Skans 118 Sjöänd

Malý opěrný bod č. 118 Sjöänd se nachází hluboko v lesích severovýchodně od Arjängu, kde blokoval komunikaci vedoucí zvlněnou krajinou plnou jezer a roklí s nepříliš velkou strategickou důležitostí. Široké okolí je velmi oblíbeným cílem pro pěší turistiku a je považováno za jedno z nejhezčích v celém Švédsku, s hustou sítí turistických tras, což jinde není vůbec běžné. Stavba byla zahájena na podzim roku 1940 a pozvolna probíhala až do roku 1943, kdy byla přerušena, aniž by došlo ke kompletnímu dokončení.

Opěrný bod je dlouhodobě udržován a dodnes se zachoval ve velmi dobrém stavu. Polní opevnění bylo navíc nutné kvůli podloží téměř kompletně vylámat ve skále, díky čemuž je výjimečně zachovalé. Navíc zde nedošlo k zakrytí, případně zabetonování otevřených palebných stanovišť pro dva střelce. Návštěvník tak zde má jedinečnou příležitost v klidu si projít dlouhé a hluboké spojovací zákopy mezi jednotlivými objekty. Navíc se zde nachází veškerá turistická infrastruktura, takže je toto místo vhodné také k přespání. V poválečném období nedošlo k žádným úpravám silnice, takže si celý prostor zachovává původní podobu.

Opěrný bod se rozkládá po obou stranách silnice. Celkem zde bylo vybudováno 1,6 kilometru zákopů. Na východní straně silnice se nachází pouze polní opevnění, palebná stanoviště pro dva střelce a pasivní úkryty. Dva těžké kulomety určené k postřelování hladiny jezera Södra Holmtjärnet byly umístěné v otevřených palebných stanovištích. Komunikaci mezi oběma částmi opěrného bodu zajišťoval tunel pod cestou vybudovaný z kruhových betonových prefabrikátů.

Hlavní část opevnění je ohraničena skalnatou roklí a se severu a východu bráněnou cestou. Na mírném návrší, na které odbočuje cesta lemovaná žulovými bloky protitankových překážek, se nejprve po pravé straně nachází v hlubokém zákopu dvojice pasivních úkrytů Sk 12. Ty mohly pojmout 12 ležících mužů, 24 sedících a nouzová kapacita byla dokonce 48 mužů. Jedná se o velmi jednoduché stavby s předsíní a jedinou místností. Vchodové dveře byly pouze dřevěné. V jednom z objektů se nacházela také studna.

Po levé straně následuje pasivní úkryt pro protitankový kanón ráže 37 mm a jeho obsuhu. Ten měl k dispozici hned tři otevřené palebné stanoviště. Jedno směřovalo do týlu, zbývající dvě pak bočně do prostoru níže položené silnice a již zmiňovaného jezera.

Následuje velký pasivní úkryt Sk 24 se zvonem pro pozorování a blízkou obranu, který zároveň sloužil jako velitelský objekt. Disponoval dvěma vchody s pancéřovými dveřmi, které vedou přímo do ubikací. Mezi nimi se nachází chodba se vstupem pod zvon. Interiér vytápěla dvojice pevnostních kamínek. Z vnitřního vybavení se ovšem téměř nic nedochovalo.

Na čele opevnění je pak v prudkém svahu umístěn objekt pro tři těžké kulomety typu Ksp IV. Poněkud překvapivě pouze jeden těžký kulomet působí svojí palbou severním směrem do prostoru silnice, zbývající dva pak opačným směrem do skalní rokle. Do interiéru se vstupuje po schodech přímo ze zákopového systému. Stropnice měla sílu 55 cm a stěny 75 cm. Objekt byl navíc obložen žulovými bloky, což mělo zajistit odolnost proti projektilům ráže 15 cm.

K dispozici zde bylo celkem 33 otevřených palebných stanovišť pro dva střelce, kteří měli k dispozici malý pohotovostní úkryt. Nacházejí se zde jak exempláře z betonových prefabrikátů, tak vybetonované stavby. Stěny měly sílu 15 cm. Vybudováno zde bylo celkem 6 úkrytů typu Sk 12.