Baterie Rinella

Baterie Rinella, případně Fort Rinella, je bezpochyby nejzajímavějším pevnosntním muzeem na celé Maltě. Celý objekt byl vybudován kvůli jedinému kanónu. jehož úkolem byla obrana vjezdu do Velkého přístavu. Identickou výzbroj získala také Baterie Cambridge umístěna na protější (severozápadní) straně přístavu. Hlavní výzbroj tvořil kanón RML ráže 17,72 palců (450 mm) umístěný za parapetem. Z celkem 4 kusů, které si objednalo britské námořnictvo se zachovaly dva kusy. Jeden v Baterii Magdala na Gibraltaru a druhý právě zde.

 

 

 

Kanón RML ráže 17,72 palců (450 mm)

Samostatnou kapitolou je vývoj 100 tunového kanónu ráže 17,72 palců od společnosti Armstrong. Původní objednávku na tento kanón dostala anglická zbrojovka od italského námořnictva. To po porážce od rakousko-uherské loďstva v roce 1866 v Bitvě u Visu (ostrov Vis, Chorvatsko) nastartovalo rozsáhlou výstavbu moderního válečného námořnictva, které vyvrcholilo stavbou lodí Duilio a Dandolo. Výzbroj každé lodě tvořily čtyři kanóny ráže 450 mm umístěné po dvou v otočných pancéřových věžích. Složitost nabíjení však umožňovala pouze jeden výstřel za 20 minut. Vývoj děla trval 2 roky a první střelby byly provedeny v roce 1876 v italském přístavu La Spezia. Účinnost zbraně byla na tehdejší dobu ohromující.

Celé dění pozorně sledovalo také britské námořnictvo, které cítilo především ohrožení pro důležitou obchodní trasu přes Středozemní moře, která vznikla otevřením Suezského průplavu v roce 1869. To katapultovalo přístavy na Maltě a v Gibraltaru mezi jedny z nejdůležitějších britských přístavů. Do výzbroje britského námořnictva ovšem tyto zbraně pořízeny nebyly. Admiralita se spokojila s kanóny ráže 16 palců, přičemž HMS Inflexible byla ihned po dokončení převelena právě na Maltu.

Po opakovaném naléhání byly ovšem nakonec u společnosti Armstrong objednány 4 kusy kanónu RML ráže 450 mm (Armstrong 100-ton gun) pro účely pobřežní obrany (namísto požadovaných osmi) s rokem výroby 1878. Rovným dílem se o ně podělily přístavy na Gibraltaru a na Maltě.

Jedná se o vrcholné dílo konstrukční školy RML kanónů britského zbrojního průmyslu. Hlaveň dosáhla až absurdních rozměrů, přičemž manuální manipulace s ní již nebyla možná. To si vyžádalo konstrukci rozsáhlé podpůrné infrastruktury. Celý, poměrně složitý objekt baterie, tak byl postaven pro umístění jediné hlavní zbraně. Zbytek výzbroje již byla určena pouze pro protipěchotní obranu.

Celková délka hlavně ráže 450 mm činila 9,95 metrů při finální hmotnosti 103,6 tuny. Hmotnost dvoudílné lafety činila celkem 56 tun. Hmotnost samotných granátů pak 907 kilogramů a prachových náplní 207 kilogramů. Maximální efektivní dostřel činil 6400 metrů, maximální 12 800 metrů. Na tuto vzdálenost činila průraznost projektilu 40 cm pancéřového plátu. Kadence byla oproti námořní variantě snížena ze 20 minut na 8, a to především díky zdvojenému nabíjecímu mechanismu a možnosti použít hydraulicky poháněný nabiják o délce přesahující 18 metrů, což na válečných lodích nebylo možné. Odměr činil kvůli nabíjecímu mechanismu 180° a náměr +/-11°.

Zbraň byla umístěna za 2,4 metrů vysokým parapetem, přes který měla pálit přímou palbou proti nepříteli. Celá baterie byla umístěna pod úroveň okolního terénu, aby se minimalizovaly účinky nepřátelského ostřelování. Na níže umístěném obrázku je zachycen zjednodušený systém nabíjení, níže je pak umístěn odkaz na podrobnou grafiku, která je také promítána přímo v Baterii Rinella.

Po obou stranách palebného postavení se nacházejí masivní válcové pancéřové kryty s pancéřováním o síle 12 cm. V nich se nachází nabíjecí mechanismus, který se skládá z nákladního výtahu, kterým sem byla na vozíku dopravena munice (náplně střelného prachu a samotný projektil). Celý kanón byl otočen do strany. Po výstřelu bylo nejprve nutné vymýt hlaveň od zbytků střelného prachu a následně sklopen k otvoru v pancéřovém krytu. Po stranách výtahu se nacházel manipulační prostor pro obsluhu, na opačné straně pak dlouhý tunel, ve kterém byl umístěn nabiják, který zajistit zasunutí munice do hlavně kanónu. Jak již bylo zmíněno, veškeré ovládání bylo hydraulické. Energii dodával parní stroj a akumulátor. Nouzově bylo možné použít manuální ovládání hydrauliky. Problémem byla především prodleva při zahájení palby způsobená časem potřebným k roztopení kotle a získání tlaku v akumulátoru která trvala přibližně 3 hodiny.

Muniční výtahy ústily v podzemí do dvou souběžných rozlehlých místnosti s kolejnicemi, kde se připravovala munice na vozíky k další palbě. Mezi tyto manipulační tunely byly umístěny oddělené sklady střelného prachu a munice. Původní dotace munice byla 30 kusů, později byla zvětšena na 100 kusů prohloubením otvoru v podlaze. S municí se manipulovalo ručně pomocí pod stropnicí zavěšených kladek. Za pozornost stojí zabezpečené osvětlení celého prostoru, které bylo zajištěné ze souběžně probíhajících servisních tunelů. Osvětlení bylo umístěno za skleněné desky a tím odděleno od míst, kde se manipulovalo se střelným prachem. Také obsluha se musela před vstupem do skladů munice kompletně převléct, aby na sobě neměla žádný kov, který by mohl způsobit inicializaci střelného prachu (obzvlášť rizikové byly vojenské boty a přezky).

 

 

 

 

 

 

Baterie Rinella

Samotný fort je pětiúhelníkového tvaru s příkopem vylámaným ve skalnatém podloží, přičemž vytěžený kámen byl použit při jeho výstavbě. Blízkou obranu zajišťovaly na čele tři oboustranné kaponiéry se střílnami pro ruční zbraně vzájemně propojené podzemní komunikací, která ústila na hlavní nádvoří. V chodbě se nacházela studna pro čerpání vody používané k vyplachování hlavně kanónu RML. Týl, do kterého byla umístěna šíjová kasárna byl naopak postřelován pomocí kontreskarpové kaponiéry, do které vedla chodba pod příkopem od hlavního vchodu. Všechny chodby i kontreskarpová kaponiéra byly ponechány v hrubém výlomu.

Přístupová cesta byla zapuštěna pod úroveň okolního terénu a zahnuta, aby bylo znemožněna přímá palba nepřítele do prostoru vchodu. Přes příkop byl instalován dřevěný výsuvný most za kterým následuje vstupní brána se střílnami pro ruční zbraně. Šíjová kasárna měla kapacitu ubytovat obsluhu hlavní výzbroje, tj. cca 35 mužů. Ve vchodu nechyběla kuchyně a sociální zázemí. Okenice v ubikacích disponovaly také střílnami pro ruční zbraně. Na stropnici kasáren pak byla vybudována zeď s linií střílen pro postřelování týlu.

Celý zbytek fortu zabírá infrastruktura potřebná k ovládání hlavní výzbroje. Po příchodu na nádvoří je jako první, přímo proti vchodu, umístěna strojovna s hydraulickým akumulátorem, hned vedle následuje sál se zařízením pro nouzové ruční plnění hydraulického akumulátoru. Odtud se také vstupuje do servisních chodeb s osvětlením, do šachty s nabijákem a do pancéřového krytu muničních výtahů. O patro níže se nacházejí muniční sklady střel a střelného prachu a dva manipulační sály se vstupy do výtahů. Centrálně je umístěn samotný kanón RML. Za ním následuje sál s dílnou a opět se vstupy do servisních chodeb s osvětlením, do šachty s nabijákem a do pancéřového krytu druhého muničních výtahů. Vedle se nachází vstup do podzemní chodby spojující kaponiéry na čele fortu.

Strojovna

Z poměrně komplikovanéhoh technického vybavení fortu se dochovalo jen málo. Relativně dobře na tom je pouze strojovna. Velké akumulátory zapuštěné do podlahy byly sice demontovány, zbytek strojního vybavení se ovšem zachoval. Největší prostor zabírá samotný kotel, nacházejí se zde ovšem také dva stroje pro tlakování hydraulického akumulátoru s protiváhou o hmotnosti 80 tun a vodního akumulátoru, který se používal pro vyplachování hlavně po střelbě.