Opevnění 1. světové války na Pasubiu
Jednou z nejznámějších turistických tras vedoucích po stopách 1. světové války je tzv. Cesta 52 tunelů (Strada delle 52 gallerie/strada della Prima Armata). vedoucí na náhorní planinu Pasubio, kde zamrzla frontová linie mezi Itálií a Rakousko-Uherskem. Z tohoto důvodu bylo nutné v únoru 1917 přistoupit k výstavbě nové komunikace, kterou bylo nutné vést v palebném stínu, což představovalo umístit ji do kolmých jižních srázů horského masivu. Na 6.555 metrech překonává výškový rozdíl 750 metrů, přičemž bylo nutné vybudovat 52 tunelů o celkové délce 2.335 metrů. Průměrný sklon cesty je 12%, v nejstrmějších místech 22%. Několik tunelů navíc bylo nutné vybudovat tak, že se v nich cesta spirálovitě točila v několika obloucích nad sebou. Nejvíce jich má tunel č. 19 - Vitorrio Emanuele III (všechny tunely byly pojmenovány) s celkem čtyřmi závity. Cesta navíc umožňovala na rozdíl od ostatních komunikací zásobování po celý rok. Výstavba byla dokončena v listopadu 1917.
Cesta začíná na Bocchetta Campiglia (1216 m.n.m), maximální nadmořská výška dosahuje 2.000 metrů a končí na Porte del Pasubio (1934 m.n.m.) nedaleko horské chaty Papa (Rifugio Papa). Součástí v pořadí osmého tunelu bylo dělostřelecké kavernové postavení obvyklé konstrukce - vyražena byla hlavní galerie, ze které vedly odbočky k jednotlivým střeleckým místnostem. Vybetonovány byly pouze prostory v okolí střílen.
Od Porte del Pasubio zbývá dalších cca 300 výškových metrů na samotný hřeben, který je doslova prošpikován kavernovými objekty s pozorovatelnami a střílnami pro těžké kulomety a dělostřelectvo. Celé okolí je doslova poseto liniemi polního opevnění, jehož zákopy byly z větší části vytesány ve skále a zesilovány kamenným obložením, případně betonem. Řada kaveren je přístupná a některými vede dokonce turistická cesta. V podzemí jsou dobře patrné například vybetonované zásobníky na vodu (viz foto níže). Silné opevnění bylo vybudováno na Cima Palon (2232 m.n.m.), přední italské pozice se nacházely na Dente Italiano (2200 m.n.m.). Protilehlý Dente Austriaco (2203 m.n.m.) již byl v rakousko-uherských rukou a taktéž doslova prošpikován podzemními kavernami. V prostoru mezi těmito vrcholy se odehrávaly zuřivé boje, které vyústily na přelomu let 1917-1918 v minovou válku. Po sérií bojů a menších výbuchů v podzemí se rakousko-uherským jednotkám podařilo umístit nálož o hmotnosti 50 tun a následně ji 13.3.1918 odpálit. Následky jsou dobře patrné dodnes, nicméně ani tato akce nepřispěla k posunu fronty v tomto prostoru.
K sestupu zpět na parkoviště na Bocchetta Campiglia lze využít další vojenskou cestu - Strada degli Scarubbi. Vybudována byla v létě 1917. Měla však dvě velké nevýhody - nebyla použitelná v zimě a především se nacházela pod nepřátelskou dělostřeleckou palbou, což omezovalo její použitelnost pouze na noční hodiny. Nicméně disponovala takovými parametry, že po ní bylo možné transportovat materiál pomocí nákladních vozidel.
Zhruba v polovině vzdálenosti mezi rakousko-uherským fortem Valmorbia, který nebyl zcela stavebně dokončen a výše popsanými opevněními se nachází Monte Corno Battisti (1778 m.n.m.). Tento kuželový kopec je doslova prošpikován podzemními tunely, které jsou výsledkem tří let pozičních bojů o tento vrchol, který by pro italskou armádu úspěšným až v květnu 1918.
