Typologie objektů

Díky ideálním geografickým a geologickým podmínkám se vyznačuje Alpský val velkým množstvím tvrzových objektů, jejichž množství nemá v porovnání s jinými pevnostními systémy obdobu.

Výstavba opevnění se v průběhu let řídila tzv. oběžníky, které stanovovaly základní požadavky na výstavbu opevnění. Samotná konstrukce jednotlivých tvrzí a samostatných objektů se následně odvíjela od konkrétních geografických podmínek v daném místě. V průběhu let byly pro výstavbu opevnění vydány tři hlavní oběžníky (Circolare) a několik dalších, které měly spíše formu dodatků.

Typ 200

První opevnění budované na hranicích Itálie vycházelo svými zásadami z oběžníku (circolare) 200, který vyšel v lednu 1931. Obsaženy v něm byly zásady pro budovaní opevnění, hlavní cíle pevnostních staveb, jejich podoba a výzbroj. Hlavním cílem bylo přehradit všechna schůdná místa na hranicích a účinně tak zastavit postupujícího nepřítele již v prvních fázích útoku. Velký důraz byl kladen především na maskování objektů.

Dělostřelecké tvrze stavěné na základě oběžníku 200 je možné roztřídit do několika skupin, a to z hlediska umístění hlavních zbraní, kterými byly nejčastěji kanóny ráže 75 mm. Obvykle bylo ve výzbroji tvrze použito 3 - 6 kanónů, jejich umístění mohlo být v pancéřových deskách, které byly velice dobře maskovány v kolmých skalních stěnách, v pancéřových kopulích, které byly používané pouze v případě, že nebylo možné použít předešlý postup. Poslední variantou pak byly v dělostřelecké sruby, přičemž pro každý kanón byl většinou stavěn samostatný malý objekt, ve které byla hlavní výzbroj umístěna v rozměrné střílně z prostého betonu.

Jednalo se o finančně i stavebně nejnáročnější stavby v rámci celé výstavby Alpského valu, z tohoto důvodu a vzhledem k souvisejícím velkým nárokům na obslužnou infrastrukturu byly dělostřelecké tvrze budovány pouze na nejohroženějších částech fronty, většinou s účelem uzavření důležitých přechodů v průsmycích. Palba tvrzí byla většinou koncipována jako boční a to ze strategických míst tak, aby bylo možné postřelovat větší část fronty a zároveň byly samotné objekty relativně dobře kryty před nepřátelskou palbou. Velká část těžké dělostřelecké výzbroje nebyla umístěna v dělostřeleckých tvrzích, ale v otevřených palebních postavení v hluchých místech za hlavní obrannou linií. Podoba podzemí a jeho struktura plynule navazovala na kavernové baterie budované v průběhu 1. světové války. Některé z nich byly dokonce reaktivovány, částečně modernizovány a nadále sloužily svému účelu i v meziválečném období. To byl případ především opevnění na hranicích se Švýcarskem.

Do soustavy Alpského valu byly navíc zařazeny také starší fortové pevnosti postavené na přelomu století a disponující těžkou dělostřeleckou výzbrojí umístěnou v otočných pancéřových věžích, případně byly do starších fortů (respektive pod ně) stavěny moderní dělostřelecké tvrze. Příkladem reaktivované starší dělostřelecké baterie je Fort Chaberton (dnes na území Francie) umístěný na strategickém vrchu nad městem Briancon a průsmykem Montgenevre.

Tvrzové objekty (pěchotní tvrze) představují v koncepci Alpského valu rozhodující palebnou sílu celé obranné linie a to především díky výhodným geologickým podmínkám, které panují na většině území, na kterém docházelo k výstavbě. Tradici ražby rozsáhlých podzemních objektů pro vojenskou infrastrukturu si meziválečná Itálie přinesla již z období 1. světové války. Není tedy divu, že výstavba prvních tvrzových objektů se velice podobala stavbám z dřívějšího období.

V prvních fázích výstavby opevnění se jednalo o maximálně úsporné a velice dobře maskované stavby, jejichž výzbroj tvořily maximálně čtyři těžké kulomety, nebo případně kombinace s nasazením protitankového kanónu. Pouze na nejvíce ohrožených místech byla výzbroj tvrzí dále zesilována. Palba hlavních zbraní mohla být vedena do přímých i bočních paleb, vždy záleželo na konkrétních podmínkách v místě výstavby opevnění. Tvze měly jeden, případně dva vchody, které nebyly nijak chráněny, případně byly vybaveny pancéřovou strážnicí, která umožňovala blízkou obranu pomocí ručních zbraní posádky.

Zbytek vybavení byl obdobný jako ve všech ostatních pevnostních objektech Alpského valu. Obvykle v blízkosti vchodu, nebo v jednom z bojových objektů bylo umístěno fotofonické zařízení. U vchodu se navíc nacházela strojovna a sociální zařízení. Nejhlouběji v podzemí se ukrývaly ubikace posádky s filtrem vzduchotechniky a většinou také zásobníky na vodu. Obytnou část tvrze bylo možné hermeticky oddělit od bojových objektů. Tyto části tvrze nebyly zásobovány čerstvým vzduchem a při bojové činnosti bylo nutné ve střeleckých místnostech nasadit plynové masky. Odvětrávání bylo provedeno otvory ve stropnici.

Samostatných objektů, které je možné jednoznačně přiřadit do kategorie oběžníku 200 se nenachází na Alpském valu mnoho. Pokud to bylo alespoň trochu možné, byla dávána přednost výstavbě podzemních objektů (tvrzí) a tím i co největší skrytí před nepřítelem. Na zajímavá řešení samostatných objektů typu 200 je možné narazit především ve Slovinsku. Pokud již bylo nutné vybudovat samostatný objekt, byla vyvynuta maximální snaha zapustit ho pod úroveň okolního terénu. Hlavní zbraně byly umístěny do pancéřových prvků - nejčastěji jednostřílnových kopulí pro těžkých kulomet, případně do velkých kopulí pro dva těžké kulomety. Osazovány zde však byly také velké trojdílné střílny pro těžký kulomet, případně desky pro protitankový kanón. Často se jednalo o malé oboustranné bojové objekty pro dva těžké kulomety.

Typ 7000

Nový zásadní oběžník vyšel v srpnu roku 1938 a načasování nebylo náhodné. Mezinárodní situace pozvolna houstla a Evropou se šířilo očekávání nového válečného konfliktu. Hlavním cílem oběžníku bylo urychlit pokud možno co nejvíce výstavbu opevnění na nejohroženějších úsecích a uzavřít i poslední volné průchody mezi horskými masivy. To se projevilo především na požadavku stavět opevnění co nejrychleji, bez ohledu na kvalitu. Stavěny měly být především menší objekty pro přímou palbu, s minimem pancéřování a omezeným komfortem pro posádku.

Jak již bylo uvedeno, cílem výstavby objektů podle oběžníku 7000 bylo uzavřít veškeré možné proluky v opevnění, které se nepodařilo zajistit dřívější výstavbou. Jednalo se o velice jednoduché objekty převážně pro přímou palbu jednoho až tří těžkých kulometů. Řada těchto objektů se zachovala na západní hranici s Francií. Většinou chrání svojí palbou průsmyky v nadmořské výšce od 2000 do 3000 metrů. Některé z nich byly v následujících letech upravovány podle oběžníku 15 000. Většinou získávaly podzemní prostory a blízké objekty byly spojovány dohromady, případně byla obrana zesilována dodatečnými objekty. Tyto práce se většinou nepodařilo zcela stavebně dokončit.

Typ 15 000

Poslední důležitý oběžník vychází na sklonku roku 1939, je spojen především se zintenzivněním opevňovacích prací na všech úsecích, s budováním záchytných linií hluboko v týlu a především s výstavbou nových opevnění na hranicích s Rakouskem. Projektovány jsou velké (občas téměř gigantické) stavby, jak kavernového, tak monoblokového typu. Stavěny jsou však většinou z prostého betonu a vyztužen je pouze prostor v okolí střílen. Na pancéřové prvky dochází pouze v nejohroženějších prostorech. Většina střílen je z prostého betonu, případně osazena pouze slabou pancéřovou deskou o síle 7 cm. Pouze na nejohroženějších místech jsou nadále používány masivní pancéřové prvky. Velká pozornost je věnována protitankové obraně.

Příkladem velké dělostřelecké tvrze je například velký kavernový objekt nacházející se v průsmyku Kreuzberg (Opera 10 - Sbarramento Passo Monte Croce Comelico), ve východní části Dolomit (Sektor Cadore - Carnia). Celá tvrz s podzemím o délce přesahující jeden kilometr je vyražena v pěti výškových úrovních. Má tři vchody (každý v jiné výšce), z toho jeden velký (kterým se měly dopravovat houfnice a munice) a dva pro posádku. Výzbroj mělo tvořit celkem 6 houfnic ráže 100 mm umístěných v "otevřených" palebných postaveních. Blízkou obranu zajišťovalo několik kaponiér pro lehké kulomety v betonových střílnách a 5 těžkých kulometů. Dělostřelecká pozorovatelna byla umístěná v nejvyšším patře tvrze, k dispozici byla také pancéřová deska pro pozorování umístěné v kolmé skalní stěně. V podzemí jsou vyražené dvě paralelní štoly. První z nich (blíže k objektům) je komunikační a zajišťuje přístup ke všem bojovým objektům. Druhá, o něco hlouběji v masivu sloužila jako zázemí pro posádku, které bylo možné hermeticky oddělit od "bojové" části. Ve dvou případech jsou různé úrovně podzemí navzájem propojené pomocí válcovitých šachet, v jejichž prostředku stálo na nosném sloupu dřevěné točité schodiště. Obě jsou však již zřícená a tudíž jsou dva objekty nepřístupné. Zajímavostí je také dlouhé schodiště směřující hluboko pod úroveň hlavní podzemní galerie, kde jsou umístěné objekty pro blízkou obranu.

Pěchotní tvrze - v současné době se jedná patrně o nejčastěji zastoupený typ opevnění na Alpském valu a to i vzhledem k tomu, že řada dřívějších objektů byla později upravována, přestavována a nebo dokončována právě podle zásad oběžníku 15000. V čem se tato výstavba lišila oproti dřívější výstavbě?

Rozdílů je možné nalézt hned několik. Podzemní prostory byly stavěny oproti dřívějšku ve větším profilu a často i s větším komfortem. Bylo budováno více vchodů, které byly navíc chráněny pomocí malých objektů (se střílnami z prostého betonu). Celé stavby již nebyly ukryty zcela ve skalním masivu, ale na povrchu byly budovány často mohutné objekty pro hlavní zbraně. Velká pozornost však byla věnována jejich maskování. Přesto je jejich identifikace v terénu daleko jednodušší než v případě jejich předchůdců. Velký důraz byl kladen na protitankovou obranu. Na tvrze často navazovaly různé druhy protitankových překážek a tomuto trendu byla podřízena také hlavní výzbroj. Tvrze byly umisťovány na boky údolí tak, aby mohly boční a případně i přímou palbou působit do celého prostoru případného průlomu linie opevnění. Svojí palbou tak kryly také monoblokové objekty, které byly stavěny na dně samotných údolí, většinou v blízkosti existujících komunikací.

Specifickou stavbou budovanou podle oběžníku 15000 a možná i celého Alpského valu jsou monoblokové objekty. Stavěny byly především na dnech hlubokých údolí nebo v rovinatém terénu. Často na ně navazovaly různé druhy protitankových překážek. Jejich střílny byly určení jak k přímé, tak k boční palbě. Jejich výzbroj tvořily především těžké kulomety a protitankové kanóny. K blízké obraně vchodů byly použito ručních zbraní umístěných ve střílnách pod betonem. Pozorování zajišťovaly buď pozorovací zvony, pozorovatelny umístěné na čele objektů, nebo pozorovací průzory v blízkosti střílen hlavních zbraní.

Budovány byly v obřích výkopech a po jejich dokončení bylo z velké část provedeno jejich zasypání. Obvykle byly budovány jako jedno až dvou patrové. V extrémních případech však mohly mít i tři patra, případně bylo několik monoblokových objektů spojeno dohromady a vznikaly tak jisté "monoblokové tvrze". Ve většině případů jsou monobloky jen těžko fotografovatelné vcelku a tak si lze z fotografií jen těžko představit jejich velikost. Stavěny byly také monoblokové objekty, jejichž hlavní výzbroj tvořilo dělostřelectvo, převážně se jednalo o kanóny ráže 75 mm.

Podpůrná infrastruktura

Alpský val netvoří pouze samotné bojové objekty a tvrze, i když právě nim je věnována většina pozornosti na těchto stránkách. Současně s bojovými objekty, bylo stavěno velké množství podpůrné infrastruktury.

V blízkosti tvrzí i samostatných objektů byla budována kasárna pro ubytování vojáků v mírových dobách. Jejich typ se do různé míry lišil. Budována byla vždy tak, aby je nebylo možné přímo ostřelovat z nepřátelského území. Podle rizika napadení nepřátelskými jednotkami byla dále budována v různých stupních odolnosti od zděných kasáren (někdy pouze s dřevěnou střechou), přes betonová kasárna, po kasárna, které bylo možné v případě potřeby kruhově bránit (obranná kasárna). To byl případ kasáren budovaných v blízkosti hranic, která zároveň sloužila jako střážnice. Na obzvláště exponovaných místech byla navíc kasárna opatřena maskováním - většinou pohledovým betonem, nebo různou formou maltového zdiva.

Podzemní úkryty se nacházejí podél celé linie Alpského valu. Často je možné je nalézt poblíž kasáren, jindy jsou rozmístěny lehce v zápolí obranné linie. Jedná se pouze o malé objekty s jednoduchým vchodem a kasárenským sálem. V jejich blízkosti se často nacházela otevřená postavení pro minomety. Velké úkryty pro pěchotu je možné nalézt v okolí města Zadar. V tomto případě je úkryt zapuštěn lehce pod úroveň terénu. Existují i varianty, kdy je objekt postaven zcela nad okolním terénem.

Rozlehlé podzemní úkryty, které sloužily jako velitelská stanoviště pro celý úsek se stavěla pouze výjimečně. Jeden exemplář se nachází v městečku Tende, ve skalním masivu přímo naproti historickému centru.

Dělostřelecké pozorovatelny byly projektovány buď jako malé samostatné objekty (na strategických kótách), nebo jako součást dělostřeleckých tvrzí. V pozdějších letech, v rámci oběžníku 15000 se dostaly pozorovací objekty také do soustavy monoblokových staveb. Samotný monoblok, mnohdy mající ohromné rozměry a několik pater, imitoval většinou vrch pahorku nebo kopce. Na jeho stropnici byl navíc umístěn pozorovací objekt spojený se zbytkem monobloku schodištěm. Dělostřelecké tvrze, především typu 15000, měly ve své skladbě většinou jednu až dvě dělostřelecké pozorovatelny, které byly umístěny o něco výše, než ostatní objekty. Průzory byly z prostého betonu. Ve výjimečných případech byla vedle bojových místností umístěna navíc dělostřelecká pozorovatelna s pancéřovou deskou.

Výstavbě zesíleného polního opevnění byla věnována především v ranných fázích výstavby velká pozornost. Především v prostoru Slovinska a Chorvatska je možné narazit na opevněné zákopy, kulometná hnízda a menší betonové stavby pro pozorování a blízkou obranu. Tyto objekty byly označovány jako N.A.S. (Nuclei armi supplementari)

Pro dodávky materiálu na stavbu opevnění a pro pozdější usnadnění zásobování bylo v průběhu let vybudováno mnoho stovek kilometrů nových silnic a cest a to v mnoha případech v opravdu extrémních podmínkách. Nutno však přiznat, že s touto činností získala Itálie bohaté zkušenosti již v průběhu 1. světové války. Velký problém při výstavbě opevnění a při jeho dalším zásobování paradoxně představovala voda. Z tohoto důvodu byly podél vojenských cest stavěny studny a zásobníky na vodu. Pro dodávky materiálu na stavbu opevnění a následně pro zjednodušení dodávek potřebných zásob byly v těžko přístupných oblastech stavěny vojenské lanovky.

V týlu opevnění byla často budována otevřená postavení pro dva minomety ráže 81 milimetrů v zesíleném polním provedení, jejichž cílem bylo svojí palbou vykrývat hluché prostory v předpolí opevnění. V blízkosti byly budovány úkryty pro obsluhu a munici.

Maskování

Velkým specifikem Alpského valu je velký důraz, který byl staviteli kladen na maskování objektů. Především objekty stavěné podle zásad oběžníku 200 bývají často zcela zabudované do skalnatého terénu a jejich identifikace je tak značně složitá. Novější stavby pocházející z posledních let výstavby sice notně přibraly na velikosti, především v nadzemních partiích, ale i tak bylo často přistupováno k velice tvůrčím způsobům maskování.