VÝZBROJ A VYBAVENÍ

Následující řádky jsou věnovány zbraním, které se nejčastěji vyskytovaly na meziválečném opevnění. Řada výzbroje - především těžké dělostřelectvo a minometná výzbroj, se nedostala do vypuknutí války do sériové výroby, případně se nacházela ve fázi projektování nebo ověřování prototypu.

Kulometná výzbroj

Lehký kulomet vz. 26 - se stal patrně nejčastěji používanou zbraní na československém opevnění. Slávy se dočkal také na mezinárodní scéně. Vyráběn byl licenčně ve Velké Británii pod označení BREN (BR - Brno EN - licenční výroba v Anglii).

Jednalo se o jedinečnou zbraň, která sloužila v mnoha armádách světa ještě mnoho let po skončení války. V září 1938 měla armáda k dispozici více jak 34 000 kusů této zbraně. Kulomet byl používán v lehkém opevnění vz. 37, v ochranných střílnách těžkých objektů a ve zvonech. Munici dodával zásobník na 20 nábojů ráže 7,92. Teoretická kadence zbraně byla 600 ran za minutu (praktická 200). Dostřel zbraně se pohyboval okolo 2000 metrů při úsťové rychlosti 810 metrů za sekundu.

Do lehkých objektů se dostal také vodou chlazený těžký kulomet vz. 24. Ve výzbroji armády bylo okolo 7000 kusů této zbraně ráže 7,92. Maximální dostřel byl 2000 při úsťové rychlosti 835 metrů za vteřinu. Teoretická kadence 560 ran za minutu (praktická 300).

Především pro účely těžkých objektů se počítalo s nasazením vzduchem chlazeného těžkého kulometu vz. 37 a to jak ve variantě sólo, nebo dvojče. Kulomet tvořil také hlavní výzbroj pancéřových zvonů, kopulí, otočných výsuvných věží a byl montován také na společnou lafetu s protitankovým kanónem - celkem se podařilo vyrobit více jak 5000 kusů této zbraně. Ráže jak jinak činila 7,92 mm. Maximální dostřel činil 3000 metrů při úsťové rychlosti 835 metrů za sekundu. Teoretická kadence činila 750 ran za minutu (praktická 500).

Protitanková výzbroj

Konstrukčně bezesporu nejzajímavější vyráběnou zbraní byl 4cm pevnostní protitankový kanón vz. 36 (každému zájemci lze jen doporučit knihu Pevnosti svazek 21). Jednalo se ve své době o jedinečnou zbraň s výbornými vlastnostmi. Teoretická kadence činila 20 - 40 ran za minutu. Praktická kadence se odvíjela od sehranosti obsluhy. Maximální dostřel činil 5800 metrů při úsťové rychlosti 770 metrů za vteřinu. Cena kanónu nepředstavovala ani zdaleka nejnižší položku v pěchotním srubu, vždyť samotný kanón bez těžkého kulometu přišel na rovných 360 000 korun! Po okupaci neunikl kanón pozornosti Wehrmachtu a byl použit v mnoha objektech především Atlantického valu, kde byl umisťován mimo jiné do malých objektů (vf) přímo na pobřeží a představoval jednu z nejobávanějších zbraní.

Pevnostní minomet vz. 38

Pevnostní minomet ráže 9 cm vzor 38 byl původně plánován pro použití v samostatných pěchotních srubech, stejně tak jako ve speciálních minometných objektech dělostřeleckých tvrzí. V tomto případě neměl být umístěn ve střílně pod betonem, ale ve zdvojeném provedení v pancéřové kopuli. Z tohoto použití nakonec sešlo jeho nahrazením silnější zbraní ráže 12 cm. Do zastavení stavebních prací nebyl dodán jediný exeplář této zbraně. Palebné zkoušky provedla německá armáda až v průběhu 2. světové války. Dodnes ze nezachoval žádná exemplář této zbraně. V několika muzeích se však nachází, nebo je ve výrobě, věrná kopie. Kadence minometu označovaného jako zbraň "G" činila 31 střel za minutu s praktickým dostřelem 3200 metrů.

Pancéřové prvky

Podobně jako v případě těžkých zbraní, nepodařilo se dokončit ani nejmohutnější pancéřové prvky, které měly být osazovány v pevnostních objektech. Na zachovalých srubech a tvrzích lze tak dnes nalézt pouze fixní pancéřovou výzbroj (zvony a kopule) a ventilační zvony.

Pancéřové zvony a kopule byly produkovány v několika variantách, lišících se tloušťkou pancéřování a výškou zvonu. Ta se lišila podle odolnosti objektu, do kterého měl být zvon osazen. V případě největších odolností byly především z transportních důvodů rozdělovány pancéřové prvky na podkladový prstenec a samotný zvon. Dodavatelem byly společnosti Škoda Plzeň, Vítkovické železárny a Třinecké železárny. Do září roku 1938 bylo dodáno cca 390 zvonů a kopulí.

Ani s počtem zachovalých pancéřových prvků to není nijak slavné. K mohutnému vytrhávání a sešrotování zvonů docházelo ve dvou vlnách. První z nich proběhla během okupace v průběhu 2. světové války, druhou vlnu rozpoutal Kovošrot v 50. letech. Díky tomuto "úsilí" se dodnes dochovalo něco přes 40 pancéřových prvků na území ČR a 14 na Slovensku (ne všechny pocházejí z předválečného období). Několik zvonů a kopulí se nachází také v německých objektech (Francie, Polsko).

Zvon pro LK vz. 26 AJ/N - tento typ se zachoval na celé řadě objektů. Nejvhodnějším místem pro jeho prohlídku je hřeben Orlických hor mezi Haničkou a Komářím vrchem. V posledních letech se na celé řadě muzejních objektů nacházejí zdařilé makety. Stejně jako ostatní zvony a kopule byl i zvon pro LK vz. 26 produkován v celé řadě variant, lišících se tloušťkou pancéře a výškou zvonu tak, aby ho bylo možné osazovat do objektů s různým stupněm odolnosti. K vybavení zvonu patřila podlážka s přístupovým žebříkem, výtah pro munici a odvod vystřelených nábojnic, které končily v uzavřené bedýnce umístěné na podlaze zvonové šachty. Odměr každé střílny činil 60 stupňů, ve vrchlíku se nacházel otvor pro periskop vz. 38. Zvon pro těžký kulomet vz. 37 (AJ/D) se zachoval v jediném exempláři na objektu OP-S 27. Lišil se pouze mírně od výše popsaného zvonu AJ/N.

Kopule pro těžký kulomet vz. 37 (JA/D) je možné obdivovat na jednom z objektů tvrze Hanička, na Slovensku se zachovaly další dva exempláře. Kopule disponuje dvěma střílnami pro těžký kulomet, na bocích se navíc nacházejí dva průzory pro pozorování. Produkována byla také jednostřílnová varianta. Odměr střílen činil 54 stupňů.

Kopule pro dvojče TK vz. 37 (JA/M) - paradoxně kopulí pro dvojče TK se dochovalo víc, než kopulí pro sólo zbraň. Hojnou zásobnicí tohoto pancéřového prvku je opět tvrz Hanička (dva kusy), jeden exemplář je osazen v objektu MO-S 19 v Darkovičkách (vytržen z R-S 75). Kopule disponuje jedinou střílnou pro těžké kulomety, na stranách jsou umístěny dva průzory pro pozorování. Odměr zbraně činil pouhých 45 stupňů. Celkově se provedení podobá svému francouzskému protějšku.

Dělostřelecký pozorovací zvon (AJ/P) se zachoval ve dvou kusech. Jeden je osazen v jednom z objektů tvrze Hanička, druhý v samostatné pozorovatelně spadající pod tvrz Hůrka nedaleko Králík. Zvon umístěný v jednom z objektů tvrze Hanička disponuje jediným pozorovacím průzorem. Druhý zachovalý zvon na K-S 12b má 3 průzory. Krom toho se ve vrchlíku zvonu nachází otvor pro periskop. Produkovány byly varianty zvonů s jedním až čtyřmi průzory. Každý z nich měl odměr 60 stupňů. Ve vrchlíku se nacházel dělostřelecký periskopický dalekohled 10x/6x vz.38

Ventilační zvony byly produkovány v různých odolnostech, dodnes je možné se s nimi setkat na stropnicích tvrzových objektů, jejichž hlavní výzbroj měla být umístěna ve výsuvných otočných věžích.

Pro výše popsanou hlavní výzbroj bojových objektů byly produkovány pancéřové střílny, osazované do lehkého opevnění vz. 37, které bylo možné použít pro širokou škálu výzbroje a speciální střílny pro těžké opevnění. Jednalo se o střílnu pro protitankový kanón L1, střílny pro těžký kulomet v provedení pro sólo i dvojče a střílny pro blízkou obranu určené pro lehké kulomety. Lehké i těžké opevnění disponovalo také pancéřovou střílnou pro ochranu vchodu.

Vybavení objektů těžkého opevnění

Do současné doby se nedochovalo příliš původního vnitřního vybavení tvrzí, proto směřujme pozornost na vybavení pěchotních srubů. Ani zde však není situace příliš růžová a tak dobře vybavené objekty lze spočítat na prstech jedné ruky.

Každý pěchotní srub disponoval kromě střeleckých místností a zvonů také dostatečným prostorem pro uložení potřebné munice a proviantu, pro další zázemí potřebné k vedení bojové činnosti (strojovna, filtrovna), pro odpočinek posádky (ubikace) a také sanitárním zázemím.

Při konstrukci opevnění bojovaly její tvůrci doslova s každým metrem prostoru. Nebylo možné stavět příliš velké objekty, které by se mohly stát snadným cílem pro nepřátelské dělostřelectvo nebo letectvo. Z tohoto důvodu nezbývalo pro odpočinek posádky příliš mnoho prostoru. Do ubikací byly umisťovány jednopatrové postele, o každou z nich se dělily dva vojáci. Zatímco jeden z nich mohl spát, druhý si plnil své služební úkoly.

Poddůstojníci a velitelé měly samostatné menší a komfortnější ubikace. V místnosti pro poddůstojníky byla umístěna jedna jednopatrová postel, ubikace byla umístěna ve spodním patře objektu. Velitel objektu měl svoji ubikaci a zároveň kancelář umístěnou v horním patře objektu. S ní bezprostředně sousedila místnost pro telefonistu.

V pěchotních srubech si v mírovém období musela posádka vystačit pouze s petrolejovým osvětlením. Pouze v nezbytně nutném případě, nebo v bojovém nasazení se do provozu uváděl agregát na výrobu elektrické energie, který v takovém případě poháněl veškeré vybavení objektu včetně kompletního osvětlení. K chlazení agregátu sloužila voda umístěná v nádrži přímo ve strojovně. K dispozici byla také zásoba pohonných látek alespoň na 14 dní provozu. Řešen byl také odtah zplodin z objektu.

Největšího počtu nasazení do objektů těžkého opevnění se měly dočkat agregáty typ 3F10 a 3F8, které pracovaly při tisíci otáčkách za minutu, produkující třífázový střídavý proud 220/127 V. Cena se pohybovala okolo 50.000,- Kč za kus.

Především díky velice negativním zkušenostem s bojovými plyny v první světové válce byla problematice filtrování vzduchu věnována velká pozornost. Objekty byly vybaveny zařízením na nasávání vzduchu do objektu, které byl následně v případě nutnosti filtrován pomocí soustavy filtrů, dále ho bylo možné ohřívat pomocí přebytkového tepla ze strojovny objektu a dále ho rozvádět do útrob celého objektu. Pohon byl možný pomocí elektrické energie, v případě výpadku byl nahrazen ručním ovládáním.

V současné době se nachází jediná zachovalá filtrovna těžkého opevnění v muzeu pěchotního srubu N-S 82 Březinka u Náchoda.

V objektech těžkého opevnění bylo připraveno pro posádky poměrně komfortní sociální zázemí. Jeho použití však přicházelo v úvahu pouze v případě válečného konfliktu. Sruby obvykle disponovaly lavorem se dvěma kohoutky. Voda byla přiváděna samospádem s výše položené nádrže umístěné buď přímo v místnosti nebo o patro výš. K dispozici byly dva standardní záchody. Pod objektem byla pro jejich potřebu umístěna jímka (OMS), ze které byl dál vyveden trativod mimo objekt. Záchody disponovaly systémem odvětrávání.

Bojové místnosti tvořily nejdůležitější část těžkých objektů. Nacházela se v nich hlavní výzbroj, která se lišila v závislosti na konfiguraci okolního terénu. Nejčastější provedení počítalo s kombinací dvou hlavních zbraní - protitankového kanónu a střílnou pro těžký kulomet v provedení sólo nebo dvojče. Tam kde nebyla hrozba nasazení tankových jednotek tak vysoká, byly osazovány do střílen jako hlavní zbraně těžké kulomety a to buď dva v provedení sólo, nebo se ve střelecké místnosti nacházela pouze jediná střílna pro dvojče těžkých kulometů. Vystřelené nábojnice byly odváděny mimo objekt do diamantového příkopu, který zvenčí chránil přístup k hlavním střílnám. Palbu v nepříznivých podmínkách usnadňovala mapa okolního terénu, která byla umístěna nad zbraněmi a propojena s lafetou zbraně. To umožňovalo bez přímého pozorování palbu na vybraný cíl. Hlavní zbraně zároveň disponovaly optikou pro přímé pozorování. Řízení palby navíc zajišťovaly pozorovatelé v pancéřových zvonech, kteří mohli předávat příkazy pomocí několika způsobů - například světelnou signalizací nebo zvukovody. Na týlové stěně střeleckých místností bylo navíc možné nalézt stěnový periskop, který umožňoval pozorování týlové (od nepřítele odvrácené) stěny. V případě nebezpečí bylo možné pomocí granátového skluzu chránit hluché prostory v bezprostředním okolí objektu.

Bezprostřední okolí vchodu do pěchotních srubů bylo většinou kromě malé střílny v samotné zahnuté vchodové chodbě chráněno také palbou lehkých kulometů vz. 26, které se nacházely na boku střelecké místnosti. Jelikož tyto střílny nedisponovaly zvenčí diamantovým příkopem, byly vystřílené nábojnice sváděny do pytlíků připnutých pod lehkým kulometem.

Kromě hlavní výzbroje se ve střeleckých místnostech nacházela pohotovostní zásoba munice a náhradní hlavně pro hlavní výzbroj. Počítáno bylo také s instalací chladícího zařízení pro hlavní výzbroj použitelné v případě nutnosti vedení intenzivních paleb.

Na zadní stěně střeleckých místností se nacházel vývod filtroventilace, která udržovala v místnostech hermeticky oddělených od zbytku objektu přetlak, který vytlačoval z prostoru plyny vznikající při střelbě. Zároveň bránil vniknutí bojových plynu do objektu. Jedinou zbraní, která byla umístěna v kulovém čepu a nevznikal tak volný prostor mezi střílnou a zbraní byl protitankový kanón.

Překážky

Zatímco v případě protipěchotních překážek se jednalo o plynulou evoluci, vycházejí ze zkušeností první světové války, bylo nutné v případě protitankové obrany vyvinou kromě již existujících variant také nové typy překážek. Protipěchotní překážky byly většinou tvořeny soustavou ocelových kolíků o průměru 2 cm, propletených ostnatým drátem. Kolíky byly jednooké, dvouoké a tříoké. Nejvyšší z nich dosahovaly výši 155 cm. Kolíky byly osazeny do betonové patky, která byla zakopána do země. Soustava protipěchotních překážek byla kromě ostnatého drátu provázána také drátem hladkým, který měl především stabilizační funkci.

Jako protitanková překážka sloužily především u těžkého opevnění protitankové příkopy s vybetonovou štěnou a železobetonové pásy, do kterých byly zapuštěny ocelové sloupky. Specialitou československého opevnění byly tzv. rozsocháče, které se skládají ze tří ocelových úhelníků o délce 210 cm. Jako překážka tak fungují v jakékoliv poloze, což zvyšovalo jejich účinnost při nepřátelské dělostřelecké palbě. Jejich hmotnost činila 200 kg, což z této překážky činilo cenově velmi náročný prvek. V průběhu 2. světové války se jednalo o velmi oblíbenou překážku německé armády, kterou je dodnes možné najít po celém atlantickém pobřeží. Další variantou byl tzv. železobetonový ježek. Jednalo se o cenově přijatelnější obdobu rozsocháčů. Jejich nevýhodou byla jejich mohutnost, která mohla jednak poskytovat útočníkům dodatečné krytý, ale především značně trpěla nepřátelskou palbou, která je byla schopná snadněji zničit.

Vyprojektovány byly čtyři základní typy pásů překážek, které kombinovaly protitankové a protipěchotní překážky v několika řadách za sebou. Voleny však byly i další varianty v závislosti na konfiguraci terénu.