VÝZBROJ A VYBAVENÍ

Těžké kulomety

Během 25 let výstavby finských opevnění byla použita široká škála výzbroje i pancéřových prvků. Dominantní zbraní byly po celou dobu vodou chlazené těžké kulomety, ve většině případů umístěné na pevnostních lafetách v betonových střílnách. Pouze ve velmi omezeném množství byly osazovány pancéřové střílny. Patrně v jediném exempláři se nachází na Salpa linii, fotografie dalšího exempláře jsou k nalezení na internetu a pocházejí ze Svirské linie. Na některých fotografiích z výstavby VT linie jsou identifikovatelné silné pancéřové desky, bližší informace k účelu však chybí. Pokud byly přítomny, osazovaly se do střílen na ochranu týla, případně vchodu střílny pro lehké kulomety.

V rámci výstavby Mannerheimovy linie bylo vybudováno několik objektů pro boční i přímé palby, do kterých byly osazovány vrstvené pancéřové pláty o síle 32 centimetrů, které zůstaly na území Finska po výstavbě ruských válečných lodí v předválečném období. V některých případech tvořily také stropnice objektů. Jejich odolnost zesilovalo obložení ze žulových bloků. Dělostřelectvo útočících jednotek údajně tyto stavby přiváděly k zoufalství, ale nakonec se jim s nimi podařilo poradit, což dokazuje řada historických fotografií hojně publikovaných v řadě knižních titulů o Zimní válce. Ty většinou pocházejí z ruských zdrojů.

Na první fotografii níže je dobře patrné vrstvení jednotlivých plátů, kterých je celkem 6 kusů a byly k k sobě uchyceny pomocí masivních šroubů po obvodu. Fotografie jsou datované do září 1941 a byly tak pořízeny po opětovném obsazení finskou armádou. Za povšimnutí stojí také stav okolní krajiny rok a půl po bojových operacích, které se zde odehrály během Zimní války.

Za dobu výstavby finských opevnění bylo vyprodukováno několik typů lafet pro těžký kulomet od poměrně složitých, až po jednoduché dřevěné konstrukce. Lze zde najít jistou podobnost s ruskými variantami lafet používaných v objektech Stalinovy linie. Komplikovanější lafetace byla produkována až pro účely opevnění budovaného od roku 1940. S tím souvisel také vývoj pancéřových střílen. V naprosté většině případů byly těžké kulomety osazovány do střílen z prostého betonu. Pouze ve výjimečných případech došlo rozměrnější pancérové střílny nebo naopak menší pancéřové desky. Na Salpa linii se dnes nachází jediný exemplář střílny TK. Současné fotografie dostupné na internetu dokládají použití pancéřových střílen také na Svirské linii (dnes Rusko).

Další fotografie

Kopule pro těžké kulomety

Již v průběhu 30. let existoval enormní zájem umístit těžké kulomety do odolných pancéřových kopulí. Ve Finsku však v té době neexistovala společnost s potřebnou technologií, která by byla tento schopná tento požadavek splnit. To se změnilo až na konci 30. let díky společnosti Karhula, která se následně stala dominantním dodavatelem. Jako první byly produkovány pancéřové prvky pro pozorování, na začátku roku 1940 přišly na řadu také kopule pro těžké kulomety. V této době byly schopné produkovat tyto pancéřové prvky také další společnosti (Vuoksenniska, Lokomo a Wärtsilä) a jejich teoretická kapacita přesahovala 250 kusů měsíčně. Realita bylo o poznání skromnější. V roce 1940 bylo dodáno celkem 378 kopulí, z toho však bylo pouze 56 pro těžké kulomety (ostatní byly pozorovací). Situaci nepomáhaly ani neustále změny výšedo dodávek, rušení celých zakázek a jejich opětovné vypisování, které probíhalo v závislosti na aktuální válečné situaci. Později se produkce ustálila na cca 30 kopulích měsíčně, před koncem války vzrostla na 60 kopulí.

Kopule byly v bojových objektech určeny k vedení bočních paleb. Osazovány do stropnic byly tak, aby je nebylo možné ze strany nepřítele ostřelovat. K tomu sloužil mohutný betonový límec. Jako zbraň bylo možné použít těžký kulomet maxim v uchycený v pevnostní lafetě s odměrem necelých 50 stupňu. Zároveň se jednalo o zcela převládající řešení. Variantě bylo možné osadit také kulomet DT Děgťarjov (verze pro obrněnou techniku) v pancéřové vložce s odměrem 60 stupňů, případně jeho klasickou verzi DP. V průběhu let byla zkostruována celá řada variant tohoto pancéřového prvku. Přesná čísla dodaných pancířů v průběhu pokračovací války nejsou známá, minimálně se však jednalo o cca 1000 kusů, které byly osazovány jak v železobetonových objektech, tak v zesíleném polním opevnění.

Níže je uveden základní přehled variant kopulí pro těžké kulomety:

• Pancéřová kopule Model 1940 - první typ kopule pro těžký kulomet s vnitřním průměrem 1 metr. Na stavbu Salpa linie bylo dodáno celkem 41 kusů. Vzhledem ke svým rozměrům, tloušťce pancéřování a hmotnosti byla označována jako "lehká"
• Pancéřová kopule Model 1941 - identická kopule, která však byla vyšší a bylo jí tak možné zapustit hlouběji do objektu. Nehrozilo tak tolik její podstřelení
• Pancéřová kopule Model 1942 - byla opět návratem k původnímu modelu 1940. Produkována byla ve dvou variantách. "Lehká" měla hmotnost 5,1 tuny. Její ještě víc odlehčená varianta s hmostností 1600 kilogramů byla určena k nasazení přímo na frontové linii v zesíleném polním opevnění. Rozhodující tak byla hmotnost umožňující nenápadný transport do exponovaných míst, často pouze za použití lidské síly.

V roce 1943 došlo k výrazné změně designu pancéřových prvků. Impulzem k tomu byly připomínky, resp. stížnosti posádek bojových objektů. Z výše popsaných pancéřových kopulí pro těžké kulomety byl pouze minimální výhled. Do kopule se vešel sotva jeden voják, který navíc musel za sebou zavřít průlez v podlážce, čímž byl zcela odříznut od zbytku objektu. To vše vedlo k tomu, že obsluha těžkého kulometu měla jen minimální přehled o bojové situaci. Řešením bylo jedna rozšíření spodní části kopulí, což umožňovalo snadnější přístup, obvykle schodištěm (velmi se podobá první generaci německých polokopulí pro těžké kulomety). Navíc byly zvětšeny vnitřní rozměny kopule a zkonstruována byla také kopule pro dva vojáky s pozorovacím průzorem na straně střílny:

• Pancéřová kopule Model 1943 - lehká kopule pro těžký kulomet o váze 4,7 tuny
• Pancéřová kopule Model 1943 střední - kopule pro dva vojáky s pozorovacím průzorem o hmotnosti necelých 5 tun. Produkovány byly ve dvou variantách s průzorem vlevo nebo vpravo od střílny
• Pancéřová kopule Model 1943 těžká - identická kopule jako výše uvedená, pouze s vyšší odolností o celkové váze 13 tun.

Ve velkých sériích byly produkovány také různé drobné přenosné štíty, pozorovací stanoviště a kulometné štíty do zesíleného polního opevnění. Některé typy se nacházejí ve venkovních expozicích pevnostních muzeí ve Finsku. Patrně nejznámější je otočný štít pro těžký kulomet. Počítáno u něj bylo s nasazením široké škály zbraní, prakticky se však jednalo především o vodou chlazený těžký kulomet Maxim. První série byla dodána v počtu 1000 kusů, o dalších dodávkách již nejsou informace. Tento pancéřový prvek se nicméně stejně jako další pancéřové prvky, produkované v průběhu Pokračovací války, vyskytuje v hojném množství v opevnění pobřežních baterií budovaných v období Studené války.

Další fotografie

Protitanková výzbroj

Již od poloviny 20. let byly stavěny na Mannerheimově linii objekty pro boční palbu protitankových kanónů. Jejich výzbroj tvořily poněkud zastaralé, ale i v jiných zemích používané kanóny ráže 57 mm Nordenfeld a Caponier. Nordenfeld disponoval teoretickou kadencí 20 ran za minutu s maximálním dostřelem 9 tisíc metrů. Ke stejnému účelu mohly sloužit také kanóny ráže 75mm Meller (Canet) s maximálním dostřelem 12 kilometrů a teoretickou kadencí 10 ran za minutu. Na celé Mannerheimově linii bylo touto výzbrojí osazeno 8 objektů.

Od roku 1940 se v budovaných objektech začaly osazovat výhradně pevnostní protitankové kanóny ráže 45mm model 1940, některé zdroje uvádějí také omezenou sérii kanónů ráže 37mm. Uchyceny byly v masivní střílně pomocí kulového čepu. Hlavně pro pevnostní protitankové kanóny však byly získávány z ukořistěných tanků ruské výroby. Odměr zbraně činil 45 stupňů. Aby se maximálně využilo jejich palebné síly, byly ve členitém terénu umisťovány tyto zbraně do dvoupatrových objektů, kde strelecká místnost PTK se nacházela v prvním patře. Do vypuknutí války bylo v objektech osazeno 26 kusů. V roce 1944 vzrost jejich počet na 58 kusů. Na ostatních liniích bylo instalováno dalších 42 kusů.

Minimálně do jednoho objektu na linii Salpa, který byl stavebně dokončen, a do několika rozestavěných byly určeny jako protitanková výzbroj kanóny ráže 76 mm. Jediný postavený objekt má osazenou masivní pancéřovou střílnu s vyklápěcí oponkou. Dle řešení samotného objektu se zdá, že uvnitř měl být umístěn kanón v klasické polní variantě.

Pro zesílení linie opevnění byly v nejohroženějších prostorech zakopávány části kořistních ruských tanků, případně byly do zesíleného polního opevnění osazovány samotné věže z T-26, T-37, BT-2, BT-5, BT-7 a BA-6 jejichž výzbroj tvořily kanóny ráže 37 nebo 45 mm. Případně byly osazovány těžkými kulomety. Na linii Salpa se většina z nich zachovala dodnes.

V celé řadě objektů na Salpa linii byl součástí vchodu také úkryt pro polní protitankové kanóny, které měly v okolí připravená palebná postavení ve formě zesíleného polního opevnění.

Další fotografie

Dělostřelecká výzbroj

První objekty s dělostřeleckou výzbrojí byly budovány na Mannerheimově linii s kanóny řáže 75mm Meller (Canet). V týlu pevnostních linií však byly budovány dělostřelecké baterie obdobné těm, které sloužily pobřežní obraně. Hlavní výzbroj zde byla umístěna v otevřených železobetonových postaveních, která byla zapuštěna pod úroveň terénu. Jejich výzbroj tvořily kořistní ruské kanóny ráže 152mm (dostřel 19 kilometrů) a moždíře ráže 229 a 280 mm. Část těchto baterií měla kombinovaný účel a sloužila jak pobřežní, tak vnitrozemské obraně. Veškerá potřebná infrastruktura byla součástí kruhového objektu. Z hlavního vchodu se vstupovalo doleva do ubikací a komunikační místnosti, napravo se nacházely muniční sklady. Samotná hlavní zbraň byla umístěna na středovém pivotu a měla tak odměr 360 stupňů.

Na opevněních budovaných v letech 1942-1944 byly budovány dělostřelecké sruby pro kořistní pevnostní kanóny ruského původu L-17 ráže 76mm. Kanón byl spolu se zaměřovacím dalekohledem KT-4 montován do kulového kloubu o síle 160 mm. Kloub byl zasazen do střílny, která se skládala ze dvou částí o síle 40 mm (vnitřní) a 160 mm (vnější). Maximální teoretický dostřel kanónu byl 12000 metrů (praktický 7300 metrů) při kadenci 25 ran/min. Odměr kanónu byl +/- 30° a náměr od -12° do +12°. Obsluhu tvořilo 5 mužů.

Ukořistěno bylo 13 kusů. Po repasování záhy první várka osmi kusů zamířila na Svirské postavení a na Maselskou šíji (vždy po čtyřech kusech. Zbylé zbraně byly k nasazení připraveny až v roce 1944.

Použití pevnostního kanónu L-17 je doloženo na Maselské šíji a Svirské linii. Je pravděpodobné, že také na VT-linii došlo k instalaci několika kusů této zbraně. K dispozici je jedna dobová fotografie z prostoru obce Terenttilä (východní část VKT-linie, záreň v tomto prostoru končila také VT-linie) na které je část dělostřeleckého objektu se střílnou L-17 a vpravo nad ní umístěnou kopulí pro TK. Narozdíl od objektů na Maselské šíji a Svirské linii není vestavěn do skalního masivu. Před střílnou se nachází velký diamantový příkop. Stěny jsou z maskovacích důvodů obloženy kamenem. Fotografie pochází ze srpna 1944, není na ní dokončen zához výkopu objektu. Po ukončení války zůstalo 10 kusů na území, které obsadilo Rusko, 3 kusy se v té době nacházely zpět na Salpa linii.

Další fotografie

Pozorování

Od roku 1939 byly na stropnice objektů osazovány pozorovací zvony, jejichž vzhled se až do roku 1944 příliš nezměnil. To však nelze říct o jejich odolnosti, která se v průběhu let zvyšovala. Na Mannerheimově linii byly osazovány pozorovací zvony model 1939 o hmotnosti 9 tun (průměr 110 centimentů). Válečné zkušenosti byly ovšem veskrze negativní. Docházelo především k odpadávání vrchlíků vlivem nepřátelské dělostřelecké palby. Tato situace vedla k tomu, že v produkci této kopule se již nepokračovalo. Dokonce bylo rozhodnuto o prodeji skladových zásob do Švédska. Nedostatek pancéřových prvků v počáteční fázi výstavby Salpa linie však vedl ze zrušení tohoto záměru a jejich instalaci na méně ohrožených úsecích.

Na později budovaných opevněních tak osazován především model 1940 o váze 12 tun s proměnlivou tloušťkou pancíře (směrem k nepříteli byla kopule masivnější). Do začátku Pokračovací války bylo pro potřeby opevnění dodáno 231 pozorovacích kopulí model 1940, 48 kopulí model 1939 a 13 kusů model 1941 (nedisponoval průzory po celém obvodu)

Později byly produkovány také pozorovací kopule model 1944 pro dvě osoby. Na první pohled jsou tyto pancéřové prvky od sebe nerozeznatelné. Hlavní změny jsou ve spodní části pancíře. Model 1944 usnadňoval přístup do kopule. Místo podlážky byl řešen schodištěm. Od modelu 1941 došlo také k rozšíření pozorovacích průzorů, protože se ukázalo, že zorné pole nepokrývá celých 360 stupňů.

Pro účely dělostřeleckého pozorování byla v počtu 30 kusů vyrobena kopule pro periskop. Byla zcela zapuštěna do stropnic objektů. Záhy však byla především z finančních důvodů nahražena podstatně jednodušším a levnějším umístěním periskopu do pancéřových tubusů.

Další fotografie

Maskování

Od poměrně vlažnému přístupu k maskování se Finsko postupně propracovalo, mimo jiné také vlivem válečných zkušeností, v jednoho z přeborníků v maskování. Velký posun je znatelný hned v roce 1940 na nově budovaných opevněních. Hojně bylo používáno maskovacích sítí, obložení kamennými bloky, což navíc zvyšovalo odolnost, větví z okolní vegetace apod. Na zvony byly lepeny kameny z okolí, byly potahovány maltou nebo maskovány jako falešné pařezy. V zimě byly natírány bílou barvou. V některých případech tato činnost probíhala tak důkladně, že na dobových fotografiích jsou tyto stavby oproti současnému stavu k nerozeznání. Na opevnění budovaném v letech 1942-1944 se projevovala snaha pokud možno celou stavbu ukrýt pod úroveň terénu, ideálně do skalnatého podloží.

Další fotografie

Překážky

Velký důraz byl ve finském opevnění kladen na důslednou protitankovou obranu. K té bylo využíváno především přírodních podmínek - bažin a vodních toků. V ostatních případech byly budovány rozsáhlé linie překážek, které tvořily pásy žulových kvádrů, betonové "dračí zuby", nebo jejich varianty v dřevěné, nebo dřevěno-kamenné podobě. Narazit je však možné také na protitankové příkopy a ve členitějším terénu také na protitankové zdi vytesané do žulového podloží. Protipěchotní překážky byly obvykle tvořeny několika řadami dřevěných kůlů s ostnatým drátem.

Fotogalerie různých typů překážek

Vybavení objektů

Interiéry bojových objektů i větších úkrytů na Salpa linii disponovaly na rozdíl od menších staveb jistým komfortem. Nacházela se zde studna, nádrž na vodu, umyvadlo a filtr vzduchu a kamna, která sloužila k vaření i k ohřevu vzduchu nasávaného do objektu. Instalovány byly rozměrné patrové dřevěné postele. V modernějších, o poznání úspornějších stavbách již jejich posádky takovýto komfort neměly.

Ve střeleckých místnostech hlavních zbraní byly na zdech instalovány desky ze skleněných, případně azbestových vláken, které pohlcovaly hluk vznikající při vedení palby. Obkládán byl také prostor střílny těžkého kulometu.

Produkovány byly také typizované vchodové mříže a plynotěsné pancéřové dveře. Postupem let se zmenšovala jejich velikost, ruku v ruce s rostoucí sílou pancíře. Uprostřed dveří se nacházela malá střílna pro ruční zbraň.

Fotogalerie vnitřního vybavení