VÝZBROJ A VYBAVENÍ OBJEKTŮ

Ve francouzské terminologii lze veškeré použité zbraně rozdělit na útočné a obranné. Mezi ofenzivní zbraně patřily kanóny ráže 75 a 135 mm a minomety ráže 81 mm. Mezi defenzivní všechny ostatní - tedy těžké a lehké kulomety, protitankové kanóny, lehké minomety a vrhače granátů. Francouzské opevnění se zároveň vyznačuje širokou škálou speciální pevnostní výzbroje a pancéřových prvků.

Kulometná výzbroj

Lehký kulomet M 24/29 (FM) ráže 7,5 mm, označovaný také jako Fusil-mitrailleur Modèle 1924 Modifié 29 (MAC 24/29). Praktický dostřel této zbraně byl 600 metrů. Zásobník se nasazoval shora a měl kapacitu 25 nábojů. Teoretická kadence byla 500 ran za minutu. Tento lehký kulomet se na Maginotově linii dočkal širokého použití ve zvonech GFM, ve střílnách na ochranu vchodu nebo diamantového příkopu. Náboje od zbraně byly odváděny buď mimo objekt nebo do speciálního váčku, umístěného pod kulometem. Jednalo se o standardní zbraň pěchoty, která bylo pro účely opevnění dodávána v poněkud modifikované podobě pod označením FM 24/29D. Jednalo se především o zesílení hlavně. Pro uchycení zbraně ve střílnách i pancéřových zvonech existovalo několik variant lafetací od poměrně jednoduchých úchytů, po složité kulové čepy. Těžký kulomet používaný ve střílnách Maginotovy linie byl odvozen od této zbraně.

Starší objekty byly osazeny střílnou pro lehký kulomet Typ A (viz obrázek níže). Jejich odolnost byla záhy označena za nedostatečnou. Od roku 1934 probíhal vývoj nové střílny. Ta se ovšem dostala až do objektů tzv. Nové fronty. Inspirována byla vložkami do moderních zvonů GFM Typ B. Také ona nesla označení Typ B. Hlaveň lehkého kulometu zde byla uchycena v masivním čepu.

Dvojče těžkých kulometů MAC M 1931 (JM) označované také jako JM Reibel (Mitrailleuse modèle 1931) - v původních plánech CORF se jednalo o hlavní zbraň mezilehlých kasemat. Teoretický dostřel vzduchem chlazeného kulometu činil 5000 metrů, praktický se však pohyboval okolo 1200 - 2200 metrů, a to spíše při spodní hranici. Teoretická kadence se pohybovala okolo 600 - 700 ran za minutu, praktická okolo 300 ran za minutu. Náboj ráže 7,5 mm byl dodáván v několika modifikacích - lehká střela, průbojná střele, stopová střela, těžká střela nebo průbojná střela se stopovkou. Munice byla podávána bubnovými zásobníky na 150 nábojů. Vystřílené nábojnice byly v případě umístění zbraně ve střílně pod betonem odváděny mimo objekt do diamantového příkopu, u starších objektů do jímek.

Kulometné dvojče se produkovalo ve třech variantách. Základní verze 31 F pro osazení v pancéřových kopulích a ve střílnách pod betonem, varianta 31 T pro otočné výsuvné věže a model 31 TM pro osazení do otočných výsuvných věží a kopulí s výzbrojí AM (smíšenou zbraní 2x TK a PTK). K dispozici byla masivní pevnostní lafetace. Pro každou z variant byla k dispozici speciální optika. Vzhledem ke zdvojení zbraně a nutnosti oboustranného nabíjení byly kulomety produkovány v levé a pravé variantě. Ke střelbě byl určen vždy jeden kulomet, zatímco druhý se chladil.

Těžký kulomet Hotchkiss 13,2 mm M 1930 (Mitrailleuse Hotchkiss de 13,2 mm) - byl umisťován především do objektů na březích Rýna. Jeho hlavním úkolem bylo ničit lehce pancéřovanou techniku a výsadkové čluny a to při teoretické kadenci 450 ran za minutu. Praktická byla zhruba o polovinu nižší. Zbraň byla původně vyvíjena pro polní armádu jako protiletadlový kulomet. Finální produkt byl sice vyhodnocen pro tyto účely jako nevhodný, především kvůli své hmotnosti, ukázalo se však, že má dostatečnou průraznost na ničení lehkých vojenských vozidel. Do objektů byl instalován stejně jako protitankové kanóny na kolejnici pod stropem bojových místností. Po vyklopení lafety s rámem dvojčete těžkých kulometů JM ho bylo možné zasunout do kulometné střílny. Zásobník na 30 ran byl umístěn nad zbraní.

Protitankové kanóny

Protitankový kanón ráže 25 mm Model 34 (Canon de 25 mm AC modèle 1934/25 mm AC 34 L/72) - existoval v několika variantách vždy spřažený s dvojčetem těžkých kulometů. Tento zbraňový komplet byl instalován do kopulí AM určených pro objekty Nové fronty, do repasovaných kopulí JM původně určených pro dvojče těžkých kulometů a také do otočných výsuvných věží, které byly opět určeny pro tvrze na Nové frontě. Ve výjimečných případech mohl být použit i ve střílně pod betonem. Samotná zbraň byla produkována v řadě variant, které se lišily především délkou hlavně, která v závislosti na umístění kolísala mezi 100 - 180 centimetry. Praktický dostřel se pohyboval v závislosti na typu mezi 400 a 800 metry.

Protitankový kanón AC 37 M 1934 (Canon de 37 mm AC modèle 1934) - byl reakcí na skutečnost, že jeho předchůdce, protitankový kanón ráže 47 mm nebylo možné namontovat do menších pěchotních srubů kvůli jeho velikosti. Zbraň s označením roku 1934 byla reálně dodávána až těsně před vypuknutím války. Kanón mohl vypálit 10 - 15 ran za minutu (maximální teoretická kadence 20 ran za minutu) s účinným dostřelem 800 metrů. Úsťová rychlost činila 850 metrů za sekundu, na vzdálenost 1000 metrů byla střela schopná prorazit pancíř o síle 30 - 40 mm. Osazeno bylo necelých 150 kusů této zbraně, která byla umístěna na kolejnici pod stropem bojové místnosti. Po vyklopení dvojčete těžkého kulometu s upraveným rámem bylo možné tuto zbraň zasunout do kulometné střílny.

Protitankový kanón AC 47 M 1934 (Canon de 47 mm AC modèle 1934) - byl prvním protitankovým kanónem vyvinutým pro Maginotovu linii, přičemž byl odvozen z námořního kanónu stejné ráže. S jeho montáží do objektů bylo započato v roce 1937. Původní plány však s protitankovou výzbrojí pěchotních srubů vůbec nepočítaly a proto muselo dojít ke kurióznímu řešení. Protitankový kanón byl zavěšen na kolejnici pod stropnicí objektu. V případě potřeby bylo dvojče těžkých kulometů vytočeno ze střílny na stranu a protitankový kanón byl vsunut na jeho místo, což bylo v případě boje velice nebezpečné. Do objektů se dostalo celkem 340 kusů této zbraně. Teoretická kadence činila 15 - 20 ran za minutu s úsťovou rychlostí 880 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů bylo možné probít pancéřování o síle 56 mm.

K dispozici byly dva typy munice - výbušné a protipancéřové granáty. Odměr zbraně činil +/- 45°, náměr pak -15/+12°. Maximální teoretický dostřel zbraně byl 3000 metrů. K zaměření cíle sloužila optický zaměřovač APX L 652 x 2,5.

Minomety a vrhače granátů

Minomet Brandt M 1931 ráže 60 mm - vývoj vzhledem k narůstajícímu zpoždění a nástupu minometu MAC vz. 35 zastaven. Do celé řady objektů se však podařilo osadit kopule, které byly těsně před válkou zavařeny pancéřovými pláty, zabetonovány, případně také překryty zeminou..

Minomet MAC M 1935 ráže 50 mm (Mortier de 50 mle 1935) - měl dostřel 700 - 1400 metrů s kadencí 12 - 30 ran za minutu. Nabíjen byl zezadu. Tento granátomet zapříčinil zastavení vývoje minometu Brandt vz. 31, který předčil ve všech ohledech. Původně se s ním počítalo jako s výzbrojí nového typu pancéřového zvonu. Záhy se však ukázalo, že je ho možné bez větších úprav osadit do střílen zvonů GFM. Experimentovalo se také s použitím v běžných střílnách lehkých kulometů. V omezeném množství byl osazen v otočných výsuvných věžích TM i ve speciálních střílnách v diamantových příkopech (především v Alpách).

Vrhač ručních granátů (Goulotte lance-grenades) - byl součástí granátového skluzu. Skládal se z jednoduchého mechanického zařízení s ocelovou pružinou.

Minomet M 32 ráže 81 mm (Mortier de 81 mm modèle 1932) - od společnosti Stokes-Brandt byl pevnostní zezadu nabíjenou verzí běžného polního minometu. Ve střílně byl uchycen pomocí kulového čepu. Střílny byly obvykle umístěny v diamantovém příkopu. Druhou variantou bylo umístění do otočné výsuvné věže. Hlavním cílem bylo postřelování hluchých prostor v okolí. Dostřel činil 100 - 5 000 metrů při kadenci 12 - 15 ran za minutu. Minomety byly vždy montovány po dvou kusech. Instalované kusy byly rovnoměrně rozloženy mezi severovýchodní frontu a Alpy. Vzhledem k množství objektů v Alpách zde však bylo jejich nasazení i vzhledem k terénu dominantní.

Dělostřelectvo

Dělostřelecká výzbroj byla společně s kulomety stěžejní složkou obrany francouzského opevnění. Původně se plánovalo použití celé řady ráží. Zamýšlen byl vývoj pancéřových kopulí pro dalekonosné dělostřelectvo, které by mohlo narušovat komunikační trasy v hloubi nepřátelského území. Zmiňovány jsou především kanóny ráže 145 mm. Především z finančních důvodů z těchto plánů záhy sešlo a pevnostní objekty si musely vystačit se standardní ráží francouzského dělostřelectva, kterou bylo 75 mm. Do výzbroje byly zavedeny také houfnice ráže 135 mm, ty však disponovaly velmi omezeným dostřelem.

Kanón ráže 75 mm - byl vyráběn ve dvou variantách a to jako kasematový nebo věžový. Navíc existovala celá řada vzorů. Kanón M 1929 byl vůbec prvním vyvinutým kasematovým kanónem pro potřeby meziválečného opevnění. Celkem bylo nainstalováno 30 kusů této zbraně, jejíž kadence dosahovala maximálně 18 ran za minutu. Tato zbraň je snadno identifikovatelná díky hlavni, výrazně vyčnívající ze střílny. To bylo zároveň považováno za největší slabinu, vzhledem k riziku jejího poškození. Jeho následovníkem byla houfnice M 1931 umístěná v kasematě, primárně určená pro horské oblasti, kde byly granáty směrovány na strmější dráhu letu. Umístěna byla často v pancéřové desce. Vzhledem k tomu, že hlaveň ze střílny nevyčnívala, bylo možné střílnu uzavřít pomocí pancéřové desky, případně okenice. Odměr činil 45, náměr -5 až +35 stupňů.

Kanón M 1932 jako nástupce modelu 29 byl zcela přepracován a již nevyčníval ze střílen jako jeho předchůdci. Střílna byla navíc chráněna mohutnými okenicemi. Jeho specifikem je rozměrná lafeta s manipulační plošinou a vyvažovači pod stropnicí střeleckých místností. Pro dělostřelecké otočné výsuvné věže byl zkonstruován kanón vzor 32 R, kterého bylo vyrobeno 24 kusů (12 věží). Varianta M 1932R byla s krátkou hlavní. Původně se počítalo s osazením do objektů postřelujících ochranné příkopy velkých tvrzí. Od této koncepce obrany bylo následně upuštěno a své místo nalezlo omezené množství těchto zbraní v dělostřeleckých objektech a především v otočných výsuvných věžích. Poslední verzí byl M 1933, který ve své kasematové podobě byl určen pro přímé palby v horských oblastech. V této variantě byl umístěn v pancéřových deskách. Jednalo se o moderní zbraň s poloautomatickým uzávěrem. Jeho varianta pro dělostřelecké otočné výsuvné věže byla nakonec použita v největším počtu kusů. Dostřel kanónů se pohyboval v závislosti na typu od 6000 - 12000 metrů při kadenci od 12 - 25 ran.

Houfnice M 1932 ráže 135 mm (Lance bombes de 135 mm modèle 1932) - celkem bylo vyrobeno 43 kusů a to jak v kasematové tak věžové variantě. Doslovný překlad je vrhač bomb. Název pochází z původní konstrukce zbraně, která vycházela z německých vrhačů min (Minenwerfer) používaných v zákopových válkách 1. světové války. Postupnými úpravami se z této zbraně stala houfnice. Dostřel činil 320 - 6 000 metrů při kadenci 5 - 7 ran za minutu. Silné výbušné granáty měly rušit především obléhací práce nepřítele a ničit jeho polní opevnění. Kasematové provedení zbraně bylo kryto spouštění oponkou o síle 10 cm. Odměr ve střílně pod betonem činil 45°, náměr 0/+40° a obsluhu tvořilo 8 mužů. Hlaveň zbraně ze střílny nevyčnívala. Ve dvojicích byly houfnice osazovány také do otočných výsuvných věží. Zbraň vykazovala výrazné nedostatky a z tohoto důvodu byla v roce 1934 výroba ukončena.

Pancéřové prvky

Francouzské opevnění se vyznačuje masivním použitím pancéřových prvků osazovaných do stropnic objektů. Existuje několik základních kategorií. Největší zastoupení mají zvony pro pozorování a blízkou obranu. Kromě nich se pak jedná o zvony pro těžké kulomety, smíšené zbraně a pro dělostřelecké pozorování. Do řady objektů byly osazeny také zvony pro minomety, k osazení zbraní však do vypuknutí války nedošlo.

Bezkonkurenčně nejdražšími a zároveň nejsložitějšími pancéřovými prvky instalovanými v bojových objektech jsou pancéřové otočné výsuvné věže, do kterých byly instalovány těžké kulomety, dělostřelecká výzbroj a minomety. Níže umístěná fotografie zachycuje nejčastěji používané pancéřové prvky. V první řadě se nacházejí vrchlíku zbavené kopule, umožňující pohled do střelecké části. Zleva se nachází kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm, uprostřed pro dvojče houfnic ráže 135 mm a jako poslední pro dvojče minometu ráže 81mm. V druhé řadě se nachází uprostřed kopule pro těžký kulomet, vpravo kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm, vypreparovaný zde je celý tubus kopule bez vrchlíku a protizávaží.

 

Fixní pancéřové prvky - zvony a kopule

Zvony pro pozorování a blízkou obranu GFM (guetteur et fusil-mitrailleur) jsou nejrozšířenějším pancéřovým prvkem používaným při stavbě opevnění ve Francii. Celkově jich bylo osazeno 1118 kusů různých variant a označení. Model A pochází z roku 1929, vyprodukováno bylo přes 1000 kusů. Model B pochází z roku 1934, přičemž hlavním rozdílem byly střílny, které obsahovaly kulové čepy pro uchycení zbraně a vyšší ochranu posádky. Tento model byl produkován ve dvou variantách s pancéřováním silným 25 nebo 30 cm. Koncem 30. let navíc docházelo k repasování již osazených starších modelů zvonů a k instalaci moderních úchytů zbraní.

Zvony měly většinou 3 - 5 střílny, ve kterých bylo možné uchytit kryt s pozorovacím průzorem, lehký kulomet, případně minomet ráže 50 mm. Na stropnici zvonu se nacházel otvor pro periskop. Na jednotlivých objektech byly osazovány zvony se střílnami rozestavěnými v závislosti na konfiguraci terénů. V náročných horských podmínkách tak může mít zvon všechny střílny v různých výškových úrovních. Stejně tak mohl zvon vyčnívat ze stropnice objektu v různých výškách.

V závislosti na odolnosti a výšce zvonu, který se skládal z podkladového prstence a samotného zvonu mohla hmotnost kolísat v rozmezí 10 - 26 tun. Síla pancéřování pak mezi 20 a 30 centimetry. Vnitřní průměr zvonu činil 120 centimetrů (Modelu B o 10 cm více), přístup do zvonu byl po žebříku na podlážku, která byla uchycena na centrálním pilotu, zajištěno bylo také odvětráváni zvonu, vystřílené nábojnice byly skladovány v uzavřeném boxu na podlaze pod zvonem.

Zvony VDP (Vision Directe et Périscopique) byly určeny pro řízení palby pevnostního dělostřelectva. Na Maginotově linii bylo osazeno celkem 74 těchto zvonů. Zvon měl nižší profil, než zvony bojové, po obvodu měl umístěny tři pozorovací průzory, které umožňovaly přímé pozorování bojiště. Ve stropnici byl zabudován silný vysouvací periskop. Osazovány byly periskopy typu M, N a P2.

Produkován byl ve dvou variantách lišících se odolností. Silnější měla proměnlivou sílu pancéřování 25 - 30 cm, slabší verze pak 15 - 20 cm.

Méně nápadnou alternativou zvonu VDP byl zvon VP (Vision Periscopique), který byl zcela zapuštěn ve stropnici objektu, používán byl jak v sestavách tvrzí, tak v samostatných objektech. Postaveno bylo celkem 20 kusů. Osazovány byly periskopy typu B, C a P8. Tato varianta zvonu pro dělostřelecké pozorování byla záhy vyhodnocena jako nevhodná vzhledem k citlivosti používaného periskopu. Po jeho případném vyřazení by bylo další pozorování nemožné.

Zvon JM (Jumelage de Mitrailleuses) pro dvojče těžkých kulometů lze povazovat za velmi povedený. Měl nízkou siluetu a byl umisťován do zářezů ve stropnici objektů, takže nebyl tolik vystaven nepřátelské palbě jako zvony GFM. Celkem bylo osazeno 179 zvonů. Výzbroj tvořilo dvojče těžkých kulometů MAC 31 ráže 7,5 mm s dostřelem 1200 metrů.

Zvon byl vyráběn ve třech verzích (Model 1930) - typu malý, velký jednodílný a velký dvoudílný. Váha tak mohla dosáhnout od 11 do 29 tun, síla pancéřování kolísala dle typu mezi 20 a 30 centimetry. Vnitřní průměr činil 139 centimetrů, odměr zbraně 45 a náměr -17/+15 stupňů.

Zvon měl jednu střílnu, na obou stranách byly umístěny pozorovací průzory. V období před vypuknutím války byly některé zvony repasovány na výzbroj dvojče těžkých kulometů spřažených s kanónem AC model 1934 ráže 25 mm. Cílem bylo především zvýšit protitankovou obranu objektů.

Zvony LG (Lance-Grenades) pro 60 mm minomet byly osazovány především do stropnic vchodových objektů, případně dělostřeleckých objektů. Jejich hlavním cílem mělo být ochránit bezprostřední okolí objektu a především jeho stropnici před nepřátelskými vojáky. Zatímco zvony byly v počtu 75 kusů osazeny do budovaných objektů, vývoj minometu se nepodařilo převést do sériové výroby. Jeho výsledky nebyly dostatečné a nakonec byl nahrazen daleko efektivnějším minometem ráže 50 mm, který se používal ve zvonech GFM. Produkován byl ve třech odolnostech. Těm odpovídala i hmotnost - 8, 17 a 21 tun.

Jako památka tak na celé řadě objektů podél celé linie zbyly prázdné zvony, jejichž otvory ve vrchlíku (kde měla být umístěna hlaveň zbraně) zejí prázdnotou, případně byly po vypuknutí války zabetonovány nebo zavařeny pancéřovými pláty.

Nejmodernějším přírůstkem mezi fixní zvony používané ve francouzských opevněních budovaných pod taktovkou CORF se stal zvon pro smíšenou zbraň AM (oficiální název Zvon model 1934 typ B pro smíšenou zbraň - Cloche modèle 1934 type B pour arme mixte), jehož výzbroj tvořila dvojce těžkých kulometů Reibel spřažená s kanónem ráže 25 mm o délce hlavně 118cm. Zbraně byly umístěny v kulovém čepu, který poskytoval dostatečnou ochranu posádce. Zvon měl dvě střílny. Zbraň byla osazena vždy v jedné z nich, zatímco druhá střílna bylo uzavřena pomocí masivního uzávěru. Manipulaci takto těžké zbraně usnadňovala otočná podlážka ve zvonu, která spočívala na centrálním pivotu, který zároveň sloužil pro přísun munice a čerstvého vzduchu. Produkován byl ve dvou variantách, které se lišily pouze tloušťkou stěn s hmotností 26 a 35 tun. Zvony byly instalovány výhradně na tzv. nové frontě a to v celkovém počtu 75 kusů.

V omezeném množství se do opevnění dostaly také další zvony, jako například - pozorovací zvony Typ 1 a Typ 2 nebo Saint Jacques

V pozdějších letech se pod patronací MOM a STG začala do lehkých objektů dostávat široká škála různých pancéřových prvků, většinou nevalné kvality, případně exemplářů pocházejících z období 1. světové války, a to jak francouzského, tak německého původu. Jedná se například o zvony Héronfontaine, Digion, Pamart (označován jako kasemata), Allard, nebo německá pětiúhelníková pozorovací stanoviště.

Otočné výsuvné pancéřové věže

Kulometná věž TM

Kulometná otočná výsuvná věž byla nejhojněji používanou otočnou výsuvnou věží na Maginotově linii. Nalézt jí lze jak na celé řadě tvrzových objektů, tak i na monoblocích a samostatných objektech, které byly považovány za malé tvrze (P.O.). Hlavní výzbroj tvořilo dvojče těžkých kulometů Reibel MAC 31 ráže 7,5 mm. Dotace munice činila 200 000 nábojů, hlavním cílem věže bylo ničení útočících jednotek, hmotnost činila 61 tun, pancéřování dosahovalo tloušťky 30 cm. Postaveno bylo celkem 61 věží, které byly osazeny výhradně na severní frontě.

Obsluhu tvořilo 10 vojáků, z toho dva poddůstojníci. Kopule se vysouvala pomocí protizávaží, které bylo ovládáno pomocí elektromotoru, případně ručně. Stejným způsobem bylo možné provádět také rotaci kopule. Před vypuknutím války docházelo k modernizaci nainstalovaných věží a jejich přezbrojování na dvojče těžkých kulometů spřažených s protitankovým kanónem, tato úprava byla provedena u 15 kusů.

Věž T2AM

Jednalo se o repasovanou starší kopuli původně produkovanou pro nasazení v objektech systému Séré de Riviéres. Kopule model 1905 75 mm byla modifikována pro použití dvojice dvojčat těžkých kulometů spřažených s protitankovým kanónem ráže 25 mm AC. Kopulí byly osazovány především objekty na "nové frontě" s cílem ušetřit finanční prostředky.

Kopule s průměrem 290 cm měla hmotnost 135 tun. Vysouvání věže bylo možné pomocí protizávaží, které bylo ovládáno původně ručně, později byl nainstalován také elektromotor. Podobně byla ovládána také rotace věže. Věž byla náročná na ovládání, obsluhu tvořilo celkem 18 lidí.

Osazeno bylo celkem 12 těchto kopulí, do dnešních dnů se jich však nedochovalo mnoho. Vrchlík věže se nachází v expozici muzea Fermont, kam byl přenesen z tvrze Chesnois. V excelentním stavu se zachovala kopule ve tvrzi Rohrbach, která je ve zcela funkčním stavu, což je předváděno v rámci prohlídek muzea. V okolí se dochovaly další dvě kopule a sice na tvrzích Haut-Poirier a Welschoff.

Věž TAM

Kopule pro smíšenou zbraň dvojčete těžkých kulometů MAC 31 a protitankový kanón ráže 25 mm model 1934 a pro minomet ráže 50 mm Model 1935 měla průměr 255 cm a celkovou hmotnost 151 tun. Instalována byla výhradně na severní frontě. S výjimkou jediného exempláře byly všechny tyto kopule sešrotovány. Jediná zachovalá by se měla nacházet na bloku číslo 9 tvrze Anzeling.

Minometná otočná výsuvná věž 81 mm M 1932

Výsuvná otočná věž pro dvojče minometů ráže 81 mm byla instalována do tvrzových objektů s cílem postřelovat hluchá místa v okolí tvrze, které nebylo možné zasáhnout jiným způsobem. Kopule o průměru 235 cm vážila celkem 125 tun. Vysouvání bylo možné díky protizávaží, které bylo ovládáno pomocí elektromotoru, případně ručně. Podobně byla zajištěna také rotace věže.

Minomet model Stokes Brandt 1927 - 1931 měl dostřel 2400 - 3600 metrů s kadencí 13 ran za minutu. Obsluhu tvořilo 20 lidí Celkem 20 kusů této věže bylo osazeno výhradně na objektech severní fronty.

Kopuli pro dvojče minometů je možné si prohlédnout například na tvrzi Hackenberg, kde těsně kolem ní vede prohlídková trasa. Interiér věže ve velice dobrém stavu je možné si prohlédnout na malé tvrzi Immerhof. Věž byla zapuštěna pod úroveň okolního terénu, čímž se minimalizovalo riziko přímé nepřátelské palby na tento pancéřový prvek.

Dělostřelecká otočná výsuvná věž 135 mm M 1932

Věž byla vyzbrojena nejsilnější zbraní, která byla instalována na objektech Maginotovy linie. Jednalo se o houfnici ráže 135 mm. Trochu paradoxně bylo hlavním cílem této zbraně ochrana bezprostředního okolí tvrze a ničení nepřátelských postavení v okolí. Vnější průměr kopule činil 290 cm, celková hmotnost činila 163 tun. Houfnice měla dostřel v rozmezí 320 - 5600 metrů s kadencí 12 ran za minutu. Obě hlavně se odpalovaly naráz. Obsluhu tvořilo 21 mužů.

Na celé linii opevnění byla celkem osazeno 17 kusů této zbraně. Na alpskou část opevnění připadla jediná, která byla umístěna ve velké tvrzi Monte Grosso severně od Sospelu. Na severní frontě lze tuto zbraň spatřit mimo jiné na Hackenbergu, Rochonvillers, nebo Métrichu.

Dělostřelecká otočná výsuvná věž M 1905 R

Jak již název napovídá, byla tato věž zkonstruována dávno před vznikem Maginotovy linie. Primární užití věže bylo v systému Sére de Riviéres, kde sloužila k modernizaci starších pevností a byla používána během výstavby novějších opevnění zesilující již dříve postavené obranné prstence pevností.

Průměr kopule činí 290 centimetrů s hmotností okolo 135 tun. Pohyb věže již klasicky zajišťuje protizávaží ve spodní části věže, které bylo uváděno do chodu ručně. Podobně bylo možné provádět také rotaci kopule. Tloušťka pancéře dosahovala 180 - 280 mm. Dělo ráže 75 mm mělo dostřel 8200 metrů s kadencí 10 ran za minutu. Vyrobeno bylo celkem 73 těchto kopulí

Naprostá většina těchto kopulí je dodnes instalována ve starších fortech především v okolí Verdunu, Toulu a Epinalu. V rámci výstavby "nové fronty" a úsporným opatřením se tato kopule dostala také na Maginotovu linii, naprostá většina z nich byla repasována pro výzbroj smíšených zbraní. Jediná s původní výzbrojí byla umístěna v bloku 5 tvrze Chesnois.

Dělostřelecká otočná výsuvná věž 75 M 1932 R

Věž pro dvojče kanónů ráže 75 mm lze považovat za stěžejní zbraň Maginotovy linie. Hlavním cílem bylo vedení paleb podél linie opevnění a podpora sousedních objektů. Kanóny byly schopné střelby na vzdálenost přesahující 9000 metrů s kadencí 13 ran za minutu. Obsluhu tvořilo 25 mužů. Průměr kopule byl 304 centimetrů a váha dosahovala 190 tun. Vysouvání věže, stejně jako rotace bylo prováděna elektromotorem, v případě jeho výpadku také manuálně.

Tak jako ostatní otočné výsuvné věže lze i tuto rozdělit do tří částí (pater). V nejnižší části, která se obvykle nachází ve spodním patře bojového objektu se nachází ovládací mechanismus vysouvání věže společně s protizávažím. V horním bojovém patře (které je stále pod úrovní terénu) se nachází příruční sklad munice, ovládací mechanismus věže umožňující rotaci, zařízení pro zásobování věže municí a průlez do vrchlíku věže. Zde se nacházejí samotné kanóny, nabíjecí mechanismus a zařízení pro komunikaci a zaměřování. Tato část se zároveň jako jediná částečně vysouvá při palbě nad úroveň terénu.

Kopulí model 1932 bylo osazeno celkem 12 kusů. Všechny byly umístěny na severní frontu, výrobcem byla společnost Chatillon-Commentry. Nejvíc kusů se nachází v prostoru města Thionville. Všechny kopule se zachovaly v dobrém stavu. Návštěvník si ji může prohlédnout například na tvrzi Schoenenbourg, Four-á-Chaux, nebo Rochonvillers.

Dělostřelecká otočná výsuvná věž 75 mm M 1933

Druhým zástupcem moderních věží pro dvojče kanónů ráže 75 mm je Model 1933. Vyroben byl ve 21 exemplářích. Pět z nich bylo umístěno v objektech v Přímořských alpách, zbytek byl určen na severní frontu. Zároveň se jedná o největší věž, která byla použita na Maginotově linii. Její průměr dosahuje 400 cm a váha 265 tun!

Vysouvání věže a její rotaci zajišťovaly elektromotory, rotaci bylo možné prováděl v různých rychlostech. V případě výpadku proudu bylo možné ovládat věž ručně. Dostřel instalovaného kanónu byl zvýšen na téměř 12 kilometrů s kadencí 13 ran za minutu. Posádku tvořilo 25 mužů.

Tak jako ostatní otočné výsuvné věže lze i tuto rozdělit do tří částí (pater). V nejnižší části, která se obvykle nachází ve spodním patře bojového objektu se nachází ovládací mechanismus vysouvání věže společně s protizávažím. V horním bojovém patře (které je stále pod úrovní terénu) se nachází příruční sklad munice, ovládací mechanismus věže umožňující rotaci, zařízení pro zásobování věže municí a průlez do vrchlíku věže. Zde se nacházejí samotné kanóny, nabíjecí mechanismus a zařízení pro komunikaci a zaměřování. Tato část se zároveň jako jediná částečně vysouvá při palbě nad úroveň terénu.

Až na jednu výjimku se všechny věže dochovaly v dobrém stavu a některé z nich je možné navštívit. Jedná se především o tvrze Roche la Croix, Monte Grosso a Agaisen v Přímořských alpách. Na severní frontě byly osazeny mimo jiné do objektů tvrzí Fermont, Rochonvillers, Métrich, Hackenberg, Michelsberg s Simserhof.

 

Vybavení objektů

Především u velkých tvrzí byl kladen velký důraz na technické vybavení podzemní části tvrze, která měla posádce zajišťovat bezpečné přečkání těžké dělostřelecké palby, dostatek odpočinku a sociální zázemí. Velká pozornost byla věnována především dostatku pitné vody, která se získávala buď z pramenů nalezených při ražbě podzemí nebo byla sváděla od nejbližšího adekvátního pramene potrubím do zásobníku v podzemí. Další důležitou součástí podzemních prostor byla filtrovna vzduchu, bez které se žádný pevnostní objekt nemůže obejít. Většinou prvním technickým zařízením, které se nacházelo po stranách hlavní galerie za vchodovým objektem byla strojovna tvrze, která dodávala v případě přerušení elektrického vedení z venčí proud celé tvrzi. V tomto případě se také za určitých okolností mohla voda z chladícího zařízení používat pro topení. Je nutné zmínit také sociální zařízení tvrze a kuchyni. Dále následovalo velitelství tvrze a ubikace posádky. V bezpečné vzdálenosti od vchodu a pokud možno v největší hloubce pod povrchem byl umístěn muniční sklad M1, ve kterém byly uskladněny hlavní muniční zásoby tvrze. Poblíž dělostřeleckých objektů se navíc nacházely menší muniční sklady M2, ve kterých byla uskladněna potřebná dotace munice pro jednotlivý objekt - do jisté míry se jednalo o "pohotovostní zásobu" - i když tento termín se více používá pro munici uskladněnou již přímo v bojových objektech (M3). Munici bylo možné přepravovat pomocí úzkorozchodné železnice - většinou mezi vchodovým objektem a M1, u velkých tvrzí i hlouběji mezi jednotlivé objekty, nebo pomocí ročně tlačených vozíků na gumových kolech. Do bojových objektů vedla točitá schodiště, jejichž středem projížděl nákladní výtah na munici. Velikost výtahu byla přímo úměrná výzbroji jednotlivého objektu.

• Strojovny
• Filtrovny
• Sklady munice
• Podzemní komunikace
• Ubikace
• Velitelská stanoviště a stanoviště řízení palby
• Ošetřovny
• Kuchyně