STUDENÁ VÁLKA - ČESKOSLOVENSKO

Fotoalba

Reaktivace (R)

Krátce po ukončení 2. světové války proběhla inventarizace zachovalých objektů Československého opevnění. Zároveň začaly vznikat první návrhy na reaktivaci existujících a výstavbu nových opevnění. V roce 1948 již bylo jisté, kde se nachází budoucí nepřítel a kam bude směřovat pozornost vojenské správy. Naprostá většina existujícího těžkého opevnění se nacházela na hranicích s Polskem a tak nebyla s výjimkou vybraných dělostřeleckých tvrzí dále využívána. Podzemní prostory tvrzí sloužily pro skladovací účely, v případě Tvrze Hanička probíhala od roku 1975 přestavba na kryt zvláštního určení.

Naproti tomu na hranicích se Západním Německem a Rakouskem se většinou pouze lehké opevnění, v některých úsecích na Šumavě navíc zcela zničené. Další nevýhodou byla v některých úsecích značná vzdálenost od hranic. Několik těžkých objektů ve stavu těsně po betonáži se nacházelo pouze na přístupech ke Znojmu, u Hevlína a Mikulova. O něco lepší byla situace v Bratislavě na Petržalce, kde existovala kompletní obrana předmostí.

První fáze reaktivace se soustřeďovala na vyčištění a opravy existujících lehkých opevnění od Plzeňské čáry po Bratislavu. Prováděno bylo nové maskování, dovybavován interiér o chybějící vybavení. Zacelovány byly mezery po chybějících nebo zničených objektech pomocí zesíleného polního opevnění, případně dřevozemních objektů. Výzbroj zůstávala stejná jako v meziválečném období, postupně však bylo možné použít i novější zbraně, které byly ve výzbroji polních jednotek. Kromě původního vybavení zde své místo našly také části skladových zásob po německé armádě z období 2. světové války a jen velmi pomalu docházelo k vybavování i modernějším zařízením - např. lafetami UL-1.

V další fázi došlo na úpravy objektů lehkého opevnění proti účinkům jaderných zbraní. Lehké opevnění vz. 36 sloužilo především pro pozorovací účely. Kvůli tomu došlo k zazdění střílen a ponechání pouze malých průzorů. Lehké opevnění vz. 37 (Řopíky) bylo opatřeno dodatečným záhozem vchodové části, čímž byl objekt až na střílny hlavních zbraní zapuštěn do terénu. To si vyžádalo dodatečné přístavby vstupních chodbiček opatřených dodatečnými protitlakovými pancéřovými dveřmi. Upravit bylo nutné také systém větrání, uzavírány byly také střílny pomocí sklopných dřevěných desek. Velká pozornost byla věnována maskování.

O něco složitější byla situace u reaktivovaného těžkého opevnění. Pro sruby na Moravě bylo nutné nechat odlít nové pancéřové zvony. Do srubů bylo instalováno původní vybavení ze skladových zásob. Některé chybějící komponenty však bylo nutné vyrobit znovu. Plánováno bylo kompletní vybavení modernější výzbrojí. Reálně však došlo pouze na přezbrojení notně zastaralého pevnostního protitankového kanónu L1 na výkonnější protitankovou zbraň ráže 85mm vz. 44/59 a další plány byly zrušeny. Modernizován byl systém ventilace a elektroinstalace. S reaktivací těžkého opevnění bylo započato v roce 1947 a protáhla se až do začátku 60. let. Poté již k větším změnám nedošlo, což souviselo také s celkovou změnou strategie armády, která se začala orientovat na vedení útočných operací.

Nová výstavba (NV)

Plány na pokračování pevnostní výstavby postavené na meziválečné škole vzaly záhy za své. Nemalý podíl na tom měly finanční aspekty a především vzrůstající vliv ruských vojenských poradců. Jako první byly budovány objekty zesíleného polního opevnění v prostorech, které nebyly pokryty předválečnou výstavbou, případně v místech, kde se lehké opevnění nacházelo příliš daleko od hranic. Nová výstavba se soustředila především na hranice s Bavorskem. Vzhledem ke klimatickým podmínkách bylo nutné záhy nahradit dřevozemní objekty stavbami kamenobetonovými. Jednalo se především o malé objekty pro palbu těžkých kulometů, jejichž vzor vycházel z opevnění budovaného v průběhu 2. světové války. Experimentováno bylo s celou řadou typů objektů, většina z nich se však nedočkala praktické realizace. Následně bylo započato s výstavbou opevnění z betonových prefabrikátů za vydatné pomoci ruských odborníků. Budovány byly objekty pro těžké kulomety, úkryty a pozorovatelny. V omezené míře také objekty pro tankové věže, které však měly být osazeny až v případě hrozícího nebezpečí. Velká pozornost byla věnována dokonalému maskování. Prefabrikáty byly konstruovány tak, aby bylo možné jednotlivý objekt kompletně vybudovat během jediné noci bez nutnosti nasazení těžké techniky. Následně došlo k překrytí vchodu a případných střílen a pokud to bylo možné také kompletnímu zahrnutí objektu zeminou. Vstup označovat malý betonový sloupek a jeho posádka se do interiéru musela v případě ohrožení prokopat. Uvnitř se nacházelo předem připravené vnitřní vybavení. Tento způsob výstavby v současnosti značně komplikuje jejich průzkum.

Masivní výstavba se značnou hloubkou obrany byla ukončena na začátku 60. let v souvislosti se změnou celkové koncepce armády. Dále byly vyvíjeny další typy pasivních úkrytů, jejichž výstavba v omezené míře probíhala i nadále až do začátku 90. let. Jednalo se standardizovaný typ úkrytu UŽ-6, který disponoval vchodem s dvojicí protiplynových a jedněmi protitlakovými dveřmi. Na opačné straně úkrytu se nacházel nouzový východ. K dispozici bylo nasávání vzduchu do filtrů a výduch pro polní kamínka. Železobetonové prefabrikáty již nebylo možné instalovat ručně, ale za použití jeřábu.

Velká pozornost byla věnována výstavbě odolných objektů sloužících jako civilní i vojenské protiatomové úkryty, komunikační centra, stanoviště protiletecké obrany, sklady materiálu, munice a PHM, velitelská stanoviště. Do této kategorie lze zařadit také různé typy úkrytů pro bojová letadla a raketové jednotky. Odolné sklady jaderných hlavic byly budovány domácími společnostmi podle projektu, který dodal Sovětský svaz. Následně však byly předány ruským jednotkám, které prováděly jeho komplexní obsluhu.

Kahan III (N-S 71 V sedle)

Bývalý objekt československého opevnění N-S 71 "V sedle" byl společně se dvěma sousedními pěchotními sruby přestavěn na konci 80. let v rámci akce KAHAN III a je tak ukázkou výstavby odolných komunikačních stanic, které byly budovány v průběhu Studené války především v okolí Prahy. Předešlé dvě etapy se týkaly přestavby cca 30 kilometrů vzdálené dělostřelecké tvrze Hanička na protiatomový kryt zvláštního určení.

Zdejší objekty měly sloužit pro komunikační účely - především pro zajištění spojení mezi státy Varšavské smlouvy v případě vypuknutí války. Mírové radiokomunikační středisko bylo umístěno nedaleko Hradce Králové. Své zájmy zde však měla i STB a Ministerstvo vnitra. Samotné vysílače a jejich technické zázemí se nacházelo v přestavěných sousedních objektech československého meziválečného opevnění N-S 70a a N-S 70b. Stavba tohoto komplexu byla přerušena až v roce 1991. Muzejní objekt (50.4015342N, 16.2118392E) sloužil primárně jako záloha pro výrobu elektrické energie. K tomuto účelu byly k objektu přistavěny nové prostory, ve kterých se nacházela strojovna se třemi dieselagregáty, každý o výkonu 137 kW a sklad PHM. Interiér samotného pěchotního srubu byl přestavěn a nově vybaven pro účely ubytování obsluhy, k dispozici zde byl také krátkovlnný vysílač. Původní podoba objektu ze 30. let je tak patrná především v jeho vchodové části.

Bunkr Drnov - Muzeum protivzdušné obrany

Od roku 1981 probíhala ve svahu v blízkosti obce Drnov výstavba rozlehlého vojenského areálu, jehož součástí byl také odolný objekt (50.2288814N, 14.1583775E), ve kterém sídlilo velitelské stanoviště 71. protiletadlové raketové brigády a 56. radiotechnického praporu a naváděcího stanoviště NS-5. Přilehlá kasárna s veškerou potřebnou infrastrukturou pojala 1000 vojáků. Celková cena se vyšplhala na 500 mil. Kčs.

Do provozu byl celý areál uveden 1. května 1985, kdy začíná také nepřetržitý provoz celého stanoviště. Samotný objekt by vybudován ve svahu tak, aby byl před případným bombardováním z jedné strany kryt vrcholem kopce a z opačné kasárenskými budovami. Stropnice měla odolat leteckým pumám o hmotnosti 250-500 kg. Interiér byl rozdělen do tří částí - technologické, velitelské a skladové pro kabiny automatických systémů velení (ASV). Celková vnitřní plocha zabírala 5500 m2. Pohotovost zde drželo 48 vojáků, celková kapacita byla 170 osob, pro které bylo připravené zázemí na 27 dnů. Svému účelu objekt sloužil do roku 2003, v roce 2007 byl převzat občanským sdružením Bunkr Drnov a od roku 2014 se zde nachází velmi zajímavé muzeum.

V technologické části se nachází zásobník na 25 tisíc litrů nafty a strojovna o celkovém instalovaném výkonu 1,2 MW. Nachází se zde také filtrovna, kotelna, vodní hospodářství a dekontaminační smyčka do "čisté" části objektu. Součástí velitelského stanoviště je také kantýna, kuřárna a sociální zázemí. Některé části však nejsou v rámci prohlídek přístupné. Ve skladech ASV se nachází depozitář muzea, které zde bylo otevřeno v roce 2014. Bohatá expozice je zde věnovaná protivzdušné obraně. Mezi exponáty patří ruské rakety S-75 Volchov a Dvina, S-125 Něva, S-200 Vega, 2K12 Kub, OSA, STRELA, ale také "starší" protiletadlový kanón PLDvK vz. 53, který se nachází přímo ve vstupu do objektu.

Kahan I - II (Dělostřelecká tvrz Hanička)

Během Studené války bylo budováno velké množství protiatomových krytů jak pro civilní, tak pro vojenské účely. V naprosté většině případů se jedná o novostavby. Jednou z mála výjimek byla přestavba dělostřelecké tvrze Hanička z meziválečného období na protiatomový kryt zvláštního určení. Pod taktovkou Ministerstva vnitra probíhala přestavba od roku 1975. V rámci ní byla zahrnuta většina povrchových objektů a v podzemí byly instalovány nové technologie (strojovna, úpravna vody, elektroinstalace, výtahy). Stavba probíhala až do roku 1993 a o dva roky později zde bylo otevřeno muzeum.

Akce Javor - Sklad jaderných hlavic Javor 51 Míšov

V polovině 60. let byla uzavřena dohoda se SSSR o rozmístění jaderných hlavic na území Československa pro potřeby československých raketových vojsk. V roce 1966 byla zahájena výstavba tří skladů (Míšov, Bílina, Bělá p. Bezdězem). V rámci zabezpečeného areálu byl vystavěn kasárenský komplex pro přibližně 600 vojáků a rodinných příslušníků (samotnou obsluhu tvořilo 120 vojáků a 30 důstojníků) a dva odolné kryty pro jaderné hlavice, jejichž plány dodala ruská armáda. Ve stejné době byla uzavřena smlouva také s Polskem (3001 - Podborsko 53.9555556N, 16.1263889E, 3002 - Brzeznica-Koloni 53.4325000N, 16.5780556E a 3003 - Templewo 52.4247222N, 15.3219444E), NDR (Sonderwaffenlager Himmelpfort 4001 - 53.1744444N, 13.2844444E a Stolzenhain 5001 - 51.8627778N, 13.1658333E), Maďarskem a Bulharskem (jeden sklad v Maďarsku - 47.0471261N, 17.7216214E a tři v Bulharsku - 42.3800000N, 23.6513889E, 42.8297222N, 26.6225000E a 42.6625000N, 24.9894444E).

Ve všech zemích byly budovány objekty podle identických plánů v rozměru cc 40 x 20 metrů, lišily se pouze vnitřním vybavením, které dodávali místní výrobci. Objekt disponoval dvěma protilehlými rozměrnými vchody, mezi kterými se nacházel dvoupatrový manipulační prostor, kterým se spouštěly hlavice do spodního patra, kde byly uloženy po jedné straně v uzavřených sálech. Na protilehlé straně se nacházelo technické zázemí objektu se strojovnou, filtrovnou a zázemím pro posádku. Klíčovým úkolem bylo udržet stálou teplotu ve skladech hlavic. Celý objekt byl vybudován na dvacet metrů hlubokém betonovém odpruženém kuželu. Stavba byla prováděna na náklady "hostitelského" státu včetně následných dodávek energií. Posádku následně tvořil výhradně ruský personál. Skladované hlavice byly určeny výhradně pro armády státu, na kterém se nacházely. Ruské jednotky disponovaly vlastními sklady jaderných zbraní. Obvykle se jednalo o prefabrikované úkryty typu Granit, stavěny však byly i jiné typy objektů. Utajení těchto staveb bylo dokonalé ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu, naproti tomu report CIA z první poloviny 70. let udával přesnou polohu všech výše zmíněných zařízení včetně jejich účelu.

Areál v Míšově (49.6261325N, 13.7076322E) je jediným zachovalým, veřejnosti přístupným areálem v České republice. Zbývající dva jsou vyrabované a hlavní vchody byly zahrnuty zeminou. V Polsku se nachází muzeum v Podborsku. Zbývají dva potkal stejný osud jako v případě České republiky. V navštíveném areálu Brzeznica-Kolonia jsou hlavní vchody pouze částečně zahrnuty zeminou, ale interiéry jsou vyrabované a vypálené, zachovalo se tu několik objektů pro blízkou obranu a především dodatečně postavený objekt Granit, ovšem zbavený pancéřových vrat.

Odkazy

Martin Dubánek, Jan Lakosil, Pavel Minařík: Utajená obrana železné opony, Československé opevnění 1945-1964, Mladá fronta 2008

Kahan III

Kahan I-II (Tvrz Hanička)

Bunkr Drnov

NS Utajená obrana Železné opony

Muzeum lehkého opevnění Annín

Muzeum lehkého opevnění Slavonice

Bunkr Drnov

Kryt Výpustek

Pěchotní srub MJ-S 3 Zahrada

Pěchotní srub MJ-S4 Zatáčka

Pěchotní srub MJ-S 15 "Závora"

Muzeum Petržalského opevnění

Pěchotní srub B-S 8 Hřbitov

Mapa