TYPOLOGIE OBJEKTŮ

Lehké opevnění

Lehké opevnění vzor 36 bylo vůbec první opevnění budované v meziválečném období na našem území. Jako první začaly tyto pevnůstky vyrůstat v prostoru Orlických hor. Jejich výzbroj tvořil jeden až tři těžké kulomety určené k přímé palbě. Byly stavěny v místech s dobrým výhledem do předpolí, která se dala dobře maskovat. Typy A a B byly určeny k přímé palbě dvou těžkých kulometů, lišily se pouze silou stěn. Typ C disponoval třemi kulomety. Ve dvou exemplářích byly nalezeny objekty typu E pro jeden těžký kulomet. Opevnění tohoto typu bylo velice jednoduché konstrukce. Vstup vedl většinou zákopovým systémem a jednoduchými dvířky rovnou do jediné střelecké místnosti. Vodou chlazené kulomety byly umístěny na dřevěných stolcích. Samotnou střílnu bylo možné uzavírat pomocí posuvných pancéřových desek.

Po provedení výstavby hlavní obranné linie se většinou objekty tohoto typu ocitly hluboko v předpolí, z tohoto důvodu primárně sloužily jako předsunutá postavení a záchytné body, jejichž cílem bylo zpomalit postup útočících jednotek k hlavní obranné linii a poskytnout tak čas k jejímu plnému obsazení a přípravě k boji. Na výše umístěné fotografii jsou zachycené objekty lehkého opevnění vz. 36 (I.c/34), ke kterému byl v pozdějších letech jako součást nové linie postaven objekt vz. 37 typ A-140Z v šikmém provedení (stavební úsek X, číslo 22). Na tuto neobvyklou kombinaci lze narazit nedaleko Deštného v Orlických horách.

Nástupce předešlého opevnění se stalo lehké opevnění vzor 37. Směr paleb se změnil z přímých na boční (až na výjimky). Interiér objektu byl daleko lépe vybaven a chráněn. Vznikla celá typová řada, která se dala nasazovat do linie v závislosti na konfiguraci terénu. Objekty mohly být stavěny v prudkých svazích lomené (s určitým počtem schodů ve spojovací chodbičce), nebo šikmé. Tam, kde to situace vyžadovala, se objekty stavěly v zesílené variantě, naopak v méně exponovaných místech mohlo být použito řopíků zeslabených, resp. částečně zesílených atd.

Nejpoužívanějším typem lehkého opevnění vz. 37 se stal typ A. Jedná se o oboustanný objekt, který svojí palbou působil na jednu stranu linie těžkým kulometem a na druhou stranu většinou lehkým kulometem vz. 26. V závislosti na vzájemném úhlu os střílen se dále typ A rozlišuje pomocí čísel na A- 120, 140, 160, 180, 200 a 220. Následující typ B se stavěl především v místech prudkého zlomu linie. Zatímco jedna jeho střílna působila boční palbou k sousednímu objektu, druhá byla umístěna tak, aby mohla působit palbou čelní. Tento typ lze dělit na B1 a B2 (střílna pro boční palbu vpravo nebo vlevo). V závislosti na úhlu os střílen se navíc přidávala čísla 80, 90 a 100. Jistou specialitkou v typové řadě je typ C. Stavěn byl v druhé linii, případně samostatně jako linie třetí. Určen byl k přímé palbě jednoho těžkého nebo lehkého kulometu, který měl svojí palbou uzavírat nepřehledné rokle, údolí, nebo místní komunikace. Jedná se o nejlehčí variantu lehkého opevnění vz. 37. Místo stropu byl používán vlnitý plech, v některých případech pevnůstka dostala slabou betonovou stříšku.

Typ D lze označit jako rozdělený lehký objekt typu A. Mohl být levostranný nebo pravostranný. Jeho potřeba vyvstala podobně jako v případě těžkého opevnění kvůli často dosti komplikovanému terénu, kdy např. poblíž kóty byly umístněny dva tyto objekty tak, aby nerušeně mohli působit svojí palbou k sousedním objektům. Dalšího použití se dočkaly například při přistavování k náspům železnice nebo silnici, které tvořily terénní překážku, která znemožňovala palbu.

Posledním typem se stala malá pevnůstka pro přímou palbu těžkého (typ E), nebo lehkého kulometu. Konstrukčně a účelově se velmi podobá typu C. Byla ovšem stavěna v daleko větší odolnosti, se silnou stropnicí a s ochranou vchodu. Z tohoto důvodu mohla být bez obav nasazována i do první linie, kde svojí palbou působila většinou do prostoru důležitých komunikací.

Vyprojektovány byly také typy F, G a H pro protitankovou výzbroj. Typ H - úkryt pro polní protitankový kanón, byl postaven v jednom exempláři na Slovensku a v současné době je zcela zahrnut zeminou. Typy F a G byly určeny k přímé palbě polního protitankového kanónů, postaven byl pouze jeden exemplář typu G, a to na Opavsku.

Na lehké opevnění vz. 37 lze v České republice narazit téměř kdekoliv. A není divu, v předválečném období bylo těchto pevnůstek postaveno okolo 10 000 a to podél celých hranic. Navíc bylo vybudováno několik vnitrozemských příček - např. Plzeňská čára, opevnění Prahy, Liběchovská příčka. Proto můžeme na různé typy objektů narazit například ve Stříbře, Berouně, Karlštejně nebo Mimoňi. Lze na něj narazit v Jeseníkách, Krkonoších, Jizerských horách, Krušných horách, nebo na Šumavě. Množství objektů bylo postaveno také na Slovensku a Podkarpatské Rusi na obranu proti Maďarsku.

Těžké opevnění

S výstavbou těžkého opevnění se počítalo na nejohroženějších místech našich hranic. Do konce září 1938 bylo nejvíc objektů vybudováno v prostoru Ostrava - Krkonoše, několik objektů podél hranic s Rakouskem, v okolí Bratislavy a Komárna. Vůbec první objekty začaly vyrůstat v okolí Ostravy. V jejich souvislosti mluvíme o srubech francouzského typu. Jedná se o rozlehlé, většinou jednopatrové objekty se střílnami pro těžké kulomety a protitankové kanóny. Na stropnici byl umístěn větší počet zvonů, než u objektů pozdější konstrukce.

V závislosti na umístění zbraní můžeme těžké objekty rozlišovat na jednostranné nebo oboustranné. Pouze ve výjimečných případech těžký objekt působil proti protivníkovi přímou palbou. Objekty mohly být stavěny v šesti různých odolnostech, které se rozdělovaly do dvou kategorií. V méně prostupných terénech byly stavěny objekty tzv. arabské odolnosti, která se značila buď 1 (síla stropu 100 cm) nebo 2 (síla stropu 150 cm). Sruby této odolnosti byly budovány i se slabším vybavením, místo schodiště do spodního patra se zde nacházel pouze průlez v podlaze, do stropnice byl osazován nanejvýš jeden zvon pro pozorování a blízkou obranu. Na více exponovaných místech se počítalo s větší tzv. římskou odolností, která se značila I (sílá stropu 150 cm), II (síla stropu 200 cm), III (síla stropu 250 cm) a IV (síla stropu 350 cm). Nejvyšší jmenované odolnosti se používalo výhradně při stavbě tvrzí.

Specialitou těžkého opevnění je fakt, že nelze podél hranic nalézt dva naprosto stejné sruby. Každý z nich byl speciálně konstruován v závislosti na umístění v terénu a na úkolech, které měl plnit. Nutno však podotknout, že od tohoto principu bylo později upuštěno a těch několik objektů, které byly postaveny na hranicích proti Rakousku, již byly přenesené konstrukční typy z dříve postavených objektů. Toto počínání mělo dva důvody - v tu dobu již existovalo množství různých variant, ze kterých se dalo vybírat v závislosti na konfiguraci terénu. Druhý důvodem byl čas, který tehdejší Československo opravdu nemělo.

Orientaci v těžkých objektech usnadňuje jejich kódové označení a krycí jméno. Klasickým příkladem může být například R-S 74 Na holém. R - značí Rokytnický stavební úsek. S - znamená srub a číslovka 74 je pořadové číslo objektu. Zvláštností tohoto úseku je že o číselnou řadu se podělil se sousedními Králíky. Čísla 1 - 53b patří pod Králíky, čísla 54 až 91 pod Rokytnici. "Na holém" je již kódové označení objektu. V některých případech mohou nést objekty označení K-S 53a a K-S 53b. Tato situace nastávala především na větších terénních zlomech, kdy nebylo možné udělat nic jiného než oboustranný pěchotní srub rozdělit na dva jednostranné (levostranný a pravostranný) a umístit je ve vzdálenosti několika desítek metrů od sebe.

Tvrze

Tvrze - jsou nejmohutnějšími pevnostními stavbami budovanými v meziválečném období. Stavba tvrzí byla výsadou výhradně severní hranice. Při pozdějším opevňování hranic s Rakouskem bylo počítáno "pouze" s výstavbou izolovaných dělostřeleckých objektů. Tvrzové objekty byly budovány v nejsilnější, tedy IV. římské okolnosti a lze je považovat za nejsilněji vyzbrojené objekty vůbec. Tvrz představovala nejsilnější část linie v daném úseku, která svojí palbou podporovala mezilehlé těžkého objekty a lehké opevnění. V nejvíce ohrožených místech - Králicko (Hůrka, Bouda, Adam), Náchodsko (Skutina, Dobrošov, Jírova Hora), byly tvrze projektovány tak, aby se mohly svojí palbou krýt navzájem.

Do sestavy tvrze patřilo několik pěchotních srubů, které byly včleněny do pevnostní linie, za nimi byly na výhodných místech postaveny dělostřelecké sruby (1 - 2), objekty pro dělostřeleckou otočnou výsuvnou věž (většinou poblíž nějaké významné kóty, ze které bylo možné vést daleké palby), objekty pro minometnou otočnou věž (stavěny výhradně v terénním zákrytu který znemožňoval pozorování) a nejdále od linie vchodový objekt. Jednotlivé sruby byly spojeny podzemními chodbami. V prostorech za vchodovým objektem se nacházela strojovna tvrze, filtrovna a hlavní muniční sklady. Hlouběji v podzemí, většinou v největší hloubce, ovšem stranou od jednotlivých objektů vyrostla kasárna pro posádku. Pod jednotlivými objekty se nacházely další sklady munice. Vliv francouzské fortifikační školy na pevnostní výstavbu a především na výstavbu tvrzí byl značný. Z tohoto důvodu lze považovat československé tvrze téměř za kopie svého vzoru Maginotovy linie.

Vchodové objekty tvrzí byly budovány na odvrácených stranách od nepřítele, znemožňující přímé pozorování a odstřelování. Budovány k nim byly speciální příjezdové komunikace. Objekty disponovaly výzbrojí na blízkou obranu, ve stropnici byly osazovány zvony pro pozorování a blízkou obranu. Vjezd do objektu byl kryt masivní mříží, dále následovala pancéřová padací vrata. Do útrob objektu se mohli schovat dva nákladní automobily, které by v případě potřeby zásobovaly tvrz potřebným materiálem. Zde byl materiál dále překládán na na nákladní vozíky, které zajišťovaly rozvoz dále do nitra tvrze.

V závislosti na konfiguraci terénu, bylo napojení na podzemí řešeno několika způsoby. Mohlo se jednat o přímou galerii, to v případě, že bezprostředně za objektem bylo dostatečné nakrytí zeminy zajišťující dostatečnou odolnost proti dělostřelecké palbě (obvykle požadováno necelých 20 metrů hloubky). Případně byly budovány svážnice, příkladem může být tvrz Bouda (viz fotografie níže). Tam kde se vchodové objekty nacházely v ploché krajině, bylo napojení na podzemí řešeno pomocí dvou nákladních výtahů.

Jediný vchodový objekt, který se zachoval v původním stavu se nachází na tvrzi Bouda, ostatní objekty jsou opatřeny přístavbou z poválečného období, kdy byla většina tvrzí přestavěna na skladovací prostory pro armádu. U řady rozestavěných tvrzí navíc nebyl vchodový objekt ani vybetonován.

Dělostřelecké sruby jsou nejmohutnějšími stavbami budovanými na československém opevnění. Jejich hlavní výzbroj tvořily tři 10 cm pevnostní houfnice umístěné v mohutných střílnách pod betonem. Umístěny byly v lehkém zákrytu směrem od nepřítele, svojí palbou působily jedním směrem do linie těžkého opevnění a částečně také před ní.

Prostor před střílnami byl chráněn pomocí mohutného diamantového příkopu, které bylo možné postřelovat pomocí střílen pod betonem. Na stropnici byly navíc osazovány zvony pro pozorování a blízkou obranu. V podzemí pod objektem se nacházely sklady munice, která byla dopravována do objektu pomocí dvou nákladních výtahů. Kolem nich bylo umístěno točité schodiště. V horním, bojovém patře, se nacházel velký sál, ve kterém byly vedle sebe umístěny všechny hlavní zbraně. Kvůli velikosti dělostřeleckých srubů byla betonáž provážena na dvě etapy. Zhruba v polovině objektu se tak nacházela diletační spára, která poněkud snižovala odolnost celé stavby.

Patrně v nejlepším stavu se dochoval dělostřelecký srub na tvrzi Hanička, další volně přístupný se nachází na tvrzi Hůrka. Navíc se v něm nachází v zadní stěně několik projektilů zbraně Röchling, jedné z německých tajných zbraní. Srub na Dobrošově nedisponuje střílnami, otvory po nich jsou zakryté plechy, uvnitř se však nacházejí repliky zbraní. Ostatní objekty nejsou volně přístupné (Adam, Smolkov).

V případě objektů pro otočné věže se na první pohled jedná o malé objekt, které navíc téměř zcela splývají s okolním terénem. Kromě samotné kopule se případně na stropnici mohly kromě ventilačních zvonů objevit také pancéřové kopule, ať již pro pozorování a blízkou obranu, tak pro těžké kulomety. O obranu okolí se většinou staraly také okolní objekty.

Samotná hlavní výzbroj nebyla nikdy do žádného z objektů osazena. Dva kusy se nacházely ve Škodě Plzeň v průběhu okupace. Ty byly následně dokončeny, přičemž jeden kus byl odvezen do Německa na testy. Druhý kus byl sešrotován v 60. letech, do té doby se nacházel v armádních skladech v Pardubicích. Škoda nebyla v konstrukci tohoto typu výzbroje žádným nováčkem. Velký počet kopulí dodávala již za doby Rakousko-Uherska. V některých konstrukčních detailech tak lze spatřit pokračování dřívější práce. Především se jedná o systém protizávaží, který nebyl řešen jako v případě francouzského vzoru pomocí páky, ale bylo umístěno na centrálním pivotu. Patrně zkušenosti z 1. světové války vedly také ke konstrukci hluboce zapuštěného předpancíře, který znemožňoval podstřelení. Naopak umístění dvojice kanónů do kopule patrně bylo převzato z francouzského vzoru.

Poloautomatická houfnice ráže 100 milimetrů měl zajišťovat vysokou kadenci palby, což v kombinaci s možností působit svojí palbou hluboko na území nepřítele činilo z této zbraně největší hrozbu pro případné útočníky. Jediný objekt, který navíc nemá šachtu pro umístění věže zakrytou betonovou skořápkou, se nachází na tvrzi Bouda. Dalším volně přístupným objektem je K-S 12 tvrze Hůrka.

Tvrzové objekty se ve své konstrukci velice podobaly samostatným pěchotním srubům. Budovány však byly v nejvyšší odolnosti (tloušťka stropu 3,5 metru), což jim zajišťovalo dostatečnou ochranu před veškerými tehdy dostupnými zbraněmi. Hlavním rozdílem oproti pěchotním srubům byla absence vchodu. Přístup byl možný pouze pomocí schodiště z podzemí tvrze. V diamantovém příkopě se nacházel pouze nouzový východ. Také výzbroj byla obvykle velmi silná, na stropnicích byly umístěny kopule s kulometnou výzbrojí (sólo i dvojče). Jednat se mohlo jak o jednostranné i oboustranné objekty.

Struktura podzemí tvrzí v základních aspektech odpovídá francouzskému vzoru. Za vchodovým objektem následovaly minové kobky, které by uzavřely podzemí v případě obsazení vchodu nepřítelem, filtrovna, strojovna se skladem PHM a hlavní sklad munice. V nejhlubším místě podzemí, obvykle mimo povrchových bojových objektů se pak nacházely sály ubikací, velení tvrze a ošetřovna. Pod dělostřeleckými objekty se nacházely "příruční" sklady munice. Na podzemí byly jednotlivé objekty napojeny šachtami se schodištěm a uprostřed umístěným výtahem. Dělostřelecké objekty disponovaly samostatnou výtahovou šachtou vzhledem k nutnosti dopravovat výrazně větší objem materiálu.