STUDENÁ VÁLKA - FINSKO
Pobřežní obrana Výzbroj Mapa

Pobřežní obrana

Při svém vzniku získalo Finsko bohatý arzenál ruského pobřežního dělostřelectva. Nejmodernější výzbroj pocházela z poslední fáze výstavby opevnění na přístupech k Petrohradu, která probíhala v období let 1912 - 1917 pod souhrnným názvem Mořská pevnost Imperátora Petra Velikého. Celý projekt se nepodařilo ani zdaleka dokončit, výstavba byla výrazně zpomalena vypuknutím 1. světové války a definitivně ukončena v průběhu revoluce. Impulzem k výstavbě byla ztráta baltického válečného loďstva v bitvě Cušimy (1905). Hlavní obranná linie probíhala na čáře Tallinn - Porkkala - Helsinki. Těžiště pobřežní obrany spočívalo na ostrovech Aegna - Naissaar - Mäkiluoto. Vnitrozemské opevnění bylo vybudováno v okolí Helsinek a výrazně silnější také okolo Tallinnu. Zde probíhala až do roku 1917 výstavba stovek kilometrů pevnostní železnice, dělostřeleckých postavení a především ruských variací festů s množstvím podzemních komunikací. Druhá linie pobřežní obrany probíhala po ostrovech mezi městy Kotka a Narva, dále k Petrohradu bylo opevnění budováno v prostoru Vyborgu a Kronstadtu, postaveny a dále zesilovány byly forty Ino a Krasnaja Gorka. Baterie pobřežního dělostřelectva byly budovány také před hlavní obrannou linií v prostoru Hiiumaa - Hankö.

Finsko nejprve nevěnovalo získaným pobřežním bateriím přílišnou pozornost, což se však změnilo přibližně na přelomu 20. a 30. let. Od té doby se rozjel poměrně rozsáhlý modernizační program, v rámci kterého byly dokončovány a především vybavovány jednotlivé dělostřelecké baterie. Řada kusů nejtěžšího dělostřelectva byla stěhována na jiné ostrovy do nových postavení, případně byly pro kanóny repasovány nedokončené pancéřové věže. To je případ především kanónů ráže 305mm.

Velká část ruských kanónů byla v aktivní službě také v průběhu Studené války. K jejich postupnému vyřazování docházelo až s nástupem nových typů pevnostních zbraní. První z nich byly modernizované kanóny 152/45C produkované pod označením 152/50T (munice nebyla kompatibilní). Vzhledem k novým typům zbraní, zmiňován je především Napalm, byly tyto zbraně opatřeny otočnou kopulí, kterou však tvořily pláty o tloušťce 8mm, což zajišťovalo pouze minimální ochranu. Dostřel činil 25 kilometrů s kadencí 4-6 ran za minutu. Posádku tvořilo 13 mužů.

V polovině 60. let se začala hledat náhrada za lehké pobřežní dělostřelectvo, které do té doby tvořily staré kanóny ráže 76mm. Záhy bylo rozhodnuto, že budou použity modifikované tankové věže. V úvahu přicházely tanky Charioteer, Comet a ruský T-54/55. V úvahu přicházel také švédský pevnostní systém Bofors (7.5 cm m/57). Nakonec byly objednány ruské věže T-55 s kanóny ráže 100mm a zařazena do výzbroje pod označením 100 56 TK. První baterie byla vybudována na konci 60. let a brzy následovala řada dalších. Vnitřní vybavení i samotné věže byly průběžně modernizovány (optika, noční vidění, zaměřování, laserový zaměřovač apod.) až do 90. let. Kadence činila 6 ran za minutu s maximálním dostřelem 18 kilometrů. Posádku tvořilo 9 mužů.

Nejmodernější výzbroj těžkého pevnostního dělostřelectva představují věže 130 53 TK finské produkce od společnosti Tampella, které nahradily kanóny 152/50T. Automatický kanón ráže 130mm byl schopen vypálit 3 rány za 20 sekund, minutová kadence činí 6 ran. Posádku tvoří 10 mužů. Maximální dostřel se speciální municí se pohybuje okolo 32 kilometrů. Vývoj této zbraně trval po celá 70. léta, v letech 1980-1983 probíhalo testování a první dodávka kompletních zbraní proběhla v roce 1984. Poslední kus byl instalován v roce 1990.

Právě na ostrovy s pobřežním dělostřelectvem se soustředila také výstavba opevnění, jehož hlavním cílem bylo zamezit vylodění, případně výsadku nepřátel. Budována byla celá řada objektů, k nalezení jsou stavby z betonových prefabrikátů, pasivní úkryty se zákopovým systémem, případně s malými betonovými kulometnými objekty, typizované úkryty s postavením pro protiletadlový kanón, případně s otevřeným kulometným postavením a různé typy pozorovatelen a kulometných objektů. K obraně ostrovů bylo použito velké množství pancéřových kopulí pro těžké kulomety (především Model 1943), pozorovacích zvonů a pancéřových štítů hojně používaných na opevněních především v průběhu Pokračovací války. K nalezení jsou i poměrně kuriózní pancíře - například do jednoho ze starších objektů na ostrově Örö byla dodatečně vestavěna ruská pevnostní střílna pro těžký kulomet NPS-3, která pravděpodobně pocházela ze zabavených zásob po ústupu ruských vojsk z poloostrova Hanko.