, Christina Niederkofler: BUNKER, Autonome Proviz Bozen Südtirol, 2. Auflage 2006, ISBN: 88-8266-392-2
