Britská opevnění Malty

Ostrov Malta má bohatou historii sahající tisíce let do minulosti. Její důležitost předurčovala strategická poloha nejen mezi Sicílií a Afrikou, ale také mezi východní a západní částí Středozemního moře. Další výhodou ostrova bylo velké přístaviště, schopné pojmout jakoukoliv námořní flotilu. Nejstarší pozůstatky osídlení spadají do období 4500 let př.n.l., nejstarší opevnění pak přibližně 1500 let př.n.l.. Zlaté období nicméně začíná v roce 1530, když císař Svaté říše římské Karel V. a papež Klement VIII. udělují v léno souostroví Malty Řádu rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě (nyní Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, nebo pouze Maltézský řád) po jeho vynuceném odchodu z ostrova Rhodos, odkud musel ustoupit před osmanskou expanzí.

Ihned po příchodu Maltézského řádu začíná více než 250. leté období intenzivní výstavby opevnění, jednoho z nejsilnějších v celém Středozemním moři. První pokus o obsazení ostrova proběhl již v roce 1551, kdy ovšem osmanské jednotky vyhodnotily zdejší opevnění jako příliš silné a soustředily se na sousední ostrov Gozo, který zcela vyplenily a veškeré obyvatelstvo odvlekly do otroctví. Největší zkouška přichází ovšem v roce 1565 s Velkým obležením Malty. Tak v tomto případě byla k vylodění využita zátoka Marsaxlokk na jihovýchodě ostrova s dlouhodobě nedostatečnou obranou. V této době se obrana ostrova soustředila do vnitrozemského města Mdina, které do příchodu Maltézského řádu sloužilo jako hlavní město ostrova, a do měst Birglu a Senglea na východní straně Velkého přístavu. Na západní straně přístavu byl v té době vybudován pouze osamocený Fort St Elmo.

Právě na něj se soustředila jako první pozornost útočících jednotek, aby se jejich loďstvu otevřel přístup do Velkého přístavu. Proti pevnosti byla vržena celá síla invazní armády. I přes drtivou přesilu vydržel fort vzdorovat 1 měsíc a jeho posádka padla takřka do posledního muže. Po zbytek léta se boje odehrávaly především o zbývající města v zálivu. Několikrát byla na pokraji svého pádu, nicméně obrana vydržela až do připlutí vyprošťovacích jednotek. Obranu vedl Jean Parisot de La Valette, podle kterého je pojmenováno současné hlavní město. Vyprošťovací jednotky sem pak připluly ze Sicílie pod velením García Álvareze de Toledo Osorio.

Zkušenosti z obléhání vedly k bouřlivému rozvoji výstavby opevnění v prostoru Velkého přístavu. Centrum moci bylo přeneseno z města Birgla do nově založeného města Valletta, které bylo umístěno do prostoru, kde se nacházely baterie osmanského dělostřelectva při obléhání Fortu St Elmo. Mohutné opevnění s městskou zástavbou následně zabralo celý tento poloostrov. Na východní straně bylo vybudováno opevnění trojměstí Bormla - Birglu - Senglea s Fortem St Angelo, který nejen bránil svými bateriemi vjezd do přístavu, ale sloužil zároveň také jako citadela městského opevnění. Jako protiváha Fortu St Elmo byl na východní straně vjezdu do Velkého přístavu vybudován v průběhu 17. století Fort Rikasoli. Pozornost se postupně také přesunula na menší zátoku s přístavem Sliema západně od Valletty. Zdejší obranu zajišťoval především Fort Manoel nacházející se na stejnojmenném ostrově a Fort Tigne bránící vstup z moře, který byl zároveň nejmodernější stavbou éry Maltézských rytířů.

Strážní věže a dělostřelecké baterie byly postupně budovány podél celého pobřeží. Pozornost byla věnována také obraně přístavu Marsaxlokk s jediným větším přístavem s výjimkou okolí Velkého přístavu. I když ne dostatečná vzhledem k opakujícím se invazím prováděným právě z tohoto směru.

Pozvolný úpadek Maltézského řádu na konci 18. století otevřel dveře nejprve napoleonským vojskům v roce 1798. Již záhy však proti nim vypuklo povstání a o intervenci byla požádána Británie, která obsadila ostrov v roce 1800. K definitivnímu začlenění Malty došlo ovšem až v roce 1814. Skutečný zlom nejen hospodářský, ale také vojenský ovšem přišel až v souvislosti s Krymskými válkami a především s otevřením Suezského průplavu v roce 1869.

Řadou přestaveb a modernizací prošlo starší opevnění v oblasti Velkého přístavu. Dokončeny byly chybějící části opevnění okolo trojměstí na jeho jihovýchodní straně. Budovány byly nejprve nové baterie zajišťující vstup do Velkého přístavu. S masivním použitím pancéřových prvků pokračovaly nejen další modernizace starších staveb, ale také nová výstavba podél pobřežní po obou stranách hlavního města.

Především na východní straně bylo postupně pobřežními bateriemi a forty zajištěno celé pobřeží až po Marsaxlokk s velkou pozorností věnovanou právě vstupu do tohoto přístavu. Vojenská posádka Malty byla považována za nedostatečnou pro uhájení celého ostrova. Z tohoto důvodu byla postupně v letech 1875–1899 vybudována s využitím přírodní bariéry souvislá vnitrozemská linie pojmenovaná jako Victoria Lines. Přibližně 12 kilometrů dlouhá linie, někdy označovaná také jako North West Front oddělovala severozápadní část ostrova. Jádro tvořila trojice fortů doplněná řadou dělostřeleckých baterií a stanovišť světlometů. Pěchotní linie byla tvořená souvislou kamennou zdí se střílnami pro ruční zbraně, v některých částech ovšem také příkopem.

První světovou válku přečkala Malta bez větších změn. Rozsáhlá stavební činnost se sem však vrátila v souvislosti s 2. světovou válkou a bitvou o Středozemní moře. Budovány byly především odolné úkryty, protiletadlové baterie, modernizovány pobřežní baterie a vybudovány byly také stovky bojových objektů pro obranu pobřežní i v rámci vnitrozemských linií. Na typické hranaté objekty je možné narazit po celém ostrově.

Některé objekty byly využívány ještě v průběhu Studené války. To se již ovšem britská nadvláda chýlila ke konci. Samostatnost vyhlásila Malta v roce 1964. Následně byla většina objektů opuštěna a část z nich dlouhodobě pronajata pro různé účely.

Masivní pancéřové prvky sloužící k ochraně kanónů RML se dodnes zachovaly na níže uvedených pevnostních stavbách:

Fort St Elmo - bránil vjezd do Velkého přístavu na jeho západní straně. Dodnes se zde zachovaly pravděpodobně dvě kasematy s pancéřovými deskami pro kanóny RML. V současnosti se zde nachází válečné muzeum. Na nádvoří u kasemat jsou vystaveny ve venkovní expozici čtyři kanóny RML ráže 11 palců (279 mm) pocházející z Fortu San Leonardo včetně munice. Jedna kasemata je viditelná pouze z pobřeží, do druhé je možné nahlédnout skleněnou stěnou. Určené byly pro kanóny RML ráže 9 a 10 palců. Původně zde byla umístěna široká paleta kanónů RML ráže 9, 10, 11 a 12,5 palců. Většina objektů však byla patrně odstraněna při následných modernizacích.

Fort Ricasoli - bránil vjezd do Velkého přístavu na jeho východní straně. Interiér není přístupný a slouží jako filmové ateliéry. Dodnes se zde zachovala čtveřice pancéřových desek pro kanóny RML rozdělených do dvou baterií. Jedna působila svojí palbou do vjezdu do přístavu a byla vyzbrojena kanóny RML ráže 10 palců (Bastion č. 2), druhá pak východním směrem podél pobřeží s kanóny RML ráže 11 palců. Jejich výzbroj se údajně dodnes nachází na mořském dně před nimi. Z leteckých snímků nelze zcela jistě určit, zda se zde nachází také další pancéřové prvky, například na bastionu č. 1, na kterém se nachází objekt pro kanón RML ráže 12,5 palců.

Fort Sliema - byl vybudován v letech 1866 - 1878. Jednalo se o kompaktní pancéřový fort vybudovaný pro obranu pobřeží západně od hlavního města. Ještě v průběhu výstavby došlo několikrát ke změně výzbroje. Ve finální podobě byl vyzbrojen dvojicí kanónů RML ráže 12,5 palců a dvojicí kanónů RML ráže 10 palců. Silnější výzbroj byla osazena do pancéřových dvoustřílnových polokopulí, zatímco slabší v klasických pancéřových deskách. Dnes se zde nachází restaurace. Polokopule jsou patrně stále na svém místě, jedna z desek je však jistě vytržena.

Fort St Lucian (1872 - 1888) - vznikl výrazným rozšířením starší pobřežní strážní věže bránící přístav Marsaxlokk. Na čele se dodnes zachovala trojice pancéřových desek určená k přímé palbě kanónů RML ráže 10 palců. Interiér je přístupný pouze výjimečně

Fort Delimara - byl vybudován v letech 1876 - 1888 na obranu vjezdu do přístavu Marsaxlokk. Do strmého útesu byly vestavěny kasematy s pancéřovými deskami pro celkem 6 kanónů RML ráže 12,5 palců (317,5 mm) rozdělených do baterií po dvou kusech. Všechny pancéřové desky se zde zachovaly dodnes. Zároveň se zde nachází také 4 kusy samotného kanónu RML ráže 12,5 palců Mark I na pevnostních lafetách. Jedná se o jediné místo na světě, kde se tato výzbroj dochovala na svém původním místě. Ve fortu jsou v posledních letech prováděny rekonstrukční práce. Přístupný je obvykle jednou ročně na konci dubna. Návštěvu mimo tento termín je nutné předem rezervovat.

Baterie Rinella - Baterie Rinella (1878 - 1884), případně Fort Rinella, je bezpochyby nejzajímavějším pevnostním muzeem na celé Maltě. Celý objekt byl vybudován kvůli jedinému kanónu. jehož úkolem byla obrana vjezdu do Velkého přístavu. Identickou výzbroj získala také Baterie Cambridge umístěna na protější (severozápadní) straně přístavu. Hlavní výzbroj tvořil kanón RML ráže 17,72 palců (450 mm) umístěný za parapetem. Celková délka hlavně ráže 450 mm činila 9,95 metrů při finální hmotnosti 103,6 tuny. Hmotnost dvoudílné lafety činila celkem 56 tun. Po obou stranách palebného postavení se nacházejí masivní válcové pancéřové kryty s pancéřováním o síle 12 cm. V nich se nachází nabíjecí mechanismus, který se skládá z nákladního výtahu, kterým sem byla na vozíku dopravena munice (náplně střelného prachu a samotný projektil). Muzeum je aktuálně otevřeno každou sobotu.

Pro úplnost je nutné se zmínit také o Fortu Madalena (1878 - 1880), který tvořil severní křídlo vnitrozemského opevnění Victoria lines a vzhledem ke své poloze mohl působit také proti námořním cílům. Sice se zde nezachovaly žádné části původní výzbroje, ale dnes je každou sobotu přístupný jako muzeum. Mimo to slouží jeho interiér k výcvikovým účelům.

Velká část ostatních fortů a baterií, stejně jako bojových objektů z období 2. světové války se nachází na soukromých pozemcích, případně je uzavřená, a tak jejich interiér není možné navštívit. Velmi kvalitní mapové podklady ovšem umožňují prohlédnout si velmi detailně i řadu jinak nepřístupných staveb ve 3D.

Většina britských pevnostních objektů prošla v průběhu své vojenské služby až nezvykle velkým množstvím přestaveb a výměn hlavní výzbroje, což velmi ztěžuje jejich popis. Uváděná výzbroj se velmi liší i v jednotlivých publikacích a vždy záleží na konkrétním časovém období, ke kterému je vztažena. Například ve Fortu Delimara se za dobu jeho aktivní služby změnila výzbroj zhruba dvacetkrát, a to v řadě případů zcela kompletně.