Výzbroj pobřežních baterií

Kromě běžné pěchotní výzbroje se při obraně finského pobřeží využívala široká škála minometů, protiletadlových kanónů a různých typů děl. Nasazeno bylo ohromné množství různých typ a různého původu. Převažoval ruský dělostřelecký materiál, získaný při rozpadu Ruského impéria, ale i později v průběhu 2. světové války. V období Studené války byl další přímo v SSSR nakupován. V průběhu Zimní války bylo do FInska dodáno značné množství materiálu z francouzských a britských zbrojovek, později za Pokračovací války byl nakupován materiál v Německou. Po celou dobu do Finska dodávalo své zbraně také Švédsko.

Níže uvedený výčet dělostřeleckých zbraní není ani zdaleka kompletní. Jedná se především o výzbroj, která se dodnes zachovala na svém místě, případně se nachází ve venkovních expozicích na ostrově Kuivasaari a Suomenlinna.

Těžké dělostřelectvo

Dvouhlavňové věže 305/52 - Kuivasaari/Mäkiluoto

Nejtěžší dělostřelectvo, které měla k dispozici finská pobřežní obrana, bylo ruského původu s ráží 12 palců (304,8 mm). Nově vzniklé Finsko mělo k dispozici čtyři původní komplety na vysokých lafetách „Jeřáb“ na ostrově Örö. Dva z nich byly později instalovány do nově zřízené pobřežní baterie na poloostrově Ristiniemi (Ristiniemen linnake) západně od Vyborgu. V první polovině 30. let došlo k vybudování dvou baterií vyzbrojených věží pro dvojici těchto kanónů. K jejich výstavbě byly použity nedokončené věže pro kanóny ráže 14 palců (355,6mm) pocházející z posledních let existence Ruského impéria.

Těžiště námořní obrany Mořské pevnosti císaře Petra Velikého budované Ruským impériem mělo ležet zhruba uprostřed Finského zálivu na čáře Naisaar – Mäkiluoto a spočívat na minovém poli a několika bateriích vyzbrojených věžemi pro dva kanóny ráže 14 palců s délkou hlavně 52 ráži a váhou samotné hlavně 87 tun. Původní návrh této zbraně pocházel z roku 1912, kdy byla zkonstruována tříhlavňová věž pro potřeby námořnictva. K její realizaci ovšem nedošlo a přednost byla dána kanónům ráže 12 palců. Vývoj a výroba prototypů však probíhala dál pro potřeby pobřežní obrany. Počítalo se se sílou věžových pancířů na bocích 30cm a na stropnici 10cm. Předpancíř o výšce 210cm měl mít tloušťku 35cm.

Po dalších úpravách a změnách tloušťky pancéřování a úpravách předpancíře bylo v roce 1913 objednáno 10 věží a vzhledem k následně probíhající 1. světové válce se jejich počet postupně snižoval vzhledem k prioritám válečné produkce. Na konci roku 1917 tak byly v různých fázích výstavby pouze věže na linii Naisaar - Mäkiluoto: 2x Baterie č. 9 (10a) – Naissaar (dnes Estonsko), 2x Baterie č. 21 Mäkiluoto (dnes Finsko). Jediné hlavně mořského typu (MA) byly pravděpodobně dodány společností Vickers (Anglie), domácí objednávky zbraně se nepodařilo dokončit.

Jedna z věží Baterie 10a na ostrově Naisaar byla téměř dokončená, druhá však byla rozestavěná pouze z poloviny. Závěr 1. Světová války přečkaly obě věže neporušené a padly do rukou estonské armády. Části druhé věže byly použity při konstrukci baterie 305mm na Kuivasaari. Stejně tak byla v průběhu 2. světové války dodána Německem do Finska také munice do 305mm kanonů, uskladněná v muničních skladech na ostrově Naisaar. Jeden zdroj zmiňuje také dodávku čtyř hlavní z estonských zásob, kterou mělo realizovat Německo. Nikde jinde se mi však tuto informaci nepodařilo ověřit.

Výstavba Baterie č. 21 na ostrově Mäkiluoto začala na začátku roku 1914 s plánovaným zprovozněním o tři roky později. Výstavbu zpomalilo vypuknutí 1. světové války, v roce 1916 byl počet věží snížen ze tří na dvě. O rok později byly na ostrově všechny díly jedné věže kromě samotných hlavní. Každá věž měla disponovat samostatným objektem o rozměrech 45x45 metrů. Jednotlivé bloky se nacházely 100 – 150 metrů od sebe. Při ústupu ruských jednotek byly na ostrově vyhozeny do vzduchu aktivní 8 palcové baterie, Baterie č. 21 však byla zanechána bez větších škod.

K dokončení baterie a vůbec použití těžkého dělostřelectva pro pobřežní obranu se nejprve Finsko stavělo veskrze negativně. Ke změně došlo až v letech 1929/1930, kdy bylo zároveň rozhodnuto, že nejtěžším použitým kalibrem bude ráže 305mm. Za značného přispění Švédska došlo k dohodě Finska a Estonska ve věci uzavření Finského zálivu pomocí těžkého dělostřelectva. Navázána byla intenzivní spolupráce. Finsku byla poskytnuta projektová dokumentace ke 14 palcovým věžím a chybějící díly, položen byl podmořský kabel umožňující koordinaci řízení palby. Na ostrově Naisaar bylo navíc umístěno záložní stanoviště řízení palby finské baterie Mäkiluoto.

Na začátku roku 1931 tak bylo rozhodnuto o dokončení věže na ostrově Mäkiluoto a jejím přestavění na kanóny ráže 305mm. Těch mělo Finsko k dispozici celkem 9 – 4x na ostrově Örö (104, 107, 108 a 109 – všechny MA), 5x na ostrově Inö (9, 14, 15, 18 a 111 – všechny SA). Na Mäkiluoto byly přemístěny dvě hlavně z Inö. Současně bylo rozhodnuto o výstavbě druhé věže na ostrově Kuivasaari, chránící přistup k Helsinkám. K její stavbě byly použity zbytky druhé věže z Mäkiluoto a díly poskytnuté Estonskem. Stavba se značně opozdila především kvůli absenci vhodné stavební techniky, kterou bylo možné na Kuivasaari přemístit z Mäkiluoto až po dokončení stavebních prací a instalaci nejtěžších dílů věže. Obě baterie byly plně dokončené až v roce 1935.

Finská modifikace věží pro 14palcové kanóny disponovala bočními pancíři o tloušťce 25-30cm a stropnicí silnou 20cm. Síla předpancíře kolísala mezi 15 – 30 centimetry. Průměr věže činil 11,5 metru a celková výška věže 11,1 metru (technická specifikace se v různých zdrojích poněkud liší). Instalované 12palcové kanóny (304,8mm) o délce 52 ráží měly hmotnost 51 tun/kus. Celková hmotnost se pohybovala okolo 1000 tun, samotné otočné části věže 650 tun. Náměr se díky menší zbrani podařilo zvýšit ze 30 stupňů na 38, a tím docílit také většího dostřelu. K dispozici mělo Finsko značné množství munice jak pro námořní (MA), tak pro suchozemské (SA) kanóny. Munice byla navíc postupně upravována a tím byl opět zvyšován její dostřel.

Na začátku 2. světové války tak mělo Finsko k dispozici devět hlavní ráže 305mm rozmístěných následujícím způsobem: 2x Örö, 2x Mäkiluoto, 2x Kuivasaari, 2x Ristiniemi (výstavba 1936 – 1939) a pouze jednu záložní. To vyvolávalo značnou snahu o získání dalších zbraní tohoto typu. K dispozici je však měla pouze Francie, která je získala z internované a později sešrotované bitevní lodě Car Alexandr III (Император Александр III, později „Svoboda“ – Воля) třídy Carevna Maria (Императрица Мария), která se od roku 1920 nacházela v přístavu Bizerta (Tunis). Její výzbroj tvořilo 12 kanónů ráže 305mm (ve čtyřech věžích) a 20 kanónů ráže 130mm (130/50) v sólo provedení. Finsko o tyto zbraně projevilo opakovaně zájem, ale francouzská vláda blokovala prodej po celá 30. léta až do vypuknutí Zimní války. Na cestu do Finska se tak vydaly až v lednu 1940. Na místo určení však dorazilo pouze 8 hlavní 305mm kanonů. Zbývající 4 a celou dodávku osmnácti kusů 130/50 zabavilo německé námořnictvo v přístavu Bergen. Zatím co kanóny 305mm putovaly do Baterie Mirus na Normanských ostrovech, zůstaly 130mm kanóny v norských bateriích Atlantického valu.

I tak dodávka 8 hlavní umožnila další výstavbu těžkých dělostřeleckých baterií. Tři hlavně směřovaly navíc na opravu na poloostrově Hanko ukořistěných železničních kanónů (tyto kanóny byly v rámci mírové smlouvy v poválečném období vráceny do SSSR). V Zimní válce byly ovšem ztraceny dva kanóny na poloostrově Ristiniemi. Ihned po ukončení Zimní války a postoupení poloostrova Hankö SSSR bylo rozhodnuto vybudovat další věž pro dva kanóny na ostrově Mäkiluoto a zároveň započala také výstavba nejmodernější baterie na ostrově Isosaari.

Část dílů pro věž na Mäkiluotu pocházela pravděpodobně z evakuovaného ostrova Inö. O její přesné konstrukci nejsou k dispozici bližší informace. Její stavba se protáhla až do roku 1944 a nebyla nikdy dokončena. Jako výzbroj posloužily dovezené hlavně č. 91 a 119 – oboje MA. Dle archivních fotografií z evakuace ostrova na podzim 1944 byl dokončen samotný objekt a k osazení připraven podkladový prstenec. Části výzbroje byly následně z ostrova evakuovány a samotný ostrov padl společně s poloostrovem Porkkala do rukou SSSR. Obě hlavně byly následně přemístěny na ostrov Örö jako záložní. Starší věž dokončená v roce 1935 byla SSSR předána ve funkčním, avšak značně opotřebovaném stavu jak vyžadovala mírová smlouva. Při opuštění záboru v polovině 50. let byly všechny instalace na ostrově vyhozeny do povětří a většina pancéřových částí odvezena do SSSR.

Věž z ostrova Kuivasaari byla demontována na konci 2. světová války a odvezena do skladů ve vnitrozemí (jednalo se o součást mírových podmínek). Na své místo se vrátila na začátku 60. let a v aktivní službě vydržela zhruba 10 let. Hlavním důvodem vyřazení byl nevyhovující technický stav. Dvouhlavňová věž na ostrově Kuivasaari byla rekonstruována v 90. letech a je udržována v provozuschopném stavu. V letních měsících je možné ostrov navštívit v rámci komentovaných prohlídek. Nově jsou některé z nich otevřeny také zahraničním návštěvníkům. Obdobná situace je také na ostrově Örö, který je přístupný od roku 2015 a věže prošly naposledy rekonstrukcí v roce 1998.

Jednohlavňové věže pro kanóny ráže 305mm

Na ostrově Isosaari byla pro potřeby obrany hlavního města vyprojektována rozprostřená baterie pro dvojici sólo věží finské konstrukce, které dodala společnost Oy Karhula. Nedisponovaly sice tak silným pancéřováním, umístěny však byly téměř na opačných stranách ostrova, což snižovalo pravděpodobnost jejich zničení a navíc byly na rozdíl od svých předchůdců umístěny do objektů v masivním skalnatém podloží, což značně zvyšovalo jejich odolnost. Náměr byl opět zvýšen, a to až na 52 stupňů, což prodloužilo dostřel za hranici 50 kilometrů. Výstavba začala v roce 1941. V době přerušení prací v lednu 1945 byla východní věž téměř kompletně dokončená, na západní byly instalovány pouze některé díly.

Součástí mírové smlouvy bylo také ustanovení, které zakazovalo umístění dělostřelectva nad ráži 120mm na pobřeží východní od poloostrova Porkkala. Z tohoto důvodu byla dělostřelecká výzbroj Kuivasaari i Isosaari demontována a odeslána do skladů ve vnitrozemí. K navrácení zbraní došlo až v roce 1960. Jako první byla připravena baterie Kuivasaari, a to v roce 1961. Na Isosaari probíhala instalace věží v letech 1961 – 1963. Všechny věže byly v aktivní službě do začátku 70. let, kdy byly vyřazeny společně s baterií Örö, která jediná sloužila nepřetržitě od 30. let. Západní věž na ostrově Isosaari byla sešrotována v roce 1982. Patrně k ní se pojí také nehoda z 10.9.1969, kdy při cvičné střelbě explodoval projektil a zničil hlaveň 121MA. Důvodem byl pravděpodobně špatný stav munice, která pocházela z německých dodávek (z ostrova Naisaar, Estonsko). Východní věž s hlavní 113MA zůstala na svém místě a měla by výhledově sloužit k muzejním účelům.

Kanón ráže 305mm na vysoké lafetě

Všechny čtyři komplety této zbraně získalo Finsko na ostrově Örö. Výstavba objektů a osazování hlavní výzbroje baterie kanónů ráže 305mm na vysokých lafetách zde trvalo po celou 1. světovou války. Do bojeschopného stavu se baterii podařilo uvést v roce 1916. Osazeny zde byly poměrně výkonné kanóny ráže 305mm (12 palců – 304,8mm) licenčně produkované v Obuchovských závodech. Licence pocházela z francouzské zbrojovky Schneider-Canet. Do výzbroje byly zařazeny pod označením Model 1907, jejich dodávky započaly v roce 1908. Námořnictvo přebíralo hlavně s označením MA, pro pobřežní obranu byly určeny hlavně s označením SA, které se lišily v drobných detailech. Samotné hlaveň o délce 52 ráží vážila cca 50 tun, váha celého kompletu na vysoké lafetě je udávána mezi 120 – 150t. První dodávky zbraní směřovaly do baterie Krasnaja Gorka a na poloostrov Ino. V rámci výstavby Mořské pevnosti Imperátora Petra Velikého směřovaly například na ostrovy Hiiumaa nebo Saaremaa.

Varianta na vysokých lafetách byla nejjednodušším umístěním těchto kanónů. Lafeta se otáčela na středovém pivotu, měla celkovou výšku cca 7 metrů. Prostor okolo uzávěru hlavně, kde operovala obsluha, byl dodatečně oplechován, což poskytovalo dostatečnou ochranu proti povětrnostním podmínkám. Do konce války se nepodařilo zprovoznit elektrické ovládání, což značně snižovalo rychlost palby a manipulace s kanóny. Teoretická kadence činila jeden výstřel za minutu, praktická jeden za 2 minuty. K dispozici byly 4 typy munice, od kterých se odvíjel také jejich maximální dostřel. Původně se pohyboval okolo 30 kilometrů, po renovaci na začátku 30. let stoupl na 36 kilometrů. Kanóny byly umístěny za betonovou předprsní, která současně sloužila jako pohotovostní úkryt posádky a příruční sklad munice. Tento kanón byl osazován na území Finska do pobřežních baterií v dalších dvou variantách – v jednodělové a dvoudělové verzi. V ruské pobřežní obraně byl tento typ zbraně používán do 90. let, vyzbrojeny s ní byly baterie v okolí Vladivostoku nebo Sevastopolu.

Poslední ruský personál opustil ostrov Örö v únoru 1918 a k obsazení opuštěných baterií nově vytvořenou finskou armádou došlo o tři měsíce později. Teprve na konci 20. let došlo k aktivaci těžkého dělostřelectva, přičemž dva kusy kanónu 305/52 byly vzhledem k poloze ostrova demontovány a odeslány na více exponovaný poloostrov Ristiniemi (dnes na území Ruska). Zbylé dva kusy prošly rekonstrukcí, v rámci které došlo k jejich elektrifikaci, kruhovému obetonování, obložení žulovými kvádry a překrytí stropnice betonem (otáčela se společně s kanónem), čímž byla zesílena odolnost proti nepřátelské palbě. Odolnost samotné věže však byla stále velmi malá.

Význam ostrova stoupl v souvislosti s pronájmem poloostrova Hanko Rusku po prohrané Zimní válce, kdy došlo k zahrnutí zdejšího opevnění do obranných postavení proti této ruské vojenské základně. S tím souvisela také zvýšená vojenská aktivita, kdy se zdejší kanóny aktivně zapojovaly do námořních přestřelek. Napětí zde kulminovalo v roce 1941, kdy byla napadena předsunutá postavení a dělostřelecká pozorovatelna u majáku na ostrově Bengtskär. Po ústupu ruských jednotek z poloostrova Hanko se do zdejšího prostoru již válka nevrátila. Zároveň se na zdejší opevnění nevztahovaly omezení z mírové smlouvy se SSSR, a tak tyto zbraně nebylo nutné v poválečném období demontovat. Poslední střelby zde probíhaly až v roce 1971.

Dodnes se zde zachovaly oba modernizované kanóny, které prošly rekonstrukcí naposledy před cca 15 lety a náhradní hlavně, které sem byly přesunuty na konci války z nedokončené dvouhlavňové věže na ostrově Mäkiluoto. Jeden z kanónů je přístupný v rámci organizovaných prohlídek. Navštívit lze pouze samotný kanón, zbytek objektu je nadále používán finskou armádou, která sem umístila technické zázemí kanónu 130/53 TK. V nedaleko umístěných kasárenských budovách se dnes nachází výstavní expozice a ubytování pro turisty.

Oba zbývající kanóny byly instalovány do nově zřízené pobřežní baterie na poloostrově Ristiniemi (Ristiniemen linnake) západně od Vyborgu. Jejich hlavním úkolem bylo uzavření přístupů k tomuto městu a narušování lodní dopravy do SSSR. Výstavba probíhala v letech 1936 - 1939. Samotné zbraně prošly renovací přímo na ostrově Örö a až po zastřílení byly odeslány k osazení do připravených objektů. Bojové nasazení v průběhu Zimní války začalo 20. února 1940, kdy se frontová linie přiblížila na dostřel a první sovětské jednotky začaly do tohoto prostoru pronikat přes zamrzlé moře. Ten samý den se jedna z hlavní roztrhla vlivem nedostatečného předehřátí před ostrou střelbou v tuhých mrazech (náhradní nebyla k dispozici). Druhá věž pálila do posledních dnů války na podporu sousední baterie na ostrově Tuppura. Celkem bylo vypáleno 298 střel (za jediný den maximálně 58) při životnosti hlavně dle původních ruských předpokladů 300 střel (finský odhad životnosti činil 150-200 střel), v důsledku čehož značně trpěla především přesnost střelby. Baterii se sovětským vojskům do konce války nepodařilo obsadit a následně byla při ústupu finskými vojáky vyhozena do povětří (údajně ne příliš důkladně).

 

 

 

 

 

 

Moderní věže

152/50 T

Historie věže 152/50 T se začíná psát již v průběhu 2. světové války. Z důvodu enormního vytížení kanónů 152/45 C docházelo ke značnému poškození jejich hlavní a jejich trhání přibližně v polovině délky. To bylo způsobeno nejen nedostatečnou tloušťkou hlavně, ale také problémy s municí. Z tohoto důvodu byly u společnosti Tampella objednány náhradní hlavně, které se však do konce války nepodařilo dodat a následně byla celá zakázka stornována ze strany výrobce.

Objednávka byla obnovena v roce 1952 a první dodávka dorazila o čtyři roky později. Jednalo se o modernizovaný kanón 152/45 C. Hlavní změnou bylo prodloužení hlavně na 50 délek a zvýšení počtu drážek ve vývrtu hlavně ze 38 na 48. Díky tomu vzrost dostřel až na 20 - 25 kilometrů s úsťovou rychlostí 820 m/s a praktickou kadencí 4 - 6 ran/min. Obsluhu tvořilo celkem 13 mužů. Munice nebyla kompatibilní s původním kanónem. Kanóny byly umisťovány do starších dělostřeleckých baterií, budovány pro ně byly nové objekty, pokud situace na ostrovech nedovolovala jinou možnost, došlo k jejich vestavbě do starších ruských objektů z období před 1. světovou válkou. V souvislosti s rozvojem nových typů zbraní panoval značný strach z použití napalmu. Z tohoto důvodu byl kanón opatřen 4 tuny vážící kopulí z plechu. Její váhu nesla lafeta zbraně. V souvislosti s tím vznikly značné problémy se zakouřením objektu, které bylo řešeno instalací ventilace udržující přetlak ve střelecké místnosti. Samotná odolnost kopule postačovala pouze jako ochrana před napalmem a drobnějšími úlomky.

Tento typ zbraně byl hlavní výzbrojí finského pobřežního dělostřelectva v období Studené války. První baterie byla instalována na ostrově Hästö-Busö nedaleko Ekenäs. Až v 80. letech došlo k postupnému nasazování modernějšího děla 130 53 TK. Kanóny 152/50 T však dále sloužily jako jejich záloha a k vyřazení poslední baterie došlo až v roce 2002. Většina zbraní dodnes zůstává na svém místě a řada z nich slouží k slavnostním slepým střelbám.

100 56 TK

Na začátku 60. let vyvstala akutní potřeba nahradit zastaralé a notně opotřebované protiletadlové kanóny z 2. světové války, které sloužily v pobřežní obraně jako lehké dělostřelectvo. Stejně jako v případě řady dalších zemí se od počátku uvažovalo o nasazení vyřazených tankových věží. V úvahu přicházely věže britského původu Comet a Charioteer. Především z finančních důvodů a vzhledem k typu munice byla nakonec vybrána ruská varianta v podobě T-54. Po střeleckých testech byly následně vybrány věže z tanků T-55 bez stabilizačního zařízení. Tankový kanón ráže 100mm s délkou 56 ráží měl své předchůdce v kanónech původně navrhovaných pro námořnictvo, jeho modernizované varianty se postupně od roku 1944 dostávaly také do obrněných vozidel. Pod označením D-10T2S byl osazen také do tanku T-55.

Maximální dostřel činil 16,8 kilometru s úsťovou rychlostí 617 - 881 m/s (dle typu munice) a maximální kadencí 6 ran/min. Nouzově bylo možné ovládat věž pomocí čtyřech mužů, stálou obsluhu tvořilo 10 mužů. Na konci 80. let došlo k modernizaci původního vnitřního vybavení - elektroinstalace, periskopy. Jeho součástí byla také instalace laserového dálkoměru a termálních senzorů pro palbu v noci. Některé komponenty byly zakoupeny v Jugoslávii. Kryt věže sloužil kromě maskování také jako tepelný štít.

Většina zbraní mířila do okolí hlavního města Helsinek a poloostrova Hankö. Výstavba probíhala v několika etapách. V první z nich došlo k výstavbě baterií Katajaluoto, Kuivasaari, Tulliniemi a Upinniemi a stavba započala v roce 1968. Stavba samotných bojových objektů probíhala v dalších fázích až do 80. let. Teprve poté došlo také na výstavbu objektů s podpůrnou infrastrukturou (stanoviště řízení palby, protiletadlová obrana), která probíhala až do 90. let. Objekt pro věž 100 56 TK nebyl nijak komfortně vybaven. K dispozici byl sklad munice a malá ubikace. Podobně jako v případě objektů pro věž 152/50 T zaujmou i u těchto objektů dřevěné přístavby kryjící zákop vedoucí ke vstupu.

Baterie kanónů 100 56 TK byly postupně opouštěny od přelomu století. Poslední palby proběhly v roce 2012. Na rozdíl od věží 152/50 T bylo jejich velké množství sešrotováno, případně prodáno. K muzejním účelům jsou určené věže na ostrově Kuivasaari u Helsinek.

130 53 TK

Od začátku 70. let probíhal vývoj nové zbraně, která by nahradila letité kanóny ráže 152mm v pobřežní obraně. Jako nástupce byly vybrány děla ráže 130mm, což souviselo s tehdejší akvizicí polních děl ruské výroby stejné ráže. Nakonec však byla zvolena varianta vlastní produkce a první prototyp dodala společnost Tampella na začátku 80. let. Další přibližně 3 roky trvaly zkoušky a zlepšování vlastností zbraně. První baterie pro nové děla 130 53 TK se začala stavět na ostrově Isosaari v roce 1980. Rozměry objektu činili 14 x 7 metrů a byly vylámány ve skalnatém podloží. V případě, že nebylo kvůli výstřelu děl jiné možnosti, byly použity starší ruské objekty z doby před 1. světovou válkou, případně novější stanoviště původně určená pro děla 152/50 T.

Vývoj vlastní munice probíhal až do roku 2000. Věž disponuje automatickým nabíjením, hmotnost rotující části činí 16 tun. Minimální počet vojáků pro obsluhu jsou 4 muži, předpisový počet je 10 mužů. Dělo dokáže za prvních 20 vteřin palby vypálit 3 projektily, poté klesá kadence na 6 ran/min. Úsťová rychlost činí 619 - 860 m/s v závislosti na typu munice a velikosti náplně. Dostřel se pohybuje mezi 20 a 30 kilometry. Palebné instrukce může dělo získávat elektronicky z centrálního stanoviště řízení palby, případně si je samo může vypočítávat ze senzorů umístěných přímo ve věži. K tomuto účelu je zde instalován laserový dálkoměr, periskop a zařízení pro noční vidění (termokamera).

Tento typ děla je posledním exemplářem, který je dodnes v aktivní vojenské službě. Již několikrát se však uvažovalo o jeho vyřazení. Posledním termín je uváděn obecně jako během 20. let. Aktuálně jsou však finské armádě nabízeny nové typy munice, které by zvýšily dostřel až k 50 kilometrům, a to za cenou, které nemohou konkurovat jiné zbraňové systémy používané k pobřežní obraně. Otázkou tak zůstává, zda se jejich aktivní služba ještě neprodlouží.

Lehké dělostřelectvo