VÝSTAVBA OPEVNĚNÍ

Výstavbu moderního opevnění ve Francii zcela ovlivnily zkušenosti z 1. světové války, především vyčerpávající bitva u Verdunu, kdy se téměř rok vedl zuřivý boj o několik pevností na severovýchodě opevněného prstence města. I když zdejší pevnosti prošly nejednou rekonstrukcí, byly v probíhajícím válečném konfliktu považovány v reakci na události v Belgii za beznadějně zastaralé a nevhodné pro vedení válečných operací. Přesto po vypuknutí německé ofenzivy v tomto prostoru sehrály klíčovou roli a staly se symbolem obrany Francie. Maginotova linie byla tedy konstruována tak, aby byly eliminovány všechny nedostatky starších pevností. Důraz tak byl kladen především na zvýšení komfortu posádky, a to hned v několika směrech. V průběhu války například velice často posádky i přítomní vojáci polních jednotek umírali v objektech žízní, protože k dispozici nebyl dostatek vody a silná dělostřelecká palby jim nedovolovala opustit bezpečný úkryt. Komfort byl zvyšován umístěním ubikací do podzemních prostor v dostatečné hloubce a dále v týlu bojové linie tak, aby nebyly vystaveny přímé palbě. Hlavní výzbroj tvrzí byla rozptýlena v menších objektech po větší ploše tak, aby bylo složitější dosáhnout většího počtu přímých zásahů.

Za samozřejmost bylo považováno ukrytí hlavních zbraní do bezpečných palebných stanovišť. Osvědčeným řešením se ukázalo umístění děl a kulometů do pancéřových prvků, ať již výsuvných a otočných, nebo do fixních. Další výzbroj byla umisťována do střílen pod betonem, která svojí palbou působila bočně do linie překážek. Velice efektivním a osvědčeným modelem se v bojích ukázala být kasemata Bourges, která byla v rámci modernizačních prací stavěna na křídla pevností. Její výzbroj tvořily dva kanóny ráže 75 mm, které svojí palbou postřelovaly mezilehlé prostory tvrzí. Francouzští projektanti měli v dispozici ještě jeden, poněkud nečekaný zdroj inspirace, a sice německé festy v okolí Metz, Thionville (Moselstellung) a Štrasburku (Mutzig), které se dostaly do jejich rukou v rámci poválečného postoupení Alsaska a Lotrýnska zpět Francii. V průběhu světové války se sice o tyto pevnosti nebojovalo, o jejich konstrukci však lze tvrdit, že v dané době představovala naprostou světovou špičku.

Samotná koncepce výstavby opevnění nebyla nijak převratná a plynule navazovala na výstavbu pevností v systému Séré de Riviéres a především na modernizační práce prováděné těsně před vypuknutím i v průběhu 1. světové války. Cesta k modernímu meziválečnému opevnění však byla poměrně dlouhá.

Již v roce 1915 byly starší pevnosti systému Séré de Riviéres vyhodnoceny z mnoha důvodů jako beznadějně zastaralé. Koncepce kruhové obrany tak byla opuštěna ve prospěch lineární obrany. Důvodem bylo nejen riziko obklíčení a problematické zásobování takových pevností, ale také čistě finanční aspekt. Vlivem stále se zdokonalujícího dělostřelectva začínaly pevnostní prstence dosahovat délek přes sto kilometrů a za dané situace se již vyplatilo takovou linii "narovnat" a vybudovat podél celé hranice. Zprvu i samotná kostra opevnění zůstávala stejná a stála na dělostřeleckých fortech (nyní tvrzích - Ouvrage d'artillerie) a pěchotních tvrzích (Ouvrage d'infanterie).

První oficiální rozkaz k zajištění nové hranice po opětovném získání Alsaska a Lotrinska přišel již v roce 1919. Starší pevnosti se nacházely hluboko v týlu, případně byly vážně, či zcela zničeny. K obraně se nehodily ani získaná německá opevnění v prostoru řeky Mosely (Metz, Thionville) a okolo Štrasburku. S řadou z nich však bylo počítáno jako s týlovými postaveními. První snahy o nalezení nové koncepce opevnění skončily v letech 1920 - 1922 naprostým nezdarem, kdy nebyla nalezena shoda na podobě opevnění. Následně je v roce 1922 ustanovena Komise pro územní obranu (Commission de défense du territoire - CDT), která definuje základní podobu obrany na hranicích s Německem. Jako nejohroženější místa určuje údolí řeky Mosely, Prostor podél Rýna a tzv. Belfortskou bránu. V této souvislosti je navržena výstavba tří opevněných regionů - prvního v prostoru Longwy - Thionville a dále na východ Lauter a Belfort. Až do roku 1925 však trvá schválení této koncepce.

Následně je 31.12.1925 založena Komise pro obranu hranic (Commission de défense des frontières - CDF), která dále konkretizuje a rozpracovává starší návrhy. To zabere další rok. Potvrzena je výstavba tří opevněných regionů - Metz, Lauter, Belfort. Prostory mezi nimi mají být pouze lehce opevněny a počítá se zde také s výrazným použitím ženijních zátarasů. K případné výstavbě dalšího opevnění a zacelení mezer má případně dojít až později. Přesto se již zde objevují první návrhy na obranu podél celých hranic od Belgie až po Itálii, která byla donedávna považována za spojence. Výstavba silného opevnění je tak požadována v prostoru Longwy - Faulquemont, v okolí Bitche, v prostoru Lembach - Rýn a Belfortské brány. Naopak podél Rýna mají být vybudovány tři linie kulometných kasemat. Na hranicích s Itálií pak má jít o uzavření důležitých průsmyků s využitím modernizovaných starších pevností v prostoru Bourg-Saint-Maurice - Modane - Briancon - Tournoux. Výstavba opevněného regionu je požadována na přístupech k Nice. Navržena je také základní podoba opevnění. Právě ta se stane předmětem největšího sporu. Požadována je výstavby silných bojových objektů ve vzdálenosti 3 - 5 kilometrů od sebe s výraznou koncentrací zbraní do masivních objektů. Návrh počítá s umístěním většiny potřebné infrastruktury do podzemí a s výstavbou vchodových objektů v týlu linie. Navrhována je také výstavba mezilehlých objektů s kulometnou výzbrojí umístěnou v kasematách a kopulích. To je následně odmítnuto především z finančních důvodů.

Následuje vcelku známý návrh plukovníka Tricauda inspirovaný především podobou německých festů. Také tento návrh však troskotá na finančních nárocích, které jsou dokonce vyšší, než u původního návrhu. Základní podoba navrhovaného opevnění se však značně blíží finálně vybrané podobě opevnění.

Roky 1927 až 1928 plynou za neutuchajícího boje o finální podobu opevnění. Výrazně se zhoršující vztahy s Itálií však vedou k uvolnění prvních finančních prostředků pro pevnostní výstavbu. Dělostřelecká tvrz Rimplas slouží jako pokusná tvrz pro výstavbu dalších objektů v prostoru Alp a také pro testování jednotlivých zbraňových systémů. Zároveň je pro tyto účely založena Technická inspekce opevňovacích prací (Inspection technique des travaux de fortification - ITTF), která má na starost organizaci výstavby a konkretizaci výzbroje a vybavení.

V tomto období také definitivně vítězí koncepce výstavby silných dělostřeleckých tvrzí. Záhy však naráží na finanční realitu, a tak finální podoba je kompromisem. Vzdálenost mezi tvrzemi je zvýšena až na 10 kilometrů a mezilehlé prostory jsou kryty pomocí kasemat pro boční palbu a úkrytů pro pěchotu. Stanoveny jsou také priority výstavby. V první etapě má být pozornost zaměřena na prostor Longwy - Faulquemont, následně okolí Bitche a prosotr Lembach - Rýn a zcela do pozadí je odsunuto opevnění Belfortské brány.

Dne 30.9.1927 je založena Komise pro organizaci pevnostních sektorů (Commission d'organisation des régions fortifiées CORF), která již detailně rozpracovává návrhy jednotlivých prvků opevnění, organizuje výstavbu a provádí její kontrolu. Založeny jsou pobočky pro jednotlivé úseky opevnění se sídlem Metách, Štrasburku, Grenoblu, Brianconu a Nice. Jako první jsou budovány kromě výše zmíněného Rimplasu prototypové tvrze Hackenberg, Hochwald a Rochonvillers. V roce 1929 jsou schváleny podoby mezilehkých objektů (casemate d'intervalle) s původně plánovanou kulometnou výzbrojí. Zároveň jsou stanoveny třídy odolností. O konkrétní výzbroji se však v tomto období stále jedná.

Pětiletý plán výstavby s financováním ve výši 2,9 miliardy franků se dostává ke schválení do parlamentu na konci roku 1929, kdy je ministrem války čerstvě André Maginot (pojmenování linie bylo původně čistě novinářskou záležitostí, která se postupem let vžila jako univerzální označení). Návrh je bez větších problémů schválen a vstupuje v platnost v lednu 1930. Ve stejném roce se rozbíhá výstavba opevnění, které je někdy označováno jako "Stará fronta" (Anciens fronts). Toto stavební období trvá zhruba do roku 1934. Rozděleno je do dvou fází, se zahájením výstavby v roce 1930 a 1931. Toto období je poznamenáno velkou hospodářskou krizí a rostoucí inflací, která škrtá nejen jednotlivé objekty v sestavách tvrzí, nejdražší pancéřové prvky pro dalekonosné dělostřelectvo, ale také celé dělostřelecké tvrze, mezilehlé objekty a dělostřelecké pozorovatelny. Těžiště výstavy v roce 1930 míří do prostoru Thionville a Boulay, o rok později především do sektorů Crusnes, Boulay a Falquemont. V Alpách pak jde především o sektory Alpes Maritimes a Dauphiné.

Druhé větší stavební období se rozbíhá po schválení dalších finančních prostředků parlamentem v roce 1934. Toto opevnění je nazýváno jako "Nová fronta" (Nouveaux fronts). Budovány jsou modernější objekty. Osazovány jsou nové typy pancéřových prvků, zároveň však dochází i k požití starších repasovaných kopulí. Na velikosti tvrzí je patrná snaha o snížení finančních nákladů. Stavební činnost se soustředí do prostorů Maubeuge, Montmédy a Rohrbach. Již následující rok vyvrcholí snaha o finanční optimalizaci, na konci roku 1935 je ukončena činnost CORF. Výstavba opevnění přechází přímo do kompetenci vojenských jednotek. Zároveň začínají výrazné turbulenci v mezinárodních vztazích, které si vynutí další rozvoj obrany na severovýchodních hranicích. Tyto proti sobě jdoucí faktory vyústí v rozsáhlou výstavbu zátarasů a lehkého opevnění. V dalších letech až do vypuknutí války se již situace příliš nezmění. Mezery mezi starším opevněním jsou vyplňovány pomocí lehkého opevnění, pozornost se posouvá také na hranice s Belgií. Výstavba je v kompetenci MOM (Vojenské pracovní síly), případně STG (Ženijní technická sekce).

Základní podoba opevněných sektorů

Maginotovu linii lze rozdělit do 25 sektorů. Ty je možné dělit na sektory obranné (S.D.), kde byly stavěny pouze lehké objekty, které bylo možné v případě ohrožení obsadit polní armádou a na sektory opevněné (S.F.), kde bylo stavěno těžké opevnění, jehož páteř tvořily dělostřelecké tvrze. Opevněných sektorů bylo 18, obranných sektorů 7. Nejmohutnější opevnění bylo budováno na nejohroženějších hranicích s Německem v sektorech Montmédy - Haguenau pod patronací CORF (Komise pro organizaci pevnostních sektorů).

Nejblíže u hranic byla budována tzv. předsunutá postavení. Jejich podoba se velice lišila a to nejen díky rozdílné konfiguraci terénu. V některých případech se mohlo jednat o opevněné celnice nebo uzávěry silnic skládající se z malých kulometných objektů. V horském terénu byly často spojovány podzemní komunikací. Tato předsunutá postavení sehrála svoji roli především v Alpách. Celý povrch těchto "miniaturní tvrze" byl navíc protkán silným zákopovým systémem, který byl zpevněn kamenem, případně i beton. V podzemních prostorech se nacházel dostatek místa pro odpočinek posádky a primitivní ventilační systém. Tato postavení obsazovala republikánská garda a měla poskytnout dostatek času na zničení důležitých komunikací, mostů a na aktivaci samotného hlavního obranné postavení. V Alpách se dařilo těmto pevnůstkám odolávat útokům nepřátel i po několik dní, ovšem za silné dělostřelecké podpory blízkých tvrzí.

V určité vzdálenosti od předsunutých postavení následovalo hlavní obranné postavení. Jeho páteří byly silné dělostřelecké tvrze, které byly od sebe vzdáleny 6 - 10 kilometrů, vždy v závislosti na konfiguraci terénu. Tvrz byla většinou koncipována tak, že se nacházela na úbočích nějakého významného vrchu, což jí umožňovalo dokonalé pozorování a působení bočních paleb do velkých vzdáleností. Do sestavy tvrze obvykle patřily 1 - 2 vchodové objekty, několik pěchotních objektů, které zajišťovaly návaznost paleb na mezilehlé objekty a v neposlední řadě dělostřelecké objekty, které působily palbou na obě strany linie.Na místech, kde konfigurace terénu neumožňovala stavbu dělostřeleckých objektů, byla hlavní výzbroj umístěna výhradně do pancéřových otočných věží.

Na vhodných místech v rámci tvrze byly umisťovány objekty s otočnými výsuvnými věžemi, vyzbrojenými kanóny, houfnicemi, kulomety, protitankové kanóny, případně minomety. Zároveň se jednalo o jedinou možnost, jak přenést dělostřeleckou palbu na nepřátelské území. Zbraně pod betonem až na výjimkou působily svojí palbou výhradně do boků opevněné linie. Samotná linie pěchotních srubů bývala také zesilována pěchotními tvrzemi, které měly mezi sebou vzdálenost od 3 do 4 kilometrů. Prakticky se jednalo o několik pěchotních srubů, z nichž jeden byl zároveň vchodovým. Navzájem byly propojeny podzemními komunikacemi s potřebnou infrastrukturou pro posádky objektů. Velmi často se stávalo, že pěchotní tvrz byla jakousi první fází výstavby tvrze dělostřelecké, jejíž výstavba se z finančních důvodů neuskutečnila. Případně se jednalo o velký monoblokový objekt. Intervaly mezi těmito silně vyzbrojenými objekty uzavíraly kasematy pro boční palbu, které byly budovány v maximální vzdálenosti 1200 metrů od sebe. Do výčtu jednotlivých pevnostních prvků patří také samostatné dělostřelecké pozorovatelny a pasivní úkryty pro pěchotu ve formě monobloků i podzemních úkrytů.

Hlouběji ve vnitrozemí byly případně stavěny druhé a třetí opěrné linie. Většinou se jedná o výstavbu z let 1939 - 1940, kterou se ani z daleka nepodařilo dokončit a jejíž technická úroveň byla nevalná. Připravena zde byla také další infrastruktura, jako vojenská kasárna, sklady munice, otevřená postavení dělostřelectva, pevnostní telefonní síť nebo úzkorozchodná železnice pro zásobování municí a dalším potřebným materiálem.

Finální struktura meziválečného francouzského opevnění

Ve finální podobě tak lze francouzské opevnění rozdělit následovně:

• Francouzsko-belgické hranice - opevněné sektory (Secteur fortifié - SF) Flandres, Lille, Escaut, Maubeuge, Montmédy a obranný sektor (Secteur défensif - SD) Ardennes.
• Opevněná oblast (Région fortifiée - RF) Metz - těžiště obrany s opevněnými sektory Crusnes, Thionville, Boulay a Faulquemont.
• Opevněná oblast Lauter - s opevněnými sektory Rohrbach, Vosges a Haguenau.
• Rýnská linie - s těžištěm obrany ležícím na kasematách pro boční palbu rozdělenými do opevněných sektorů Bas-Rhin, Colmar a Mulhouse.
• Na silné opevnění Belfortu bylo zcela rezignováno.
• Obrana na Italských hranicích - opevněné sektory Savoie , Dauphiné a Alpes-Maritimes.