VÝZBROJ A VYBAVENÍ OBJEKTŮ

Ve francouzské terminologii lze veškeré použité zbraně rozdělit na útočné a obranné. Mezi ofenzivní zbraně patřily kanóny ráže 75 a 135 mm a minomety ráže 81 mm. Mezi defenzivní všechny ostatní - tedy těžké a lehké kulomety, protitankové kanóny, lehké minomety a vrhače granátů. Francouzské opevnění se zároveň vyznačuje širokou škálou speciální pevnostní výzbroje a pancéřových prvků.

Kulometná výzbroj

Lehký kulomet vz. 24/29 (FM) ráže 7,5 mm. Praktický dostřel této zbraně byl 600 metrů. Zásobník se nasazovel shora a měl kapacitu 25 nábojů. Teoretická kadence byla 500 ran za minutu. Tento lehký kulomet se na Maginotově linii dočkal širokého použití ve zvonech GFM, ve střílnách na ochranu vchodu nebo diamantového příkopu. Náboje od zbraně byly odváděny buď mimo objekt nebo do speciálního váčku, umístěného pod kulometem. Jednalo se o standardní zbraň pěchoty, která bylo pro účely opevnění dodávána v poněkud modifikované podobě. Jednalo se především o zesílení hlavně. Pro uchycení zbraně ve střílnách i pancéřových zvonech existovalo několik variant lafetací od poměrně jednoduchých úchytů, po složité kulové čepy.

Dvojče těžkých kulometů MAC vz. 1931 (JM) - v původních plánech CORF se jednalo o hlavní zbraň mezilehlých kasemat. Teoretický dostřel činil 5000 metrů, praktický se však pohyboval okolo 1200 - 2200 metrů, a to spíše při spodní hranici. Teoretická kadence se pohybovala okolo 600 - 700 ran za minutu, praktická okolo 300 ran za minutu. Náboj ráže 7,5 mm byl dodáván v několika modifikacích - lehká střela, průbojná střele, stopová střela, těžká střela nebo průbojná střela se stopovkou. Munice byla podávána bubnovými zásobníky na 150 nábojů. Vystřílené nábojnice byly v případě umístění zbraně ve střílně pod betonem odváděny mimo objekt.

Kulometné dvojče se produkovalo ve třech variantách. Základní verze 31 F pro osazení v pancéřových kopulích a ve střílnách pod betonem, varianta 31 T pro otočné výsuvné věže a model 31 TM pro osazení do otočných výsuvných věží a kopulí s výzbrojí AM (smíšenou zbraní 2x TK a PTK). K dispozici byla masivní pevnostní lafetace. Pro každou z variant byla k dispozici speciální optika. Vzhledem ke zdvojení zbraně a nutnosti oboustranného nabíjení byly kulomety produkovány v levé a pravé variantě. Ke střelbě byl určen vždy jeden kulomet, zatímco druhý se chladil.

Těžký kulomet Hotchkiss 13,2 mm vzor 1930 - byl umisťován především do objektů na březích Rýna. Jeho hlavním úkolem bylo ničit lehce pancéřovanou techniku a výsadkové čluny a to při teoretické kadenci 450 ran za minutu. Praktická byla zhruba o polovinu nižší. Zbraň byla původně vyvíjena pro polní armádu jako protiletadlový kulomet. Finální produkt byl sice vyhodnocen pro tyto účely jako nevhodný, především kvůli své hmotnosti, ukázalo se však, že má dostatečnou průraznost na ničení lehkých vojenských vozidel. Do objektů byl instalován stejně jako protitankové kanóny na kolejnici pod stropem bojových místností. Po vyklopení lafety s rámem dvojčete těžkých kulometů JM ho bylo možné zasunout do kulometné střílny. Zásobník na 30 ran byl umístěn nad zbraní.

Protitankové kanóny

Protitankový kanón ráže 25 mm Model 34 - existoval v několika variantách vždy spřažený s dvojčetem těžkých kulometů. Tento zbraňový komplet byl instalován do kopulí AM určených pro objekty Nové fronty, do repasovaných kopulí JM původně určených pro dvojče těžkých kulometů a také do otočných výsuvných věží, které byly opět určeny pro tvrze na Nové frontě. Ve výjimečných případech mohl být použit i ve střílně pod betonem. Samotná zbraň byla produkována v řadě variant, které se lišily především délkou hlavně, která v závislosti na umístění kolísala mezi 100 - 180 centimetry. Praktický dostřel se pohyboval v závislosti na typu mezi 400 a 800 metry.

Protitankový kanón AC 37 vz. 34 - byl reakcí na skutečnost, že jeho předchůdce, protitankový kanón ráže 47 mm nebylo možné namontovat do menších pěchotních srubů kvůli jeho velikosti. Zbraň s označením roku 1934 byla reálně dodávána až těsně před vypuknutím války. Kanón mohl vypálit 10 - 15 ran za minutu s účinným dostřelem 800 metrů. Osazeno bylo necelých 150 kusů této zbraně, která byla umístěna na kolejnici pod stropem bojové místnosti. Po vyklopení dvojčete těžkého kulometu s upraveným rámem bylo možné tuto zbraň zasunout do kulometné střílny.

Protitankový kanón AC 47 vz. 34 - byl prvním protitankovým kanónem vyvinutým pro Maginotovu linii. S jeho montáží do objektů bylo započato v roce 1937. Původní plány však s protitankovou výzbrojí pěchotních srubů vůbec nepočítaly a proto muselo dojít ke kurióznímu řešení. Protitankový kanón byl zavěšen na kolejnici pod stropnicí objektu. V případě potřeby bylo dvojče těžkých kulometů vytočeno ze střílny na stranu a protitankový kanón byl vsunut na jeho místo, což bylo v případě boje velice nebezpečné. Do objektů se dostalo celkem 340 kusů této zbraně. Teoretická kadence činila 15 - 20 ran za minutu s úsťovou rychlostí 880 m/s. Na vzdálenost 1000 metrů bylo možné probít pancéřování o síle 56 mm.

Minomety a vrhače granátů

Minomet Brandt vz. 1931 ráže 60 mm - vývoj vzhledem k narůstajícímu zpoždění a nástupu minometu MAC vz. 35 zastaven. Do celé řady objektů se však podařilo osadit kopule, které byly těsně před válkou zavařeny pancéřovými pláty, zabetonovány, případně také překryty zeminou..

Minomet MAC vz. 1935 ráže 50 mm - měl dostřel 700 - 1400 metrů s kadencí 12 - 30 ran za minutu. Nabíjen byl zezadu. Tento minomet zapříčinil zastavení vývoje minometu Brandt vz. 31, který předčil ve všech ohledech. Původně se s ním počítalo jako s výzbrojí nového typu pancořového zvonu. Záhy se však ukázalo, že je ho možné bez větších úprav osadit do střílen zvonů GFM. Experimentovalo se také s použitím v běžných střílnách lehkých kulometů. V omezeném množství byl osazen v otočných výsuvných věžích TM i ve speciálních střílnách v diamantových příkopech (především v Alpách).

Vrhač ručních granátů - byl součástí granátového skluzu. Skládal se z jednoduchého mechanického zařízení s ocelovou pružinou.

Minomet vz. 32 ráže 81 mm - od společnosti Stokes-Brandt byl pevnostní zezadu nabíjenou verzí běžného polního minometu. Ve střílně byl uchycen pomocí kulového čepu. Střílny byly obvykle umístěny v diamantovém příkopu. Druhou variantou bylo umístění do otočné výsuvné věže. Hlavním cílem bylo postřelování hluchých prostor v okolí. Dostřel činil 100 - 5 000 metrů při kadenci 12 - 15 ran za minutu. Minomety byly vždy montovány po dvou kusech. Instalované kusy byly rovnoměrně rozloženy mezi severovýchodní frontu a Alpy. Vzhledem k množství objektů v Alpách zde však bylo jejich nasazení i vzhledem k terénu dominantní.

Dělostřelectvo

Dělostřelecká výzbroj byla společně s kulomety stěžejní složkou obrany francouzského opevnění. Původně se plánovalo použití celé řady ráží. Zamýšlen byl vývoj pancořových kopulí pro dalekonosné dělostelectvo, které by mohlo narušovat komunikační trasy v hloubi nepřátelského území. Zmiňovány jsou především kanóny ráže 145 mm. Především z finančních důvodů z těchto plánů záhy sešlo a pevnostní objekty si musely vystačit se standardní ráží francouzského dělostřelectva, kterou bylo 75 mm. Do výzbroje byly zavedeny také houfnice ráže 135 mm, ty však disponovaly velmi omezeným dostřelem.

Kanón ráže 75 mm - byl vyráběn ve dvou variantách a to jako kasematový nebo věžový. Navíc existovala celá řada vzorů. Kanón vz. 29 byl vůbec prvním vyvinutým kasematovým kanónem pro potřeby meziválečného opevnění. Celkem bylo nainstalováno 30 kusů této zbraně, jejíž kadence dosahovala maximálně 18 ran za minutu. Tato zbraň je snadno identifikovatelná díky hlavni, výrazně vyčnívající ze střílny. To bylo zároveň považováno za největší slabinu, vzhledem k riziku jejího poškození. Jeho následovníkem byla houfnice vz. 1931 umístěná v kasematě, primárně určená pro horské oblasti, kde byly granáty směrovány na strmější dráhu letu. Umístěna byla často v pancéřové desce. Vzhledem k tomu, že hnaveň ze střílny nevyčnívala, bylo možné střílnu uzavřít pomocí pancéřové desky, případně okenice. Odměr činil 45, náměr -5 až +35 stupňů.

Kanón vz. 32 jako nástupce modelu 29 byl zcela přepracován a již nevyčníval ze střílen jako jeho předchůdci. Střílna byla navíc chráněna mohutnými okenicemi. Jeho specifikem je rozměrná lafeta s manipulační plošinou a vyvažovači pod stropnicí střeleckých místností. Pro dělostřelecké otočné výsuvné věže byl zkonstruován kanón vzor 32 R, kterého bylo vyrobeno 24 kusů (12 věží). Varianta vz. 32R byla s krátkou hlavní. Původně se počítalo s osazením do objektů postřelujících ochranné příkopy velkých tvrzí. Od této koncepce obrany bylo následně upuštěno a své místo nalezlo omezené množství těchto zbraní v dělostřeleckých objektech a především v otočných výsuvných věžích. Poslední verzí byl vz. 33, který ve své kasematové podobě byl určen pro přímé palby v horských oblastech. V této variantě byl umístěn v pancéřových deskách. Jednalo se o moderní zbraň s poloautomatickým uzávěrem. Jeho varianta pro dělostřelecké otočné výsuvné věže byla nakonec použita v největším počtu kusů. Dostřel kanónů se pohyboval v závislosti na typu od 6000 - 12000 metrů při kadenci od 12 - 25 ran.

Houfnice vz. 32 ráže 135 mm - celkem bylo vyrobeno 43 kusů a to jak v kasematové tak věžové variantě. Dostřel činil 320 - 6 000 metrů při kadenci 5 - 7 ran za minutu. Silné výbušné granáty měly rušit především obléhací práce nepřítele a ničit jeho polní opevnění. Kasematové provedení zbraně bylo kryto spouštění oponkou o síle 10 cm. Hlaveň zbraně ze střílny nevyčnívala. Ve dvojicích byly houfnice osazovány také do otočných výsuvných věží.

Pancéřové prvky

Francouzské opevnění se vyznačuje masivním použitím pancéřových prvků osazovaných do stropnic objektů. Existuje několik základních kategorií. Největší zastoupení mají zvony pro pozorování a blízkou obranu. Kromě nich se pak jedná o zvony pro těžké kulomety, smíšené zbraně a pro dělostřelecké pozorování. Do řady objektů byly osazeny také zvony pro minomety, k osazení zbraní však do vypuknutí války nedošlo.

Bezkonkurenčně nejdražšími a zároveň nejsložitějšími pancéřovými prvky instalovanými v bojových objektech jsou pancéřové otočné výsuvné věže, do kterých byly instalovány těžké kulomety, dělostřelecká výzbroj a minomety. Níže umístěná fotografie zachycuje nejčastěji používané pancéřové prvky. V první řadě se nacházejí vrchlíku zbavené kopule, umožňující pohled do střelecké části. Zleva se nachází kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm, uprostřed pro dvojče houfnic ráže 135 mm a jako poslední pro dvojče minometu ráže 81mm. V druhé řadě se nachází uprostřed kopule pro těžký kulomet, vpravo kopule pro dvojče kanónů ráže 75 mm, vypreparovaný zde je celý tubus kopule bez vrchlíku a protizávaží.

 

Fixní pancéřové prvky - zvony

Otočné výsuvné pancéřové věže

 

Vybavení objektů

Především u velkých tvrzí byl kladen velký důraz na technické vybavení podzemní části tvrze, která měla posádce zajišťovat bezpečné přečkání těžké dělostřelecké palby, dostatek odpočinku a sociální zázemí. Velká pozornost byla věnována především dostatku pitné vody, která se získávala buď z pramenů nalezených při ražbě podzemí nebo byla sváděla od nejbližšího adekvátního pramene potrubím do zásobníku v podzemí. Další důležitou součástí podzemních prostor byla filtrovna vzduchu, bez které se žádný pevnostní objekt nemůže obejít. Většinou prvním technickým zařízením, které se nacházelo po stranách hlavní galerie za vchodovým objektem byla strojovna tvrze, která dodávala v případě přerušení elektrického vedení z venčí proud celé tvrzi. V tomto případě se také za určitých okolností mohla voda z chladícího zařízení používat pro topení. Je nutné zmínit také sociální zařízení tvrze a kuchyni. Dále následovalo velitelství tvrze a ubikace posádky. V bezpečné vzdálenosti od vchodu a pokud možno v největší hloubce pod povrchem byl umístěn muniční sklad M1, ve kterém byly uskladněny hlavní muniční zásoby tvrze. Poblíž dělostřeleckých objektů se navíc nacházely menší muniční sklady M2, ve kterých byla uskladněna potřebná dotace munice pro jednotlivý objekt - do jisté míry se jednalo o "pohotovostní zásobu" - i když tento termín se více používá pro munici uskladněnou již přímo v bojových objektech (M3). Munici bylo možné přepravovat pomocí úzkorozchodné železnice - většinou mezi vchodovým objektem a M1, u velkých tvrzí i hlouběji mezi jednotlivé objekty, nebo pomocí ročně tlačených vozíků na gumových kolech. Do bojových objektů vedla točitá schodiště, jejichž středem projížděl nákladní výtah na munici. Velikost výtahu byla přímo úměrná výzbroji jednotlivého objektu.

• Strojovny
• Filtrovny
• Sklady munice
• Podzemní komunikace
• Ubikace
• Velitelská stanoviště a stanoviště řízení palby
• Ošetřovny
• Kuchyně