VÝSTAVBA OPEVNĚNÍ

Itálie si z První světové války odnesla trpké zkušenosti z pozičního boje v horských oblastech. Urputné boje byly vedeny v extrémních podmínkách, které si vyžádaly na některých místech více obětí, než samotná vojenská činnost. Již v průběhu války byla budována zesílená polní postavení, která v určitých oblastech již dosahovala parametrů permanentního opevnění (Dolomity, Kras). V zápolí byla navíc prováděna výstavba záchytných postavení, na kterých byla budována celá řada pevnostních objektů (například Monte Grappa). Tyto zkušenosti se posléze projevily v základní koncepci výstavby opevnění v meziválečném období.

První opevnění byla stavěna přímo na hranicích v místech důležitých průsmyků a komunikací. Jednalo se o velice dobře maskované a vybavené objekty, stavěné podle zásad oběžníku 200. V místech kde to bylo alespoň trochu možné byly celé tvrze, případně objekty, zcela ukryty ve skalnatém masivu, což zároveň zaručovalo jejich dostatečnou odolnost. Hlavní zbraně byly osazovány za masivní pancéřové prvky. Tvrze z tohoto období měly většinou pouze jeden vchod, uzavřený pancéřovými dveřmi, případně malou pancéřovou strážnicí umožňující blízkou obranu. Ve výjimečných případech měla tvrz také nouzový východ.

V místech, kde to nedovolovaly přírodní podmínky, bylo možné část tvrze umístit do betonových objektů na povrchu. Mohlo se jednat jak o bojové, tak o vchodové objekty. Stavěny byly z prostého betonu, stropnice a stěny byly zesilovány ocelovými profily. Ve zcela rovinatém terénu, případně na dnech hlubokých údolí byly stavěny samostatné objekty. V prvních fázích výstavby se jednalo o "poměrně" malé a dobře maskované objekty většinou pouze pro 1 - 2 těžké kulomety umístěné v pancéřových kopulích nebo ve střílnách pod betonem. Výskyt těchto objektů stavěných podle oběžníku 200 není příliš častý, v hojném počtu na ně lze narazit především na území Slovinska.

Následující výstavba podle oběžníku 7000 se týkala především zintenzivnění výstavby na všech místech předpokládaného útoku nepřítele a zesílení hloubky obrany. Stavěny byly jednoduché pevnůstky s minimem komfortu pro posádku určené k přímé palbě těžkých kulometů a protitankových kanónů. Střílny objektů byly buď pouze z prostého betonu, nebo byly zesíleny pancéřovou deskou o síle 70 mm.

Je nutné podotknout, že v dalších letech výstavby opevnění byla celá řada tvrzí a rozestavěných objektů přestavěna, nebo dokončena podle zásad oběžníku 15000. Z tohoto důvodu je možné na pevnosti pocházející z prvních let výstavby narazit většinou pouze hned v první linii opevnění v bezprostřední blízkosti hranic. Čím dále od původních hranic se opevnění nachází, tím je pravděpodobnější, že došlo k jeho přestavbě, přístavbě či úpravě v následujících letech.

Nejdůležitější oběžníky (Circolari) týkající se výstavby opevnění

Jak již bylo zmíněno, výstavba italského opevnění se od svého počátku řídila pomocí vydávaných oběžníků, které určovaly základní zásady výstavby opevnění. Jedná se především o tyto:

Oběžník 200

Vydání oběžníku 200 dne 6. ledna 1931 znamenalo faktické zahájení výstavby Alpského valu na pozemních hranicích Itálie. Směrnice stanovuje základní pravidla výstavby opevnění v horských oblastech v otevřených prostorech umožňujících volný výhled do předpolí a vedení dalekých paleb. Obrana hranic měla být zajištěna pomocí výstavby permanentních objektů a předem připravených překážek, které by tvořily základ obrany. V případě vzrůstajícího mezinárodního napětí, nebo mobilizace by došlo k výstavbě polního opevnění.

Definovány jsou tři hlavní pásma obrany:

• Předsunuté postavení (Zona di sicurezza) slouží ke zpomalení útočicích jednotek pomocí předem připravených pasivních překážek (protitankových a protipěchotních). Výjimečně může dojít k jejich zpomalení také vlastní palbou. Permanentní objekty jsou zde budovány pouze v ojedinělých případech v blízkosti důležitých komunikací.

• Obranná pozice (Posizione di resistenza) na které bude položena hlavní obrana proti nepříteli. Skládá se ze dvou za sebou umístěných částí. Přední s hloubkou 300 - 400 metrů má za cíl zastavit útočícího nepřítele. Tvoří ji protitankové a protipěchotní překážky a permanentní objekty primárně určené k boční palbě a k palbě týlové. Díky tomu se všechny objekty vzájemně kryjí palbou. Odolnost objektů musí být taková, aby ji nepoškodila kromě nepřátelské palby také palba z objektů ve druhém sledu. Ten má hloubku 500 - 600 metrů. Kromě dalších objektů pro těžké kulomety a případně protitankové kanóny se zde nacházejí úkryty pro jednotky určené k provedení protiútoku, pokud se nepříteli podaří proniknout do přední linie obranného postavení. Toto postavení je v případě potřeby dodatečně doplněno polním opevněním. Hlavní zbraně jsou zde určené také k přímé palbě, instalováno je zde dělostřelectvo středních ráží, které je schopné svojí palbou pokrýt celou obrannou pozici a případně také předsunuté postavení. To samé platí také pro pozorovatelny.

• Týlové postavení (Zona di schieramento) učené k formování dělostřelectva a pěchoty, určené k podpoře a zásobování jednotek v obranném postavení. Dělostřelectvo je zde umístěno v otevřených postaveních. S předstihem jsou zde budovány úkryty pro vojáky a munici, pozorovatelny a komunikační spojení (silnice, lanovky, apod.).

Bojové objekty - Centro - (centro di resistenza) jsou primárně budovány kavernovým způsobem, včetně střeleckých místností. Pokud to není možné, jsou střelecké místnosti umístěny v betonových objektech s dostatečnou odolností. V nejhorším případě je celý objekt umístěn do betonové stavby, ideálně z větší části zapuštěné do okolního terénu. Tato varianta je zároveň finančně nejnáročnější. Prostor v okolí střílen je zesílen pomocí ocelových nosníků. V ojedinělých případech je možné umístit těžkých kulomet do otevřeného postavení. Primárně jsou zbraně určeny k bočním palbám. Objekty se svojí palbou vzájemně kryjí a jsou vybudovány od sebe v takové vzdálenosti, aby se eliminovaly hluchá místa. Síla výzbroje daného úseku je závislá na jeho důležitosti a schůdnosti. Zbraně pro přímou palbu mají pouze sekundární význam.

Kavernové dělostřelecké baterie (postazioni di artiglieria in caverna) jsou v ideálním případě zapuštěné zcela do skalnatého podloží. Jako hlavní výzbroj slouží kanóny 75/27 Model 1906 umístěné za 10 cm silnou pancéřovou deskou, která minimalizuje velikost střílny. Kanón je sejmut ze své polní lafety a umístěn na úzkorozchodný vozík systému Decauville. Při palbě je vozík pevně přichycen k pancéřové desce a hlaveň vyčnívá ven. V případě potřeby je možné vozík s hlavní zasunout do střelecké místnosti a střílnu uzavřít. Definována je také podoba otevřených dělostřeleckých baterií a úkrytů (Ricoveri) určených pro pěchotu provádějící případný protiútok.

Pozorovatelny (Osservatorio) jsou rozděleny na malé (piccolo) pro potřeby dělostřeleckých baterií s omezeným rozhledem a velké (grande) budované pro potřeby velení na dominantních místech s velkým rozhledem. Pozorovací stanoviště může být umístěno v pancéřových kopulích na místech s dobrým rozhledem nebo v pancéřových deskách pod betonem s omezeným zorným polem. V oběžníku uvedené čtyři varianty pozorovatelen jsou spíše teoretickou ukázkou optimální podoby, než vzorem pro reálné stavby (kopule o síle 20 a 25 cm se třemim průzory, pancéřování stanovišť v kavernách,…).

Dodatkem vychází Oběžník 2800, který umožňuje budování objektů pro přímou palbu tam, kde terénní podmínky nedovolují vedení bočních paleb. K tomuto účelu jsou navrženy pancéřové prvky, umožňující minimalizaci střílen a zvyšující tak odolnost před nepřátelskou palbou.

Oběžník 800

Dne 5. března 1931 vychází Oběžník 800 jak doplnění dříve vydaného. Definuje především koncepci obrany v zalesněných, velmi nepřehledných oblastech na východní hranici Itálie (na území současného Slovinska a Chorvatska). V těchto případech nebylo možné budovat opevnění se strukturou odpovídající otevřeným horským oblastem. Zcela klíčovým úkolem zde bylo blokování sjízdných cest, snaha donutit nepřítele tyto cesty opustit a rozvinout se v jejich okolí, které bylo vhodné pouze pro pohyb pěších jednotek. Aby se zabránilo pronikání motorizovaných jednotek hlouběji do vnitrozemí, byla velká pozornost věnována silničním zátarasům. Změnila se také celková koncepce obrany:

• Předsunuté postavení (Zona di sicurezza) je omezeno pouze na hloubku 200 - 300 metrů. Velká pozorovnost je věnována protipěchotním překážkám, které je vhodné vkomponovat do lesního porostu. Budováno je zde v omezené míře polní opevnění a úkryty pro vojáky. Hlavním cílem je včas varovat posádku hlavní obranné pozice.

• Obranná pozice (Posizione di resistenza) blokuje na vhodném místě silniční komunikaci. Uzávěr se ideálně skládá minimálně ze dvou bojových objektů, které jsou doplněné polním opevněním. V týlu se nacházejí odolná kasárna. Uzávěr není snadné jednoduše obejít a musí být schopen obrany i v obklíčení minimálně několik dnů. Jako výzbroj slouží těžké kulomety, případně protitankové kanóny.

• Týlové postavení (Zona di schieramento) slouží k logistické podpoře jednotek umístěných v obranných postaveních a k ubytování jednotek určených k likvidování nepřátel, kterým se podařilo projít přes předešlé dvě linie. K tomuto účelu jsou předem připravena vhodná palebná postavení pro těžké kulomety, pozorovatelny a protipěchotní překážky. Pro potřeby dělostřelectva jsou připraveny sklady munice a úkryty. Pro pozorovány se využívají koruny stromů, pozorovací stanoviště, případně na důležitých místech dělostřelecké pozorovatelny dle Oběžníku 200. V maximální možné míře se využívá okolního terénu pro maskování a krytí.

Permanentní objekty se budují již době míru, především na důležitých komunikacích (včetně překážek), stejně tak je na vybraných místech systematicky odstraňován podrost a vysoké stromy. Současně je naplánována poloha zbývajícího opevnění, zákopů a překážek, které jsou budovány v případě mobilizace.

Oběžník 300

Oběžník 300 vychází dne 21. ledna 1932. Obsahuje specifikace, doplnění a úpravy předešlých oběžníků 200 a 800. Stanovuje kritéria pro výběr typu budovaných objektů dle geologického podloží. Stanoví minimální vrstvu skalního masivu pro jednotlivé typy hornin. Pokud nejsou tyto podmínky splněny, jsou budovány betonové objekty (ideálně ve skalnatém podloží) se sílou stěn 3 m betonu umístěného na dvojité vrstvě ocelových nosníků. Stanoveny jsou zde také základní požadavky na maskování objektů. Tomu je obecně v italských opevněních, především ze 30. let věnována velká pozornost. Pokud je to možné, maskují se objekty pomocí místních hornin. Cílem je dosáhnout trvalého maskování, které není nutné dále udržovat. Maskování má za cíl "rozostřit" jinak snadno identifikovatelné pravidelné tvary bojových objektů. Pouze v případech, kde toto není možné nastupují na řadu maskovací metody pomocí pohledového betonu, malty apod. Pouze v nejnutnějších případech se používají maskovací sítě.

Dále oběžník stanovuje použití ocelových nosníků (NP 30) při budování spojovacích chodeb a střeleckých místností. Požaduje použití pouze jedné vrstvy, která je však tvořena spojenými nosníky, což zvyšuje jejich odolnost. Pozornost je věnována také různým typům protitankových překážek (dračí zuby, protitankové příkopy). Dále jsou definovány pancéřové kopule pro těžké kulomety. V jednostřílnovém provedení pro objekty v přehledném rovinatém terénu. Produkovány jsou ve dvou variantách. Těžší pro použití v dobře přístupném terénu a rozložitelné, vhodné pro transport v horském terénu. V tomto případě mají jednotlivé díly maximálně 5,5 tuny. Zároveň je zde popisována čtyřstřílnová kopule pro těžký kulomet, vhodná do opevnění podle oběžníku 800. Naráz z ní mohou působit dva těžké kulomety (dva střelci). Palebné pole každé střílny má 100°. Definovány jsou rozměry pancéřových prvků, odměr a náměr, maximální hmotnost a síla pancéřování.

Zbývající část oběžníku je věnována problematice ventilace objektů a stanoveny jsou tyto základní požadavky:

• Interiér objektů je nutné rozdělit dle velikosti do několika vzduchotěsných částí, které je možné oddělit rychle ovladatelnými uzávěry (dveřmi). Vstupy do úkrytů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 1 metr. Vstupy do bojových objektů musí být opatřeny dvojicí vzduchotěsných dveří s rozestupem minimálně 2,5 metrů, aby bylo možné mezi ně uložit nosítka.
• Definuje minimální množství přísunu vzduchu na jednoho vojáka - 3 m3 v bojových místnostech a 5m3 v ubikacích.
• Nutnost zajistit regeneraci vzduchu pro všechny objekty, které mohou být vystaveny dlouhodobé dělostřelecké palbě, a to za pomoci filtrů absorbujících CO2 a uvolňující kyslík na dobu 9 - 12 hodin.
• Objekty musí být vybaveny ventilačním systémem s ventilátory, které jsou schopné nasávat vzduch, v případě potřeby ho filtrovat a odvádět z interiéru již nedýchatelný vzduch. Nasávání je umístěno na stinných místech s dobrou cirkulací vzduchu, kde je malá pravděpodobnost, že se budou kumulovat bojové plyny, mimo dosah nepřátelské palby (většinou v rámci vchodů, nebo v jejich blízkosti).
• U menších bojových objektů budou instalovány ruční ventilátory. U dělostřeleckých baterií a větších objektů, především těch, které tvoří silniční uzávěry, je možné filtrační systém centralizovat a instalovat zde elektrické ovládání. Vždy však musí být k dispozici také ruční ovládání pro případ výpadku elektrické energie, a to i po jednotlivých oddělitelných částech interiéru.
• Při kalkulaci velikosti ventilace je nutné brát v úvahu velikost chodeb, ubikací, posádky, množství střeleckých místností a jejich výzbroj. To platí především pro dělostřelecké baterie, kde je nutné v případě palby kompletně vyměnit vzduch ve střelecké místnosti během 1 minuty.

Oběžník 450

Dne 27.ledna 1936 vychází další oběžník, který stanovuje organizační strukturu systému opevnění na italských hranicích. Definuje jednotlivé prvky opevnění - bojové objekty, zesílené polní opevnění, kasárna, komunikace (silnice, lanovky), dělostřelecké baterie. Drobně mění celkovou koncepci obrany. Hlavním cílem je co nejvíce přilnout k hranicím, což souvisí se změnou straterie a snahou spíše o útočné aktivity. Rozděluje opevnění na Sektory a stanovuje systém velení. Zabývá se také postupem v případě mobilizace.

Oběžník 7000

Druhým opravdu důležitým oběžníkem po oběžníku 200 je ten s označením 7000, který vyšel dne 3. října 1938. V jeho vydání hrály hlavní úlohy tři aspekty. Prvním z nich bylo rostoucí napětí v Evropě a velké riziko vypuknutí válečného konfliktu. Druhým vleklá hospodářská krize, která zpomalovala výstavbu komplexně pojatého opevnění podle oběžníku 200 s velkým množstvím finančně náročných pancéřových prvků. Posledním byla naprosto nedostatečná hloubka obrany.

Z těchto důvodů bylo rozhodnuto o výstavbě nových, mnohem jednodušších objektů, určených primárně k přímé palbě. Pomocí nich měla být v termínu do 30. září 1939 dokončena výstavba rozestavěných opevnění, zvětšena hloubka obrany a na důležitých komunikacích měla být postavena v týlu uzávěrová opevnění (sbarramenti arretrati), která by zastavila případný průlom hlavní obranné linie. Tyto objekty byly někdy nazývány také Parianiho objekty (appostamenti Pariani) dle jména vydavatele oběžníku.

Jak již bylo zmíněno, došlo k výraznému zjednodušení bojových objektů. Primárně se má jednat o malé betonové stavby vyzbrojené 1 - 2 těžkými kulomety pro přímou palbu. V blízkosti silnic také protitankovými kanóny. Také vnitřní vybavení bylo omezeno na naprosté minimum. Střílny jsou buď tvarovány z betonu, nebo osazovány malými pancéřovými deskami. Pokud to podmínky alespoň trochu umožňovaly, měly být v okolním polním opevnění použity minomety ráže 81 a 45 mm. U nově budovaných uzávěrů bylo nadále možné pro blokování silnic postavit 1 - 2 odolné objekty (opera), odpovídající oběžníku 200, ostatní bojové objekty (postazione) však již měly být postaveny podle nových pravidel.

Pomocí objektů tohoto typu byly také zacelovány mezery mezi jednotlivými uzávěry, které se do té doby nacházely především v okolí důležitých komunikací a v údolích. Opevnění bylo v nejohroženějších oblastech nově vedeno také po horských hřebech, často v nadmořských výškách 2500 - 3000 m.n.m a nově uzavíralo také menší horské průsmyky.

Oběžník 15 000

Poslední velkou změnou je vydání oběžníku 15000, který vyšel 31.12.1939. Od této doby jsou budovány nové typy objektů, rozestavěné jsou dokončovány také podle nově platných. Hlavní změnou je výstavba masivních monoblokových objektů, v porovnání s předchůdci s velmi silnou výzbrojí, často určenou k vedení přímých paleb. Oběžník výrazně zvyšuje hloubku obrany umístěním několika opěrných bodů za sebou, kdy celková obrana může dosahovat několika desítek kilometrů. Výstavba je požadována na hranicích s Francií, Německem a Jugoslávií, na hranicích se Švýcarskem mají probíhat pouze přípravné práce.

Stanoveny jsou tři hlavní typy opevnění s odpovídající odolností objektů a výzbrojí schopné odolávat různě silnému útoku protivníka:

• Typ A (sistemazioni tipo A) schopný odolat hromadnému útoku. Objekty jsou budovány v nejtěžší odolnosti (proti palbě nejtěžšího dělostřelectva). Budovány jsou velké objekty minimálně s pěti hlavními zbraněmi, vlastním pozorováním a potřebnou infrastrukturou pro posádku v době dlouhodobého obležení, ideálně umístěnou v kavernách. Požadováno je toto vnitřní vybavení: sklady munice, zbraní a náhradních dílů, zásobníky vody, sklad potravin - případně kuchyně, velitelské místni, ubytování pro důstojníky a kasárna pro mužstvo, umývárny, záchody. K dispozici je osvětlení včetně rezervního a ventilační systém umožňující ochranu před bojovými plyny. Požadovány jsou efektivní prostředky pro velení skládající se z pozorovatelen a komunikačních prostředků uvnitř jednotlivých objektů i mezi jednotlivými objekty v rámci opěrného bodu.
• Typ B (sistemazioni tipo B) schopný odolat útoku silných jednotek. Objekty jsou budovány v odolnosti proti střednímu a těžkému dělostřelectvu. Páteř obrany v tomto případě mají tvořit objekty typu A doplněné menšími stavbami ve střední odolnosti vyzbrojené 2 - 4 hlavními zbraněmi (těžké kulomety a případně také protitankový kanón). Vnitřní vybavení odpovídá důležitosti dané místa, na kterém se objekt nachází. Z tohoto důvodu může oscilovat mezi vybavením odpovídajícím typu A (velkým objektům) až po takřka nulové vybavení jako v případě malých objektů.
• Typ C (sistemazioni tipo C) schopné odolat útoku menších jednotek. Objekty jsou budovány v odolnosti proti lehkému až střednímu dělostřelectvu. Samotné stavby poskytují oporu bránícím polním jednotkám. Páteř obrany mohou tvořit střední objekty doplněné malými stavbami bez vnitřního vybavení. Poskytovat měly pouze základní ochranu pro vojáky, umožnit skladování munice a disponovaly 1 - 2 střílnami. Tento typ je určen k výstavbě týlových postavení.

Jako výzbroj mají sloužit těžké kulomety, protitankové kanóny, minomety, plamenomety a děla různých ráží. Tuto výzbroj je možné libovolně kombinovat v kavernových i monoblokových objektech. Ve výjimečných případech jsou budovány také objekty pro světlomety.

Kritéria pro jednotlivé typy objektů budovaných podle oběžníku 15000 jsou - výzbroj, odolnost, velení, obyvatelnost a samostatnost. Dle těchto kritérií a s přihlédnutím na definované typy opevnění (A, B a C) jsou definovány základní požadavky na tři typy objektů (Opera):

• Velké objekty (Opera grossa) - pro typ opevnění A
• Střední objekty (Opera media) - pro typ opevnění B
• Malé objekty (Opera piccola) - pro typ opevnění C

Dle tohoto oběžníku byla vybudována většina opevnění na hranicích s Německem (nyní Rakouskem). Se staršími typy objektů se lze na této části hranic setkat pouze v místech těsně u hranic. Hlouběji ve vnitrozemí byly budovány již výhradně objekty typu 15000. Naproti tomu na hranicích s Jugoslávií a Francií se lze s těmito objekty setkat pouze v omezené míře, a to hlavně u týlových postavení. Řada těchto objektů navíc není stavebně dokončená.

Oběžník 13 500

Poslední oběžník 13 500 je reakcí na zkušenosti z probíhající 2. světové války a především na obsazení Francie. Vydán byl dne 14. srpna 1941 a reflektuje průzkum objektů Maginotovy linie. Jako hlavní problém je zde identifikován nenadálý vpád nepřátelských jednotek, které mu je třeba za každou cenu zabránit a rostoucí nebezpečí ze strany tanků. Z tohoto důvodu se oběžník zaměřuje na zesílení překážek - především protitankových, a to všemi způsoby (příkopy, stěny, valy, přehrazení koryt řek, posuvné brány, ocelová lana). Požadováno je vybudování překážek v několika liniích, demolice silnic a mostů, zesílení obrany pomocí dodatečných protitankových kanónů, minových polí a přehrazením jakéhokoliv alespoň trochu schůdného terénu. Pro účely protitankové obrany jsou určeny kanóny 47/32, 57/43, 65/17, 75/27 a v omezené míře také plamenomety. Zároveň je zde zmíněno také případné nasazení nových kanónů 75/46 a 90/53, které by bylo možné použít jako protitankové.

Požadováno je výrazné zesílení přítomnosti kanónů a minometů ve střílnách jednotlivých objektů na úkor těžkých kulometů s výjimkou opevnění typu C (malých objektů) a také výrazné zesílení výzbroje. Zároveň je nutné jednotlivé zbraně umisťovat do samostatných objektů, aby zničení jednoho objektu nevyřadilo více hlavních zbraní. Velká pozornost je věnována také blízké obraně. Kritizováno je nedostatečné vzájemné krytí objektů, i když je požadováno již v prvním oběžníku 200. Velký důraz je kladen na minometnou palbu a použití plamenometů proti útočící pěchotě. Je snaha maximálně chránit hluché prostory v bezprostřední blízkosti střílen (diamantové příkopy, protipěchotní překážky těsně před střílnami, granátové skluzy) a vchodů. Požadovány jsou nové typy pancéřových desek, které by hermeticky uzavřely střelecké místnosti.

Výstavba Alpského valu byla ukončena 15. října 1942. K praktické realizaci požadavků oběžníku 13 500 již ve větší míře nedošlo. Poskytuje však zajímavý základ pro následnou výstavbu italského opevnění v poválečném období v rámci společné obrany NATO (především co se protitankové obrany týká). Výstavbě opevnění se věnovala celá řada dalších oběžníků, často však v rámci nich byly řešeny pouze specifické, úzce zaměřené problémy.

Těsně před ukončením výstavby bylo hlášeno dokončení 1475 bojových objektů, 700 obranných kasáren a úkrytů. V různých fázích výstavby se nacházelo dalších cca 450 objektů různého typu a odolnosti a 60 kasárenských objektů. Vyprojektováno bylo dalších cca 1400 vojenských staveb, z toho 2/3 se měly nacházet na hranicích s Německem.

Organizační struktura

Alpský val byl oficiálně rozdělen na tři částí - opevnění na západní, severní a východní hranici. Na počátku výstavby byla prioritní pozornost směřována do prostoru západní hranice, na obranu proti Francii. Opevňování na východní hranici začalo pouze o něco později (cca 1932). Severní hranice (hranice se Švýcarskem a Rakouskem) se středem pozornosti stala teprve na konci 30. let, kdy došlo k anexi Rakouska, i když i zde byla v předešlých letech prováděna jistá opevňovací činnost, která se však omezovala pouze na uzavření důležitých komunikací objekty typu 200, které byly umisťovány v bezprostřední blízkosti hranic.

Opevnění na hranicích s Francií bylo nazýváno "Vallo Alpino Occidentale" a mělo délku necelých 500 kilometrů. Na severu neslo opevněný název "Vallo Alpino Settentrionale" a krylo hranice se Švýcarskem (nejméně opevněné) a Rakouskem (později Německem). Na východní hranici se jednalo o "Vallo Alpino Orientale", které bylo orientováno proti Jugoslávii. Celková délka linie tak dosahovala téměř 1900 kilometrů. V některých oblastech dosahovala hloubka obrany téměř 90 kilometrů.

Každá z částí Alpského valu se dále členila na na Armádní sbory (Corpo d´Armata), pod které spadaly jednotlivé sektory (Settore) fronty, ty se dále skládaly ze subsektrorů (Sottosettore), které byly tvořeny opěrnými body. V rámci opěrných bodů (caposaldo) měl každý bojový objekt, tvrz, nebo úkryt své vlastní označení.

Západní část Alpského valu (Vallo Alpino Occidentale) se tak například dělí na Armádní sbory Genova, Alessandria a Torino.

• Genova - Sektory: Bassa Roja, Media Roja
• Alessandria - Sektory: Alta Roja - Gessi, Strura, Maira-Po
• Torino - Sektory: Pellice-Germanasca, Monginevro, Bardonecchia, Moncenisio, Baltea

V případě prvních tří sektorů (Bassa Roja, Media Roja a Alta Roja - Gessi se jedná o velmi silné linie opevnění budované v několika liniích budované v prostoru řeky Roja (Roya). V rámci poválečného uspořádání se většina těchto objektů dostala na území Francie a dodnes se zachovala ve velice dobrém stavu.

Na severní hranici bylo členění následující:

• Milano - Sektory: Laghi, Valtellina
• Bolzano - Sektory: Venosta, Isarco, Pusteria
• Treviso - Sektory: Cadore-Carnia, Tarvisio

Nejméně informací je k dispozici o opevnění nacházejícím se na hranicích s bývalou Jugoslávii (Vallo Alpino Orientale), jehož naprostá většina se v současnosti nachází na území Slovinka a menší část také v Chorvatsku. Členění zde bylo následující:

• Udine - Sektory: Alto Isonzo, Idria, Postumia
• Trieste - Sektory: Timovo, Carnaro, Fiume

Pevnostní objekty obsazovaly k tomuto účelu speciálně určené jednotky. Nesly označení "G.a.F" (Corpo di Guardia alla Frontiera) - Pohraniční stráž. První oddíly začaly vznikat v roce 1934, oficiální vznik proběhl královským dekretem 28.4.1937. Na některých místech se na předpolí nacházela také opevněná kasárna Finanční stráže (Guardia di Finanza). Počet jednotek GaF postupem let narůstal, jejich počet se zastavil na počátku 40. let na čísle 50 000. Organizační strukturou do značné míry kopírovaly jednotky strukturu opevnění - základní členění bylo na Janov, Alexandrii, Turín (západní hranice), Miláno, Bolzano, Treviso (severní hranice), Udine a Terst (východní hranice). Samostatnou jednotkou disponoval přístav Zara (Zadar - Chorvatsko).

Výstavba objektů

Níže uvedené fotografie demonstrují postup výstavby opevnění. Jedná se tvrze stavěné podle oběžníku 15000, které se nepodařilo stavebně dokončit do přerušení opevňovací prací ve 40. letech.

Následující fotografie zobrazují týlovou část podzemí tvrze (Opera 268, Caposaldo Peirafica - Sabbione, Sektor Alta Roja-Gessi, Francie), které bylo stavěno ve výkopu. Jednalo se o technickou část zázemí včetně ubikací, které se jako jediné podařilo dokončit. Části šalování se zde dodnes nacházejí. Dále k jedinému bojovému objektu bylo podzemí raženo (dokončeno pouze ve výlomu, na několika místech zával). Ze samotného bojového objektu byla vybetonována pouze základová deska a podstavce pro dvě střílny těžkého kulometu (výkop je dnes částečně zasypán). Velkým problémem při výstavbě byl nedostatek vody, především v krasových oblastech. Před výstavbou tak byl často budován systém nádrží a malých vodních kanálů, které zásobovaly jednotlivá staveniště.

Nedokončený tvrzový objekt na následujících fotografiích patřil do druhé obranné linie stavěné podle oběžníku 15000 (Planina Polog, Slovinsko). Do přerušení prací se podařilo vybudovat podzemní část a dva vchodové objekty (se střílnami z prostého betonu na jejich obranu). Ze samotný bojových objektů byly dokončeny pouze základové desky a část podezdívky (maximálně do výše jednoho metru). Díky tomu je možné identifikovat velikost místností jednotlivých objektů. Zároveň je dobře patrné provedení napojení již vybetonovaných podzemních prostor na budoucí objekt. Jednou z variant proč se nepodařilo vybetonovat samotné objekty může být absence pancéřových prvků potřebných pro osazení.

V případě nedokončeného podzemí ve tvrzi typu 15000 se při výstavbě podzemí postupovalo při betonáži chodeb a vyzdívání místností ve směru od vchodových objektů dále do podzemí. Zde se shodou okolností nacházely ubikace mužstva a tudíž jedinou nedokončenou místností zůstává samotný sál ubikací. Na různých místech alpského valu je možné narazit na různé způsoby výstavby podzemních částí tvrzí. V některých případech byly komunikace vybetonovány pouze v blízkosti bojových objektů, nebo v případě malého nadloží (sílu minimálního požadovaného nadloží stanovovaly oběžníky), zatímco v místech hlouběji v masivu byly ponechány chodby v hrubém výlomu (za předpokladu dostatečně tvrdé horniny) a vybetonována byla pouze podlaha. Většinou však po hrubém výlomu podzemí byly betonovány podzemní chodby po celé délce, v místech, kde při ražbě vznikly větší prostory, byly tyto zarovnávána navíc kamenivem. Vybetonované podzemní komunikace byly potahovány omítkou, případně ještě navíc obezdívány dutými cihlami a poté potažené omítkou. V ojedinělých případech je možné narazit také na variantu, kdy jsou na stropnicích přichyceny na dřevěných hranolech laminátové desky.

Další ukázkou je malá pěchotní tvrz (typ 15000) uzavírající sedlo ve druhé linii opevnění (Opera 269A, Caposaldo Peirafica - Sabbione, Sektor Alta Roja-Gessi, Francie). Tvrz byla budována přestavbou a rozšířením o něco níže položeného objektu typu 7000. Z něj byla ražena podzemní chodba s napojením na nedokončený objekt kolmou štolou. Ze samotného objektu se podařilo dokončit základovou desku, podlahu střelecké místnosti a podstavec pro pancéřovou desku pro těžký kulomet. Samotná pancéřová deska byla v době přerušení výstavby již na svém místě, stejně jako obrovská hromada cementu, která se nachází dodnes na plošině nad výkopem.

Také následující tvrz typu 15000 nebyla stavebně dokončena (Opera 265, Caposaldo Peirafica - Sabbione, Sektor Alta Roja-Gessi, Francie). Vybetonovat se podařilo podzemí a dva bojové objekty. Třetí objekt se již dokončit nepodařilo, stejně jako vchodovou část tvrze. Ta pravděpodobně vznikla přestavbou (respektive změnou v průběhu výstavby) samostatných objektů typu 7000 a jejich napojením na podzemí. Tomuto faktu nasvědčuje i velikost základových desek, která je daleko větší, než na nich postavené objekty.

Průběh výstavby tvrzí lze tedy stručně shrnout do několika na sebe navazujících úkonů, i když je patrně nelze příliš paušalizovat a postup se mohl v jednotlivých částech Alpského valu různit.

• Zaměření objektů, výstavba přístupových komunikací a potřebné infrastruktury.
• Ražba podzemí (pokud to bylo možné, použila se část vytěžené horniny při betonáži)
• Betonáž podzemí
• Příprava základových desek objektů (pokud se ve tvrzi nějaké nacházely) a osazení pancéřových prvků
• Betonáž objektů
• Betonáž vchodového/vchodových objektů (častěji chybí dokončené vchodové objekty, než objekty bojové, i když i zde jsou výjimky)
• Maskování
• Instalace technického vybavení