Ostrov Isosaari je další z vnějšího prstence ostrovů okolo Helsinek, který byl opevněn v rámci výstavby Mořské pevnosti Imperátora Petra Velikého. Jeho značné rozměry oproti sousedním ostrovům zde umožňovaly postavit tři rozměrné baterie. Od západu na východ to byla Baterie A o rozměrech cca 210x30 metrů. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice kanónů 245/45 Durlacher (10 palců). Kanóny byly umístěny za betonovou předprsní, která současně sloužila jako pohotovostní úkryt posádky a příruční sklad munice. Jednalo se o atypickou verzi objektu, která se jinde, než na ostrově Isosaari nevyskytuje. K jednotlivým střeleckým postavením byly od výrazně níže umístěných vchodů do muničních skladů postaveny nájezdové rampy. Sklad sloužil vždy pro dvojici kanonů. Do stejné doby patří na západní straně také trojice dalších objektů - strojovna pro světlomet, objekt pro světlomet 150cm (zatopený s nepřístupnou stropnicí) a stavebně nedokončený objekt centrální strojovny (elektrárny), kterému dodnes chybí stropnice. Na východní straně baterie se nachází stanoviště řízení palby z roku 1944, které je dodnes používáno jako automatická radarová stanice.
Ve vzdálenosti 500 metrů se nachází zdvojená Baterie B a C. Baterie B byla identická jako baterie A s výzbrojí 4x 245/45 Durlacher, Baterie C byla vyzbrojena čtveřicí kanónů 152/45 CR. K dispozici zde bylo velké stanoviště řízení palby, to však bylo postaveno až v meziválečném období finskou armádou a jedno původní záložní. Východně od baterií se nacházel samostatný sklad munice (za 2. světové války v něm bylo umístěno ovládání minových polí v okolí ostrova) a objekt pro výsuvný světlomet 200cm. Dále na poloostrově na východě ostrova byly umístěny dva objekty pro pozorování a měření vzdáleností. Za bateriemi se nacházely kasárenské budovy pro mírové ubytování posádky. V této podobě získalo ostrov Finsko po rozpadu Ruského impéria, a to včetně zachovalých zbraní.
Na ostrově Isosaari byla pro potřeby obrany hlavního města vyprojektována rozprostřená baterie pro dvojici sólo věží finské konstrukce, které dodala společnost Oy Karhula. Nedisponovaly sice tak silným pancéřováním, umístěny však byly téměř na opačných stranách ostrova, což snižovalo pravděpodobnost jejich zničení a navíc byly na rozdíl od svých předchůdců umístěny do objektů v masivním skalnatém podloží, což značně zvyšovalo jejich odolnost. Náměr byl opět zvýšen, a to až na 52 stupňů, což prodloužilo dostřel za hranici 50 kilometrů. Výstavba začala v roce 1941. V době přerušení prací v lednu 1945 byla východní věž téměř kompletně dokončená, na západní byly instalovány pouze některé díly.
Součástí mírové smlouvy bylo také ustanovení, které zakazovalo umístění dělostřelectva nad ráži 120mm na pobřeží východní od poloostrova Porkkala. Z tohoto důvodu byla dělostřelecká výzbroj demontována a odeslána do skladů ve vnitrozemí. K navrácení zbraní došlo až v roce 1960. Jako první byla připravena baterie Kuivasaari, a to v roce 1961. Na Isosaari probíhala instalace věží v letech 1961 – 1963. Všechny věže byly v aktivní službě do začátku 70. let, kdy byly vyřazeny společně s baterií Örö, která jediná sloužila nepřetržitě od 30. let. Západní věž na ostrově Isosaari byla sešrotována v roce 1982. Patrně k ní se pojí také nehoda z 10.9.1969, kdy při cvičné střelbě explodoval projektil a zničil hlaveň 121MA. Důvodem byl pravděpodobně špatný stav munice, která pocházela z německých dodávek (z ostrova Naisaar, Estonsko). Východní věž s hlavní 113MA zůstala na svém místě a měla by výhledově sloužit k muzejním účelům.
Ze stejného období pochází také opevnění na východním výběžku ostrova. Převážně se jedná o objekty pro protiletadlovou obranu. Nechybí zde však ani pozorovatelny a objekty pro blízkou obranu. Zachovala se zde také mohutná pancéřová deska překrývající stanoviště dálkoměru. V tomto prostoru se nachází také torpédová stanice, která byla postavena ve 30. letech a svému účelu sloužila do poloviny 50. let.
Z původní ruské výzbroje zde v průběhu 2. světová války zůstávaly 4 kanóny 245/45 Durlacher vždy po dvou v baterii (další 4 byly odeslány do nově budovaných pobřežních baterií na hranicích se Sovětským svazem) a baterie kanonů 152/45 CR (patrně 3 kusy).
S příchodem nového zbraňového systému 152/50 T a uvolnění pravidel pro instalaci těžkého dělostřelectva pro účely pobřežní obrany došlo na ostrově k instalaci 4 těchto kanónů. Ve třech případech byly objekty vestavěny do starších ruských baterií, které dále sloužily jako sklady munice. Samotná moderní kopule s objektem zabrala jedno z palebných postavení původních zbraní. Ostatní zůstaly prázdné. Blízkou obranu zajišťovaly otočné pancéřové štíty pro těžký kulomet (jeden, případně dva na jednu věž) a v jednom případě také kopule pro těžký kulomet Model 1943. Pouze jediný exemplář věže 152/50 T byl umístěn do nového objektu. Pro účely baterie bylo využito jedno ze stanovišť řízení palby a také strojovna světlometu. Podél jížního pobřeží bylo vybudováno opevnění proti vylodění. Skládalo se ze zákopového systému často vylámaného ve skále, menších úkrytů, palebných postavení a malých velmi jednoduchých objektů pro těžké kulomety. Nechyběly zde stanoviště pro protitanová děla, minimálně v jednom případě zde byla osazena také kopule pro těžký kulomet a otočný pancéřový štít. Část opevnění byla v nedávné době odstraněna.
Další vlna výstavby přišla v souvislosti s výstavbou baterie pro kanóny 130 53 TK. Jednalo se o vůbec první baterii, která byla ve Finsku s těmito věžemi vybudována a sloužila zpočátku především k testovacím účelům. Pro dva kanóny byly postaveny nové objekty na pobřeží. Jeden byl umístěn do západního objektu pro otočnou věž 305/52, která byla zničena výbuchem při cvičných střelbách a později sešrotována. Poslední objekt byl napojen na infrastrukturu pro východní věž 305/52. V okolí věží 130 53 TK bylo vybudováno zesílené polní opevnění pro blízkou obranu. Tato baterie dodnes zůstává v aktivní službě.
Ostrov Isosaari byl zcela uzavřen pro veřejnost do roku 2012. Od roku 2017 je přístupný veřejnosti. V letních měsících existuje pravidelné lodní spojení stejnojmennou lodí s centrem Helsinek.
