Ortelsburger Waldstellung

Ortelsburgská (nyní Szczytno) lesní pozice je poměrně unikátním příkladem opevněné linie vybudované v druhé polovině 20. let. Většina objektů se navíc dodnes zachovala v dobrém stavu, ovšem zbavená naprosté většiny vnitřního vybavení. Historie zdejšího opevnění sahá až do druhé poloviny 90. let 19. století, kdy zde pod stejným názvem byla vyprojektována opevněná linie, tvořící křídlo k hlavnímu opevnění uzavírajícím průchody mezi Mazurskými jezery mezi Gizyckem (Lötzen) a Ruciane-Nida (Rudczanny). V letech 1900 - 1908 bylo vybudováno 36 dvoupatrových blokhausů, které byly umístěny přibližně 1 kilometr od sebe. Zalesněný prostor mezi nimi byl vykácen a opatřen dvojitou řadou protipěchotních překážek a dřevěným plotem. Konstrukce staveb byla cihlovo-betonová. Ve spodním patře se nacházely ubikace a střílny ručních zbraní a kulometů opatřené pancéřovými deskami, v horním patře se původně nacházela otevřená palebná postavení, která byla dodatečně opatřena betonovým ochranným límcem a střechou. V rámci mobilizačních prací v letech 1914 - 1915 bylo vybudováno dodatečných 44 dřevěných blokhausů obdobné konstrukce, které zahušťovaly obranu. Vzdálenost mezi jednotlivými objekty tak klesla na 500 metrů. V okolí Szczytna byly vybudovány také dva pěchotní opěrné body (I-Werky) a jedna kulometná věž (MG-Turm) - viz mapa. Hlavním úkolem bylo bránit nenadálým útokům jezdectva a případné zpomalení a rozptýlení útočící pěchoty, což by poskytlo čas pro vlastní mobilizaci. Za 1. světové války zdejší opevnění nesehrálo významnější úlohu.

Zatím co Versailleská smlouva v roce 1920 stanovila, že existující systém opevnění na hranicích s Francií, Lucemburskem, Belgií a Nizozemím (a v prostoru padesáti kilometrů na východ od Rýna) má být odzbrojen a zbourán, byla situace na východě o poznání příznivější. Bylo stanoveno, že existující fortifikace mají být zachovány ve stavu k roku 1918. Toto ujednání bylo ovšem koncipováno tak nešťastným způsobem, že hned v následujících letech začaly být vedeny debaty o tom, zda toto ustanovení prakticky nedovoluje bourat původní opevnění a místo něj stavět nové modernější objekty s daleko větší bojovou hodnotou. Ať již tento závěr byl správný nebo ne, začaly již na podzim roku 1921 vznikat první poválečné projekty především úkrytů pro jednu nebo dvě výpadové skupiny. V případě Ortelsburger Waldstellung tak bylo v letech 1925-1926 nahrazeno několik původních blokhausů železobetonovými pasivními úkryty. Jednalo se o typizované stavby, patrně pouze v provedení pro jednu výpadovou jednotku. Vstup do zalomené chodby byl chráněn pomocí mříží, ve stěně byl také otvor sloužící pro větrání, jako nouzový východ a pro manipulaci s výzbrojí a municí. Vchod byl chráněn pomocí střílny, která byla uzavíratelná pomocí pancéřové desky, kterou bylo možné zasunout do ocelových háků uchycených do stěny. Vchod z předsíně, která zároveň sloužila k umístění těžkého kulometu a munice, do ubikace disponoval oplechovanými dřevěnými dveřmi. Kapacita úkrytu o rozměrech 2x3 metry byla 16 sedících vojáků, případně zde bylo možné umístit dřevěné postele pro 12 lidí. Až na konci 30. let zde byly instalovány typizované skládací postele, které snížily kapacitu na 6. Stěna k nepříteli měla sílu 100 cm, ostatní stěny 50 cm a strop 80 cm. Ten byl zesílen pomocí ocelových nosníků, mezi které byl zasunut silný plech jako ochrana před odletujícími úlomky betonu. Interiér ubikací byl vymalován bílou barvou s barevným vzorem. Týlová stěna s vchodem byla po stranách objektu prodloužena, aby se předešlo případnému zasypání vchodu zeminou při dělostřelecké palbě. Za pozornost u těchto objektů stojí velmi kvalitní stavební zpracování.

Tato stavební činnost byla odhalena Mezinárodní kontrolní komisí v roce 1926 a roku následujícího bylo v Paříži rozhodnuto, že na rozdíl od jiných lokalit, kde byla zjištěna výstavba nových opevnění, je možné zdejší opevnění ponechat (v celé řadě jiných případů byla nařízeno nové stavby odstranit). Toto rozhodnutí vedlo k další, kontrolní komisí monitorované výstavbě, která však především kvůli nedostatku finančních prostředku probíhala velmi pomalu. Stavební práce byly definitivně ukončeny na konci 20. let, přičemž modernizovány byly pouze nejohroženější úseky. Od roku 1927 byly budovány pasivní úkryty ve dvou variantách - pro jednu, nebo pro dvě výpadové jednotky. Odolnost a rozměry objektů jsou obdobné jako u výše popsaného. Ubikace disponovaly rozměry 2x3 metry, i když v některých případech byly o něco větší. V případě objektu pro dvě výpadové jednotky disponovaly ubikace samostatnými vchody z předsíně a navíc byly také propojeny uvnitř. Způsob propojení místností se v navštívených objektech také drobně liší. Největší změnou je osazování typizovaných pancéřových prvků. Vstup již nedisponuje mřížemi, ale použito bylo dvoudílných pancéřových dveří o síle 3cm, přičemž v horním díle byl umístěn také nouzový východ. Uvnitř byly osazovány do futer dvoje dveře - dvoudílné pancéřové a protiplynové. Také střílny na ochranu vchodu získaly typizované střílny (pancéřové desky) s posuvným uzávěrem. Také u těchto staveb došlo v druhé polovině 30. let k výraznému snížení kapacity instalací moderního vnitřního vybavení.

Stavební činnost se na tuto linii ještě dvakrát vrátila. V letech 1937 - 1939 byly vybudovány u důležitých komunikací malé kulometné objekty pro přímou palbu. Výstavba tedy měla uzávěrový charakter za použití typizovaných objektů, jejichž tloušťka stěn kolísala v rozmezí 30-50cm. Interiér byl obložen vlnitým plechem, střílnu chránila pancéřová deska 422P01 o síle 3 cm. Tento typ objektů byl hojně budován na východních hranicích s cílem ochrany oblastí s předpokládanou koncentrací armády pro plánovaný útok na Polsko.

V roce 1944 bylo zdejší opevnění zahrnuto do nově budované obrany Východního Pruska. Tato výstavba odpovídala svojí strukturou "Návrhům pro výstavbu opevnění na východní frontě" (Anregungen für den Ausbau von Stellungen an der Ostfront) z 1.10.1943, a to za masivního použití typizovaných prefabrikovaných objektů "Kochbunkrů" a v malé míře objektů řady R600 (viz níže umístěná mapa).

Naučná stezka u osady Polom

V roce 2016 vznikla mezi silnicí č. 59 a osadou Polom severně od Spychowa velmi zajímavá naučná stezka. Na 4 kilometrovém okruhu se zde nacházejí objekty ze všech stavebních fází, které probíhaly v prostoru Ortelburgské lesní pozice. Oficiální začátek trasi se nachází přímo v osadě Polom, napojit se však dá na okruh kdekoliv. Trasa je značená a u jednotlivých objektů se nachází velmi kvalitní informační tabule.

Cesta z osady Polom vede nejprve podél jižního břehu jezera Zdrózno, překračuje protitankový příkop vybudovaný v týlu pozice v roce 1944, aby návštěvníka přivedla k malému ukrytu R 668 vybudvanému v roce 1944. Ten je ve stavu těsně po betonáži bez záhozu a žádné vnitřní vybavení se v něm již nepodařilo osadit. Tyto objekty byly budovány v rámci zesíleného polního opevnění v týlu postavení a sloužily především pro velitelské a komunikační účely.

Po opětovném překročení protitanového příkopu se cesta vrací zpět na hlavní bojovou linii. Jako první se zde přímo u silnice č. 59 nachází lehký kulometný objekt v odolnosti D (označovaný jako MG-Schartenstand D, někdy také Heinrich-Stand). Tento typ byl budován ve Výhodním Prusku těsně před vypuknutím války k ochraně důležitých komunikací jako zajištění nástupních prostorů pro invazi do Polska. V hojném počtu byl budován také na předsunutých pozicích v Pomořanech (před Pommernstellung). Ke stavbě byly použit vlnitý plech, jehož oblouky tvoří vnitřní obložení místnosti, což značně urychlovalo výstavbu. Existují různé varianty vchodů, jinak jsou tyto stavby identické. Těžký kulomet byl umístěn v pancéřové desce 422P01, ta se zde však nedochovala.

Zde je také možné přejít silnici a v lese za ní navštívit pasivní úkryt z druhé poloviny 20. let pro dvě výpadové jednotky. Není sice součástí naučné stezky, je však vhodné ho do návštěvy zahrnout. Jedná se ještě o jeden ze starších typů úkrytů, ve kterém byly vstupy chráněny pouze vchodovou mříží. K dispozici byly střílny na jejich ochranu. Velká předsíň zároveň sloužila pro skladování munice, zbraní a ženijního materiálu. Manipulaci usnadňoval malý otvor v týlové stěně, který bylo možné zevnitř uzavřít pomocí okenic. Dveře z předsíně do ubikací byly dřevěné s oplechováním. Nouzová kapacita úkrytu bylo až 32 lidí, praktická patrně 24. V průběhu let se zvyšoval komfort posádky o lepší vybavení. S tím souvisel další výrazný pokles kapacity na 12 mužů.

Stezka pokračuje zpět k osadě Polom podél původní linie opevnění z 1. světové války. Jeden z blokhausů v tomto prostoru byl v roce 1925 nahrazen malým úkrytem pro výpadovou jednotku. Jako jeden z mála nemusel být následně zdemolován po odhalení výstavby Mezinárodní kontrolní komisí. Vstup byl chráněn pomocí mříží, k dispozici byla střílna na ochranu vchodu, malé okno usnadňovalo manipulaci se skladovanou municí a výzbrojí. Vstup do samotné ubikace o rozměrech 2x3 metry se uzavíral dřevěnými oplechovanými dveřmi. Původní plán počítal s úkrytem pro sedící vojáky, čímž se dosáhlo kapacity 16 lidí. Postupně docházelo ke zvyšování komfortu posádky, což si vynutilo pokles nejprve na 12 a následně pouze 6 mužů. Stěny měly sílu 1 metr, stropnice 80 cm a vnitřní stěny 50 cm. Strop byl zesílen pomocí ocelových nosníků, mezi které byl vložen plech, který tvoří aktuálně vnitřní obložení. Na první pohled zde zaujme velmi kvalitní stavební provedení. Pozůstatky po vchodové střílně připomínají provedení používané v úkrytech během 1. světové války.

Trasa dále vede podél linie zesíleného polního opevnění z roku 1944 s velkým množství prefabrikovaných objektů. Některé z nich byly vyčištěny a je možné si je prohlédnout. Jednotlivé objekty byly sestavovány z betonových válců o průměru 120 centimentrů, ze kterých bylo možné skládat různé kombinace otevřených palebných postavení se vchodem, případně také malým úkrytem.

Poslední velký úkryt pro dvě výpadové jednotky se nachází u cesty do osady Polom. Vybudován byl na konci 20. let a doznal řady změn. V týlové stěně se již nachází pouze dva vchody, které navíc nedisponují mříží, ale dvoukřídlými pancéřovými dveřmi. Toto provedení zabraňovalo zablokování dveří při zasypání zákopu v případě nepřátelské dělostřelecké palby. Hodní díl navíc disponoval nouzovým východem. Také vstup do samotných ubikací byl chráněn tentokrát dvojitými pancéřovými dveřmi, které byly plynotěsné. Síla stěn zůstala stejná jako u starších variant. Původní kapacita byla 24 mužů, po modernizaci vnitřního vybavení ve 30. letech klesla na 12. K dispozici byl kromě kamínek také filtr vzduchu.