Fort Montecchio Nord

Fort byl vybudován v letech 1912 - 1914 na vyvýšenině na východním břehu jezera Como v blízkosti obce Comelico. Umístěn byl na strategickém místě, s výstřelem do dvou důležitých údolí umožňujících postup nepřátelských jednotek ve směru na Miláno od Stelvia nebo Splugy. Stavba byla rozdělena do dvou částí. V týlu ve skalním zářezu se nacházela odolná kasárna s ubikacemi, ošetřovnou, zbrojnicí, sociálním zázemím a záchody. V podzemí se zde nacházely zásobníky na vodu. Naopak zde nebyla k dispozici vybavená kuchyně. Přístup do "bojové" části byl možný pomocí kryté cesty, která byla po levé straně opatřena řadou střílen pro postřelování nádvoří. V půli cesty se nacházel podzemní úkryt pro munici a o něco výš místnost pro její laborování. Chodba ústila ve spodním patře pancéřové baterie, kde se nacházely sklady munice připravené k transportu a použití, odkud bylo možné dělostřelecké granáty dopravovat do bojového patra pomocí výtahů. Pro vojáky byl přístup tvořen pomocí schodiště.

V horním patře se nacházela na týlové straně dlouhá chodba, ze které se vstupovalo do velitelské místnosti s pozorovacím zvonem a do čtyř věží pro kanóny ráže 149,1 mm Schneider model 1910 S s dostřelem 12 - 14 kilometrů. Také samotné kopule jsou z produkce společnosti Schneider, skládaly se ze dvou k sobě sešroubovaných částí, s celkovou tloušťkou pancéřování 164mm (tři vrstvy - 140mm a 2x12mm). Předpancíř tvořilo 6 segmentů o tloušťce dosahující max 275 mm. Celková hmotnost včetně zbraně tak činila okolo 100 tun, na samotnou věž připadalo cca 40 tun. V tomto případě se jedná o variantu nakupovanou ve francouzské zbrojovce Schneider-Creusot v celkovém počtu 40 kusů. Ostatní témě dvě stovky kopulí byly produkovány v různých variantách společností Vickers-Terni dle konstrukce společnosti Armstrong přímo v Itálii, na rozdíl od výše popsaných kopulí se tyto skládaly ze tří k sobě sešroubovaných segmentů. Ostatní parametry byly téměř shodné. K dispozici byly dva typy granátů - šrapnelový o váze 52kg a ocelový/průrazný o hmotnosti 42 kg.

Přímo z nádvoří byla přístupná strojovna, která krom agregátu obsahovala také čtyři olověné akumulátory. Objekt byl vybaven také ventilací, která byla poháněna pomocí elektromotorů. na čele fortu se nacházel masivní vyzděný příkop. Poněkud neobvykle zde zcela chyběla nějaká masivnější protipěchotní obrana tak jak je zvykem u ostatních italských pevností. Od sešrotování v meziválečném období patrně fort zachránila jeho poloha na švýcarské hranici, kde se nepředpokládala výstavba moderních objektů Alpského valu, ani nedošlo k jeho poškození v průběhu 1. světové války. V aktivní službě tak byl i v období 2. světové války. Po ní se na tuto oblast nevztahovaly demoliční nařízení, narozdíl například od hranic s Francií. V poválečném období zde byl sklad zbraní a výcvikový prostor. Dnes je zde umístěno muzeum. Jak již bylo zmíněno, jedná se o jediný kompletně zachovalý pancéřový fort na území Itálie.