Po konci 2. světové války se nacházelo Polsko v nezáviděníhodné situaci. Přišlo o rozsáhlá území na východě, kde zároveň zmizela v hloubi SSSR většina meziválečných opevnění. Zde žijící obyvatelstvo bylo přesídleno do nově získaných území, které ztratilo Německo. Celé rozsáhlé oblasti zde však byly zničeny v urputných bojích. Navíc se Polsko dostalo zcela do područí SSSR, takže nové koncepce výstavby opevnění vycházely především ze strategických potřeb této země. Očekávaný nepřátelský útok měl být veden ze západu. V úvahu tak přicházela jedině reaktivace meziválečného opevnění ve Slezsku, které však mělo příliš lokální charakter. Na nově získaných územích se nacházela také řada německých meziválečných opevněných linií (Oderstellung, rozestavěná Festungsfront Oder-Warthe-Bogen, Pomernstellung a opevnění v bývalém Východním Prusku). Velká část však byla zničena přímo v bojích 2. světové války. S demolicí se však pokračovalo i po jejím skončení. Hlavním důvodem byla nemožnost "otočit" tyto objekty a uzpůsobit je pro obranu ze směru ze západu a riziko jejich využití nepřítelem. Jedinou výjimku tvořila nejsevernější část opevnění Odry v okolí Zielone Góry, které bylo určeno pro obranu proti nepříteli postupujícímu ze severu, a bylo tak v poválečném období teoreticky využitelné.
Velmi omezené finanční možnosti válkou zničené země ovšem postačovaly na reaktivaci německých zesílených polních opevnění, která byla budována na konci války v několika liniích napříč celým Polskem. Jednalo se o systémy zákopů hojně doplněných betonovými prefabrikáty různého určení - palebná postavení, úkryty, sklady munice. V rámci projektu "Stálého opevněného rajónu", který fakticky obsahoval téměř celé Polsko došlo na některých místech k obnově objektů, byly proráženy střílny do opačných směrů tak, aby se docílilo jejich faktického otočení, v některých případech byly objekty otáčeny, případně přesouvány na nové lokace. Realizace projektu patrně neměla dlouhého trvání a následně došlo k opuštění této koncepce.
Vše souviselo patrně s novou celkovou strategií armády. Nově se nepřítel nenacházel za západními hranicemi (tento úkol byl svěřen jiným zemím Východního bloku), ale na severu. Cílem armády mělo být vedení útoku ve směru na Dánsko a odtud byl také očekávat případný nepřátelský útok. Výstavba nového opevnění se tak soustředila na pobřeží Baltského moře.
Budovány byly nové pobřežní dělostřelecké baterie, došlo však i k využití již existujících starších opevnění jak německého, tak polského původu. Vrcholu stavebních prací bylo dosaženo patrně v polovině 50. let a později byla výstavba postupně utlumována v souvislosti s příchodem nových mobilních zbrojních systému. Samotná konstrukce objektů byla pod silným vlivem SSSR. Některé objekty byly budovány podle dodané projektové dokumentace. Stejně tak byla dodána také výzbroj a některé vybavení - např. dálkoměry. Tyto baterie lze nalézt v blízkosti všech významnějších přístavů. Jejich hustota je nejsilnější kolem Trojměstí - Gdaňsk, Gdyně, Sopoty. Obzvlášť důležitou roli v jejich obraně hrál poloostrov Hel.
V souvislosti s očekávanou invazí na pobřeží došlo také k realizaci ambiciózního projektu na výstavba rozsáhlých opevněných rajónů, které se skládaly ze zesíleného polního opevnění. Budovány byly na nejdůležitějších místech pobřeží. K výstavbě byly použity železobetonové prefabrikáty, ze kterých byly v písčitém podloží tvarovány zákopové systémy, výklenky pro munici, kulometné objekty a pozorovatelny, otevřená postavení pro minomety, děla, tanky a protiletadlové zbraně. Obrana byla budována v několika liniích za sebou, často pod příkrovem borovicových lesů, aby se ztížilo jejich pozorování.
Zesílené polní opevnění z betonových prefabrikátů bylo vybudováno polskou armádou v letech 1953 - 1954 na cípu poloostrova Hel. Tento opevněný rajón zároveň sloužil jako vzorová realizace pro ostatní opěrné body budované následně podél baltského pobřeží. Budovány byly ve dvou velikostech - pro obsazení plukem (Batalionowy Rejon Umocniony - BRU), nebo rotou (Kompanijny Rejon Umocniony - KRU). V Polsku bylo celkem vybudováno 10 opěrných bodů pro pluk a 7 pro rotu. Z betonových prefabrikátů byly budovány zákopy (na Helu cca 14 kilometrů ve 2 - 3 liniích), úkryty, stanoviště palby dělostřelectva, minometů a tanků. K dispozici byly kulometné objekty a pozorovatelny. Celý prostor disponoval protipěchotními a protitankovými překážkami. Opevnění nezapře inspiraci výstavbou zesíleného polního opevnění v průběhu 2. světové války. Jejich hlavním cílem byla blízká ochrana pobřežních dělostřeleckých baterií před pozemním výsadkem.
V současné době je celý prostor opuštěný. Objekty na pobřeží jsou postupně "demontovány" zimními bouřemi. Veškeré opevnění bylo vybudováno na písečném podloží, které je v neustálém pohybu. Řada objektů a zákopů je tak dnes již zahlazena.
Původní polská baterie Heliodora Laskowskiego ze 30. let byla vyzbrojena čtveřicí moderních kanónů Bofors ráže 152,4mm. Aktivně se účastnila bojů v roce 1939. Stavební činnost se sem vrátila již v letech 1948 - 1949. Postupně vznikaly nové objekty, stanoviště řízení palby a především došlo k přezbrojení na kanóny B-13 (130mm/50). Přejmenována byla na 13. Stálou dělostřeleckou baterii, posádku tvořilo 150 vojáků. V aktivní službě vydržela do roku 1976, kdy byly zrušeny veškeré zbývající pobřežní baterie v Polsku. Dodnes se zachoval jeden kanón B-13. Na stropnici stanoviště řízení palby se pak nachází dálkoměr DM-4 ruského původu.
Kanón B-13 (130mm/50) - vývoj kanónu ráže 130 započal v Rusku na konci 20. let. Původně byl zamýšlen jako nová zbraň pro potřebu ponorkového loďstva. V polovině 30. let byl zaveden do výzbroje a své místo nalezl primárně na torpédoborcích v jednověžové, případně dvouvěžové variantě na dalších typech lodí. Vyrobeno bylo více než 1100 kusů. V aktivní službě byly do 70. let, déle sloužily již především v pobřežních bateriích. Maximální dostřel činil 25 kilometrů při kadenci 5 - 13 ran za minutu v závislosti na typu uzávěru.
Výstavba polské 27. stálé dělostřelecké baterie na cípu poloostrova Hel započala v roce 1954. Výstavba a vybavení objektů bylo dokončeno v roce 1957. Posádku tvořilo 106 vojáků, hlavní výzbroj se skládala ze čtyřech kanónů B-34U ráže 100 mm. Ty byly osazeny po jednom kuse v palebných postaveních vzdálených od sebe 50 metrů a vzájemně propojených chodbou umístěnou těsně pod úrovní terénu. K dispozici bylo stanoviště řízení palby a řada pomocných objektů (strojovna, řízení palby, úkryty). Z aktivní služby byla baterie vyřazena v roce 1974. V 90. letech byly tři kanóny sešrotovány, ve stanovištích se zachovalo jenom několik jejích částí. Kompletně zachovalý tak zůstat jeden kanón, jehož objekt se nacházel do roku 2013 přímo na pobřeží. V tomto roce byla provedena obnova pobřeží v tomto prostoru, čímž se objekt opět posunul hlouběji do vnitrozemí. V současné době je uzavřen a nachází se v něm muzeum, které je přístupné v letních měsících. Za pozornost stojí také objekt řízení palby, který nezapře ruskou inspiraci.
Kanón B-34U - historie ruského kanónu B-34U sahá do poloviny 30. let, kdy započaly konstrukční práce. Různé varianty byly postupně odmítány ještě začátkem 40. let. Výroba se nakonec rozběhla až v roce 1946 a do padesátých let bylo vyrobeno celkem 213 kusů. Další více než stovka kanónů byla vyrobena v dalších modifikacích. Kanón ráže 100 mm měl maximální dostřel 16 kilometrů, praktický okolo deseti kilometrů. Určen byl primárně pro válečné loďstvo, menší část byla určena pro účely pobřežní obrany.
Byla největší pobřežní baterií vybudovanou v poválečném období Polskem na pobřeží Baltského moře. Stavba probíhala v letech 1955-1958, z aktivní služby byla vyřazena v roce 1977. Umístěna zde byla čtveřice ruských kanónů ráže 152mm (MU-2), které jsou dnes demontovány a jediný zachovalý kus se nachází ve Vojenském muzeu ve Varšavě. Nejzachovalejší částí je tak stanoviště řízení palby s dálkoměrem ruského původu DM-6
Nedaleko obce Brzeznica Kolonia se nachází jeden ze tří areálů na území Polska, kde byly skladovány jaderné hlavice (Obiekt 3002). Projekt areálu byl dodán ze SSSR. Samotnou výstavbu realizovalo na své náklady Polsko, následnou správu však prováděla ruská armáda. Zdejší areál je zajímavý především díky zachovalému úkrytu Granit. Řada těchto úkrytů v Polsku i v České republice byla v nedávné době zničena a ani tento není ve zrovna zachovalém stavu. Určen byl pro raketový systém 9K76 Temp-S. Vchody do samotných úkrytů jaderných hlavic jsou zahrnuty zeminou a interiér je vyrabován a částečně vypálen. Nachází se zde také několik objektů pro blízkou obranu.
Zmínit lze také dvojici poměrně zajímavých muzeí věnujících se problematice Studené války. Prvním z nich je Muzeum Studené války Podborsko, které zpřístupnilo jeden ze zachovalých objektů pro skladování jaderných hlavic. Druhým je Podzemní město na poloostrově Wolin. Toto muzeum se nachází v areálu bývalé německé meziválečné dělostřelecké baterie Vineta, která byla nejprve v 50. letech centrem výstavby zesíleného polního opevnění proti nepřátelskému vylodění (BRU), aby následně v 60. letech došlo k další modernizaci. Objekty byly doplněny o 1 500 metrů podzemních galerií a celý komplex sloužil až do roku 2007 jako velitelské stanoviště.
Turistická mapa - Fortyfikacje polwyspu Helskiego, INFORT 2008
Informace o výstavbě zesíleného polního opevnění (BRU a KRU) na polském pobřeží
Stránky vojenských muzeí na poloostrově Hel
Podzemní město na poloostrově Wolin (Bateria Vineta) - velitelské stanoviště
