Výzbroj a vybavení

Hlavní výzbroj fortů na počátku 80. let 19. století

Na počátku 80. let 19. století představovaly hlavní výzbroj britských fortů na Maltě zepředu nabíjené kanóny s drážkovou hlavní označované jako RML (rifled muzzle-loading) umístěné jak v otevřených postaveních, tak v kasematách, často opatřených masivní pancéřovou deskou. K dispozici byly různé typy lafetace odpovídající jejich umístění. Ve velkém měřítku byla tato děla produkována také pro potřebu námořnictva. Na Maltě byly nejsilnějšími osazenými kanóny ráže 10, 11 a 12,5 palců (254, 279 a 317,5 mm), které byly instalovány v období let 1865 - 1886. Jako přímá odpověď na objednávku italského námořnictva byly do dvou samostatných baterií po jednom kuse instalovány kanóny RML ráže 17,72 palců (450 mm) s hlavní o váze 100 tun. To se již ovšem éra těchto zbraní blížila pomalu ke konci. Z tohoto období se paradoxně zachovalo na Maltě nejvíce. Z moderních zbraňových systémů pak naopak v podstatě nic. Důvod je nutné hledat ve hmotnosti hlavní kanónů RML. Velmi náročná byla již samotná jejich instalace, která navíc musela být prováděna ještě před dokončením samotných fortů a baterií, protože hlavně na podvalnících často neprošly vstupní bránou ani dalšími částmi plánovaných objektů. Nezřídka instalace hlavní výzbroje zabrala řadu měsíců. Ani po jejich vyřazení tak o ně nebyl přílišný zájem, protože se finančně nevyplatil jejich transport k sešrotování. Děla tak často zůstala na svých původních místech, případně byla "vytlačena" ze střílen a hozena do obvodového příkopu, případně do moře. Řada kanónů RML různých ráží se tak údajně stále nachází na dně moře před Fortem Ricasoli, přičemž hlavním problémem bránícím jejich vyzvednutí jsou náklady na jejich restaurování.

 

 

 

Kanón SBBL 32-pounder

32-liberní hladkohlavňové kanóny SBBL (smooth bore breech loading) vznikly úpravou starších děl jejich úpravou z předovek s hladkým vývrtem na zadní nabíjení. Produkovány byly od roku 1879 tři typy označované jako Mark I - Mark III. Určeny byly výhradně k blízké obraně fortů, většinou byly umístěny v kaponiérách. Jejich maximální dostřel činil 450 metrů. Vzhledem ke stáří hlavní se neočekávala ani přílišná přesnost. Rozhodující ovšem byla velká kadence zbraně a použitá šrapnelová munice. Obsluhu původně tvořilo šest mužů, následně byla redukována na 4. Na svých místech tato výzbroj vydržela až do vyřazení fortů z aktivní služby, případně byly později nahrazeny těžkými kulomety.

Po svém vyřazení byly často používány k ceremoniálním účelům, což je i případ děl umístěných v Saluting Battery v hlavním městě Valletta. Ty ovšem byly v roce 2011 nahrazeny velmi zdařilými kopiemi a originály zamířily do depozitáře.

 

 

 

Kanón RML ráže 11 palců (279 mm)

Kanón ráže 11 palců o hmotnosti 25 tun (RML 11-inch 25-ton guns) byl běžnou výzbrojí jak v britském námořnictvu, tak v pobřežním dělostřelectvu. Jednalo se o identickou zbraň jako kanón RML ráže 12 palců. Postupně byly produkovány ve dvou verzích. První vstoupila do služby v roce 1867 pod označením Mark I. Následovala upravená verze pod označením Mark II, která vstoupila do služby v roce 1874. Lišila se jinou a levnější metodou výroby - tzv. Fraserovou konstrukcí. Projektily ráže 279,4 mm měly dle typu hmotnost mezi 241 až 246 kilogramy. Úsťová rychlost dosahovala 410 metrů za sekundu. K dispozici byly tři typy munice - průbojná, explozivní (běžná) a šrapnelová proti pěchotě. Efektivní dostřel činil 4 kilometry.

Tato zbraň se dočkala širokého uplatnění jak v nově budovaných fortech, tak v modernizovaných objektech. Umisťována byla na řadu různých lafetací jak v otevřených postaveních, kdy pálila přes parapet, tak v kasematách za masivní pancéřovou deskou. Způsob osazení byl velmi podobný jako ve válečných lodích. Ne nadarmo byly reaktivované forty v okolí Velkého přístavu na Maltě označovány jako HMS (Her/His Majesty's Ship). Při umístěny do bastionů starších fortů byly nutné rozsáhlé přestavby, a to především z důvodu nutnosti výstavby bezpečných muničních skladů. V blízkosti byly většinou budovány také objekty pro světlomety usnadňující boj v noci. Prudký technologický vývoj jak v produkci samotných dělostřeleckých hlavní, tak střelného prachu a munice obecně způsobil velmi rychlé zastarání těchto zbraní. Ty byly již záhy nahrazované modernějšími zezadu nabíjenými kanóny, často umístěnými na sklopných lafetách. I s menší ráží dosahovaly většího dostřelu, přesnosti a průraznosti. K definitivnímu vyřazení těchto zbraní došlo ovšem až v roce 1903.

 

 

 

Kanón RML ráže 12,5 palců (317,5 mm)

Kanón ráže 12,5 palců (RML 12.5-inch 38-ton gun) o hmotnosti 38 tun byl opět produkován jak pro potřeby námořnictva, tak pro pobřežní obranu a to Královským arsenálem ve Woolwichi. Projekt pochází z roku 1974, kdy se během palebných zkoušek ukázalo, že je tato varianta děla mnohem účinnější než kanón RML ráže 12 palců. Produkován byl opět ve dvou verzích - Mark I a Mark II, přičemž druhá verze měla o něco větší úsťovou rychlost a tím i efektivní dostřel (434 a 480 m/s), který činil 5900 metrů. Toho bylo dosaženo zvětšením prachové komory. K dispozici bylo 9 druhů munice, která byla zaváděna v průběhu let. V základním rozlišení je jí možné rozdělit na průbojnou, explozivní (běžná) a šrapnelovou proti pěchotě. Projektily o hmotnosti okolo 370 kilogramů byly schopné na vzdálenost 1000 metrů prorazit 40 cm silné pancéřování válečných lodí.

Čtyři kusy typu Mark I včetně lafet se zachovaly v podzemních kasematách opatřených pancéřovou deskou ve Fortu Delimara. Pancéřová deska se skládá ze dvou plátů o síle 9 palců (22,86 cm), které jsou proložené dřevem. Vyrobeny byly společnosti Cammel v Sheffieldu. Cena šesti kusů této zbraně společně s munici dvojnásobně překročila náklady na výstavbu celého fortu. Obsluhu jednoho děla tvořilo 17 mužů. Výstřel produkoval značné množství kouře ze spalování střelného prachu. Jeho vnikání do kasematy bylo alespoň částečně eliminováno masivními závěsy z námořních lan, které byly zavěšeny na tyči na střílnou a polévány mořskou vodou. Za kasematou byly navíc ve spojovací chodbě proraženy masivní odvětrávací otvory, které byly zaslepeny až v rámci následných modernizací fortu po vyřazení těchto zbraní z aktivní služby. Otevřený prostor zůstal pouze u prvních dvou kasemat, které byly později přezbrojeny modernější výzbrojí. K dispozici bylo několik světlometů umístěných v kolmé stěně útesu a to pod úrovní samotných kasemat. Tato část však zanikla vlivem eroze pobřeží.

 

Velmi složité ovládání alespoň částečně usnadňovalo velmi dobré vyvážení zbraně umístěné na lafetě. Po instalaci každého kanónu bylo prakticky ověřována, zda odměr i náměr zbraně zvládne svojí silou měnit i malé dítě. Ve zde použitém provedení činil odměr zbraně 60° a náměr +10/-5°. Podrobný systém ovládání zbraně je zachycen na videu níže. Hlavně byly umístěny na lafetách od společnosti Shelton Bar Steel Works. Jejich hmotnost lehce přesahovala 18 tun. Jak je patrné z nákresu skládala se lafeta z podkladové zkosené platformy a samotného úchytu zbraně. Do zasunuté polohy se dělo dostalo buď pojezdem po výstřelu, kdy stouplo po sešikmené podkladové plošině vzadu opatřené hydraulickým nárazníkem nebo pomocí ozubených kol a řetězů. V této poloze bylo možné přistoupit k ústí hlavně a po jejím očištění od zbytků střelného prachu do ní vložit nejprve 72 kilogramů střelného prachu rozdělených do dvou válců a poté také samotný projektil. Ten ovšem již za pomocí kladky a lan. Následně bylo potřeba zasunout střelný prach i projektil do hlavně. To se dělo pomocí nabijáků (dlouhé dřevěné tyče), kterou bylo manipulována předpisově pomocí soustavy kladek a lan. Variantě ovšem obsluha mohla také prolézt střílnou před kasematu a zatlačit náboj přímo. Projektil bylo možné zajistit po zasunutí do hlavně pomocí kolíků jako ochrana před posunutím, především v případě negativního náměru.

 

 

 

Níže je umístěn odkaz na podrobné grafické znázornění obsluhy kanónu RML ráže 12,5 palců v kasematním provedení odpovídající osazení ve Fortu Delimara. Složitost nabíjení byla příčinou kadence pouhého jednoho výstřelu za 4 minuty.

 

 

Již v roce 1880 došlo k zařazení do výzbroje prvních zezadu nabíjených děl, označovaných jako BL (breech-loading). Hlavním důvodem bylo zastarání kanónů RML a jejich překonání řadou evropských zemí, na které muselo britské námořnictvo adekvátně reagovat. Řada pobřežních baterií a fortů tak byla již pár let po dostavbě a vyzbrojení naprosto zastaralá. Přesto byly na řadě míst tyto zbraně i nadále v aktivní službě a k definitnímu vyřazení došlo až v roce 1905. Průběžně však byla většina objektů modernizována a vyzbrojena kanóny BL, většinou umístěnými v otevřeních postaveních na sklopných lafetách.

 

 

 

 

Kanón RML ráže 17,72 palců (450 mm)

Samostatnou kapitolou je vývoj 100 tunového kanónu ráže 17,72 palců od společnosti Armstrong. Původní objednávku na tento kanón dostala anglická zbrojovka od italského námořnictva. To po porážce od rakousko-uherské loďstva v roce 1866 v Bitvě u Visu (ostrov Vis, Chorvatsko) nastartovalo rozsáhlou výstavbu moderního válečného námořnictva, které vyvrcholilo stavbou lodí Duilio a Dandolo. Výzbroj každé lodě tvořily čtyři kanóny ráže 450 mm umístěné po dvou v otočných pancéřových věžích. Složitost nabíjení však umožňovala pouze jeden výstřel za 20 minut. Vývoj děla trval 2 roky a první střelby byly provedeny v roce 1876 v italském přístavu La Spezia. Účinnost zbraně byla na tehdejší dobu ohromující.

Celé dění pozorně sledovalo také britské námořnictvo, které cítilo především ohrožení pro důležitou obchodní trasu přes Středozemní moře, která vznikla otevřením Suezského průplavu v roce 1869. To katapultovalo přístavy na Maltě a v Gibraltaru mezi jedny z nejdůležitějších britských přístavů. Do výzbroje britského námořnictva ovšem tyto zbraně pořízeny nebyly. Admiralita se spokojila s kanóny ráže 16 palců, přičemž HMS Inflexible byla ihned po dokončení převelena právě na Maltu.

Po opakovaném naléhání byly ovšem nakonec u společnosti Armstrong objednány 4 kusy kanónu RML ráže 450 mm (Armstrong 100-ton gun) pro účely pobřežní obrany (namísto požadovaných osmi) s rokem výroby 1878. Rovným dílem se o ně podělily přístavy na Gibraltaru a na Maltě.

Jedná se o vrcholné dílo konstrukční školy RML kanónů britského zbrojního průmyslu. Hlaveň dosáhla až absurdních rozměrů, přičemž manuální manipulace s ní již nebyla možná. To si vyžádalo konstrukci rozsáhlé podpůrné infrastruktury. Celý, poměrně složitý objekt baterie, tak byl postaven pro umístění jediné hlavní zbraně. Zbytek výzbroje již byla určena pouze pro protipěchotní obranu.

Celková délka hlavně ráže 450 mm činila 9,95 metrů při finální hmotnosti 103,6 tuny. Hmotnost dvoudílné lafety činila celkem 56 tun. Hmotnost samotných granátů pak 907 kilogramů a prachových náplní 207 kilogramů. Maximální efektivní dostřel činil 6400 metrů, maximální 12 800 metrů. Na tuto vzdálenost činila průraznost projektilu 40 cm pancéřového plátu. Kadence byla oproti námořní variantě snížena ze 20 minut na 8, a to především díky zdvojenému nabíjecímu mechanismu a možnosti použít hydraulicky poháněný nabiják o délce přesahující 18 metrů, což na válečných lodích nebylo možné. Odměr činil kvůli nabíjecímu mechanismu 180° a náměr +/-11°.

Zbraň byla umístěna za 2,4 metrů vysokým parapetem, přes který měla pálit přímou palbou proti nepříteli. Celá baterie byla umístěna pod úroveň okolního terénu, aby se minimalizovaly účinky nepřátelského ostřelování. Na níže umístěném obrázku je zachycen zjednodušený systém nabíjení, níže je pak umístěn odkaz na podrobnou grafiku, která je také promítána přímo v Baterii Rinella.

Po obou stranách palebného postavení se nacházejí masivní válcové pancéřové kryty s pancéřováním o síle 12 cm. V nich se nachází nabíjecí mechanismus, který se skládá z nákladního výtahu, kterým sem byla na vozíku dopravena munice (náplně střelného prachu a samotný projektil). Celý kanón byl otočen do strany. Po výstřelu bylo nejprve nutné vymýt hlaveň od zbytků střelného prachu a následně sklopen k otvoru v pancéřovém krytu. Po stranách výtahu se nacházel manipulační prostor pro obsluhu, na opačné straně pak dlouhý tunel, ve kterém byl umístěn nabiják, který zajistit zasunutí munice do hlavně kanónu. Jak již bylo zmíněno, veškeré ovládání bylo hydraulické. Energii dodával parní stroj a akumulátor. Nouzově bylo možné použít manuální ovládání hydrauliky. Problémem byla především prodleva při zahájení palby způsobená časem potřebným k roztopení kotle a získání tlaku v akumulátoru která trvala přibližně 3 hodiny.

Muniční výtahy ústily v podzemí do dvou souběžných rozlehlých místnosti s kolejnicemi, kde se připravovala munice na vozíky k další palbě. Mezi tyto manipulační tunely byly umístěny oddělené sklady střelného prachu a munice. Původní dotace munice byla 30 kusů, později byla zvětšena na 100 kusů prohloubením otvoru v podlaze. S municí se manipulovalo ručně pomocí pod stropnicí zavěšených kladek. Za pozornost stojí zabezpečené osvětlení celého prostoru, které bylo zajištěné ze souběžně probíhajících servisních tunelů. Osvětlení bylo umístěno za skleněné desky a tím odděleno od míst, kde se manipulovalo se střelným prachem. Také obsluha se musela před vstupem do skladů munice kompletně převléct, aby na sobě neměla žádný kov, který by mohl způsobit inicializaci střelného prachu (obzvlášť rizikové byly vojenské boty a přezky).