Po rozpadu Rakousko-Uherska a ztrátě veškerého moderního opevnění, jehož největší části se ocitly na území nově vzniklého Polska a Jugoslávie (Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) a na jihu na území Itálie, nepřistoupilo Rakousko v meziválečném období ve větší míře k výstavbě nového opevnění. Stavební činnost se soustředila pouze na přípravu silničních a železničních zátarasů, do praktické realizace se dostalo pouze jedno kavernové postavení na kótě Braunsberg na břehu Dunaje nedaleko Bratislavy. Hlavní výzbroj měla tvořit dvojice kanónů ve střílnách pod betonem. V době anšlusu Rakouska byla zahájena výstavba také několika objektů na hranicích s Jugoslávií. Po ukončení 2. světové války a následném zrušení okupačních zón se Rakousko stalo neutrální zemí. Vzrůstající napětí mezi východem a západem následně vedlo ke vzniku obranné koncepce, částečně připomínající strategii sousedního neutrálního Švýcarska.
V možnostech armády nebylo chránit celé území, z tohoto důvodu se počítalo s ústupem armády do horského terénu, který jim poskytoval dostatečnou obranu. Jedinou výjimku tvořila hranice s Jugoslávií, kde bylo počítáno s liniovou obranou přímo na hranicích. První výstavba započala na začátku 60. let jako reakce na maďarské povstání. Hlavním cílem tohoto opevnění bylo blokování důležitých komunikací vedoucích od hranic. Využito bylo často starších existujících polních opevnění z konce 2. světové války. Na konci 60. let vznikla koncepce tzv. územní obrany (Raumverteidigung), jejímž autorem byl Emil Spannocchi. Podle něj se také nazývala jako Spannocchiho doktrína.
Obrana dle nové koncepce neměla probíhat na celém území Rakouska, ale pouze v předem připravených uzávěrových zónách (Schlüsselzonen) a obranných zónách (Raumsicherungszonen). Uzávěrová zóna je definována jako určitá oblast, kterou musí protivník obsadit, aby splnil své strategické cíle. Prakticky se tak jedná o místa s páteřními komunikacemi, případně o dobře schůdný terén. V těchto zónách byly budovány pevnostní objekty (Feste Anlage - FAn). Oproti tomu obranné zóny byly určené k vedení "partizánského" boje (ovšem i v těchto zónách bylo nadále modernizováno starší již existující opevnění, a to především na hranicích s Maďarskem). Výstavba opevnění se tak soustředila především do okolí Dunaje, podél kterého by si nepřátelské jednotky velmi pravděpodobně vynutily průchod. Na hranicích se Slovinskem a Itálií byly opevňovány důležité průsmyky. Hlavním cílem strategie bylo postupné napadání protivníky, který by si vynucoval průchod územím Rakouska. Obrana byla určena jak proti státům Varšavské smlouvy, tak proti Jugoslávii a NATO.
Ve finální podobě z konce 70. let bylo území celého Rakouska rozděleno do deseti uzávěrových zón (Schlüsselzonen), devatenácti obranných zón (Raumsicherungszonen), čtyř centrálních zón ve vnitrozemí (Teilzonen - Centralraum), které by poskytovaly logistické zázemí a jedné klíčové uzávěrové zóny (Sperrzone), která se nacházela západně od Vídně v okolí St. Pöltenu. Z deseti uzávěrových zón se pět nacházelo podél Dunaje a v okolí Vídně (která měla být v případě válečného konfliktu otevřeným městem), jedna v okolí Innsbrucku, čtyři na hranicích s Jugoslávií.
Již od počátku výstavby se pozornost soustředila na hranice s Maďarskem. Silně opevněn zde byl přístup k Vídni přehrazením komunikací mezi Dunajem a Litavskými vrchy (Leithagebirge) a na Wiener Neustadt v prostoru Eisenstadt - Mattersburg. Využito zde bylo také starší zesílené polní opevnění budované zde na konci 2. světové války. Díky tomu se ve zdejším prostoru nachází široká škála objektů od mohutných kasemat z 60. let až po objekty pro tankové věže, které zde byly budovány ještě na začátku 90. let. Výstavba zde probíhala i přes to, že v rámci územní obrany se zdejší opevnění nenacházelo v žádné z obranných zón.
Obdobná situace byla také na hranicím s Jugoslávií a v celém prostoru podél Dunaje. Kromě menších bojových objektů pro těžké kulomety nebo s protitankovou výzbrojí (v kasematách a v tankových věžích), úkrytů (v některých případech s otevřenými palebnými postaveními pro pěchotu) a pozorovatelen, byly budovány v omezené míře také podzemní dělostřelecké tvrze. V současné době je mi známá poloha tvrzí v průsmycích Loibl (8 kilometrů od hranic u osady Sapotnica), Lueg (jižně od Salzburgu) a Brenner (ve skalní stěně nad železniční tratí - Wipptal). Hlavní výzbroj jednoho kavernového objektu tvořila dvojice protitankových kanónu ráže 76,2mm Model 42 ruského původu. V týlu některých pevnostních uzávěrů byly budovány také dělostřelecké baterie v mohutných srubech, které byly vyzbrojeny kanóny 155mm sFK M2 - Long Tom. Z USA bylo zakoupeno celkem 24 hlavní, které byly instalovány v bateriích Rutzing, Euratsfeld, Haberberg, Amstetten a Ruprechtshofen. S výjimkou Haberbergu, kde se nachází 5 dělostřeleckých objektů, byly instalovány vždy 4 kusy této zbraně. Tato baterie se zároveň jako jediná nenacházela v okolí Dunaje. Dva kanóny sloužily ke cvičným účelům.
Po celém Rakousku bylo budováno značné množství pasivních protitankových uzávěrů, přehrazujících důležité komunikace za použití kolejnic, které bylo možné zasunout do předem připravených otvorů ve vozovce, případně pomocí rozsocháčů. Připravena byla také řada minových zařízení pro ničení důležité infrastruktury. Obecně bez bližší specifikace se udává, že bylo v Rakousku vybudováno cca 1800 objektů (FAn).
Pěchotní výzbroj objektů tvořily ruční palné zbraně, které si sebou posádky přinesly jako standartní polní výbavu. Jako součást řady objektů byla budována betonová palebná stanoviště pro dva vojáky (Kampfdeckung), která byla v době míru překryta železnými deskami. K dispozici byly často také otočné kopule pro těžký kulomet ráže 7,62mm MG42 se sílou pancéřování 6cm. Většina výzbroje však byla určena pro boj s tanky a motorizovanou pěchotou. V nejlehčím provedení se jednalo o pancéřové štíty pro tarasnice, malé objekty pro bezzákluzové kanóny a starší objekty pro protitankové kanóny ráže 76,2 mm ruského původu umístěné v pancéřových deskách.
Následně se do výzbroje opevnění dostala také řada věží z tanků, stíhačů tanků a také celé tanky. Do kasemat s dodatečným pancéřováním byla umisťována věž ze stíhače tanků Charioteer (cca 56 kusů) s kanónem ráže 85 mm. Dodatečně došlo k jejich přezbrojení na kanón ráže 105mm (PzK M-68). Přídavné pancéřování mělo sílu 30-40cm. Do opevnění se dostaly také věže z tanku M47 (cca 84 kusů), M-24 Chaffee a T34-85 (zakoupené v Československu). Posledně jmenované tanky byly celé zabudovány do objektu se stěnami o síle 60cm. Vůbec nejrozšířenější věže pocházely z tanku Centurion a osazeno jich bylo téměř 400 kusů.
Své místo nalezly v opevnění také původně protiletadlové kanóny ráže 20 a 40 mm Bofors švédského původu. V opevnění na hranicích s Maďarskem byly do speciálních objektů osazovány otočné kopule pro houfnice ráže 105mm (lFH 18-40), které svojí palbou působily bočně do dna protitankových příkopů. Do tvrzí v horském prostředí byly osazovány již zmiňované kanóny ráže 76mm PAK M1942 na pevnostních lafetách. Celkem by se mělo jednat o 32 kusů. Zmiňováno je také použití kanónů ráže 75mm rPAK M20 v otočných pancéřových kopulích o síle 10cm. Nejtěžší výzbroj tvořily již zmiňované kanóny ráže 155mm sFK M2 Long Tom, které byly umístěny v mohutných kasematách.
Kromě výše popsaných bojových objektů byly v hojné míře budovány také pozorovatelny (některé byly osazeny pancéřovými kopulemi), velitelská stanoviště a různé typy úkrytů pro družstvo pěchoty.
Jedním ze dvou muzeí, které se v Rakousku věnují problematice opevnění budovaného v průběhu Studené války se nachází u města Bruck an der Leitha (Bruckneudorf). Hlavním úkolem zdejšího velmi silného opevnění bylo blokování přístupů na Vídeň z východu před nenadálým útokem motorizovaných jednotek z Maďarska, případně ze směru od Bratislavy. Opevnění se táhlo od břehů Dunaje na východní straně obce Petronell-Carnuntum (známá především pozůstatky římského osídlení) po Schieferberg (264 m.n.m.). Při výstavbě bylo využito polního opevnění budovaného na konci 2. světové války Německem a také starších opevnění v podobě zemních valů. Linie se dělila do 8 úseků - Petronell, Höflein, Leitha, Ungerberg, Gaisberg, Waldstellung, Teufelsjoch a Schieferberg.
Budovány zde byly následující typy objektů:
Počet objektů v jednotlivých úsecích:
Na linii dlouhé 18 km tak bylo vybudováno okolo 173 objektů. Problém výše uvedeného rozdělení, které je prezentováno v rámci prohlídky muzea Ungerberg je, že se jedná o stav opevnění pravděpodobně z poloviny 80. let. Poté následovala ještě poslední etapa modernizací, která probíhala až do roku 1993, kdy bylo veškeré opevnění v Rakousku postaveno mimo aktivní službu. V rámci ní došlo k rozsáhlým přestavbám a přezbrojování bojových objektů. Do řady z nich byly dodatečně osazeny věže z tanků Centurion, zároveň došlo také k přečíslování objektů a rozdělení na více úseků. Například objekty muzea nacházející se v úseku Ungerberg spadaly dříve pod úsek Gaisberg.
Zatímco na severu má linie opevnění spíše uzlový charakter obrany, postupně přechází v souvislou linii opevnění, a to především v úseku Ungerberg - Schieferberg. Část objektů se dodnes nachází v aktivním vojenském prostoru.
V rámci prohlídek je přístupný objekt U3 vybudovaný v letech 1959-1960. Jedná se o masivní dvoupatrovou stavbou, jejíž železobetonové stěny mají minimální tloušťku 2,5 metrů. Posádka o síle 40 vojáků zde měla veškerou potřebnou infrastrukturu - kotelnu s centrálním vytápěním, strojovnu, ošetřovnu, kuchyni, sociální zázemí, dvoje ubikace, velitelské stanoviště a telefonní centrálu. K dispozici byly dva nouzové východy, v době míru bylo v ubikacích používat okna, která se v případě konfliktu překrývala pomocí masivních okenic. Hlavní výzbroj tvořila houfnice 10,5 cm lFH 18/40 v otočné pancéřové kopuli o síle 6 cm, které byla umístěna pod úrovní terénu a bočně postřelovala dno masivního protitankového příkopu. Na stropnici byla osazena otočná kopule pro těžký kulomet a na čele chodbou přístupné pancéřové pozorovací stanoviště s průzorem vedoucím k nedaleké dvoukolejné železniční trati a hlavní silnici. V roce 1993 proběhlo rozšíření objektu a dodatečně byl osazen dvojicí věží z tanku Centurion s kanóny ráže 10,5 cm. Hlavním úkolem zdejšího opevnění bylo blokování zmíněné hlavní silnice a důležité železniční trati
Druhým objektem, jehož interiér však není součástí prohlídky je U2 pro věž z tanku Charioteer. Ta je osazena uvnitř objektu a opatřena dodatečným pancéřováním. Původně zde osazený kanón ráže 8,4 cm byl později nahrazen výkonějším ráže 10,5 cm. Součástí expozice je také pasivní úkryt přenesený sem z jiného místa s kompletně vybaveným interiérem, pancéřový štít pro tarasnici, protitankové překážky a dva exempláře tzv. Kugelstand - kulovitých objektů budovaných Německem za 2. světové války na zesílených polních opevněních, kterých je pravděpodobně okolí plné (nacházejí se často také v okolí Bratislavy).
Otevírací doba muzea je poměrně skromná - od září do června každý poslední čtvrtek v 10:00 a každou poslední sobotu v měsíci v 10 a 14 hodin.
Velmi zajímavé muzeum, které je doslova zaplavené exponáty se nachází nedaleko hranic se Slovinskem u průsmyku Wurzenpass. Jeho základ tvoří původní obranné postavení, které mělo blokovat nedalekou hlavní silnici a budováno bylo v letech 1963 - 1995. Původní hlavní výzbroj uzávěru tvořila dvojice protitankových kanónů ráže 76,2 mm PAK 42 umístěných ve střílnách pod betonem. K dispozici byl jeden objekt s otočnou kopulí pro těžký kulomet a dva větší velitelské objekty s ubikacemi a dva úkryty. Jeden z velitelských objektů byl navíc vybaven pozorovatelnou. Celý prostor obepínal zákopovým systémem, částečně tvořeným betonovými prefabrikáty a částečně vybetonovanými krytými zákopy. Do jednotlivých objektů, i samostatně byla vybudována palebná postavení pro dva vojáky.
Později byly protitankové kanóny nahrazeny dvojicí věží z tanku CENTURION s kanóny ráže 105 mm. Vybudován byl také objekt se strojovnou a dodatečně rozmístěny také typizované válcové úkryty pro družstvo pěchoty. V rámci výstavby muzea došlo k výstavbě velkého objektu s expozicí zbraní používaných v rakouských opevněních. Osazeny zde byly také další typy věží, klamných objektů, maskovacích chatek, překážek, objektů z prefabrikát
Na rozdíl od Muzea Ungerberg disponuje toto muzeum velkorysou otevírací dobou obvykle od června do října mimo prázdniny s výjimkou pondělí a úterý.
