Forty tvořily páteř obrany opevnění budovaného v systému Séré de Riviéres. V první stavební fázi se jednalo o rozlehlé stavby provedené především z kamene, které byly ohraničeny hlubokým ochranným příkopem. Jeho obě strany byly vyzděny, přičemž na eskarpové straně byly umístěny kaponiéry (případně podvojné kaponiéry), které pomocí rychlopalných kanónů chránily přístup do nitra fortů.
Hlavní vchod byl řešen různými variantami, obvykle se jednalo o padací most vedoucí přes příkop, použito bylo případně různých variant výsuvných mostů, na vnější straně příkopu byl případně budován malý objekt chránící příjezdovou cestu. V rámci pozdějších rekonstrukčních prací byly budovány další alternativní vstupy, které měly být používány v průběhu války. Ty již byly postupně ukrývány pod zem a s nitrem pevnosti byly spojeny spojovací chodbou. V rámci výstavby podzemních prostor v průběhu 1. světové války pak získávaly forty vstupy umístěné hluboko v týlu, skryté před nepřátelským pozorováním a dělostřeleckou palbou.
Jádrem fortů byla hlavní kasárenská budova, jejíž velikost se odvíjela od plánované výzbroje a velikosti posádky. Kromě ubikací zde nechyběla ani kuchyně, zásobníky na vodu, pekárna, sociální zázemí a další podpůrné vybavení. V blízkosti byl umístěn také hlavní sklad munice (střelného prachu). Nejprve měly podobu klasických šíjových kasáren, později byly často umísťovány do nitra fortu.
Hlavní nekrytá spojovací cesta pak vedla okolo hlavních otevřených postavení pro dělostřelectvo a pohotovostních úkrytů pro posádku a případně také děla. Celá tato v podstatě stěžejní část fortů se již velmi záhy ukázala v souvislosti s bouřlivým vývojem dělostřelecké munice jako beznadějně zastaralá. Před dělostřeleckými postaveními byly případně vybudovány také postavení pro pěchotu.
Teprve v rámci dalších modernizací (tam kde k nim došlo), bylo provedeno zesílení stávajících objektů betonem, vystavěny nové objekty pro pancéřové prvky a všechny důležité části tvrze byly spojeny chodbou umístěnou několik metrů pod povrchem terénu. Postupně byly také nahrazovány kaponiéry kasematami v kontreskarpové stěně ochranného příkopu, které byly napojeny chodbou na centrální část fortů.
Největší stavbou v rámci fortů byly kasárenské budovy. Jejich velikost a vybavení se odvíjelo od požadované síly posádky. Umístěny byly obvykle doprostřed fortu, případně byla kasárenská budova umístěna na hraně týlové strany obvodového příkopu (šíjová kasárna). Stavba byla v první fázi výstavby provedena obvykle z kamene s klenutými stropy. Pokud byla kasárenská budova umístěna uvnitř objektu, disponovala také nádvořím (v některých případech dvěma). Opět v závislosti na velikosti mohla mít kasárna jedno až tři patra. Budova bylo po dokončení zahrnuta dostatečnou vrstvou zeminy.
Jak již bylo dříve uvedeno, součástí kasáren byly především ubikace pro posádku. Krom toho se zde nacházela kuchyně, pekárna na chleba, velitelské stanoviště a sociální zázemí.
Všechny místnosti původně disponovaly okny, které zajišťovaly dostatečné osvětlení. Pro umělé osvětlení sloužily především petrolejové lampy. Stavby dále často disponovaly velkým množstvím ventilačních komínů, které byly vyvedeny přímo na jejich stropnici.
V rámci modernizací byly kasárenské objekty ukrývány hlouběji pod zem, a to i za cenu částečného zasypání již dříve postavených staveb. Případně okolo nich byly stavěny betonové ochranné krunýře. Stropnice byly dále zesilovány vrstvou písku, na kterou byla umístěna vrstva betonu.
U moderních staveb budovaných před vypuknutím války již byly kasárna ve většině případů postavena ze železobetonu s rovným stropem, zapuštěny byly také hlouběji pod zem.
Obranu příkopu obklopujícího jednotlivé forty měly v první stavební fázi na starosti kaponiéry umístěné na eskarpové straně. Jejich stavba byla provedena z kamene, ve střílnách byly nejčastěji umisťovány rychlopalné kanóny různých ráží. Případně objekty disponovaly také střílnami pro ruční zbraně. Ve střeleckých místnostech se nacházely průduchy pro bezpečnou ventilaci.
V základním provedení byly budovány jednoduché a podvojné kaponiéry, lišící se počtem směrů, do kterých působila hlavní výzbroj. Do jednoho směru obvykle působily dva kanóny. Ve výjimečných případech mohly být kaponiéry dvoupatrové.
Prostory pod střílnami hlavních zbraní byly vybaveny diamantovým příkopem, který bránil zasypání střílen zeminou odletující od dělostřeleckých výbuchů a také přiblížení nepřítele do bezprostřední blízkosti.
V souvislosti s nástupem moderní dělostřelecké výzbroje, která byla schopná ve velkém měřítku ostřelovat forty za použití strmých trajektorií letu, se dostala celá část obranných příkopu na eskarpové straně do velkého nebezpečí. Pro nepřátelské dělostřelectvo již nebylo složité kaponiéry velice úspěšně ničit i z větších vzdáleností.
Na tento problém bylo záhy reagováno změnami ve výstavbě moderních fortů a modernizacemi těch stávajících. Poslední fotografie tak zachycuje finální řešení celého problému. Val na eskarpové straně příkopu je proveden pouze ze zeminy. Vybetonována je pouze kontreskarpová (vnější) část, na vrchu byla navíc umístěna fortová mříž a před ní protipěchotní překážky, které znesnadňovaly přiblížení. Kaponiéry byly nahrazeny kasematami na kontreskarpové straně, což znemožňovalo jejich přímé zasažení. Opět mohly být stavěny v jednoduchém, nebo podvojném provedení, ani zde nechyběl diamantový příkop a výzbroj obvykle tvořily dva rychlopalné kanóny působící do jednoho směru, případně byly doplněny střílny pro ruční zbraně. Prostor před nimi byl chráněn pomocí diamantového příkopu. Kromě přístupu podzemní chodbou z nitra fortu bylo možné použít také východ do samotného příkopu, který se však používal pouze v případě míru. Instalováno mohlo být také zařízení pro osvětlování příkopu v noci. K dispozici bylo základní ubytovací a sociální zázemí.
Výsledkem rozsáhlých testů nových materiálů a vybavení ve vojenském prostoru Bourges na konci 80. let 19. století byla mimo jiné po něm pojmenovaná kasemata pro dělostřeleckou výzbroj. Celá stavba byla provedena z kombinace železobetonu (čelní stěna a strop) a betonu, což z nich činilo velmi odolnou stavbu. Nejmodernější stavby již byly celé ze železobetonu.
Jedná se o výsledek snahy ukrýt hlavní výzbroj fortů do bezpečných úkrytů. Z mnoha navrhovaných variant nakonec vyplynul kompromis spočívající v umístění dělostřelectva pro boční palbu do střílen pod betonem a děla pro přímou palbu do výsuvných otočných věží. Kasematy Bourges se tak staly v rámci modernizací nejen integrovanou součástí fortů, kdy byly často přímo napojeny na podzemní komunikace, ale také byly budovány v rámci modernizací pěchotních tvrzí.
Kasematy jsou stavěny tak, aby zůstaly skryté před nepřátelským pozorováním, umístěny jsou tak do týlu samotných fortů. Před pozorováním a nepřátelskou palbou je chrání zemní val a v prostoru před střílnami také mohutné betonové ucho, které znemožňuje přímou palbu do střílen, aniž by protivník nevstoupil do palebného vějíře kasematy.
Původní plány počítaly s umístěním těžších kalibrů, nakonec se však v kasematách zabydlely dva kanóny ráže 75 mm. Každý byl v samostatné místnosti, k dispozici bylo také pozorovací stanoviště. Manipulaci s kanónem usnadňovaly kolejnice umístěné pod stropnicí. Ve spodním patře objektu byly umístěny zásoby munice.
V rámci rozsáhlých rekonstrukcí v posledních letech před vypuknutím války byly budovány pancéřové baterie, jejichž výzbroj měly tvořit výsuvné otočné věže s kanóny větších ráží, případně otočné kopule typ 155C.
Tyto betonové stavby byly zapuštěny pod úroveň terénu a jediná výzbroj tak byla umístěna v pancéřových věžích. Celá stavba byla navíc vysunuta mimo prostor fortů, který byl ohraničen ochranným příkopem. Se zbytkem objektu byl spojen pomocí podzemní galerie.
Velké množství těchto staveb se nepodařilo dokončit (ať již stavebně, nebo nedošlo k dodávce pancéřových prvků). Fotografie zachycuje pancéřovou baterii fortu Villey le Sec, kde je instalován vrchlík kopule 155C.
Spíše zajímavostí, než typickým představitelem staveb budovaných v rámci fortů, je postavení pro světlomet, které bylo vybudováno pouze ve dvou kusech. Jedná se o jednoduchou betonovou stavbu, která nahrazuje výsuvné otočné věže pro světlomety. Samotný otvor pro světlomet je chráněn pomocí posuvných ocelových plátů, které jsou uvnitř uchyceny v kolejnicích. Světlometem bylo možné manipulovat pomocí úzkorozchodné železnice, která byla zabetonována do podlahy. Součástí byla také samostatná místnost, do které bylo možné v případě potřeby se světlometem zajet a tak ho ochránit před případnou přímou dělostřeleckou palbou. Nevýhodou byl omezený prostor, který mohl světlomet osvětlovat.
Na strategicky výhodných místech mezi velkými forty byly již brzy po zahájení pevnostní výstavby budovány pěchotní opěrné body. Z počátku se jednalo o jednoduché zemní stavby doplněné úkrytem a obehnané obvodovou protipěchotní překážkou. V rámci modernizací opevnění se jim však dostalo výrazné pozornosti a řada z nich byla podstatně modernizována na pěchotní tvrze (Ouvrage) a tak často paradoxně disponovaly v průběhu války větší bojovou hodnotou než starší dělostřelecké forty. Pěchotní tvrze byly budovány v rámci třetí etapy výstavby opevnění od roku 1899. Budována byla poměrně velkoryse vybavená zařízení, která disponovala dělostřeleckou výzbrojí ráže 75 mm. Do soustavy tvrzí se tak dostávaly objekty pro kulometné a dělostřelecké výsuvné otočné věže, kasematy Bourges pro boční palbu dělostřelectva a odolné kasárenské budovy. Všechny stavby již byly provedeny ze železobetonu.
Jednotlivé objekty měly obvykle samostatné vchody z centrálního nádvoří. Teprve v průběhu války byly raženy dodatečné podzemní prostory, které umožňovaly bezpečný pohyb mezi jednotlivými stavbami během těžké dělostřelecké palby. Další formou byly větší monoblokové stavby, kde byly kasárenské objekty kombinovány s objekty pro výsuvné otočné věže pro kanóny nebo těžké kulomety a s pozorovacími stanovišti.
Na opačném spektru se nacházejí malé moderní pěchotní tvrze vybudované také z železobetonu, které byly tvořeny pouze velkým pasivním úkrytem, který měl na své stropnici umístěn střelecký parapet. Hlavní výzbroj, obvykle čtyři těžké kulomety, byly umístěny přímo na něm. Do samotného objektu byl zapuštěn také pozorovací zvon malého typu. V blízkosti se nacházela obvykle pouze protipěchotní obvodová překážka.
V rámci modernizací pěchotních tvrzí byly budovány kasárenské objekty, jejichž velikost závisela na požadované síle posádky. Jednat se tak mohlo u těch nejmenších tvrzí o objekty velmi podobné bojovým úkrytům většinou doplněných o pozorovací stanoviště, u těch větších se však jednalo o plnohodnotná kasárna, která však byla často spojena kromě pozorovacího stanoviště také s některým typem výsuvné otočné věže (s kulometnou nebo dělostřeleckou výzbrojí).
Samotná stavba již byla provedena ze železobetonu, budova obvykle měla jedno patro. Kromě samotných ubikací se uvnitř nacházela ještě kuchyně a zásobník na vodu. Sociální zázemí bylo často řešeno mimo objekt. Ubikace již nedisponují velkými okny a také počet vchodů je výrazně redukován. K vytápění sloužila kamna, do vybraných objektů je instalována také ventilace.
Pokud nebyla hlavní výzbroj tvrzí integrována přímo do kasárenské budovy, byly v jejím okolí budovány další menší stavby, které byly přístupné pouze po povrchu. Jednalo se obvykle o Kasematy Bourges, které jsou popsány na samostatné stránce a o objekty pro výsuvné otočné věže.
Šlo opravdu o velmi malé stavby, které se skládaly pouze ze zalomené vstupní chodby, skladů munice, malého úkrytu a samotného prostoru pro umístění věže. V její blízkosti se nacházel obvykle také pozorovací zvon, který byl z objektu přístupný pomocí žebříku. Celá stavba byla provedena ze železobetonu, některé dodatečné vnitřní příčky mohly být cihlové. Vstup byl chráněn pomocí mříží. Součástí mohl být pohotovostní úkryt pěchoty.
Menší typy pěchotních tvrzí byly v podstatě malými monoblokovými objekty, které byly tvořeny jedním velkým úkrytem obvykle se třemi vchody. Sociální zařízení bylo podobně jako u povrchových úkrytů řešeno mimo objekt. Po schodišti byl přístupný střelecký parapet, který byl umístěn na jejich stropnici. Hlavní výzbroj tvořily těžké kulomety, pro které byly na parapetu připraveny úchyty. Případně byly v blízkosti klasického pěchotního úkrytu umístěny betonové střelecké parapety.
Pozorování usnadňoval pozorovací zvon malého typu, který byl přístupný jak z vnitra úkrytu, tak pomocí pancéřových dvířek ze střeleckého parapetu. Celá stavba byla provedena ze železobetonu. Tvrz byla opatřena protipěchotní obvodovou překážkou.
Již od počátku výstavby fortů systému Séré de Riviéres byly mezilehlé prostory zahušťovány řadou dalších menších staveb, přičemž intenzita výstavby postupně narůstala s blížící se válkou. Důvodem ani tak nebyla předzvěst blížícího se konfliktu, ale snaha rozptýlit hlavní výzbroj a skrýt ji před nepřátelským dělostřelectvem do menších objektů. Budována byla řada staveb, jejímž hlavním cílem bylo poskytnout bezpečné útočiště, a to jak pro pěchotu, tak i pro potřebnou munici.
Budována byla řada rozptýlených dělostřeleckých baterií, které se přesunuly z valů hlavních fortů do skrytých postavení mimo dohled nepřátelských jednotek. Na vybraných místech byly budovány v blízkosti bojových úkrytů pro pěchotu betonové pěchotní parapety se sklopnými pancéřovými štíty.
Povrchové úkryty, někdy označované jako bojové úkryty, pro pěchotu byly hojně budovány v rámci rozsáhlých pevnostních prstenců. Stavěno bylo několik typů, jako stavební materiál sloužil kámen, později však převládal beton a železobeton. V nejčastějším provedení se jedná o stavbu, která se skládá z podlouhlé chodby, která je zvenčí přístupná pomocí pěti vchodů, které jsou chráněny uzavíratelnou mříží. Z této chodby je dále vstup do čtyřech velkých místností, kde byly umístěny konstrukce postelí a kamna pro vytápění a vaření, nechyběl ani zásobník na vodu. Toalety byly umístěny mimo objekt v opěrné zdi. Budována byla také varianta v poloviční velikosti. Tento typ stavby byl budován od roku 1898 v pevnostech Verdun, Toul, Epinal a Belfort. Kapacita byla stanovena na 200 mužů, v menší variantě 100. Kapacita se navíc vlivem vnitřních přestaveb postupně měnila.
V menší míře byly budovány těsně před vypuknutím války bojové úkryty, které disponovaly střílnami na ochranu vchodové části a také toalety již byly umístěny uvnitř objektu.
Snaha skrýt pěchotu před účinky dělostřelecké palby vyústila ve výstavbu povrchových i podzemních úkrytů. Tyto stavby byly budovány z kamene s klenutými stropy, případně tam, kde to přírodní podmínky dovolovaly, byly raženy přímo ve skále. Jednalo se o samostatné objekty obvykle umístěné v týlu hlavní obranné linie, v některých případech mohly být stavěny také v těsném sousedství tvrzí, se kterými mohly být navíc propojeny podzemní komunikací.
Obvykle disponovaly dvěma samostatnými vchody, kterými se vcházelo na okraje podzemního tubusu. V něm byla umístěna konstrukce pro palandy. Odvětrávání zajišťovaly větrací komíny, které ústily přímo na povrch.
Na fotografii je zachycen jeden ze vchodů do podzemního úkrytu Quatre Chiminées Pevnosti Verdun, v levém horním rohu se nachází větrací otvor se zastřešením proti dešti. Samotný úkryt byl 70 metrů dlouhý.
Pro potřeby bezpečného uskladnění munice byly budovány podzemní úkryty různých velikostí a určení. Přímo v blízkosti hlavní obranné linie byly stavěny menší úkryty pro pohotovostní zásoby, hlouběji v týlu se jednalo o větší stavby sloužící jednotlivých obranným sektorům.
Jednalo se o jednoduché stavby skládající se z přístupové chodby a místnosti pro uskladnění munice, kterou bylo možné po obvodu celou obejít. To bylo především kvůli osvětlení, které zajišťovaly petrolejové lampy. Ty nemohly být z bezpečnostních důvodů umístěny uvnitř skladovací místnosti, ale byly ovládány z vnějšku a dovnitř skladu svítily přes skleněné desky.
Na fotografii je zachycen vstup do jednoho z podzemních skladů munice nedaleko tvrze Froidettere pevnostního prstence Verdun a sklad střelného prachu Domgermain Pevnosti Toul
Především v rámci velkých pevností jako byly Verdun, Toul, Epinal a Belfort bylo v rámci druhé stavební fáze přesunuto těžké dělostřelectvo do otevřených dělostřeleckých postavení mimo forty. Ta se nacházela obvykle na místech znemožňujících nepřátelské pozorování a přímou palbu.
Jednalo se jednoduché stavby pro čtyři až osm kanónů. V první fázi se jednalo především o zemní stavby, které měly kamenem zesíleny pouze čelní stěny, ve kterých se nacházely pohotovostní sklady munice. Jednotlivá děla byla od sebe oddělena zemním valem (traverzou), k dispozici byl pouze jednoduchý úkryt pro obsluhu.
V průběhu let se vybavení mírně zlepšovalo, před vypuknutím 1. světové války již byly budovány výhradně z betonu a vzrostl také počet úkrytů jak pro munici, tak pro obsluhu.
Okolí bylo chránění protipěchotní překážkou. Plynulé zásobování měla na starosti úzkorozchodná železnice Pechot, která byla případně schopná dopravovat do baterií také samotná děla.
Na tento typ zesíleného polního opevnění lze narazit v například v pevnostních prstencích Verdunu a Toulu. Z betonu provedené zákopy se skládají z jednotlivých sekcí, které jsou od sebe odděleny opěrnou zídkou v roli traverzy. V každé takové části byly umístěny dva sklopné štíty, které disponovaly dvěma střílnami pro ruční zbraně. Některé byly navíc ve spodní části vybaveny výklenky na umístění munice, případně měly funkci pohotovostního úkrytu.
