Haparandská linie

Těsně pod polárním kruhem se nachází jedna z nejzapomenutějších opevněných linií vybudovaných na začátku 2. světové války. Obecně je označována jako Kalixská linie (Kalixlinjen). Samotný název poněkud klame, protože ve skutečnosti se zde nenachází jedna obranná linie, ale hned dvě - podél řeky Torne a v okolí řeky Kalix. Se změnou koncepce obrany následně došlo k přechodu k zónové obraně a opevněn byl celý prostor mezi těmito řekami.

K dané problematice vyšla ve Švédsku kniha Kalixlinjen Kalla krigets las i norr, která je na internetu dostupná volně ke stažení. Primárně se věnuje koncepci obrany celého prostoru v průběhu desetiletí, se zaměřením primárně na období Studené války. O samotném opevnění se zde bohužel nachází jen minimum informací. Otištěny jsou zde ovšem základní přehledové mapy opevnění jak na řece Torne, tak částečně v okolí řeky Kalix. K dispozici je také publikace Hemliga utflykter, což je stručný průvodce po vojenských objektech ve Švédsku. Pouze na Pevnost Boden a dělostřelecké baterie je zaměřena velmi kvalitní publikace Fast Försvar Av Nordkalotten (Lars A. Hansson).

Na konci listopadu 1939 vypukla napadením Finska tzv. Zimní válka, což obrátilo pozornost švédské armády na sever země. Zde se sice nacházela stále aktivní Pevnost Boden, která procházela pravidelnými modernizacemi a zahušťováním obrany, umístěna ovšem byla ze strategických důvodů přes 100 kilometrů od hranic s Finskem. Velké riziko vpádu Sovětského svazu do tohoto prostoru - ať již z důvodu přímého útoku na Švédsko, nebo využití jeho území jako nástupního prostoru k důležitým přístavům na severu Norska, v kombinaci s vázáním většiny finské armády v mnohem exponovanějším prostoru Karelské šíje - vedlo k nutnosti silného zabezpečení této oblasti. Již v průběhu 1. světové války v souvislosti s výstavbou železnice vedoucí z Bodenu dále k tehdy ještě ruským hranicím byly opevňovány menšími objekty důležité železniční i silniční mosty. V roce 1939 bylo rozhodnuto o výstavbě pevnostní linie přímo na hranicích s Finskem, která by bránila překročení řeky Torne (Torneälv). Její těžiště se nacházelo mezi pobřežním městem Haparanda a městem Övertornea. Tato linie byla původně označována jako Haparandská linie (Haparandalinjen). K obraně tohoto regionu byl vytvořen II. Armádní sbor. Již na konci roku 1939 se veškerá vojenská aktivita soustředila do prostoru Haparandy, Karungi a Övertornea a v následujících letech byla obrana dále rozšiřována. Výstavbu prováděly jak civilní společnosti, tak vojenské jednotky.

První linie objektů byla na nejohroženějších místech vybudována přímo podél řeky, která disponuje po většinu toku značnou šířkou, nicméně je poměrně mělká a až na výjimky se slabým proudem. S odstupem 500 až 1500 metrů byla vybudována hlavní obranná linie, která byla umístěna za souvislou protitankovou překážku tvořenou žulovými bloky. Samotné město Haparanda bylo ponecháno na předpolí a opevnění bylo vybudováno západně od ní. Severním směrem pak kopíruje průběh dnes již nevyužívané železniční tratě Haparanda - Karungi, přičemž většina objektů se nachází západně od ní.

I dále na sever předsunutá linie kopíruje dnes již snesenou trať Karungi - Övertorneå sloužící primárně k zásobování stavenišť opevnění, přičemž hlavní obranná linie využívá členitý terén západně od ní. V místech s dostatečně nepřístupným terénem linie znatelně řídne a omezuje se pouze na uzávěry komunikací. Severně od silně opevněného městečna Övertorneå pokračuje předsunuté opevnění ve směru jezera Soukolojärvi, zatímco hlavní linie se stáčí trochu západním směrem a končí na kótě Mettusenvaara (severozápadně od jezera Kuivajärvi). V provizorním provedení zde začalo opevnění vznikat již v roce 1939, většina výstavby pak byla provedena v roce 1940. V terénu se mi podařilo identifikovat na lidarových snímcích téměř 200 bojových objektů, přičemž celkově jich bylo postaveno něco okolo 300.

Typologie objektů budovaných na řece Torne v letech 1939 - 1940

V případě opevnění na řece Torne nebyl nalezen jediný objekt s protitankovou výzbrojí. Jediný dobový snímek zachycuje protitankový kanón v otevřeném palebném postavení v blízkosti řeky. Již na první pohled zdejší objekty působí mnohem masivněji v porovnání s objekty vybudovanými ve Skäne nebo na hranicích s Norskem. Co zůstává stejné, je vnitřní vybavení. Vodou chlazené těžké kulomety byly umístěny na kovových konstrukcích v dřevěných sáňkových lafetách. Ve vnitřním vybavení nechyběla kamínka, postele a ventilace. Extrémní severské podmínky, ve kterých byly objekty budované si vyžádaly v řadě objektů realizaci komplikovaného systému ventilace, který umožňoval ohřívání nasávaného vzduchu pomocí kamínek. Nalezeno bylo několik variant, včetně poměrně komplikovaných řešení. Síla stěn činila 115 centimetrů. Snaha o co největší maskování objektů v kombinaci se sílou stěn si vyžádala velmi neobvyklé řešení. Bojové objekty byly částečně zapuštěny pod úroveň terénu a vstupovalo se tak do nich různě řešenými průlezy se skobami nebo stupačkami. Samotné střílny pak byly umístěny těsně nad úrovní terénu. Objekty byly primárně určeny k vedení bočních paleb. Existují jednostranné i oboustranné varianty. Častým řešením je oboustranný objekt, který do jednoho směru působí dvojicí těžkých kulometů a do opačného jedním. Časté je použití pozorovacího průzoru vedle střílny těžkého kulometu, který bylo možné uzavřít pomocí posuvné desky. Místní specialitou jsou pancéřové dvoukřídlé okenice ve střílnách pro těžký kulomet o síle 2 cm ovládané ze střelecké místnosti. Tento mechanismus je stejný jako u střílen v pancéřových fortech pevnosti Boden. I přes své stáří ovládání funguje překvapivě dobře. V omezené míře byly budovány také objekty pro přímou palbu. Palebné vějíře byly v záhozu tvarovány betonovými křídly, případně rovnaninou žulových bloků. Nad střílnami byla položena masivní konstrukce tvořená armovacími pruty. Na ně se dále pokládalo pletivo.

Největším překvapením jsou pancéřové zvony. Na rozdíl od velmi slabých, v podstatě plechových zvonů používaných na jiných liniích jsou zde použity dvě varianty klasických zvonů se sílou pancíře 8 cm a vnitřním průměrem 90 cm. Starší varianta má identický průřez střílen, jako ty používané na ostatních opevněních, novější verze má pak střílny obdelníkové s výklopným uzávěrem. Velký důraz byl kladen na jejich maskování. Řešeno bylo potažením betonem, uchycením kamenů do betonové směsi, narazit je možné také například na maskování jako hromady dříví. Také samotné objekty prošly v poválečném období maskováním pomocí pohledového betonu.

K zahuštění obrany na exponovaných místech, případně k zacelení linie ve špatně přístupných místech sloužily objekty pro kruhovou obranu. Jedná se o místní variantu objektu typu Kg pro lehké kulomety, jen ve výrazně silnějším provedení. Základ tvoří pasivní úkryt pro 12 mužů (Sk 12) s ventilací, topením a telefonní přípojkou. Z něj vede do věže šachta se stupačkami. Vnitřní podoba je standartní, se střílnami pro lehký kulomet po obvodu s výjimkou týlové části, kde je výrazně větší otvor, patrně pro manipulaci s municí a výzbrojí, uzavíratelný pancéřovou okenicí. Po obvodu objektu se navíc nachází většinou 5 - 6 otevřených palebných postavení pro 1 - 2 střelce. Vchodová část těchto objektů prošla patrně v poválečném období přestavbou, v rámci které byla vybudována rozměrná přístupová chodba se schodištěm, do které se vstupuje průlezem překrytým poklopem. Ten lze nouzově použít jako otevřené palebné postavení. Vedle něj se nachází výklenek ve kterém byl obvykle umístěn suchý záchod, případně sklad ženijního materiálu. Bojová část objektu byla překryta vrstvou žulových bloků.

V omezené míře nechybí pasivní úkryty od jinde neobvyklých malých pro 4 muže (Sk 4), po velké objekty pro 24 mužů (Sk 24), kde jsou ubikace rozděleny do dvou samostatných místností.

Severským specifikem jsou dělostřelecké pozorovatelny. Podél řeky Torne byly budovány typizované stavby v podobě úkrytu Sk4, ze kterého se uzavíratelným průlezem vstupovalo do opancéřovaného pozorovacího stanoviště s průzory pro přímé pozorování. Ve stropnici navštívených objektů se nicméně nacházejí dva zavařené kruhové otvory. Vyloučit tak nelze verzi, že původně zde byl umístěn také periskop. Během pozdějšího zodolnění objektu pak došlo k jeho vyřazení. Stropnice je totiž v tomto místě, pravděpodobně dodatečně, zesílena dvojicí pancéřových desek o sice 8 cm a rozměrech 165x165 cm. Objekt byl dále maskován pomocí pohledového betonu, případně obložením žulovými bloky. V samotném úkrytu se kromě postelí nachází malý stolek, židličky a kamínka. Na linii v prostoru řeky Kalix existují různé varianty dělostřeleckých pozorovatelen s typizovanou věží, ale s různě řešenými prostory pro posádku. Často jsou zde k dispozici dva vchody, zatímco u původní verze byl pouze jeden.