ŠVÉDSKÁ OPEVNĚNÍ

Švédsko (Švédské království) nevstoupilo do žádného z konfliktů odehrávajících se v Evropě během posledních 200 let. Status neutrality mu navíc zajistil v průběhu 20. století výraznou prosperitu. Nejen v tomto ohledu, ale také v mnoha aspektech výstavby moderního opevnění lze najít řadu podobností s neutrálním Švýcarskem. Svojí rozlohou 449 964 km² se ovšem jedná o jeden z největších států v Evropě. Jeho protáhlý tvar a geografické podmínky navíc znemožňovaly výstavbu opevnění, které by bylo schopné chránit celé území. Největšího rozmachu dosáhlo Švédsko v průběhu 17. století. Postupně však ztrácelo výrazná území. Naposledy v roce 1809 přišlo ve válce o současné Finsko, které muselo postoupit carskému Rusku. Posledním ozbrojeným konfliktem tak bylo "vynucení" unie s Norskem v roce 1814, která vydržela do roku 1905, kdy se definitivně rozpadla. Od této doby již nedošlo k žádným územním změnám.

V polovině 19. století se necházelo na území Švédska pouze několik opevněných přístavů (především Göteborg, Karlskrona a Stockholm). Po dlouhou dobu však byla diskutována celková podoba zajištění obrany Švédska. Již zmíněný nevýhodný tvar území a dlouhé pobřeží neumožňovalo jeho celkové zajištění. Zvolena byla varianta výstavby centrálního redutu, který by poskytoval zázemí pro bojující jednotky vedoucí ústupový boj, který by protivníka přivedl před brány pevnosti již zcela vyčerpaného. Postupem let bylo uvažováno o třech místech vhodných k výstavbě takového opevnění - Karlsborg, Östersund a nakonec také Boden. V Karlsborgu byla již od roku 1819 budována na poloostrově Vänas u jezera Vättern (druhé největší jezero ve Švédsku) na 100 hektarech velká pevnost, naplňující představu o "centrální obraně". Kvůli omezeným zdrojům stavba trvala téměř 100 let a nebyla nikdy zcela dokončena.

Prudký výjov v dělostřelectvu vedl k nutnosti nové výstavby opevnění, která by reagovala na větší dostřel a účinnost dělostřelecké munice. Moderní pancéřové forty tak byly budovány právě jako dodatečná obrana v Karlsborgu, jako zesílení pobřežní obrany v Göteborgu, Karlskroně a na přístupech ke Stockholmu v okolí Vaxholmu. Prudký rozvoj dopravní infrastruktury a těžebního průmyslu na severu vedl na přelomu 19. a 20. století k výstavbě mohutné Pevnosti Boden a stoupající nebezpečí ze strany Ruska také k opevnění ostrova Gotland.

V této podobě vstoupilo Švédsko jako neutrální stát do 1. světové války. Rostoucí napětí vedlo ke zrychlení výstavby dalších opevnění. Obrana Stockholmu byla zesílena severně a jižně od města výstavbou zesíleného polního opevnění s velkými betonovými objekty pro ruční zbraně a těžké kulomety. Na přístupu k hlavnímu městu došlo k výstavbě další předsunuté linie pancéřových fortů, jejichž úkolem bylo blokování námořních cest. Zesilována byla obrana také ostatních důležitých přístavů a přijaty byly návrhy na opevnění menších přístavů severním Švédsku.

S koncem 1. světové války došlo také v výraznému opadnutí tempa výstavby následované vyřazováním pouze několik let starých (Vaxholm), případně i úplně nových pevnostních objektů z aktivní služby. V průběhu celých 20. let 20. století se tak projevuje přílišný optimismus ohledně dalšího vývoje na mezinárovní scéně. K obratu dochází již na začátku 30. let. V roce 1933 jsou schvalovány první plány na vysunutí pobřežní obrany Stockholmu na vnější ostrovy. V první stavební fázi jsou zde osazovány pancéřové věže získané z vyřazených pancéřových fortů především z okolí Vaxholmu, ale i odjinud. Těžbě pancéřových prvků unikly pouze forty v Pevnosti Boden a v okolí Karlskrony.

Na konci 30. let s příchodem 2. světové války začíná největší výstavba opevnění která se táhne až do poloviny 50. let. Obdobně jako Švýcarsko se i Švédsko postupně ocitá v úplném obklíčení potenciálních nepřátel. Jako první probíhá od roku 1938 průzkum pobřeží v provincii Skane na jihu Švédka, aby zde o rok později začala výstavba 500 kilometrů dlouhé linie opevnění bránící pobřeží proti nepřátelskému vylodění. Dnes se pro toto opevnění používá označení Skånelinjen nebo Per Albin-linjen (Per-Albinova linie). Na konci listopadu 1939 vypukla napadením Finska tzv. Zimní válka, což obrátilo pozornost také na sever Švédska. Zde se sice nacházela stále aktivní Pevnost Boden, nicméně kromě její modernizace bylo rozhodnuto také o výstavbě pevnostní linie přímo na hranicích s Finskem, která by bránila překročení řeky Torne (Torne älv), její těžiště se nacházelo mezi pobřežním městem Haparanda a městem Övertornea. V průběhu let byla přidána druhá linie obrany nacházející se západně od města Kalix a ještě v průběhu Studené války byl celý prostor mezi řekami Torne a Kalix zahušťován stovkami dalších objektů a výstavbou dělostřeleckých baterií. Pro celé toto opevnění se používá označení Kalixlinjen.

Situace se začala dále komplikovat v roce 1940, kdy německé jednotky obsadily sousední Norsko. V první reakci byly opevňovány přístupy ke Göteborgu, včetně výstavby dvou týlových linií opevnění označovaných jako Uddevalla-Vänersborgslinjen. Pozornost se však záhy přesunula na komunikace vedoucí od norských hranic na hlavní město Stockholm a severněji položený přístav Gävle. Opevnění využívalo v maximálním možném měřítku přírodních překážek a blokovalo důležité komunikace silnými opěrnými body. V nejohroženějších místech dosahovalo značné hloubky obrany okolo 80 kilometrů. Pevnostní výstavba se soustředila především do provincie Värmland s těžištěm obrany v okolí měst Torsby a Eda. Opěrné body byly však postupně budovány i dále na severu, například na přístupech od Trondheimu na Östersund. Na opevnění však lze narazit také například v okolí Abiska, blokující komunikaci vedoucí z Narviku. Pevnostní výstavba na hranicích s Norskem kulominovala v letech 1943-1944, příčemž prioritní část linie na jihu Švédska měla délku přesahující 400 kilometrů.

Ve stejném období došlo také k masivní expanzi výstavby pobřežních dělostřeleckých baterií, která probíhala až do 50. let. V jejím rámci byla opevněna většina významnějších přístavů ve Švédsku. Budováno však bylo i opevnění bránící vylodění nepřátelských jednotek v jejich blízkosti. Velké množství pobřežních baterií z tohoto období bylo udržováno v aktivní službě až do konce Studené války.

V průběhu Studené války byly do služby zaváděny nové pobřežní dělostřelecké baterie, které nahrazovaly již notně zastaralé dělostřelecké systémy. Řada z nich byla budována v blízkosti starších objektů a přejímala starší podpůrnou infrastrukturu (komunikace, kasárna, sklady). Velká pozornosti byla věnována systémům detekce nepřátelských plavidel a řízení palby. Čím dál více se však pozornost přesouvala k mobilním jednotkám pobřežní obrany (první z nich vznikaly již v období 1. světové války) a využití protilodních řízených střel. Definitivní konec pobřežního dělostřelectva přišel v roce 2000. V následujících letech byla sešrotována naprostá většina výzbroje, stejně jako vnitřního vybavení. Většina objektů byla následně zazděna a zahrnuta zeminou. Obdobný osud potkal také většinu vnitrozemského opevnění.