Pobřežní baterie Landsort Ersta (LO)

Nejmodernějším systémem instalovaným v rámci výstavby stálého pobřežního dělostřelectva ve Švédsku jsou baterie pro otočné věže s kanónem ráže 12 cm m/70 (12 cm tornautomatpjäs m/70), označované jako systém „ERSTA" (ERsättning Tungt Artilleri) s hlavní o délce 62 ráží. Na nejdůležitějších místech nahrazovaly zastaralé těžké dělostřelectvo. Původně byly plánovány dodávky dvou sérií této zbraně. Z finančních důvodů byla realizována nakonec pouze ta první, v rámci které bylo postaveno celkem 6 baterií – Söderarm, Landsort, Slite, Ystad, Trelleborg a Holmögadd. První věž byla instalována na Landsortu v roce 1976. Každá baterie disponovala trojicí věží 12 cm m/70 v samostatných objektech. Pro tyto účely byly zkonstruovány dvě unifikované stavby – TAPJ 9101 určený pro zapuštění do skalnatého podloží (výkop měl hloubku 25 metrů) a TAPJ 9102 pro ostatní typy podloží, kdy bylo nutné hloubku základů značně redukovat. Každý objekt disponoval zásobami, které umožňovaly jeho izolaci po dobu 60 dnů, včetně zásob PHM. Součástí bylo také velitelské stanoviště, stanoviště řízení palby (dálkoměr), automatizovaná protiletadlová obrana tvořená automatickými kanóny Bofors ráže 4 cm m48 ovládaných pomocí systému řízení palby ArtE 725, stanoviště pro 12cm minomety určené pro blízkou obranu, pasivní úkryty pro pěchotu a palebná postavení pěchoty. Nedílnou součástí baterie byl digitální systém řízení palby ArtE 724, hlavní stanoviště řízení palby disponovalo sklopným radarem s pancéřovým krytem HSRR, k dispozici byly také otočné pancéřové kopule s laserovým zaměřovačem a kamerou AML 702. Budovány byly také samostatné objekty pro řízení palby, které dodávaly informace o cílech nejbližším dělostřeleckým bateriím. To umožňovalo sledovat více pohyblivých cílů najednou, případně dodávat informace každé zbrani baterie zvlášť.

Na Landsortu byly vybudovány tři objekty pro věž 12 cm m/70 typ TAPJ 9101 určený pro zapuštění do skalnatého podloží. Do sestavy baterie dále patřila stanoviště řízení palby (měřící stanice/Mätstation) č. 1 typu Arte 724, č. 2 typu Arte 724 a č. 3 typu Arte 728, která byla umístěna do starého staviště řízení palby původní baterie LO nacházející se nedaleko majáku. Blízkou obranu zajišťovala trojice minometů ráže 12 cm umístěných v otevřených postaveních jižně od majáku, které díky svému dostřelu byly schopné pokrýt prostor celého ostrova. Blízkou obranu zajišťovaly protiletecké kanóny 40 mm w/48 řízené systémem Arte 725. Blízkou obranu jednotlivých objektů zajišťovala otevřená palebná stanoviště pro dva střelce. Objekty baterie byly rozptýleny po celém ostrově. Hlavní stanoviště řízení palby se nacházelo severovýchodně od osady Landsort. Jednotlivé věž pak s odstupem přibližně 500 dále severním směrem. Záložní stanoviště řízení palby se pak nacházelo nedaleko poslední věže, která se dodnes zachovala a slouží jako muzeum. Dále severněji byl umístěn již pouze klamný radarový objekt. Kromě zmiňovaného muzejního objektu jsou ostatní takřka kompletně zahlazené. částečně se zachovaly pouze objekty severního stanoviště řízení palby.

Jak již bylo zmíněno, muzeum se nachází v nejsevernějším objektu typu TAPJ 9101 pro věž 12 cm m/70. V okolí se zachovala také řada malých otevřených palebných stanovišť pro dva střelce, které jsou dnes překrytá betonovými deskami. Krom toho se na povrchu nachází složené maskovací kryty hlavně, odvody splodin z objektu, nouzový východ a prostupy pro umístění nouzových vysílach antén, které sem mohly být nainstalovány v případě přerušení pevného spojení mezi jednotlivými objekty. Antény byly skladovány v interiéru objektu. Jak již bylo zmíněno, samotný objekt byl vybudován v cca 25 metrů hlubokém výlomu ve skalnatém podloží. Aby se zamezilo přenosu vibrací z případných výbuchů, byl celý objekt umístěn na gumové tlumiče. Základem stavby byla ocelová prefabrikovaná konstrukce. Opět z důvodů zamezení přenášení vibrací byla mezi objektem a okolní skálou, resp. vyzděnou šachtou, ponechána mezera. Celý objekt byl následně překryt mohutnou železobetonovou deskou se značným přesahem do všech stran.

Samotná věž o průměru 4 metry byla umístěna do šachty, která procházela celou výškou objektu. Zhruba polovina výšky však byla zaslepena a nacházel se v ní prostor pro vystřelené nábojnice, které odtud měly být dodatečně sbírány pro opětovné laborování. Obsluhu věže tvořilo 12 mužů, celková kapacita objektu byla 25 mužů. Většinu prostoru ve vrchlíku věže zabíral mechanismus automackého nabíjení zbraně a odpadu nábojnic. Přesto se sem vměstnala také posádka tří mužů - velitel, a obsluha zodpovědná za náměr a odměr věže. Díky průzoru bylo možné nouzově vést přímou palbu bez nutnosti externě dodávaných souřadnic. Věž od společnosti Bofors s kanónem ráže 12 cm o délce hravně 62 ráží vážila celkem 62 tun. Maximální dostřel činil dle typu munice 23 - 27 km, náměr zbraně +45/-5°. Úsťová rychlost pak 880 m/s. Nejzajímavětší je ovšem kadence zbraně, která byla 25 ran/min při hmotnosti granátu 46,6 kg. Velká pozornost byla věnována ochraně proti účinkům jaderného výbuchu. Z tohoto důvodu bylo možné hlaveň uchytit do masivního držáku vybetonovaného na stropnici objektu. V samotné věži byla následně zablokována aretace a posádka musela po dobu případného jaderného výbuchu opustit vrchlík věže, který neposkytoval dostatečnou ochranu před gama zářením. Speciální nátěr ovšem umožňoval její obsazení ihned po výbuchu.

Vstup se vchodovými dveřmi a schodištěm vpodstatě umožňuje dostat se pod krycí železobetonovou desku objektu. Pod schodištěm v zahnuté chodbě se teprve nachází hlavní vchod tvořený poměrně malým průlezem překrytým masivní pancéřovou deskou s ochranou proti účinkům tlakové vlny při jaderném výbuchu. Následoval další identický uzávěr, za kterým se nachází chodba s dekontaminačními sprchami a podél chodby prostory pro odkládání zamořené výstroje a výzbroje. Po dalším kratším schodišti již následuje horní "bojové" patro objektu.

Většinu jeho plochy zabírá velký muniční sklad. Náboje byly skladovány v boxech po 25 kusech ve speciálních stojanech. Uprostřed skladu se nachází automatický podavač munice. Ten bylo možné zásobovat pomocí ručních muničních vozíků, které se pohybovaly na vzduchovém polštáři. Podavač byl ovládán operátorem, odtud již náboj směřoval automaticky včetně jeho otočení nejprve do prostoru pod věží a dále podavačem včetně dalšího otočení k hlavni děla. Vedle podavače se nachází vstup do šachty pro kopuli.

Po točitém schodiště se návštěvník dostane do do prostředního patra, které je čistě technické. Nachází se zde strojovna s nouzovým východem a místnosti s vybavením pro nasávání vzduchu a jeho filtraci.

O patro níž, které je označováno jako 1. patro se nachází veškeré zázemí pro posádku. Umístěna je zde jedna velká kasárenská místnost a jedna menší důstojnická. Nechybí sociální zázemí a technická místnost, ve které je průlez do nultého technického podlaží. Zde se nacházejí zásobníky na vodu a PHM, které měly zajistit naprostou soběstačnost objektu minimálně po dobu 30 dnů. Toto podlaží se nachází fakticky pod objektem a pouze ve hrubém výlomu. Aktuálně není bohužel z bezpečnostních důvodů přístupné. V prvním patře se dále nachází komfortně vybavená kuchyně.

Zbývá zde poslední nenápadná místnost, která skrývá systém protivzdušné obrany ArtE 725. Ten se skládal ze zařízení, které mohlo být instalováno v samostatném objektu (existují minimálně dvě varianty), a které disponovalo zaměřovačem s kamerou, laserem případně i IR vyhledávačem. Toto zařízení mohlo být případně také mobilní. Tento zaměřovač vyžadoval v první fázi obsluhu, která ho natočila ve směru identifikovaného nepřátelského letounu. V tuto chvíli již ovládání převzal operátor uvnitř objektu, který sledoval cíl pomocí joysticku a kamery na monitoru a označil ho laserovým paprskem. Na takto sledovaný cíl se automaticky zaměřovaly na systém připojené protiletadlové kanóny. Pod stolem byl umístěný pedál, kterým operátor spouštěl palbu. Tento systém byl použitelný také proti pozemním cílům. Celý systém i s protiletadlovými kanóny byl také nazýván LvS 75M.