VÝZBROJ A VYBAVENÍ

Pěchotní výzbroj

Nejpoužívanější zbraní na východní frontě se stal vodou chlazený těžký kulomet Maxim vz. 08. Ten postupně nahrazovala nová zbraň - Browning vz. 30. Pro potřeby uchycení do střílen byly zkonstruovány tři typy lafetace. První variantou bylo použití upraveného polního stojanu na třech, případně čtyřech nohách. Tato varianta navíc usnadňovala použití zbraně mimo objekt. Do pancéřových desek bylo možné uchycovat těžký kulomet pomocí kulového čepu, ve kterém byla kromě hlavně uchycena také optika. V některých případech bylo možné zbraň uchytit pomocí lafety a pivotu přímo do střílny. Kulomet měl ráži 7,92 mm a váhu 23 kilogramů. Teoretická kadence se pohybovala okolo 500 ran za minutu, maximální dostřel zbraně byl okolo 4500 metrů, praktický ovšem okolo 1200 metrů. Pro potřeby vodního chlazení těžkých kumetů byly do střeleckých místností instalovány nádrže na vodu a rozvody k jednotlivým zbraním.

Pro blízkou ochranu byly používány lehké kulomety Browning vz. 28. Náboje ráže 7,92 mm byly podávány zásobníkem na 20 ran. Maximální dostřel okolo 1000 metrů s teoretickou kadencí 600 ran za minutu. Praktická kadence však byla podstatně nižší - okolo 60 ran.

V průběhu let byla do polských objektů instalována široká škála střílen pro kulometnou výzbroj i střílen pro blízkou obranu. Značné rozdíly byly také regionální, kdy se některé typy střílen vyskytují pouze v určitých oblastech. Vývoj vedl od jednoduchých betonových střílen s různými typy pancéřových vložek, případně okenic, přes komplikované sendvičové pancéřové desky vz. 33. U nich se na řadu let ustálila podoba samotné střílny, která byla dvoudílná. Nahoře se nacházel pozorovací průzor opatřený bezpečnostním sklem a dole samotná střílna těžkého kulometu. Toto řešení se tak používalo i u následných typů tentokrát již jednoduchých pancéřových desek (vz. 37). K největší změně došlo až v roce 1939, kdy byly uvedeny tři nové typy pancéřových desek s kruhovým otvorem, který měl být utěsněn kulovým čepem. Na dobové fotografii v Denksrichtu se však zbraň ve střílně nachází bez něj. Tyto desky byly instalovány především ve Slezku. Na hranicích s Východním Pruskem řada i nejmodernějších těžkých bojových objektů stále disponovala pouze betonovými střílnami s pancéřovou okenici, případně slabou vložkou.

 

 

Protitanková obrana

Problematika protitankové obrany nebyla poměrně dlouho vůbec řešena. Nakonec byla vyřešena pomocí tří kanónů. Jako první se začal používat kanón Hotchkiss vz. 85 ráže 37 mm, který poskytlo ze svých skladů námořnictvo. Maximální dostřel byl okolo 6000 metrů, účinný dostřel však byl daleko menší a klesal hluboko pod 1000 metrů. Teoretická kadence zbraně byla 30 ran za minutu.

Svého nástupce dostal kanón teprve v roce 1936, kdy byla schválena výroba kanónu Bofors vz. 36 ráže 37 mm. Vyznačoval se především větší průbojností pancíře (32 mm na vzdálenost 400 metrů, což bylo o 8 mm víc než jeho předchůdce). Tyto zbraně byly instalovány ve střeleckých místnostech v polním provedení. K některým objektům byly přistavěny úkryty pro tuto zbraň, která byla v případě potřeby umístěna do polního postavení v jeho blízkosti. Kadence zbraně byla 10 ran za minutu a účinný dostřel okolo 1000 metrů.

Do nejmodernějších objektů, především ve Slezsku a na přístupech k městu Zywiec, byla instalována protitanková zbraň v pevnostním provedení, která byla uchycena do pancéřové desky pomocí kulového čepu - vzor 38. Jednalo se o kanón ráže 37 mm vz. 37. Vystřílené nábojnice padaly do vaku zavěšeného pod zbraní. Plyny vznikající při střelbě byly pomocí ventilátoru odváděny mimo objekt otvorem nad střílnou. Stejnou zbraň bylo plánováno nainstalovat také do pancéřových kopulí, první várka měla směřovat na Hel a do prostoru Baranoviči na východní frontě.

 

 

Dělostřelectvo

Dělostřelecké sruby byly vybavovány polním dělem ráže 75 mm vz. 97 popřípadě ráže 76,2 mm vz. 02. Prvně jmenovaný typ se používal především ve Slezsku, druhý na Polesí. V některých případech byl kanón umísťován do střeleckých místností se dvěma střílnami s cílem rozšířit palebné pole. V tomto případě byla hlavní zbraň umístěna na otočném podstavci, který usnadňoval manipulaci. Betonové střílny byly osazeny dvoukřídlými uzavíratelnými pancéřovými okenicemi. Teprve nejmodernější typ 39 byl plnohodnotnou střílnou. Většina starších uzávěrů byla díky slabému uchycení v posledních letech ukradena.

V některých plánech bylo počítáno také s dělostřelectvem umístěným v pancéřových věžích. Nejednalo se však o nové konstrukční typy. V úvahu přicházely kopule Škoda jako například M.94 nebo M.02 a německé kopule H.P.T 93 popřípadě H.P.T.95. Jednalo se tak o kořistní věže, které se po skončení 1. světové války nacházely na fortech v prostoru Polska.

Některé typy kopulí, především Rakousko-Uherské provenience produkované v závodech Škoda v Plzni byly testovány na vojenském polygonu v Modlinu - jednalo se o typ M.94 a patrně otočné věže pro dělostřelecké pozorování. S jejich nasazením se pravděpodobně počítalo na východní frontě. K jedinému praktickému použití kopulí došlo u dvou otočných výsuvných věží M.02 (Škoda Plzeň), které byly přestavěny pro použití těžkého kulometu, byl jim vyroben větší a odolnější předpancíř a následně došlo k jejich instalaci do nově vybudovaných objektů ve Fortu č. II tvrze Osowiec. Věže byly "vytěženy" z Fortu Dunkowiczki tvrze Přemyšl.

 

 

Pancéřové prvky

Kopule pro těžké kulomety

V průběhu let byly produkovány kopule v celé řadě variant, rozdíl mezi nimi byl však minimální. Jednalo se především o různý počet střílen pro těžký kulomet. Starší kopule dále nedisponovaly na týlové straně pozorovacími průzory. Do střílen se vkládala obdobná vložka, jako do pancéřových desek a střílen pro TK. Ve spodní části se nacházelo ústí hlavně, horní část byla určena k pozorování. Funkci podlážky plnila betonová deska s průlezem, se kterou nebylo možné nijak manipulovat, přístupná byla průlezem pomocí žebříku. Samotný kulomet byl umístěn na středovém pivotu. Nejběžnější variantou bylo provedení se čtyřmi střílnami. Vnitřní průměr kopule činil 153 cm. Síla pancíře pak kolísala mezi 16 a 18 centimetry. Do stropnice se zapoštěly do hloubky 120 - 150 centimetrů. Celková výška kopule se pohybovala mezi 170 a 200 cm.

Polokopule byly produkovány také v celé řadě variant a to od roku 1933. Nejstarší model 33 byl vyráběn ve verzi A a B - třístřílnové a čtyřstřílnové. Pozdější varianty již disponovaly většinou třemi střílnami pro těžký kulomet. Do střílen se vkládala obdobná vložka jako do kulometných kopulí a pancéřových desek.

Jednalo se o velice oblíbený pancéřový prvek, který byl hojně používán ve všech typech objektů. V jednom případě byly dokonce použity dvě polokopule v jednom malém objektu umístěné zády k sobě. Další oblíbenou variantou byla kombinace se zvonem pro pozorování a blízkou obranu vz. 36, který byl umístěn na stropnici objektu nad touto kopulí.

 

 

Kopule pro pozorování

Pozorovací zvon vz. 34 - byl prvním představitelem tohoto typu zvonu polské produkce. Jednalo se o malý pozorovací zvon, který byl zevnitř přístupný pomocí žebříku. Umisťován byl do samostatných pozorovatelen a na stropnice dělostřeleckých srubů. Pozorovateli byly k dispozici čtyři průzory. Koncepčně pravděpodobně vycházel ze starších pancéřových prvků německého původu z období 1. světové války, které byly používány při výstavbě objektů na východní hranici.

Zvon pro pozorování a blízkou obranu vzor 36 byl používán především na kombinovaných objektech, jejichž hlavní výzbroj tvořily těžké kulomety, protitankový kanón a polní kanón ráže 75 mm. Na stropnici byl obvykle umisťován v kombinaci s polokopulí pro těžký kulomet. V některých případech se nacházel také na stropnici běžných pěchotních srubů. Zvon disponoval šesti průzory. Síla pancéřování dle typu kolísala mezi 10 a 15 cm.

Zvon pro pozorování a blízkou obranu vz. 39 - Produkt Třineckých železáren byl osazován v objektech v prostoru celého Polska. S tímto zvonem je možné se setkat na opevnění ve Slezsku, v Nowogrodu, ale osazován byl také na objektech v prostoru Sarny na východní hranici, odkud se následně dostal jako kořistní na Molotovovu linii, kterou budovalo SSSR na obsazených územích v letech 1940-1941.

 

 

Ostatní pancéřové prvky

Kromě výše uvedených pancéřových prvků byly do bojových objektů montovány různé drobné pancéřové střílny, a to jak pro těžké kulomety, tak pro lehké kulomety a případně také ruční zbraně. Na fotografiích jsou zde uvedeny pouze některé z nich. Kromě vedení hlavních paleb byla řada střílen určena také k postřelování zápolí, týlových stran objektů a prostoru v bezprostřední blízkosti vchodu. Ochranou disponovaly také vstupní chodby.

Nouzové východy byly produkovány v řadě variant, které se však lišily pouze v menších detailech. Kromě hlavní funkce disponovaly také malým otvorem pro ruční zbraň a mohly tak zajišťovat blízkou obranu objektu. Velmi často byly umísťovány na týlové stěně objektu, výjimkou však není ani umístění v blízkosti jedné z hlavních střílen objektu. Vzhledem k velikosti se tento pancéřový prvek stal velmi oblíbeným artiklem zlodějů.

 

 

Vybavení

K osvětlení objektů sloužily petrolejové lampy. Plánováno bylo také elektrické osvětlení, ale většinou od něj bylo upuštěno z finančních důvodů. Ventilaci zajišťovaly buď ruční nebo elektrické ventilátory, v závislosti na velikosti objektu. V mnoha případech se však větrání ukázalo být nedostatečným a proto byly přímo do střeleckých místností montovány pomocné ventilátory. Větší objekty byly vybaveny filtrovnou vzduchu, která byla umístěna buď v samostatné místnosti, nebo ve stejné místnosti jako dieselagregát. Osvětlení byly instalováno jenom v největších objektech a pouze ojediněle. Na boční stěnu některých objektů byly instalovány výkonné reflektory pro osvětlování bojiště v noci. V novějších objektech bylo instalováno zařízení pro vystřelování světlic. Pouze v experimentální fázi se nacházelo nasazení minometů do pevnostních objektů.