V prvotních fázích výstavby pevností systému Séré de Riviéres tvořilo hlavní výzbroj fortů dělostřelectvo umístěné v otevřených postaveních na valech. Blízkou obranu pak zajišťovaly většinou rychlopalné kanóny, přičemž část z nich byla rotačních. Teprve v pozdějších fázích výstavby se začaly do výzbroje dostávat kulomety a speciální zbrojní systémy umístěné v pancéřových kopulích.
Na rozdíl od německé konkurence si těžké kulomety našly cestu především do výsuvných otočných věží a později také do pancéřových zvonů (v německém případě k tomuto použití vůbec nedošlo)
Vzduchem chlazený těžký kulomet Hotchkiss ráže 8 milimetrů byl v předválečném období produkován v několika vývojových řadách. Jednalo se o modely M1897, M1900 a M1914. Produkt společnosti Hotchkiss et Cie nalezl hojného využití jak v pevnostních stavbách, tak u polní armády, kde od roku 1917 vytlačil do té doby dominantní zbraň St. Étienne M 1907, a to především díky snazší ovladatelnosti a odolnosti vůči polním podmínkám. Zároveň se jednalo o velice dobrý exportní artikl.
Autorství této zbraně je připisováno konstruktérům A. Odkolek von Augeza, jehož prvotní návrh dále upravili Laurence Benet a Henri Merie. Produkci zajišťovala soukromá společnost vlastněná americkým investorem. Celková hmotnost zbraně činila 24 kilogramů. Kadence činila okolo 450 ran za minutu. Nabíjení zajišťovaly pásky na 24 ran, nebo kovový pás pro 250 nábojů. Maximální dostřel činil 3.800 metrů. Pro potřeby francouzské armády bylo vyprodukováno okolo 50.000 exemplářů.
V otevřených postaveních na valech fortů byla umístěna celá řada dělostřelecké techniky. V souvislosti s pozdějším přesunem hlavních zbraní pod ochranu mohutných pancéřových kopulí, případně do speciálních objektů (kasematy de Bourges) došlo také k unifikaci dělostřelecké výzbroje. Prim začaly hrát především rychlopalné kanóny ráže 75 mm, zatímco daleké palby zajišťovaly kanóny ráže 155mm. Obrana samotných obvodových příkopů byla svěřena rychlopalným kanónům, které byly umístěny v kaponierách, později v kasematách (kontreskarpových kaponierách).
Výsledkem pětiletého vývoje se v roce 1896 stal rychlopalný kanón ráže 75 mm. Do výzbroje armády byl v polní variantě zaveden pod označením Matériel de 75mm Mle 1897. Jeho velkou výhodou byla především značná palebná síla, kterou usnadňoval především nový systém hydropneumatické brzdy.
Hlavní zásluhy na vývoji jsou připisovány Albertu Deportovi. Produkce byla svěřena několika arsenálům, především v Puteaux, Bourges a St. Etienne. Hmotnost zbraně činila 1.544 kilogramů. Maximální kadence mohla teoreticky dosahovat až 25 výstřelů za minutu. Praktická se však pohybovala okolo 15 - 18 ran. Ke zbrani byly dodávány dva standardní druhy munice. Jednalo se především o šrapnelové granáty, které byly plněny 290 kusy kuliček. Granát vážící 7,24 kilogramu obsahoval časovač, který detonoval granáty nad úrovní terénu. Druhý granát s váhou 5.3 kilogramů byl průbojného typu plněný silnou výbušninou (melinitem), disponující časovačem, který detonoval projektil s předem určenými zpožděním.
Efektivní dostřel činil 7.000 - 8.500 metrů. S pozdějšími typy střeliva až 11.000 metrů. V kasematové variantě však dostřel klesal na 5.600 metrů. Odměr v kasematách činil 60°, náměr pouze -10/+15° což limitovalo maximální dostřel.
Kanón se stal v opevnění hlavní zbraní při boji na střední vzdálenosti. Instalován byl především do kasemat Bourges, jejichž hlavním cílem bylo boční postřelování prostorů mezi jednotlivými vojenskými objekty. Nejlepšího uplatnění se jim však dostalo ve výsuvných otočných věžích, do kterých byly montovány v upravené verzi po dvou kusech.
Kanón de Bagne ráže 155 milimetrů s dlouhou hlavní představoval jednu z dominantních zbraní umístěnou jak v otevřených postaveních na valech fortů a dělostřeleckých bateriích, tak později v nejrůznějších pancéřových prvních, jako byly pancéřové kasematy, nebo různé typy výsuvných otočných věží.
Kanón byl převzat do výzbroje v roce 1877. Maximální dostřel činil 12.700 metrů, což zajišťovala hlaveň dlouhá 420 centimetrů. Celková hmotnost se pohybovala okolo šesti tun. Kadence činila pouze jeden výstřel za minutu s úsťovou rychlostí 560 metrů za sekundu. Hlavním úkolem této zbraně bylo vedení protibaterijní činnosti. Vyprodukováno bylo přibližně 1.500 kusů této zbraně.
Do eskarpových kaponiér a později také do moderních kontreskarpových kaponiér se dostala jako výzbroj celá řada zastaralých děl a houfnic, často ještě předovek s hladkým vývrtem, pro které již nebylo jinde využití. Část z nich prošla modernizací, která umožnila nabíjení zezadu. Do výzbroje se dostávaly také modernější zbraně, jako například revolverové kanóny.
Pro zesílení ochrany hlavní výzbroje byly v rané fázi výstavby budovány v objektech nejvyšší důležitosti pancéřové kasematy, které za padací oponkou ukrývaly kanóny ráže 155 mm. Umisťovány byly především do členitého (především horského) terénu, kde hrozilo velké nebezpečí přímého ostřelování nepřátelským dělostřelectvem.
Pancéřová kasemata Mougin pro kanón ráže 138 mm byla vyprodukována pouze v několika kusech. Jednalo se o první exemplář pancéřových kasemat osazovaný do fortů systému Séré de Riviéres. Vyprodukovány byly pouze čtyři kusy, přičemž dodnes se dochoval pouze jediný exemplář.
Jejich instalace proběhla v roce 1877. Hlavní část kasematy tvoří mohutné pancéřové desky o šířce 400 centimetrů, v jejichž prostředku je umístěna střílna pro hlavní zbraň. Pod střílnou byla na středovém čepu umístěna pancéřová válcová deska, která disponovala dvěma střílnovými otvory. Touto deskou bylo možné pomocí navijáku rotovat kolem své osy a tak uzavírat samotnou střílnu. Tato "krycí" deska měla tloušťku 20 centimetrů. Další pancéřové desky byly umístěny na stropnici kasematy a zesilovaly tak její odolnost. Samotná stavba byla provedena z kombinace kamene a betonu. Před bočnou palbou byla střílna chráněna pomocí ocelových plátů vytvarovaných do tvaru válce. To však mělo jisté demaskující účinky a odolnost je také poněkud diskutabilní. Hlavní výzbroj měly tvořit kanóny ráže 138 milimetrů s maximálním dostřelem 5.800 metrů.
Přímým nástupcem kasematy Mougin pro kanón ráže 138 mm se stala kasemata pro kanón 155L. Produkována byla společností Saint Chamond a to přibližně v deseti exemplářích. Skládala se mohutné desky se samotnou střílnou, strop zesilovaly další čtyři pláty. Před samotnou střílnou byl v předpancíři umístěn mohutný výsuvný uzávěr, který samotný vážil deset tun. Vysouvat ho bylo možné díky protizávaží a ručnímu ovládání, které bylo umístěno přímo ve střelecké místnosti.
Samotný kanón byl umístěn na speciální lafetě, která byla uchycena do čepu pod střílnou, a disponovala hydraulickou brzdou. Maximální dostřel zbraně byl v této variantě 7.100 metrů. Samotná stavba byla provedena z betonu a zakryta dostatečnou vrstvou zeminy.
Téměř všechny exempláře se dochovaly do dnešních dnů a většina objektů, ve kterých se nacházejí je dnes zpřístupněna jako muzea. Jedná se například o Baterii Eperon nedaleko Nancy (viz fotografie).
Velká pozornost byla postupně věnována umístění hlavní dělostřelecké výzbroje do bezpečných pancéřových prvků. Zatímco prvotní pokusy o pancéřové kopule se takřka shodovaly s německou konkurencí, kdy si byly kopule Mougin a Gruson velice podobné, vydala se později Francie poněkud jiným směrem a zaměřila se na tvorbu výsuvných věží, které disponovaly dvojicí kanónů. V tomto provedení se oproti jednoduchým německým kopulím jednalo především u starších modelů o extrémně finančně i konstrukčně náročné prvky. Teprve ve finální fázi byly navrženy relativně jednoduché a extrémně výkonné výsuvné otočně věže pro kanóny ráže 75 mm. Jejich primárním úkolem však stále byla především blízká obrana pevnostních staveb.
V roce 1876 přichází Mougin s první pancéřovou otočnou kopulí pro dvojče kanónů de Bagne 155L. Fakticky se jedná téměř o kopii kopulí produkovaných Grusonem v Magdeburgu. Ve Francii se o produkci tohoto zbrojního systému starala společnost Chatillon-Commentry. Skládá se z několika mohutných litinových dílů. Jedinou možností jak zničit s tehdejším dělostřelectvem tyto kopule je řadou přímých zásahů doslova rozlámat kopuli na kusy. K tomu je však za potřebí munice v přibližně trojnásobné hodnotě, než má samotná kopule. Ta je schopná rotace za tři, respektive jednu minutu. Dvojice kanónů je schopná pálit na vzdálenost přesahující 7.000 metrů. Původní manuální ovládání nahrazuje postupně parní stroj, který pohání naviják. Nevýhodou je přílišná velikost kopule (6 metrů v průměru) a její snadná identifikovatelnost na povrchu fortů. Cena bez výzbroje a munice činila okolo 200.000 Fr. Vyprodukováno bylo patrně více než 20 kusů této zbraně.
Celá kopule včetně interiéru je postavena otočném čepu vybaveném šestnácti koly, které umožňují její rotaci. Ta je prováděna pomocí navijáku, který původně ovládalo šest mužů. Ti byli později nahrazení parními stroji, které však měly značné demaskující účinky. Celková hmotnost kopule usazené na otočném čepu činila 180 tun. Odpalování granátů probíhalo elektricky. Přesnost míření usnadňovala stupnice umístěná po obvodu otočných kol. Náměr zbraně činí -5/+20° a maximální dostřel 7,5 km. Kadence zbraně pak 1 výstřel za necelou minutu.
Samotná stavba objektů pro kopule Mougin byla provedena z kamene, pouze stropnice a podlaha pod kopulí byly obvykle provedeny z betonu.
Kompletní kopulí jsou vybavena dvě muzea na území Francie - Fort Villey le Sec v Toulu a Fort Barbonnet (Suchet) nedaleko Sospelu v Přímořských alpách, přičemž kompletní vybavení kopule ve Villey le Sec pochází z druhé kopule fortu Barbonnet.
Při hledání modernějšího nástupce kopule Mougin byla vypsána soutěž o dodávky zbrojního vybavení, které se účastnily hlavní zbrojařské společnosti té doby, které již měly zkušenosti s produkcí těchto prvků. Jejich dodávky směřovaly do celé řady zemí, především do Belgie a Rumunska. Společnosti nejprve kopírující produkty společnosti Gruson záhy přišly s vlastní produktovou řadou, se kterou slavily nemalý úspěch. Tyto konstrukční návrhy se následně propsaly do věží, které zakoupila francouzská armáda pro své opevnění. Soutěže pro francouzskou armádu se zúčastnily tři kopule - věž Bussiére, Kopule St. Chamond a Montlucon. Ani jedna z nich však nesplnila očekávání a s další produkce těchto věží nebyla objednána. Kopule byly po provedených testech repasovány a umístěny do budovaných fortů.
V roce 1888 byla vypsána soutěž na dodávky modernějších zbrojních systémů, které by nahradily v té době již lehce zastarávající kopule Mougin. Této soutěže se zúčastnily tři kopule, přičemž žádná z nich se nedostala pro potřeby francouzské armády do sériové výroby. Po provedení testů však byly kopule repasovány a použity při výstavbě moderních fortů.
Soutěže se zúčastnily dvě na pohled podobné věže - Saint Chamond a Montlucon. Věže reagují na problémy věží Mougin, mají daleko nižší profil, což snižuje pravděpodobnost jejich přímého zásahu. Zaoblení navíc zvyšuje pravděpodobnost odražení střely. Také průměr se snižuje pod pět metrů. Výzbroj tvoří opět kanóny 155L s hydraulickou brzdou umístěné těsně nad úrovní terénu. Testy v roce 1888 vystavují červenou k dodávkám této kopule do francouzských opevnění pro jejich slabou odolnost a vysokou pravděpodobnost zasypání materiálem při výbuších v okolí.
Obě kopule směřují do pevnostního města Toul. Kopule Montlucon do fortu Lucey, kopule Saint Chamond do fortu Saint Michel. Ani jedna se nedochovala do dnešních dnů.
Přiložená fotografie pochází z fortu Loncin pevnostního prstence Lutych v Belgii. Sem a do dalších zemí byly s úspěchem dodávány velmi podobné kopule těm, které se zúčastnili zkoušek v roce 1888 ve Francii.
Kopule 155 C až nápadně připomíná věže produkované koncem 19. století společností Gruson. Jedná se o malou otočnou kopuli pro jeden kanón ráže 155 mm s krátkou hlavní. Kopule měly být umísťovány pod úrovní okolního terénu, aby bylo znemožněno jejich pozorování a přímé ostřelování. Průměr kopule klesl na 3 metry, pancéřování bylo silné 30 cm. Krátký kanón ráže 155 mm měl v tomto provedení maximální dostřel okolo 7.000 metrů.
Do vypuknutí války bylo osazenou pouze několik málo kusů této zbraně. Ve zbylých případech se nepodařilo objekty pro tuto zbraň do vypuknutí války stavebně dokončit. V současné době je možné prohlédnout si jediný sestavený exemplář této věže ve venkovní expozici muzea Fortu Villey le Sec. Druhý vrchlík se zatím nachází nedaleko v rozloženém stavu.
První výsuvnou otočnou věží a zároveň i nejdražší, nejporuchovější a v jediném exempláři vyrobenou se stala věž Bussiére model 1888. Jednalo se o posledního neúspěšného kandidáta na dodávky moderních zbrojních systému v soutěži konané v roce 1888. Dodavatelem byla společnost Chatillon Commentry.
Tloušťka pancíře dosahuje až 45 cm, průměr kopule téměř čtyř a půl metru a hmotnost 200 tun. Vysouvání věže umožňoval parní stroj. V testech poráží tato věž svého konkurenta, otočnou věž St. Chamond a Montlucon, především díky větší odolnosti v zasunuté poloze. Jejímu většímu nasazení brání především dvě věci. Jednak se jedná o velice nákladné zařízení, jehož cena dosahuje neuvěřitelných 1 milion Fr (v dnešních cenách necelých 250 milionů korun)
K tomu se přidává velká složitost celého zařízení, které je navíc poruchové, což se ukáže v průběhu války, kdy je jediný exemplář této zbraně osazen nedaleko fortu Souville ve Verdunu, kde vytvořil samostatnou dělostřeleckou baterii. Problémy jsou především s elektrickým odpalováním děl, většinu bitvy je tak kopule opravována (po vážném incidentu s předčasným odpálením granátů) a používána pouze jako velitelské a pozorovací stanoviště.
V roce 1889 přichází první výsuvná otočná věž, která se dočká většího nasazení ve francouzském opevnění (5 kusů). Jedná se o věž Galopin M 1890, jejíž výzbroj tvoří dvojče kanónů Bagne 155L, v této verzi s maximálním dostřelem 7.500 metrů. Náměr hlavní činil -2/+22°. Tento zbrojní systém produkovala společnost Schneider. Oproti svým předchůdcům byl proveden velký posun ve zjednodušení ovládání a manévrování s kopulí. Celý objekt, ve kterém byl tento zbrojní systém umístěn, byl postaven z betonu (označovaný jako beton Special). Pancéřování mělo sílu 30 cm.
Kopule má v průměru úctyhodných 550 cm, ve vysunuté poloze vyčnívá nad okolní terén přibližně 50 cm. Hmotnost dosahuje 200 tun. Vysouvána je pomocí dvou na stranách umístěných protizávaží. Díky nim stačí věži na vysunutí, palbu a zasunutí necelých 5 vteřin. Posádku tvoří 17 mužů, kteří zvládnout elektricky odpálit dvě salvy za minutu. I zde však cena dosahovala úctyhodných 850.000 Fr, což tuto zbraň diskvalifikovalo od hromadnějšího nasazení.
Interiér měl již klasické uspořádání. Ve spodním patře se nacházel systém protizávaží a vysouvání věže, v prostředním patře se nacházely muniční výtahy a ovládání rotace. Ve vrchlíku pak samotné kanóny.
Zatímco v období těsně před vypuknutím 1. světové války byla problematika blízké obrany a obrany na střední vzdálenosti úspěšně vyřešena pomocí výsuvných otočných věží pro těžké kulomety a kanóny ráže 75 mm, nedisponovaly forty stále ve větším měřítku zbraní, která by byla schopná vést úspěšnou protibaterijní činnost na větší vzdálenosti.
V roce 1905 se věž Galopin 155L dočkala svého přímého následovníka. Jednalo se o model 155R 1907, který byl vybaven pouze jedním kanónem ráže 155 mm se zkrácenou hlavní, snížena byla také hmotnost samotné věže a především její cena, která klesla k půl milionu frankům. Díky tomu bylo vyrobeno 16 kusů. Bezpochyby nejznámější exemplář se nachází na stropnici Fortu Douaumont pevnostního prstence Verdunu, další kus je možné obdivovat v muzeu Fortu Uxegney u Epinalu.
Pro tuto kopuli jsou budovány rozměrné železobetonové objekty. Ovládací mechanismus se oproti svému předchůdci příliš nezměnil. V nejnižším patře je umístěn ovládací mechanismus umožňující vysouvání a rotace. K dispozici byl také sklad munice. V prostředním patře se nacházely muniční výtahy, pohotovostní zásoby munice a ovládá rotace pro účely přesného míření. V horním patře se nachází samotná hlavní zbraň. Maximální dostřel činil 7200 metrů.
Pro účely francouzského opevnění byla v roce 1893 zkonstruována nová výsuvná otočná věž, ve které se počítalo s nasazením dvojice kanónů ráže 57 milimetrů. Producentem byla společnost Chatillon Commentry. Při konstrukci se vycházelo ze zkušeností s konstrukcí starších výsuvných otočných věží, které byly ve Francii a také v Německu produkovány především pro potřeby exportu. Věž je díky svému tvůrci někdy označována také jako Věž Bussiére 57. Síla pancéřování vrchlíku činila 30 cm. Hmotnost celé věže pak přibližně 130 tun.
Hlavním úkolem věže byla palba na útočící pěchotu na malou a případně také střední vzdálenost. Jako vhodná zbraň se tak jevily kanóny ráže 57 mm, které byly hojně používány právě v exportních zbrojních systémech. Záhy byla ovšem výzbroj vyhodnocena jako nedostatečná. Do té doby se podařilo vyprodukovat pouze 4 kusy, navíc po dvou vyzbrojené kanónem od společnosti Maxim a Nordenfelt. Další produkci hatí příchod výborných kanónů ráže 75mm. Z tohoto důvodu jsou i instalované kopule těsně před vypuknutím 1. světové války přezbrojeny na ráži 75mm. To se týká také jediného zachovalého exempláře, který se dnes nachází v objektu Ouvrage Est du Viex-Canton. Výkon původních kanónů ráže 57 mm byl totiž nedostatečný. Kartáčovou municí střílel na vzdálenost 400 metrů, šrapnelovou na přibližně 3,5 kilometru.
Samotný ovládací mechanismus se konečně po řadě pokusů podařilo výrazně zjednodušit a tato kopule se ve svém základním provedení stává předobrazem pozdějších moderních francouzských výsuvných otočných věží. Věž se vysouvala pomocí páky s protizávažím o 40 cm za přibližně 7 vteřin. Rotace zabrala dvěma mužům 1,5 minuty.
Jediný zachovalý exemplář této kopule se nachází v pevnosti Toul v objektu Ouvrage Est du Vieux - Canton. V současné době je tvrz v majetku nedaleké obce Saint - Etienne, v interiéru probíhá rekonstrukce a je příležitostně zpřístupňován veřejnosti.
Konečně v roce 1901 vzniká kopule 75R 05, která tvoří nejefektivnější výzbroj francouzských fortifikací před vypuknutím války. Dvojče kanónů ráže 75 mm má jako hlavní cíl blízkou obranu fortů a pěchotních tvrzí a mezilehlých prostorů. Věže byly často umístěny tak, že neumožňovaly kruhovou palbu. Jejich původním účelem bylo vedením bočních paleb tam, kde nebylo možné vybudovat kasematu Bourges. Tento úkol ulehčuje poměrně velká palebná kadence zbraní, která umožňuje vypálit okolo 22 ran za minutu s maximálním dostřelem 4.900 metrů se šrapnelovou municí a 4.600 metrů s granáty. Rychlé vysouvání věže umožňuje protizávaží o váze 7 tun, které pákovým efektem zdvihá věž o hmotnosti okolo 85 tun. Celková hmotnost včetně předpancíře pak činila 135 tun. Náměr zbraní pak -7/+12,5°.
Ovládací mechanizmus a samotné kanóny se nacházejí ve třech patrech nad sebou. Na nejnižším patře se nachází protizávaží umožňující vysouvání věže a technické zázemí s ventilátorem a odvodem vystřelených nábojnic, v prostředním patře se nacházelo ovládání rotace věže, velení, muniční výtahy a příruční sklad munice, v horním patře pak samotné kanóny. Cena pohybující se pouze okolo 30.000 Fr umožňuje masové nasazení na modernizovaných francouzských fortech i v moderních pěchotních tvrzích. Do vypuknutí války ovšem její cena stoupla na desetinásobek.
Vyrobeno je postupně 77 kusů této zbraně (část ovšem byla určena na export a 14 kusů se do vypuknutí války nepodařilo osadit), která se v průběhu války ukazuje ve velice dobrém světle. Z tohoto důvodu je později osazována do objektů budovaných na Maginotově linii a tvoří základ při konstrukci moderních výsuvných otočných kopulí stavěných ve 30. letech 20. století. Ve třech patrech ovládalo věž 15 mužů posádky. Přímo v objektu byl většinou osazen také pozorovací zvon, který ulehčoval řízení palby.
Velice brzy byla rozpoznána síla kulometné výzbroje. Z tohoto důvodu záhy dochází k vývoji poměrně jednoduché výsuvné otočně věže pro těžký kulomet, které jsou osazovány na jednotlivé modernizované pevnosti od roku 1895. Teprve v průběhu 1. světové války jsou v rámci dalších modernizací pevností osazovány první pancéřové zvony pro těžký kulomet, které nesou název Pamart.
Velkého použití se v průběhu modernizací dočkaly výsuvné otočné věže pro těžké kulomety. Jejich cesta k ostrému nasazení však nebyla nikterak lehká. S touto zbraní bylo experimentováno již od roku 1895. Starší typ věže s označením GF3 byl nakonec v jediném exempláři nainstalován do uzávěrového fortu Manonviller. Teprve příchod modernější verze těžkého kulometu Hotchkiss ráže 8mm Model 1900 otevírá dveře k hojnému nasazení.
Jedná se o velice jednoduchou věž jejímž hlavním cílem bylo ničit útočící pěchotu po bezpečném přečkání dělostřelecké přípravy. Z tohoto důvodu byl dostatečně silně zajištěn pouze vrchlík věže, který měl sílu 12 cm. Zbytek pláště měl tloušťku pouze 1,5 - 2 centimetry, což střelci poskytovalo dostatečnou odolnost pouze proti ručním zbraním. Po obvodu věže byly rozmístěny malé pozorovací průzory.
Střelci byly k dispozici dva těžké kulomety, přičemž jeden byl používán k palbě a druhý se chladil. Maximální kadence byla 700 ran za minutu s dostřelem do 1.700 metrů. Před palbou bylo nutné zbraň částečně vysunout z vrchlíku ven.
Vysouvání věže usnadňovalo protizávaží umístěné na středovém pivotu. Ovládání prováděl střelec pomocí kliky. Dodatečně byla řešena také ventilace zvonu tak, aby nedocházelo k otrávení posádky plyny vznikajícími při palbě. Ventilátor se nacházel ve spodním patře vedle protizávaží.
Až v průběhu války byly při dalších modernizacích instalovány první pancéřové zvony pro těžké kulomety. Jejich hlavním cílem bylo krytí hluchých prostor po obvodu fortů. Umístěny byly v malých betonových objektech zcela zapuštěných do okolního terénu, které byly obvykle napojeny na moderní podzemní systém pomocí žebříků. Většina vyprodukovaných kusů zamířila do Verdunu a okolí.
Své jméno nese po svém vynálezci, do výzbroje francouzské armády se dostal v roce 1917. Výzbroj tvořily dva těžké kulomety Hotchkiss ráže 8mm. První model disponoval jednou střílnou pro těžký kulomet, druhý pak dvojicí střílen, přičemž použít bylo možné vždy jednu. Druhá byla zaslepena uzávěrem. Palebný sektor činil 165°.
Problematika bezpečného řízení palby pro dělostřelectvo a pěchotu byla od počátku svěřena pouze dvěma pancéřovým prvkům, které později již neprošly dalšími většími úpravami.
Pozorovací zvony Digion byly s menší obměnou hojně produkovány po celou dobu výstavby. První modelová řada se vyráběla v letech 1893 - 1912. Modernější varianta, která byla oproti svému předchůdci, o něco větší pak byla produkována v letech 1912 - 1914. Hmotnost dosahovala sedmi a půl tuny. Síla pancéře byla stanovena na 25 centimetrů. Vyprodukovány bylo necelých 200 kusů.
Přístup do zvonu byl obvykle zajištěn pomocí žebříku. Ve zvonu se nacházela podlážka s kovovou kostrou a dřevěnou podlahou, ve které se nacházel samotný průlez, který bylo možné uzavřít. K dispozici obvykle bylo také sklopné sedátko. Spojení se zbytkem fortu usnadňovaly zvukovody, později telefon.
Zmenšená verze pozorovacího zvonu našla své využití v malých objektech na valech fortů, kde sloužila pro pěchotní účely. Instalovány byly také do malých pěchotních tvrzích, kde byly umístěny uprostřed střeleckého parapetu. Šachtou byly propojeny s úkrytem pod ním. K dispozici však byla také malá pancéřová dvířka, která umožňovala vstup přímo ze střeleckého parapetu.
Specialitou starších pevností, na kterou u moderních pevnostních staveb již nelze narazit jsou mohutné pancéřové prvky pro světlomety. Nutno však podotknout, že také v případě staveb systému Séré de Riviéres se jednalo spíše o raritní záležitost, která se navíc do současnosti dochovala v jediném exempláři.
Výsuvné otočné věže byly záležitostí především mohutných uzávěrových fortů, jako byly Manonviller nebo Frouard. Problematika osvětlení bojiště v noci byla řešena především pomocí mobilních osvětlovacích zařízen, které bylo možné z bezpečného úkrytu vyvézt pomocí úzkorozchodné železnice, případně byly pro tyto účely stavěny zvláštní betonové objekty. Jednalo se však primárně o stavby budované pro účely pobřežní obrany. Použití v pevnostních objektech vnitrozemských liniích nebylo na rozdíl například od Belgie tolik časté. Samotná konstrukce věže se velmi podobá výsuvným otočným věžím pro těžké kulomety, ve vysunuté poloze však byla výrazně vyšší.
Samotná věž se skládala z několika pater, kde bylo umístěno ovládání věže a potřebné zázemí pro samotné osvětlovací zařízení, které tvořila zrcadla o průměru 90 centimetrů a výkonná oblouková lampa. K dispozici byl také výkonný elektromotor. Před vypuknutím války byly projektovány další, ještě výkonnější zařízení, k jejich výrobě však nikdy nedošlo.
V současné době se jediný zachovalý exemplář věže pro světlomet, z celkem pěti vyrobených, nachází ve Fortu Frouard, kde je umístěn nedaleko kopule Mougin pro dvojici kanónů ráže 155mm. Věž byla přijata do výzbroje v roce 1904.
Uvnitř pevnostních staveb se nacházelo velké množství infrastruktury, a to především pro komfortní ubytování posádek objektů pro případ déle trvajícího obležení. Nutno je však zmínit, že celá řada věcí nebyla zcela dotažena do konce, což mělo v řadě případů v průběhu zuřivých bojů 1. světové války fatální následky pro obránce. Za hlavní nedostatky byly považovány především nedostatečné zásoby vody, případně také absence vodního zdroje a nedořešená problematika sociálního zázemí.
V rámci výstavby mohutných pevnostních prstenců okolo měst jako jsou Verdun, Toul, Epinal, nebo Belfort byly vybudovány stovky kilometrů úzkorozchodných železničních tratí, které spojovaly jednotlivé forty a dělostřelecké baterie se zázemím, kde se nacházely hlavní sklady dělostřeleckého materiálu, úkryty a sklady munice.