Podobně jako v řadě jiných států, byla také v Itálii první fáze výstavby pancéřových fortů spojena s německou společností Gruson, která dodávala téměř do celého světa své litinové pevnostní prvky. Ve své době bylo velmi známé zkušební postřelování pancéřových prvků, které předcházelo objednávce mohutných věží pro pobřežní obranu v přístavu La Spezia a Taranto. Co se týče vnitrozemských fortifikací, směřovaly největší dodávky do prostoru hranic s Francií (okolí Susy na přístupu k Turínu a do okolí přístavních měst Savona a Janov (Genova). V omezené míře nalezly své místo také ve fortech na hranicích s Rakousko-Uherskem. Z tohoto období se do současnosti nic na vnitrozemských opevněních nedochovalo. Vše padlo za oběť těžbě kovů v meziválečném období.
Na hranicích s Francií se z tohoto období sice bez pancéřových prvků, ale v poměrně dobrém stavu dochovaly Fort Bramafam (1874 - 1889), ve kterém je dnes umístěno vojenské muzeum věnující se historii fortu a také meziválečnému opevnění (Alpskému valu). Zde byly nainstalovány vůbec první otočné kopule s dělostřeleckou výzbrojí v Itálii. Hlavní výzbroj pod pancířem tvořily dva kanóny 120/21 v sólo provedení, pro blízkou obranu byla k dispozici čtveřice výsuvných otočných věží s rychlopalnými kanóny ráže 57mm. Druhým je Forte del Colle delle Finestre vybudovaný ve stejnojmenném průsmyku v nadmořské výšce 2176 metrů, jehož hlavní výzbroj tvořili kanóny ráže 56mm ve dvou výsuvných otočných kopulích Gruson. V dobrém stavu, ovšem bez pancéřových prvků, jsou také forty v okolí Savony a Janova. Snad s výjimkou jediného jsou však nepřístupné. Souběžně s výstavbou moderních objektů byly dál dostavovány také forty bez pancéřových prvků, jejichž hlavní dělostřelecká výzbroj byla umístěna v kasematách, případně na valech. Jedná se o stavby, které byly dokončovány v průběhu 80. let 19. století (např. objekty v prostoru Mont Cenis, nebo Col de Tende).
Druhá fáze výstavby opevnění je spojena s výstavbou unifikovaných pancéřových baterií. Typová stavba byla vyzbrojena čtveřicí kanónů ráže 149mm, pouze výjimečně bylo osazeno 6 kusů. Lišila se pouze síla pancéřování věží. Kanóny i kopule byly produkovány společnostmi Schneider a Armstrong, později byly licenčně vyráběny přímo v Itálii. Výstavba většiny z nich spadá do období cca 10 let před vypuknutím 1. světové války. Vybudovány byly desítky fortů. Výstavba se soustředila především na hranice s Rakousko-Uherskem. Bez povšimnutí však nezůstala ani hranice s Francií. Hranice se Švýcarskem byla opevňována spíš kvůli hrozícímu obchvatu rakousko-uherských, případně německých jednotek.
Hlavním stavebním materiálem většinou prostý beton, bez jakéhokoliv zesílení například pomocí traverz. Také samotná kvalita betonu byla více než diskutabilní, s poměrně malým obsahem cementu. Tomu odpovídala také odolnost objektů před nepřátelskou palbou během 1. světové války. Například u Fortu Campolongo jeden z granátů ráže 30,5 cm zvládl nejen prolétnout stropnicí pancéřové baterie, ale také boční zdí, přičemž následně detonoval až v obvodovém příkopu.
Jak již bylo zmíněno, samotná pancéřová baterie měla typizovanou dvoupatrovou podobu. Kromě kopulí pro hlavní výzbroj ještě obvykle disponovala pozorovacím pancéřovým zvonem. Zbytek fortu se vždy lišil v závislosti na jeho poloze v terénu. Pokud to bylo nutné, byl obehnán hlubokým příkopem s vyzděnou, případně vybetonovanou kontreskarpovou stěnou. Výjimečně byla vyzděna také eskarpová strana. Velmi často byly objekty umisťovány na hranu skalních srázů, kde nebylo na většině, nebo alespoň části obvodu nutné řešit protipěchotní obranu. K dispozici byly často také střelecké parapety pro pěchotu, postavení pro těžké kulomety, pěchotní úkryty. V hojné míře byly instalovány otočné výsuvné věže pro různé varianty těžkých kulometů. V okolí Benátek byly budovány pancéřové forty, které měly kromě klasické hlavní výzbroje osazeny v traditorech také kanóny ráže 75mm pro boční palbu. Pro potřeby skladování munice byly ražené podzemní prostory, většinou umístěné mimo půdorys samotné pancéřové baterie/fortu. Podobně byly ubikace často umisťovány hlouběji do týlu, nebo do palebného stínu, v těchto případech byly budovány v nižší odolnosti, případně se jednalo o standardní kasárenskou budovu. Pro obranu obvodového příkopu byly používány různé varianty pancéřových desek a kasemat, umístěných většinou na eskarpové straně.
I přes jejich relativní modernost a vzrůstající obavy o dostatečnou odolnost objektů v zrcadle válečných událostí probíhajících na jiných frontách byla reálná odolnost těchto staveb ve válečných podmínkách doslova šokem. Pancéřové baterie byly obléhacím dělostřelectvem doslova trhány na kusy. Na vině bylo nejen nedostatečné pancéřování samotných kopulí, ale také malá síla stropních konstrukcí. Mnoho objektů bylo vyklizeno bez boje, nebo se nedokázaly bránit delší dobu. Skutečnou pohromou však byla až těžba surovin v meziválečném období, která nechala naprostou většinu objektů v naprostých troskách.
Dodnes se tak v téměř kompletním stavu zachoval pouze jediný fort, Jeden disponuje kopulemi bez zachovalé výzbroje a na jednom se dochovalo několik drobnějších pancéřových prvků. Všechny se nacházejí na hranicích se Švýcarskem. Další pancéřové prvky se zachovaly ve dvou blokhausech (u řeky Tagliamento a u simplonského železničního tunelu). Naproti tomu desítky objektů jsou zcela v troskách. U některých z nich, především v místech významných bojů 1. světové války však v posledních letech proběhly velmi nákladné rekonstrukce, které fortům vracejí alespoň jejich původní podobu po stavební stránce. V některých případech jsou kopule hlavních zbraní nahrazovány více či méně zdařilými maketami.
Těžiště výstavby v tomto období však spočívalo na hranicích s Rakousko-Uherskem. Silným opevněním disponovaly Benátky. Nesouvislá linie fortů byla dále směrem k hranicím vysunuta před řeku Tagliamento, s cílem blokovat důležité komunikace. Ve větším měřítku probíhala výstavba mezi Udine a Tolmezzem, nejseverněji položenou pevností byla v této oblasti Chiusaforte. Tento fort prošel v nedávné době kompletní renovací. Dále na západ probíhala výstavba na linii Cadore - Brenta/Cismon - Asiago - Verona, západně od Lago di Garda byly budovány pouze samostatné uzávěrové forty.
Již těsně před vypuknutím války panovala jistá obava z nedostatečné odolnost pancéřových fortů. Na nejohroženějších místech tak začala být dělostřelecká výzbroj pomalu přesouvána do kavernových objektů, obvykle umístěných v příkrých, či kolmých skalních stěnách. Stavební šílenství však začalo až v průběhu války, kdy fronta zamrzla na dlouhé období na stejném místě a zároveň byla intenzivně budována záchytná postavení pro případ průlomu. Právě v této výstavbě je možné sledovat předobraz fortifikací budovaných v meziválečném období v rámci Alpského valu.
Budování pevnostní v průběhu války se nesoustředilo pouze na samotnou frontovou linii, kde bylo do značné míry limitováno nepřátelskou palbou, ale také do týlu, kde probíhala intenzivní výstavba záchytných postavení. Zajímavé stavby je tak možné nalézt podél celé frontové linie. Za pozornost stojí hlavně opevnění na Krasu a v prostoru Julských alp
