Kalixská linie

Velmi záhy se ukázalo, že liniový charakter obrany s hloubkou okolo 2 kilometrů je pro obranu v moderním pojetí útočných operací zcela nedostatečný, a tak byla v letech 1940 - 1941 ve vzdálenosti 30 - 50 kilometrů vybudována druhá obranná linie v okolí řeky Kalix. Za nejohroženější prostor byla považována přímořská část, do které se soustředila většina komunikací. Zde byla postavena na přístupech k městečku Töre zdvojená linie opevnění s poněkud změněnou koncepcí. Velké riziko obejití opevnění po zamrzlém moři vedlo k prodloužení linie až do prostoru Siknäs a na menší ostrovy v zálivu Törefjärden.

Východně od Töre byly k obraně využity dominanční vrchy Degerberget - Klinten - Raggdynan a Falkberget, přičemž první obranná linie byla předsunuta před ně. Na těchto kótách se pak nachází velké množství pasivních úkrytů a dělostřeleckých pozorovatelen. V lokalitě Bondersbyn přechází linie řeku Kalix. Na úpatí Hällbergetu se nacházelo jedno z nejtěžších opevnění v celém prostoru. Zdejší linie má charakter liniové obrany, do které jsou vloženy silně vyzbrojené opěrné body s kruhovou obranou. Díky několika přehledovým mapám tohoto úseku jsou k dispozici i bližší informace. Jednotlivé opěrné body nesly stejně jako na hranicích s Norskem označení Skans. Následovalo pořadové číslo a geograficky blízké pojmenování, obvykle podle blízké obce. K dispozici je i tabulka výzbroje jednotlivých opěrných bodů. Nejsilnější opevnění bylo vybudováno v prostoru Klinten - Falkberget - Hällberget (východní břeh řeky Kalix), kde na sebe plynule navazují jednotlivé opěrné body s pouze minimem vložených samostatných objektů. Nejsilnější opěrný bod Hällberget byl vyzbrojen 18 těžkými kulomety a pěti protitankovými kanóny. Mezi Klintenem a Raggdynanem v prostoru hlavní silnice Kalix - Töre činí hloubra obrany přibližně 3,5 kilometrů. Silnici přetínají tři linie uzávěrů s opěrnými body, to vše doplněné řadou pasivních úkrytů. Na obou kótách se nacházely dělostřelecké pozorovatelny. Dodatečně byly vybudovány další opěrné body zahušťující obranu severně od Sörenu (Skans 400 - 403) a uzávěry na silnici Töre - Bondersbyn (Skans 423 a 313) a Töre - Kamluge (Skans 424). Ty již disponují protitankovou překážkou z železobetonových dračích zubů. Jejich výstavba tak probíhala až později, pravděpodobně v letech 1942 -1945 a byly dále zesíleny v období Studené války.

Již výrazně slabší linie pokračuje od Bondersbynu dál severovýchodním směrem k jezeru Stor-Lappträsket, kde využívá přírodních překážek v podobě bažin navazujících na jezero Langtrasket a Djupträsket. Jižně od samotného jezera Stor-Lappträsket na úpatí Slumpbergetu se nacházejí jedny z mála zachovalých objektů celé linie. Silné opevnění na severní straně jezera přehrazující cestu v její blízkosti je patrně kompletně zahrnuté. Zajímavé je, že tato komunikace dodnes patrně cíleně nedisponuje asfaltovým povrchem.

Velmi dobře v terénu čitelná linie opevnění pokračuje od jezera severním směrem k osadě Storsien. Bojové objekty postřelovaly boční palbou na předpolí se nacházející bažiny, dominantně zde ovšem byly patrně zastoupeny objekty Sk 12 s dvojicí pancéřových zvonů. Od Storsienu opevnění pokračuje k Dambergetu (severně od jezera Myrbergsträsket), kde protíná železnici Morjärv - Karungi a pokračuje na kótu Sockenberget. Největší koncentrace objektů se nachází v prostoru silnice Vitvattnet - Morjärv a železniční tratě. Na samotné silnici je první uzávěr na severní straně jezera Myrbergsträsket a v odstupu zhruba 500 metrů následují dva další. Jižně od silnice se zde nacházejí dvě kóty - Klinten a Norra Garberget. Prostor mezi nimi sloužil pro výcvik armády a dodnes se zde zachovalo velké množství polního opevnění včetně otevřených postavení dělostřelectva.

Severně od Sockenbergetu se charakter mění na uzávěrové opevnění blokující komunikace. První opevnění se nachází nad osadou Sockentrask severně od stejnojmenného jezera. Dále navazuje dodnes aktivní vojenský prostor, ve kterém probíhaly mimo jiné i cvičné střelby ze zde instalovaných tankových věží a cvičných objektů s protitankovou výzbrojí. Severně od něj se obrana zaměřovala na blokování komunikací vedoucích do Överkalixu se soustředěním obrany v okolí Pesabergetu a podél silnice Överkalix - Övertornea. Na úpatí Pesabergetu by se dodnes měly nacházet zachovalé bojové objekty, lokalizovat se mi je ale nepodařilo. Kompletně zachovalý malý uzávěr se nachází jižně od obce Lombheden. Skládá se z protitankové překážky z železobenových dračích zubů a dvou úkrytů Sk 24. Ty byly inventarizovány z důvodu zde probíhající výstavby vedení vysokého napětí. V roce 2024 se tak zde nacházelo střežené stanoviště, západní objekt byl nicméně přístupný. Východní nebyl navštíven. V okolí již zmiňovaného Pesabergetu se nachází pět silničních uzávěrů na komunikaci BD 795. Najít se nám zde nicméně podařilo pouze jeden přístupný objekt. Velmi zajímavá stavba nicméně pochází patrně až z poválečného období. Na stejné komunikace se dál východně nachází uzávěr Skans Granhultet, a to mezi jezery Kiilisjärvi a Kätköjärvi. K dispozici zde byly dva úkryty pro protitankové kanóny, úkryty pro pěchotu a otevřená palebná postavení. Celý opěrný bod byl obehnán pěchotní překážkou. Jedná se tak o klasický příklad opěrného bodu, kterým byl zahušťován celý prostor mezi Haparandskou a Kalixskou linií. Všechny objekty jsou dnes bohužel zahrnuty zeminou.

Velmi zajímavé objekty se zachovaly v uzávěru hlavní silnice Överkalix - Övertornea západně od osady Allsan. Poměrně silné opevnění má hloubku obrany zhruba 1 300 metrů. Přímo u silnice se dodnes zachovaly také mobilizační sklady. Východně od Allsanu následují v rozestupech další 4 větší silniční uzávěry.

Velitelství celé oblasti se nacházelo jižně od obce Morjärv, kde byly umístěny také mobilizační sklady a odolné podzemní sklady munice. Celý prostor mezi řekami Torne a Kalix byl někdy označován jako Obranná oblast Morjärv. V roce 1943 bylo sídlo přesunuto do Kalixu a v roce 1947 vznikla Obranná oblast Kalix s označením FO 67 (Kalix försvarsomrade FO67). Velení oblasti odpovídalo za plánování obrany, vnitřní ochranu, dozor stálých objektů, přidělené stále dislokované jednotky a výzbroj a výstroj domobrany. V této podobě zdejší obranná oblast zanikla až v roce 1998. Dle historických leteckých snímků ovšem došlo k prvnímu odstraňování protitankových překážek již někdy v 60. letech. V průběhu 80. let pak byly opuštěny první objekty na řece Torne.

V této lokalitě se mi podařilo identifikovat přibližně 250 objektů, vybudováno zde bylo v první fázi výstavby v letech 1940 - 1941 pravděpodobně něco okolo 350 objektů. Obecně je udáváno, že v letech 1940-1941 bylo postaveno mezi řekami Kalix a Torne cca 650 těžkých bojových objektů. Předlohou k budovaným objektům byly kulometné objekty zesilující obranu v pevnosti Boden. Nedostatek informací a omezený počet nalezených objektů ovšem nedovolují učinit si celkový obrázek o typologii objektů. Dle dostupných informací se veškerá projektová dokumentace včetně nákresů všech objektů nachází uložená ve švédských archivech. Níže uvedený popis ovšem vychází výhradně z průzkumu nalezených objektů.

Typologie objektů budovaných na řece Kalix v letech 1940 - 1941

Z omezeného počtu nalezených přístupných objektů nelze vyvodit jednoznačné závěry. Navštívené objekty jsou nicméně zcela odlišné od těch nalezených podél řeky Torne. Všechny disponují protitankovou výzbrojí. Budovány byly jak jednostranné, tak oboustranné objekty, vyzbrojené těžkými kulomety a protitankovými kanóny. Nejsilnější nalezený objekt tak disponoval dvěma těžkými kulomety, dvěma protitankovými kanóny a dvojicí zvonů pro pozorování a blízkou obranu. Extrémní pozornost byl věnována maskování - jak střílen, tak zvonů. Střílny byly opatřeny pancéřovými okenicemi. Interiérové dveře byly pouze dřevěné. Uvnitř objektů byl maximálně využíván veškerý prostor. Do objektů se vstupovalo vzhledem k nutnosti dostat do interiéru polní verzi protitankového kanónu velkými dvoukřídlými dveřmi. Za nimi následovaly další dřevěné dveře. V prostoru mezi nimi se nacházelo nasávání vzduchu do ventilace. Vstupní část byla patrně až dodatečně opatřena železobetonovým zastřešením. K maskování a zvýšení odolnosti se používaly masivní žulové bloky.

V méně exponovaných místech byly budovány místo objekty pro kruhovou obranu (Kg) speciální objekty, které se skládaly z pasivního úkrytu Sk12 se dvěma vchody, které po stranách úkrytu disponovaly dvojicí pancéřových zvonů o síle 8 cm. Objekt byl zcela zapuštěn pod okolní terén a vstupovalo se do něj chodbou se schodištěm. Dle lidarových snímků se především v severní části linie jednalo o celkem běžný objekt.

Ve velkém množství zde byly budovány pasivní úkryty, dle pozůstatků v okolí zahrnutých objektů také s úkryty pro protitankové kanóny (zachovala se klasická otevřená palebná postavení). Nalezeny byly nejčastěji úkryty typu Sk 12 a Sk 24, výjimkou ovšem není ani Sk 48 opatřený pancéřovým zvonem pro pozorování a blízkou obranu. V typizovaných stavbách na první pohled zaujmou zkosené boční stěny ubikace. Účelem bylo patrně zvýšení odolnosti stavby.

Na dominantních výšinách byly budovány dělostřelecké pozorovatelny identické jako v případě opevnění na řece Torne. Jediným rozdílem bylo větší zázemí pozorovatelny, často disponující dvojicí vchodů. Patrně až později byly překryty dvojicí pancéřových desek a opatřeny důkladným maskováním. Naprostá většina z nich je dnes zazděná, případně i zahrnutá kamením nebo zeminou.