Kulometné objekty Pevnosti Boden

Kromě samotných pancéřových fortů jsou jednou z nejzajímavějších složek Pevnosti Boden, ve které bylo celkem vybudováno cca 1200 staveb vojenského charakteru, kulometné objekty. K nalezení jsou zde různé stavby vznikající po desetiletí modernizací a přestaveb. Bohužel tyto stavby nejsou vůbec středem zájmu a v odborné literatuře je k nim pouze minimum informací. Veškerý popis tak vychází primárně z navštívených objektů. K dispozici mám starší mapu pevnosti, kterou jsem před řadou let stáhl z dnes již neexistujících internetových stránek. Papírovou verzi mapy pevnosti lze zakoupit v Muzeu Rödbergsfortet pod názvem BODEN FÄSTNING - KARTA OCH HISTORIK 1897 - 1945, která obsahuje také základní textový materiál. Zajímavé je, že se obě mapy od sebe liší, případně se různí označení typu objektu a navíc některé nalezené objekty nejsou zachycené ani na jedné z nich. Přesto lze koupi papírové verze více než doporučit. Další zdrojem, ze kterého lze čerpat polohu jednotlivých objektů jsou lidarové snímky povrchu, které jsou online k dispozici na adrese app.raa.se/open/fornsok/. K dispozici je také mobilní verze aplikace.

Blokhaus na obranu železničního mostu

Speciální pozornost byla v celém regionu věnována obraně strategicky důležitých železničních mostů. Nedaleko centra Bodenu se dodnes zachoval dnes již nepoužívaný most, který dnes slouží jako cyklostezka. Na západní straně řeky Lulea byly po obou stranách mostu vybudovány v průběhu 1. světové války dva blokhausy pro jeho obranu. Jedná se o dvoupatrovou stavbu s kapacitou 15 vojáků. Ti měli k dispozici po obvodu celkem 40 střílen pro ruční zbraně a těžké kulomety.

Podobná stavba se zachovala také u železničního mostu přes řeku Torne v Haparandě. Blokhausy zde pocházejí z roku 1918, samotný most byl zprovozněn o rok později. V tomto případě jsou obě stavby navzájem propojeny tunelem. Označeny byly jako Skans 37G Haparanda. V tomto případě bylo v roce 1939 dodatečně na stropnice instalováno otevřené postavení pro protileteckou obranu.

Klobásové objekty

Pro zesílení protipěchotní obrany pevnostního prstence byly kromě pěchotních opěrných bodů budovány v průběhu 1. světové války také tzv. Klobásové objekty. Tento název si vysloužily svým tvarem. Fakticky se jednalo o dlouhý krytý zákop, často tvarovaný podle lokálních terénních podmínek, který mohl dosahovat délky desítek metrů. V celé délce disponoval střílnami pro ruční zbraně a v týlu dvěma vchody s pouze dřevěnými dveřmi. Na jeho koncích se obvykle nacházela stanoviště pro dva těžké kulomety, které svojí palbou působily bočně k sousedním objektům. V době míru byly střílny zvenku překryty dřevěnými deskami.

Identické objekty byly budovány také na jiných místech ve Švédsku. Nejznámější je liniová obrana hlavního města Stockholmu. Tato linie se oficiálně označovala jako Yttre H-linijen (Vnější obranná linie), lidově však Korvlinjen (Klobásová linie). K obraně bylo využito soustavy jezer, vzdálenost od centra města byla 15 - 20 kilometrů. Zajímavé je, že stavba byla financována ze soukromých sbírek, případně vlastníky pozemků. Samotnou stavbu ale prováděla armáda. Také v Bodenu byla patrně výstavba financována z těchto sbírek a to včetně dalších modernějších kulometných objektů.

Velké množství těchto objektů je dnes k nalezení v celém pevnostním prstenci. Řada z nich je ovšem značně zarostlá a některé jsou vybudované na velmi exponovaných místech (na hraně skalních srázů), kde se jen obtížně fotografují.

Kulometné objekty z období 1. světové války

Ještě v průběhu První světové války došlo k dalšímu rozšíření výstavby protipěchotní obrany pevnosti. Před existující starší pěchotní opěrné body byly vysunuty další kulometné objekty, určené primárně k vedení bočních paleb. Část objektů nicméně disponovala také střílnami pro vedení přímých paleb. Tyto objekty se poměrně těžko hledají, často byly budovány kavernovým způsobem a dobře maskovány. Opuštěna zde byla koncepce budovány masivního krytého zákopu a v objektech se již koncentrovala pouze kulometná výzbroj. Posádka měla k dispozici různě velké ubikace. Z navštívených objektů vzniká dojem, že část plánovaného vnitřního vybavení nebyla nikdy instalována. Minimálně z části byla výstavba financovaná ze soukromých sbírek.

Prvním příkladem z tohoto období je oboustranný objekt pro těžké kulomety jižně od Rödbergsfortetu. Disponuje dvojicí vchodů se střílnou na jejich obranu. Ty ústí do střeleckých místností na obou stranách objektu. V každé z nich se nacházely tři těžké kulomety - dva k boční palbě a jeden k palbě přímé. Mezi nimi je umístěna ubikace. Střílny byly chráněny sklopnou pancéřovou deskou. V posledních letech v okolí Bodenu znovu podstatně vzrostla vojenská aktivita a nejsem si zcela jistý, jestli se tento objekt nenachází v aktivním vojenském prostoru. Severozápadně od něj na něj palebně navazuje další kulometný objekt.

Další dva navštívené zajímavé kulometné objekty z tohoto období se nacházejí jižně od Södra Åbergsfortet. Přístup k nim je poněkud komplikovaný. Dobře schůdná cesta, která je upravena pro sportovní aktivity, zde přibližně kopíruje linii kulometných objektů z Druhé světové války. Z ní je nutné odbočit vpravo po téměř neznatelné lesní cestě vedoucí houštinou. I ta se však časem ztrácí a k objektům je nutné dojít lesem.

Starším z nich je kavernový objekt se dvěma vchody. Mezi nimi je umístěna ubikace, ze které se zachovala pouze konstrukce postelí a část rozvodů vzduchu. Odtud vede chodba do samotného objektu, který byl vybetonován ve skalním výlomu. Jedná se oboustranný objekt určený k bočním palbám celkem 4 těžkých kulometů. Dvě střelecké místnosti jsou od sebe odděleny. Mezi střílnami zbraní je umístěna přepážka. Samotné střílny jsou tvarované v betonu. Hlavním cílem bylo blokování přístupu k fortu. Předsunut byl před linii pěchotního polního opevnění a klobásové objekty.

Zhruba 30 metrů jihovýchodně od výše popsaného objektu se nachází na hraně lesa malý objekt pro boční palbu těžkého kulometu. Jedná se pravděpodobně o stavbu z 20. let. Objekt disponuje zalomeným vchodem, na který byl napojen zákopový systém. V interiéru se zachovala výdřeva a stolek pod těžký kulomet. Střílna i vedle se nacházející pozorovací průzor jsou tvarované z betonu. Dle fotografií dostupných na internetu bylo těchto objektů postaveno větší množství, nejsou ovšem zaneseny na dostupných mapách.

Dvojice opět velmi zajímavých objektů byla vybudována na severu pevnostního prstence v prostoru kóty Öngardsklinten (130 m.n.m.). Na malém prostoru se zde nachází hned trojice objektů. Nejseverněji se nacházející dělostřelecká pozorovatelna ovšem pochází až z období Druhé světové války. Západním směrem je orientovaný objekt s dvojicí střílen pro těžký kulomet, přičemž čelně působící střílna byla patrně pouze pomocná. Hlavní směr palby byl boční západním směrem k jezeru Vittjärvsträsket. Jedná se o neobvyklou dvoupatrovou stavbu. Rozměrově větší spodní patro sloužilo jako ubikace. V průlezem přístupném horním patře se nacházela pouze střelecká místnost. Interiér je bohužel vzhledem k částečně zasypaným vstupním dveřím nepřístupný.

Ve strmém východním svahu Öngardsklintenu se nachází jeden z nejpozoruhodnějších objektů pevnostního prstence. V některých mapách je omylem označen jako objekt pro světlomet. Skládá se z otevřeného betonového pěchotního parapetu, který je umístěn na skalním srázu. z něj byla vyražena hluboko do podloží kolmá šachta, ve které jsou instalovány pod sebou dva žebříky. Ze dna šachty pak byla ražena chodba ústící do střelecké místnosti těžkého kulometu. Samotný objekt vznikl zabetonováním vstupu do podzemí, který byl použit při jeho ražbě. Těžký kulomet působí boční palbou východním směrem k jezeru Buddbyträsket.

Kulometné objekty z období 2. světové války

Od roku 1935 byla plánována výstavba souvislé protitankové překážky z žulových bloků. K realizaci ovšem došlo až v letech 1939 - 1941 a to současně se stavbou moderních kulometných objektů pro boční palbu, pasivních úkrytů a otevřených palebných postavení pěchoty. Polní předsunuté opevnění bylo vybudováno zhruba 2 kilometry před pevnostním prstencem.

Desítky objektů byly vybudovány okolo celého pevnostního prstence, přičemž byly umístěny za protitankovou překážku. Současně byly stavěny nově pěchotní opěrné body s pasivními úkryty, prefabrikovanými válcovými úkryty a různými otevřenými palebnými postaveními. Naprostá většina objektů na západní straně řeky Lulea se nachází v aktivních vojenských prostorech a nelze je navštívit. Objekty v severní části prstence jsme nenavštívili. Zajímavé je, že stavby navštívené na jihu a na východě pevnosti se od sebe konstrukčně liší.

V okolí Södra Åbergsfortet se nachází řada identických kulometných objektů, které jsou snadno dostupné díky upravené lesní cestě sloužící v létě jako běžecká trasa a v zimě pro běžecké lyžování. Interiéry všech navštívených objektů jsou ovšem více nebo méně zatopené.

Jednostranný objekt pro dva těžké kulomety byl určen k boční palbě. V interiéru byla kromě střeleckých místností k dispozici také ubikace. Vstup umístěný tak, aby byl prostor před ním postřelován z obou hlavních zbraní byl řešen sníženým průlezem opatřeným dvoudílnými pancéřovými dveřmi se střílnou pro blízkou obranu. Za nima následovala předsíň se stupačkami a průlezem do zvonu pro pozorování a blízkou obranu. Podlaha celého objektu je umístěna z důvodu maskování výrazně pod úroveň okolního terénu, aby se snížila silueta celé stavby. Narazit je možné na různé varianty zesílení zvonu obetonováním, případně přidáním dalšího ocelového prstence a vybetonováním meziprostoru. Střílny hlavních zbraní bylo možné uzavřít pomocí dvoudílných pancéřových okenic. Na části objektů nechybí ani maskování pomocí pohledového betonu. Některé stavby jsou velmi dobře zasazené do okolního terénu a jejich identifikace je bez podkladů poměrně obtížná. Konstrukčně se jedná o předchůdce objektů budovaných na liniích mezi řekami Kalix a Torne. Ty byly stavěny ve větší odolnosti a s použitím pancéřových zvonů.

Nejsilnější opevnění bylo budováno na východní straně pevnostního prstence. Zde se nachází především větší koncentrace objektů, přičemž zde nechybí ani velké pasivní úkryty a prefabrikované objekty. Před několika lety nedaleko začala vznikat na ohromném prostoru nová huť a v roce 2024 také nová silnice, která odvádí dopravu ze samotného města. Ta byla tak šikovně naprojektována, že v rámci její výstavby byla odstraněna naprostá většina bojových objektů na východní straně pevnostního prstence. Z kulometných objektů vybudovaných mezi jezery Mjösjön a Svartbyträsket se tak dochovaly patrně pouze dva, přičemž pouze jeden je přístupný.

Na terénní vlně východně od jezera Mjösjön byl vybudován malý opěrný bod obehnaný protitankovou překážkou z žulových bloků. Jádro tvořila dvojice jednostranných objektů pro boční palbu dvou těžkých kulometů. Každý z nich působil svojí palbou do opačného směru. Do interiéru se vstupovalo šachtou se stupačkami, za kterou následovaly pancéřové dveře do bojové místnosti. V ní se kromě dvou těžkých kulometů nacházel ventilátor pro nasávání vzduchu a systém jeho ohřevu pomocí kamínek, které zároveň vytápěly interiér. Do spodního patra se vstupovalo pomocí žebříku. Otvor bylo možné uzavřít pomocí poklopu. Ve spodním patře se nacházela ubikace, k dispozici zde bylo také suché WC. Spodní patro zachovalého objektu je bohužel zalité vodou. Druhý objekt byl zdemolován při stavbě silnice v roce 2024. V záhozu zachovalého objektu se nachází malý pasivní úkryt. V týlu opevnění je pak umístěn velký pasivní úkryt pravděpodobně typu Sk 12, který ovšem zcela zalitý vodou. Na stropnici si lze prohlédnout nástavbu, která sloužila k nasávání vzduchu do objektu.

Na sklonku 2. světové války bylo v okolí Bodenu vybudováno velké množství objektů zesíleného polního opevnění. To bylo tvořeno malými pasivními úkryty, často prefabrikovanými a otevřenými palebnými postaveními pro dva střelce. Narazit na ně lze v podstatě kdekoliv. Ve velmi dobrém stavu se zachovaly například západně od otevřené dělostřelecké baterie Leakersberget.