Fort Delimara

Vzrůstající důležitost Malty po otevření Suezského průplavu a po staletí neuspokojivě řešená obrana přístavu Marsaxlokk vedly k nutnosti zesílit obranu tohoto přístavu společně s celou zátokou, ve které se nachází. Obranu zajišťoval v té době především Fort St Lucian, jehož jádro ovšem pochází z let 1610-1611, které bylo několikrát modernizováno a rozšiřováno, přičemž poslední modernizace proběhla již pod britskou taktovkou v letech 1872 - 1878. Fort se ovšem nachází hluboko v zálivu a nebyl schopný svojí palbou kontrolovat volné moře. V roce 1875 tak bylo rozhodnuto o výstavě moderního Fortu Delimara se silnou výzbrojí umístěnou v kasematách zapuštěných do pískovcového útesu, který měl být schopný postřelovat nejen vjezd do zátoky a zátoku samotnou, ale také volné moře před ní. Kompletně dokončen byl o 9 let později.

Stavebním materiálem byl pískovec, získávaný přímo na místě stavby při hloubení obvodového příkopu a dalších stavebních pracech. Konstrukčně se jedná o klasický polygonální fort, příčemž 4 strany tvořil umělý příkop postřelovaný dvojicí kontreskarpových kaponiér a jednou podvojnou kontreskarpovou kaponiérou. Zbývající část ohraničovaly strmé mořské útesy. Kaponiéry byly dvoupatrové, přičemž ve spodním patře se nacházely střílny pro rychlopalné kanóny 32-pdr SBBL a o patro výš pro ruční zbraně posádky. Interiér, přístupové chodby i kontreskarpová galerie byly ponechány v hrubém výlomu bez větších úprav. Blízkou obranu dopňovala na straně vchodu zeď se střílnami pro ruční straně, později doplněná malým kulometným objektem. Vělší blízkou obranu fort nepotřeboval, protože mu jí poskytoval nedaleký a výše položený fort Tas-Silġ. V kombinaci s umístěním hlavní výzbroje a většiny podpůrné infrastruktury v podzemí tak vznikl značný vnitřní prostor fort, který zůstal nevyužitý a ani další přestavby a přesuny hlavních výzbroje do otevřených postavení v následujících desetiletích na tom příliš nezměnily. Většina budov, které jsou dnes vidět na leteckých snímcích jsou až pozdějšího data výstavby a sloužily primárně k ubytovacím účelům.

Vstup do fortu byl zabezpečen pomocí posuvného mostu a masivní dvoukřídlé brány. Po levelé straně se nacházela věznice, po pravé strážnice. Střílny pro ruční zbraně zajišťovaly blízkou obranu mostu. Brána byla budována až jako poslední po instalaci hlavní výzbroje, která by jinak vchodem neprošla. V původní podobě je interiér poměrně jednoduše řešený. Od hlavního vchodu vede doleva poterna, ze které je možné se dostat do kontreskarpových kaponiér. Ta ústí v prostoru kasáren (7). Jedná se podlouhlou stavbu s jednotlivými sály, které ústily na společné nádvoří, to bylo oddělené od zbytku povrchu fortu kamenným valem, ve kterém bylo umsítěné sociální zázemí. Primární funkce ovšem byla ochranná, před účinky nepřátelské palby. Na opačné straně kasáren navazuje schodiště vedoucí do podzemní části fortu.

Sem je možné se dostat také přímo od vchodu postupně klesající zahnutou poternou, aby případně nebylo možné po proražení brány pálit přímo do útrob fortu. Zde se ve třech bateriích po dvou kusech nacházejí kanóny RML ráže 12,5 palců (317,5 mm) umístěné za pancéřou deskou. Každá baterie disponuje vlastními sklady munice a střelného prachu. Velký počet světlometů si vyžádal také samostatný sklad pro jejich zrcadla. První baterie působila svojí palbou do prostoru zálivu. Zároveň byla jako první později zrušena a její výzbroj demontována, aby sem mohly být umístěny modernější kanóny. To si vyžádalo také úpravy střeleckých místnosti a vybetonování nových podstavců, aby se menší děla dostala do střílen v pancéřových deskách. Zároveň se jedná o jedinou část, kde se zachovala baterie v původním stavu, kdy se za střeleckými místnostmi nacházely rozměrně komíny odvádějící kouř vznikající při výstřelech. Ve zbývajících dvou bateriích byly později tyto průduchy zaslepeny. Druhá baterie postřelovala samotný vstup do zálivu a poslední pálila na volné moře před ním.

 

 

Kanón RML ráže 12,5 palců (317,5 mm)

Kanón ráže 12,5 palců (RML 12.5-inch 38-ton gun) o hmotnosti 38 tun byl produkován jak pro potřeby námořnictva, tak pro pobřežní obranu a to Královským arsenálem ve Woolwichi. Projekt pochází z roku 1974, kdy se během palebných zkoušek ukázalo, že je tato varianta děla mnohem účinnější než kanón RML ráže 12 palců. Produkován byl opět ve dvou verzích - Mark I a Mark II, přičemž druhá verze měla o něco větší úsťovou rychlost a tím i efektivní dostřel (434 a 480 m/s), který činil 5900 metrů. Toho bylo dosaženo zvětšením prachové komory. K dispozici bylo 9 druhů munice, která byla zaváděna v průběhu let. V základním rozlišení je jí možné rozdělit na průbojnou, explozivní (běžná) a šrapnelovou proti pěchotě. Projektily o hmotnosti okolo 370 kilogramů byly schopné na vzdálenost 1000 metrů prorazit 40 cm silné pancéřování válečných lodí.

Čtyři kusy typu Mark I včetně lafet instalované v roce 1880 se zachovaly v podzemních kasematách opatřených pancéřovou deskou ve Fortu Delimara. Pancéřová deska se skládá ze dvou plátů o síle 9 palců (22,86 cm), které jsou proložené dřevem. Vyrobeny byly společnosti Cammel v Sheffieldu. Cena šesti kusů této zbraně společně s munici dvojnásobně překročila náklady na výstavbu celého fortu. Obsluhu jednoho děla tvořilo 17 mužů. Výstřel produkoval značné množství kouře ze spalování střelného prachu. Jeho vnikání do kasematy bylo alespoň částečně eliminováno masivními závěsy z námořních lan, které byly zavěšeny na tyči na střílnou a polévány mořskou vodou. Za kasematou byly navíc ve spojovací chodbě proraženy masivní odvětrávací otvory, které byly zaslepeny až v rámci následných modernizací fortu po vyřazení těchto zbraní z aktivní služby. Otevřený prostor zůstal pouze u prvních dvou kasemat, které byly později přezbrojeny modernější výzbrojí. K dispozici bylo několik světlometů umístěných v kolmé stěně útesu a to pod úrovní samotných kasemat. Tato část však zanikla vlivem eroze pobřeží.

 

Velmi složité ovládání alespoň částečně usnadňovalo velmi dobré vyvážení zbraně umístěné na lafetě. Po instalaci každého kanónu bylo prakticky ověřována, zda odměr i náměr zbraně zvládne svojí silou měnit i malé dítě. Ve zde použitém provedení činil odměr zbraně 60° a náměr +10/-5°. Podrobný systém ovládání zbraně je zachycen na videu níže. Hlavně byly umístěny na lafetách od společnosti Shelton Bar Steel Works. Jejich hmotnost lehce přesahovala 18 tun. Jak je patrné z nákresu skládala se lafeta z podkladové zkosené platformy a samotného úchytu zbraně. Do zasunuté polohy se dělo dostalo buď pojezdem po výstřelu, kdy stouplo po sešikmené podkladové plošině vzadu opatřené hydraulickým nárazníkem nebo pomocí ozubených kol a řetězů. V této poloze bylo možné přistoupit k ústí hlavně a po jejím očištění od zbytků střelného prachu do ní vložit nejprve 72 kilogramů střelného prachu rozdělených do dvou válců a poté také samotný projektil. Ten ovšem již za pomocí kladky a lan. Následně bylo potřeba zasunout střelný prach i projektil do hlavně. To se dělo pomocí nabijáků (dlouhé dřevěné tyče), kterou bylo manipulována předpisově pomocí soustavy kladek a lan. Variantě ovšem obsluha mohla také prolézt střílnou před kasematu a zatlačit náboj přímo. Projektil bylo možné zajistit po zasunutí do hlavně pomocí kolíků jako ochrana před posunutím, především v případě negativního náměru.

 

 

 

Níže je umístěn odkaz na podrobné grafické znázornění obsluhy kanónu RML ráže 12,5 palců v kasematním provedení odpovídající osazení ve Fortu Delimara. Složitost nabíjení byla příčinou kadence pouhého jednoho výstřelu za 4 minuty.

 

 

Již v roce 1880 došlo k zařazení do výzbroje prvních zezadu nabíjených děl, označovaných jako BL (breech-loading). Hlavním důvodem bylo zastarání kanónů RML a jejich překonání řadou evropských zemí, na které muselo britské námořnictvo adekvátně reagovat. Řada pobřežních baterií a fortů tak byla již pár let po dostavbě a vyzbrojení naprosto zastaralá. Přesto byly na řadě míst tyto zbraně i nadále v aktivní službě a k definitnímu vyřazení došlo až v roce 1905. Průběžně však byla většina objektů modernizována a vyzbrojena kanóny BL, většinou umístěnými v otevřeních postaveních na sklopných lafetách.

 

Značná hmotnost celého zbraňového systému způsobila nedlouho po instalaci do jednotlivých kasemat značné strukturální změny v podloží a celý pískovcový útes, do kterého byly vestavěny začal praskat. Tyto trhliny byly následující desetiletí monitorovány, degradace podloží však po nějaké době ustala.

Modernizace fortu

I přes značné finanční náklady a originální řešení fortu byla výzbroj zastaralá již v době své instalace. Již záhy se tak začalo uvažovat o přezbrojení. V následujících desetiletích se hlavní výzbroj změnila přibližně dvacetkrát, přičemž hlavní zbraně se z podzemních kasemat přesunuly do otevřených palebných postavení na povrchu. Nejprve byly jako sklady munice používány ty původní, později došlo k výstavbě nových odolných skladů munice přímo na povrchu. Postaven byl také objekt pro řízení palby s dálkoměrem a řada dalších budov, sloužících primárně k ubytování.

Jak první zamířily do otevřených postavení dva kanóny BL ráže 6 palců MK VI a jeden 9,2 palců MK VI na sklopných lafetách. V roce 1913 následovalo přezbrojení na dva kanóny BL ráže 9,2 palců Mk X. Do prvních dvou kasemat místo původní kanónů RML ráže 12,5 palců zamířily kanóny BL ráže 5 palců. Obrana zálivu byla vyhodnocena jako nedostatečná a na opačné straně vjezdu byl vybudován nejmodernější fort uzávěru Fort Benghajsa. Tento polygonální fort byl vybudován v letech 1910 - 1912 s výzbrojí dvou kanónů BL ráže 6 a dvou 9,2 palců.

Poslední velkou změnou bylo přezbrojení Fortu Delimara v roce 1937, kdy byly osazeny jako hlavní výzbroj dva kanóny BL ráže 6 palců Mk VII, primárně určené pro blízkou obranu. Po 2. světové válce a odchodu britských vojsk byl fort dlouhodobě pronajmut a sloužil jako pracečí farma, přičemž hnůj byl vyvážen do podzemní části fortu. Čtyři kanóny RML ráže 12,5 palců tak zde byly "dokonale" zakonzervovány. V roce 2005 po vypršení smlouvy přešel fort do správy organizace Heritage Malta, která zde od roku 2019 provádí postupné rekonstrukce. V současnosti je fort otevřen pro veřejnost obvykle 1x ročně na konci dubna, případně po předešlé domluvě.