TYPOLOGIE OBJEKTŮ

Intervalové kasematy (Casemate d'intervalle)

Měly podobu oboustranné nebo jednostranné kasematy, označovány jsou jako kasematy CORF (Casemate CORF), intervalové kasematy (Casemate d'intervalle) nebo jako pěchotní kasematy (Casemate d'infanterie). Hlavní výzbroj tvořily nejprve těžké kulomety. Následně byla výzbroj rozšířena také o protitankové kanóny ve střílnách pod betonem určené k boční palbě. Na stropnici mohly být umístěny 1 - 3 zvony GFM nebo JM v libovolných kombinacích. V některých případech měly dokonce pěchotní sruby umístěnou hlavní výzbroj pouze v pancéřových zvonech. Objekty měly obvykle dvě patra. Pouze v těch místech, kde byla příliš vysoká hladina spodní vody, byly objekty jednopatrové. Ve spodním patře bylo místo pro odpočinek posádky, strojovna, filtrovna vzduchu a sklady munice. V horním patře byla umístěna hlavní výzbroj objektu, vchody do zvonů a do objektu. Celková konfigurace srubu záležela na období jeho výstavby.

Oboustranné pěchotní sruby svojí boční palbou působily do obou směrů opevněné linie, výzbroj tvořily těžké kulomety a případně také protitankové kanóny ve střílnách pod betonem. Do stropnice objektů byly obvykle osazovány zvony GFM, případně také JM. Diamantový příkop byl v některých případech stavěn podél celého objektu, někdy však pouze před hlavními střílnami. Objekty disponovaly světlometem umístěným v pancéřovém krytu. Obvykle byly budovány jako dvoupatrové, pouze tam, kde to nedovolovala hladina spodní vody, jednalo se o varianty jednopatrové.

Jednostranné pěchotní sruby svojí boční palbou působily do jednoho směru opevněné linie, výzbroj tvořily těžké kulomety a případně také protitankové kanóny ve střílnách pod betonem. Do stropnice objektů byly obvykle osazovány zvony GFM, případně také JM. Diamantový příkop byl v některých případech stavěn podél celého objektu, někdy však pouze před hlavními střílnami. Objekty disponovaly světlometem umístěným v pancéřovém krytu. Obvykle byly budovány jako dvoupatrové, pouze tam, kde to nedovolovala hladina spodní vody, jednalo se o varianty jednopatrové.

Především v poslední fázi výstavby opevnění pod patronací MOM a STG, která probíhala až do vypuknutí války, byly stavěny objekty, které se svojí konstrukcí a vybavením v žádném případě nemohly srovnávat se svými dřívějšími předchůdci. Velmi často postrádaly vnitřní vybavení, které dříve bylo naprostým standardem (filtrovny, strojovny), zbraně byly osazovány do střílen pod betonem, přičemž se nejednalo o pevnostní zbraně, ale o zbraně polní armády. Do těchto staveb byly v některých případech osazovány také těžší zbraně (polní dělostřelectvo). Pod patronací MOM byly budovány dělostřelecké kasematy (Casemate d'artillerie), obvykle vyzbrojené dvojicí kanónů ráže 75 mm. Menší objekty určené většinou k bočním palbám, budované po ukončení činnosti CORF pak byly většinou označovány jako blokhausy (Blockhaus), určeny byly pro zbraně polní armády.

Na méně ohrožených místech a ve členitém terénu, případně v silně zalesněných oblastech byly místo kasemat budovány objekty pro boční palbu označované jako blokhausy. Disponovaly slabší výzbrojí a o poznání jednodušším vnitřním vybavením. Ubikace se nacházela přímo ve střelecké místnosti, stejně jako ručně poháněný filtr vzduchu a WC. Často se fakticky jednalo o jedinou místnost, od které byl oddělen pouze vstup do zvonu GFM a WC. Hlavní výzbroj tvořily těžké kulomety, často ovšem také pouze kulomety lehké (FM). Souvislé linie těchto objektů byly budované ve Vogézách.

Tvrze (Ouvrage)

Základní dělení tvrzí dle francouzské terminologie bylo na velké tvrze (gros ouvrages) a na malé tvrze (petit ouvrages). Hlavním kritériem byla výzbroj objektů a jejich množství. Malé tvrze obvykle disponovaly pouze pěchotní výzbrojí (PTK, TK a minomety ve střílnách pod betonem, případně otočnou výsuvnou kopulí pro těžký kulomet, případně pro minomet). Velké tvrze naopak disponovaly dělostřeleckou výzbrojí. Běžně se však používá také přímé členění na tvrze dělostřelecké (Ouvrage d'artillerie) a pěchotní (Ouvrage d'infanterie).

Dalším možným členěním bylo rozdělení do tříd podle velikosti. Tvrze první třídy měly obvykle několik desítek objektů a posádka přesahovala 600 mužů (Hackenberg, Fermont, Latimeront, Rochonvillers, Hochwald, Schoenenbourg a další) Tvrze druhé třídy měly do deseti objektů a posádka nepřesahovala 600 mužů (sem se řadily například Kobenbusch, Galgenberg, Billig, Michelsberg nebo Four-á-Chaux). Tvrze třetí třídy již byly řazeny mezi malé pevnosti, posádka čítala obvykle okolo 200 vojáků (Immerhof, Grand Hohekirkel). Tvrze čtvrté třídy měly maximálně 4 objekty, posádka se pohybovala od 100 do 200 mužů (Bambesch, Haut-Poirier, Welschhoff, Rohrbach, Lembach). Do poslední kategorie patřily především monoblokové objekty, které nesly označení jako malá tvrz (P.O.), tedy například (Bois-Karre, Bois-du-Four, Einseling).

Monoblokové tvrze se ve francouzské terminologii označují jako malé tvrze (PO), v podstatě se jedná o velké oboustranné objekty, které však disponují mohutnou výzbrojí. Obvykle do obou směrů linie působí palbou těžkých kulometů a protitankových kanónů ze střílen pod betonem. V diamantových příkopech některé z nich mají navíc umístěné minomety. Na stropnici jsou osazeny zvony GFM, případně také JM a VDP. Palebnou sílu dále zesiluje výsuvná otočná kopule pro dvojče těžkých kulometů. Na stranách objektu jsou navíc umístěny světlomety v pancéřových schránkách. Často byly budovány na místech původně plánovaných velkých tvrzí jako provizorní řešení z finančních důvodů. V řadě případů byly i opatřeny šachtou se schodištěm do podzemí, kdy se počítalo s tím, že budou v dalších fázích výstavby opevnění rozšířeny na plnohodnotnou tvrz a doplněny dalšími objekty, často s dělostřeleckou výzbrojí. K realizaci těchto plánů však již nikdy nedošlo.

Další variantou monoblokových tvrzí jsou sice na první pohled malé tvrze, které však byly vybudovány ve hlubokém výkopu jako monoblok. Důvod takové realizace mohl být různý, v případě tvrze Immerhof se jednalo o velmi vysokou hladinu podzemní vody, která neumožňovala stavbu plnohodnotné tvrze. V případě malé tvrze Sentzich severně od Thionville se jednalo o vhodné zasazení objektu do terénu.

V sestavě tvrzí se obvykle objekty označovaly jako Bloky (Bloc) a dále byly opatřeny číslováním. Případně se za ně uvádělo také bližší označení účelu objektu. Například Bloc EH (vchodový objekt pro posádku) nebo Bloc EM (vchodový objekt pro munici).

Vchodové objekty - byly umístěné v místech, které nebylo možné pozorovat nepřítelem. Velké tvrze disponovaly dvěma vchody - jeden z nich byl menší vchod pro osádku (Bloc EH/Entrée des hommes), druhý větší pro munici (Bloc EM/Entrée des munitions). Ve vysokohorských podmínkách byl vchodový objekt často tvořen opěrnou zdí s padacími vraty označovaný jako vchodový objekt alpského typu. Ochranu zajišťovala několik střílen pro lehké kulomety, výjimkou ovšem nejsou ani střílny pro dvojče těžkých kulometů, které bylo možné nahradit pevnostním protitankovým kanónem. V extrémních případech nahrazoval vchodový objekt vjezd pro lanovku. Za normálních okolností se však v případě vchodu pro munici jednalo o objekt v jehož středu se nalézal vjezd, do kterého se i při uzavřených vratech vešel 1 až 2 nákladní automobily. Po obou stranách vstup chránily střílny pro lehké nebo pro těžké kulomety (dodatečně byly instalovány také protitankové kanóny). Na stropnici byly umístěny zvony GFM, výjimečně také LG. Vzhledem k poměrně plochému terénu na většině linie bylo napojení na podzemí většinou realizováno pomocí dvou nákladních výtahů, okolo kterých bylo vedeno točité schodiště. Naopak v Alpách převažuje přímé napojení vchodových objektů na hlavní galerii. To bylo kromě sady pancéřových dveří, zároveň sloužících jako protiplynový uzávěr, chráněno také střílnami pro blízkou obranu, ve kterých byly obvykle osazeny lehké kulomety.

Kasematy v sestavě tvrzí označované jako Bloky - pro účely protipěchotní obrany a zachování návaznosti bočních paleb směrem k sousedním mezilehlým objektům (kasematám) byly budovány obvykle v jednostranném provedení, vyzbrojené těžkými kulomety a protitankovými kanóny. Pouze u největších a konstrukčně nejstarších dělostřeleckých tvrzí byly budovány objekty chránící svojí palbou hluboké vyzděné příkopy na předpolí.

Dělostřelecké objekty - vyzbrojení speciální pevnostní výzbrojí byly stavěny výhradně jako součást dělostřeleckých tvrzí. Hlavní výzbroj tvořily obvykle 3 kanóny, případně houfnice ráže 75 mm. K blízké obraně mohly sloužit zvony GFM a lehké kulomety ve střílnách na ochranu diamantového příkopu. Časté byly také víceúčelové stavby kombinující dělostřeleckou výzbroj ve střílnách pod betonem s otočnou výsuvnou věží.

Dělostřelecké objekty byly budovány výhradně na severní hranici. V alpách se většinou jednalo o kombinované objekty s dělostřeleckou i minometnou výzbrojí. Na severní hranici se jednalo čistě o dělostřelecké sruby, které kromě kanónů disponovaly pouze lehkou výzbrojí pro blízkou obranu umístěnou ve střílnách pod betonem a ve zvonech GFM. S dělostřeleckými sruby je možné se setkat například na tvrzích Hochwald, Hackenberg, Rochonvillers, Kobenbusch, Fermont nebo Latimeront.

Dělostřelecké sruby s minometnou výzbrojí jsou obvyklé v tvrzích budovaných v prostoru Alp. Zde bylo nutné postřelovat velké množství hluchých prostor, proto byly do dělostřeleckých objektů instalovány do diamantových příkopů také minomety. Takovéto objekty je možné navštívit například na tvrzích St. Agnes, Castillon, Barbonnet, Agaisen atd.

V případě tvrze St. Agnes, která se nachází ve stejnojmenné vesnici na ostrohu nad přímořským letoviskem Menton se zároveň jedná o největší vybudovaný objekt na Maginotově linii. Výzbroj byla umístěna ve třech patrech nad sebou a další se nacházela v pancéřových kopulích na stropnici objektu!

Minometné objekty - jsou záležitostí především Alp. Jejich účelem bylo vykrývat hluché prostory v okolí tvrze, kterých bylo díky členitosti terénu velké množství. V obvyklých případech jejich úlohu nahrazovaly dělostřelecké objekty, které měly střílny minometů umístěné v diamantových příkopech. Pokud ovšem vzhledem k velikosti tvrze a rozmístění objektů nebylo jiného východiska, byly stavěny právě minometné objekty. Ochranu jejich okolí zajišťoval zvon GFM. Minomety byly umístěny v hlubokém diamantovém příkopu, který splýval s terénem. Narazit na ně lze ovšem také na severovýchodní frontě.

Objekty s otočnými výsuvnými věžemi - byly opět součástí dělostřeleckých tvrzí. Objekt byl zcela zapuštěn pod úroveň terénu. Na povrchu byla viditelná pouze výsuvná otočná věž, které mohla být vyzbrojena dvojicí kanónů ráže 75 mm nebo houfnic 135 mm, případně dvěma minomety ráže 81 mm. Mimo této hlavní výzbroje zde mohlo být ještě několik zvonů GFM nebo JM.

Kombinace výše popsaných bojových objektů - především jako součást největších dělostřeleckých tvrzí byly budovány kombinované objekty s protipěchotní i dělostřeleckou výzbrojí kombinované s otočnými výsuvnými kopulemi pro dělostřeleckou výzbroj. Hojného použití se dočkaly také v Alpách, kde to vyžadovaly specifické horské podmínky.

Předsunutá postavení (Avant-postes)

Plnila záchytnou funkci a informovala velení o pohybu nepřátelských jednotek jak na vlastním tak na cizím území. Jejich výzbroj tvořily těžké kulomety, případně i minomety. Především v Alpách disponovala předsunutá postavení podzemními komunikacemi, ve kterých byly umístěny ubikace, filtrovna vzduchu případně i strojovna. V okolí se nalézalo velké množství zákopů, které byly zesilovány lámaným kamenem nebo betonem. Na exponovaných místech byly zákopy zakrývány klenutými stropy z kamene nebo železnými konstrukcemi, na které se následně rovnal opět kámen.

Úkryty (Abris)

Pasivní úkryty pro polní vojsko. Stavěny byly ve dvou modifikacích - v nadzemní a podzemní variantě. Uvnitř objektu se nacházelo veškeré potřebné vybavení pro život posádky. V případě podzemní verze vyčnívaly na povrchu pouze dva vchody chráněné střílnou pro lehké kulomet, případně zvonem GFM. Velké nadzemní úkryty obvykle disponovaly dvěma zvony GFM a několika střílnami na ochranu vchodu. V některých případech mohl být do sestavy podzemního úkrytu včleněn také jeden bojový objekt (především v Alpách).

Povrchové úkryty byly budovány v týlu hlavní obranné linie. Poskytovaly úkryt a dostatečné pohodlí pro jednotky působící v polním opevnění v okolí. Obranu zajišťovaly lehké kulomety umístěné ve zvonech GFM a ve střílnách pod betonem. Objekt měl dva vchody, po celé délce stavby se nacházel diamantový příkop, přes který vedl pouze padací mostek.

Podobně jako u povrchových úkrytů bylo hlavním cílem podzemních úkrytů poskytnout dostatečnou ochranu a komfort polním jednotkám. Úkryt byl umístěn v dostatečné hloubce pod povrchem, aby odolal nepřátelskému ostřelování. Přístup byl zajištěn pomocí dvou malých "vchodových" objektů, které byly chráněny lehkými kulomety ve střílnách pod betonem a ve zvonech GFM. Především v alpách existovaly také varianty, které nedisponovaly žádnými ochrannými prostředky, pouze pancéřovými dveřmi ve vchodu.

Pozorovatelny

Dělostřelecké pozorovatelny (Observatoire d'artillerie) byly malé stavby, většinou s jednou místností, ve které byl umístěn pozorovací zvon. Stavěny byly na významných vyvýšeninách těsně za hlavní linií. Pozorovatelna obvykle spadala pod nejbližší dělostřeleckou tvrz. K pozorování byly používány zvony VDP a VP. Blízkou obranu obvykle zajišťovaly lehké kulomety umístěné ve střílnách pod betonem, případně ve zvonech GFM.

Dělostřelecké pozorovatelny byly budovány na dominantních vrcholech v prostoru linie tak, aby odtud bylo možné pozorovat velké úseky linie. Takovéto objekty se v některých případech dostaly přímo do sestavy tvrze. Nejznámějším případem jsou dělostřelecké pozorovatelny tvrze Hackenberg, které jsou umístěny za hlavní linii obrany na dominantní kótě a umožňují tak kontrolovat rozsáhlý prostor v okolí. Pozorování bylo prováděno pomocí zvonů VP vestavěných přímo do stropnice objektu, případně pomocí zvonů VDP, které vyčnívaly nad úroveň okolního terénu.

V pozdějších letech bylo vybudováno velké množství velmi malých pěchotních pozorovatelen (Observatoire d'infanterie). Často do nich byly osazovány pancéřové prvky z období 1. světové války - jak francouzského, tak německého původu. Často je lze zařadit jako součást zesíleného polního opevnění.

Lehké opevnění

s tímto typem staveb je možné se setkat podél celé linie, budovány byly především v letech 1936 - 1940. V prostorech, kde se nepředpokládal silnější útok vzhledem ke geologickým podmínkám, bylo toto opevnění jako hlavní obranné budováno již dříve. V případě prvně jmenovaných staveb bylo hlavním cílem dodatečné pokrytí hluchých prostor linie, zahuštění obrany a případně vybudování záložních linii obrany. Díky tomu je možné se setkat s takovými stavbami také na povrchu tvrzí. Příkladem může být například tvrz Galgenberg, kde lze před samotnými bojovými objekty narazit na tyto stavby v poměrně hojném počtu, stejně tomu tak je v celém prostoru vedoucím k sousedním tvrzím Kobenbusch a Soetrich. Většinou však tvořily druhou linii obrany za původním těžkým opevněním.