Výstavba švédského opevnění

V polovině 19. století se významné pevností stavby koncentrovaly do několika málo přístavů na jihu Švédska. Ve většině případů se jednalo o stavby umístěné na ostrovy, které byly průběžně modernizovány a rozšiřovány. Postupem času tak zabraly plochu celého ostrova. Hlavním účelem byla ochrana vojenských námořních základen.

V případě Göteborgu se jednalo především o tzv. „mořskou pevnost“ Nya Älvsborgs fästning, která byla vybudována v letech 1653 – 1701 na ostrově ve vjezdu do přístavu. V aktivní službě vydržela až do roku 1869. Již od roku 1935 je kulturní památkou a od roku 1971 je přístupná v letních měsících veřejnosti.

Severně od Göteborgu se na ostrově u Marstandu nachází Karlstens fästning. Výstavba byla zahájena v souvislosti s ovládnutím zdejšího regionu Bohuslän v roce 1658 a postupně pokračovala až do roku 1860. Oficiálně byla vyřazena ze služby v roce 1882, nicméně jako vojenský objekt sloužila až do 90. let 20. století.

Karlskrona, jako hlavní vojenská základna námořnictva byla chráněna prstencem ostrovů, který byl postupně opevňován. Nejvýznamnější stavbou byla pevnost Kungsholm Fästning (1620 - 1879), opět zabírající plochu celého ostrova, na kterém byla vybudována. Pevnost byla postupně modernizována a stále slouží armádě ke školícím účelům. V letních měsících je nicméně část přístupná jako turistická atrakce. Na opačné straně průplavu, který sloužil jako hlavní vjezd do přístavu, mezi ostrovy Aspö a Tjurkö se navíc nachází Drottningskär Citadel (nebo Drottningskärs kastell) vybudovaný v letech 1680 – 1730.

Po dlouhá staletí byla prioritou obrana přístupů k hlavnímu městu Stockholmu. Ta byla předsunuta na ostrovy v okolí Vaxholmu. Mezi ostrovy Rindö a Vaxholm byla umístěna pevnost Vaxholm Castell, jejíž stavba začala v roce 1548. Současná podoba pochází z let 1833–1863. Průplav na východní straně ostrova Rindö byl chráněn pevností pod názvem Fredriksborgs fästning, vybudovanou v roce 1735 v podobě dvojice věžových objektů. Samotný průplav byl blokován zasypáním a nemohly jím proplouvat větší lodě. Všechny zmiňované objekty se dochovaly dodnes. Intenzivní opevňovací činnost v tomto prostoru probíhala i v následujících desetiletích, během kterých zde bylo vybudováno velké množství dělostřeleckých baterií, pancéřových fortů a pěchotních postavení. Dále od Stockholmu byla obrana vysunuta až v průběhu 1. světové války a pak znovu až na vnější ostrovy ve 40. letech.

Po dlouhou dobu však byla diskutována celková podoba zajištění obrany Švédska. Nevýhodný tvar území a dlouhé pobřeží neumožňovalo jeho celkové zajištění. Po mnohaletých diskuzích byla zvolena varianta výstavby centrálního redutu, který by poskytoval zázemí pro bojující jednotky vedoucí ústupový boj, který by protivníka přivedl před brány pevností již zcela vyčerpaného. Postupem let bylo uvažováno o třech místech vhodných k výstavbě takovéhoto opevnění - Karlsborg, Östersund a nakonec také Boden. V Karlsborgu byla již od roku 1819 budována na poloostrově Vänas u jezera Vättern (druhé největší jezero ve Švédsku) na 100 hektarech velká pevnost, naplňující představu o "centrální obraně". Kvůli omezeným zdrojům stavba trvala téměř 100 let a nebyla nikdy zcela dokončena. V průběhu výstavby bylo navíc nutné reagovat na zvýšený dostřel dělostřelectva a na předpolí tak vybudovat dvojici pancéřových fortů (tzv. Vabergets fästning). Na výstavbu Pevnosti Boden došlo až o něce později v souvislosti s bouřlivým rozvojem infrastruktury na severu Švédska.

První generace pancéřových fortů

Prudký vývoj v dělostřelectvu vedl k nutnosti nové výstavby opevnění, která by reagovala na větší dostřel a účinnost dělostřelecké munice. První pancéřové forty jsou ve Švédsku budovány pro potřebu pobřežní obrany. Jedná se o masivní nadzemní stavby s hlavní výzbrojí umístěnou v kasematách za pancéřovými deskami a v otevřených postaveních, často na výsuvných lafetách. Pancéřové prvky dodaly především britské zbrojovky, později také francouzské a domácí.

Hlavními představiteli jsou pancéřový fort Oscar-Fredriksborg vybudovaný v letech 1870 – 1877 na ostrově Rindö, který bránil opětovně zprovozněný průplav na jeho východní straně zkracující plavební dráhu do Stockholmu. Hlavní výzbroj tvořily 3 kanóny ráže 24 cm m/96 ve výsuvných lafetách. Ve spodní části fortu se pak nacházely dvě baterie v kasematách opatřených masivními pancéřovými deskami anglického původu. Výzbroj tvořilo původně pět kanónů ráže 24 cm model 1870 a čtyři 27 kanóny model 1874. Další výzbroj byla umístěna v otevřených postaveních.

Největším realizovaným fortem je pak Västra Hästholmen bránící východní přístupy do přístavu Karlskrona. Nahradit starší otevřené baterie, které zde byly budovány postupně od roku 1810. Již v té době bylo požadováno zasypání průplavu mezi ostrovem Hasslö a Almö. Budován byl v letech 1862 – 1879 a následně průběžně modernizován. Hlavní výzbroj byla umístěna v kasematách za mohutnými pancéřovými deskami a tvořily ji dva kanóny ráže 24 cm m/1869. Zbývající hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 17, 23 a 27 cm m/1869 umístěné na valech. Blízkou obranu pak zajišťovaly rychlopalné kanóny ráže 57mm a 25 mm mechanické dvouhlavňové kulomety. Následovalo položení minových polí a výstavba externích stanovišť řízení palby. V letech 1903-1910 proběhla rozsáhlá přestavba, která značně změnila výzbroj fortu. Instalovány zde byly čtyři otočné věže pro kanóny ráže 12cm a tři pro kanóny ráže 57 mm. První redukce výzbroje proběhla v roce 1925, ze služby byl celý fort vyřazen v roce 1969. V průběhu 2. světové války obdržel dodatečnou protipěchotní a protileteckou obranu. Poslední bojový objekt zde byl vybudován ještě v 60. letech.

Skutečný průlom však nastal v polovině 70. let 19. století, kdy na ostrově Rindö u Stockholmu začala stavba pancéřového fortu pojmenovaného jako 12. Baterie. Jeho podoba se stala vzorem pro pevnostní výstavbu na dalších 40 let. Hlavní výzbroj byla umístěna do otočných pancéřových kopulí. Od roku 1900 zde byly osazeny čtyři kanóny ráže 15,2 cm m/98B v lafetě m/1900A, což znamená, že se stavba značně protáhla. Stavebním materiálem již nebyl kámen, ale převažoval beton. Celý objekt byl navíc zapuštěn pod úroveň terénu, aby se eliminovaly účinky přímé palby. Obvodová překážka byla vylámána ve skalnatém podloží a tvořil jí hluboký příkop. Fort pak byl obvykle trojúhelníkového tvaru, což usnadňovalo jeho obranu pomocí rychlopalných kanónů umístěných v kontreskarpě. Podzemní prostory byly následně vyraženy ve skalnatém podloží, prostor okolo pancéřových prvků a pěchotní parapety pak byly provedeny z betonu.

Výstavba pancéřových fortů před 1. světovou válkou

Postupné zhoršování mezinárodní situace na konci 19. Století vedlo ve Švédsku k rozsáhlé studijní činnosti. Většina existujícího opevnění byla hodnocena jako zastaralá. Výsledkem byla rozsáhlá stavební činnost jak v místech již existujících opevnění (Vaxholm, Karlskrona, Göteborg), tak v nových lokacích. Opevňován je ostrov Gotland (jak pobřežní obrana, tak vnitrozemská), vzniká Pevnost Boden na severu a v plánech se poprvé objevují také Härnösand a Luleå. V souvislosti s tím vznikají také jednotky Pobřežního dělostřelectva (kustartilleri) díslokované jako Pobřežní dělostřelecké pluky ve Vaxholmu a Karlskroně.

Moderní pancéřové forty tak byly budovány právě jako dodatečná obrana ve vnitrozemském Karlsborgu, jako zesílení pobřežní obrany v Göteborgu, Karlskroně a na přístupech ke Stockholmu v okolí Vaxholmu. Prudký rozvoj dopravní infrastruktury a těžebního průmyslu na severu vedl na přelomu 19. a 20. století k výstavbě mohutné Pevnosti Boden a stoupající nebezpečí ze strany Ruska také k opevnění ostrova Gotland.

V Göteborgu byla hlavní tíha obrany přístavu přenesena na Fort Oscar II, který byl vybudován v letech 1903 - 1907. Hlavní výzbroj tvořily dva kanóny ráže 24 cm M/04 umístěné na výsuvných lafetách (z původně plánovaných čtyř), dvě otočné kopule pro kanón ráže 15,2 cm M/03B (opět výrazně redukované z finančních důvodů) a čtyři kanóny ráže 57 mm v pancéřové otočné kopuli. Blízkou obranu zajišťovaly rychlopalné kanóny.

Rozsáhlou přestavbou prošel v Karlskroně v letech 1903-1910 fort Västra Hästholmen, která značně změnila výzbroj i podobu fortu. Instalovány zde byly čtyři otočné věže pro kanóny ráže 12cm a tři pro blízkou obranu s kanóny ráže 57 mm. Intenzivní výstavba probíhala na ostrovech Aspö a Tjurkö včetně další za řady modernizací pevnosti Kungsholm. Kromě pěchotních opěrných bodů byl vybudován na ostrově Aspö Fort Ellenabbens (1900-1904) s výzbrojí umístěnou v pancéřových kopulích. Původně se zde nacházely tři věže – každá s dvojicí kanónů ráže 240 mm. Na stranách se pak nacházely dvě věže s rychlopalnými kanóny ráže 57 mm pro blízkou obranu. Zatímco menší věže se zde nacházejí dodnes, byly tři zbývající s hlavní výzbrojí demontovány. Na sousedním ostrově Tjurkö byla v roce 1910 vybudována na svojí dobu moderní dělostřelecká baterie pro houfnice ráže 24 cm. Za pozornost stojí především samostatně stojící stanoviště řízení palby. V centru ostrova byl vybudován v roce 1904 pěchotní opěrný bod Tjurkö, na východní straně pak Djupasundsbatteriet.

Rozsáhlá výstavba probíhala ve Vaxholmu a okolí. Celkem zde byly do 1. světové války postaveny čtyři pancéřové forty, řada otevřených dělostřeleckých baterií a pěchotní opěrné body pro blízkou obranu. Jádro obrany leželo na ostrově Rindö a východně od něj v okolí osady Myttinge, tedy v okolí starší Pevnosti Fredriksborg. Nejvýchodněji se nacházel Myttingefortet, označovaný také jako 3. Baterie vyzbrojení trojicí otočných věží s kanóny ráže 8,4 cm. Severozápadně od něj se pak nacházel Vretafortet (5. Baterie) s identickou výzbrojí. Se soustavou pěchotních opěrných bodů bylo hlavním úkolem krytí křídla zdejšího opevnění před pozemním útokem. Na samotném ostrově Rindö byl vybudován již zmíněný pancéřových fort 12. Batteriet, v aktivní službě se zde nacházela řada otevřených baterií a východní straně velký pancéřový fort Oscar-Fredriksborg (1870-1877). Pouze pár set metrů od něj byl vybudován Byviksfortet (1897–1903), označovaný také jako 8. Baterie. Na stropnici byly osazeny 4 otočné pancéřové věže pro kanón ráže 12 cm. Ty byly na začátku 40. Let přesunuty na ostrov Lidö do samostatných objektů moderní pobřežní baterie. Po jejím vyřazení po konci Studené války byla jedna věž ponechána na místě, zatímco ostatní tři byly demontovány a vráceny zpět na Byviksfortet, kde se plánoval vznik muzea. K tomu však nedošlo, samotný fort byl nabídnut k prodeji, jedna věž skončila ve Vaxholmu v expozici pevnostního muzea a zbylé 2 byly sešrotovány.

První vnitrozemská opevnění

Prudký rozvoj dělostřelectva v 60. letech 19. století vedl k prudkému zastarání obrany v té době ještě nedokončené vnitrozemské pevnosti Karlsborg. Záhy bylo vyhodnoceno, že největší nebezpečí pro ni představuje táhlý hřeben Vaberget, který se nachází 5 kilometrů západním směrem. O jeho opevnění bylo rozhodnuto na počátku 80. let. Ve finální podobě došlo k výstavě dvou pancéřových fortů, otevřených dělostřeleckých baterií a dodatečně pěchotních opěrných bodů pro blízkou obranu. Jako první začala v roce 1889 výstavba jižního fortu, který se následně stal vůbec prvním stavebně dokončeným moderním pancéřovým fortem ve Švédsku. Jeho podoba se několikrát změnila. Jako první byly ve skalnatém podloží raženy podzemní prostory a obvodový příkop s šířkou 12 metrů a hloubkou 6 metrů. Tato stavební fáze trvala 4 roky. Stavebním materiálem byl beton. Výzbroj byla umístěna výhradně v pancéřových prvcích. Jejich dodavatelem byly francouzská společnost Chatillon a Nordenfeld a švédský Bofors a Finspang. Hlavní výzbroj tvořily 4 kanóny ráže 12 cm model 1899 v otočných pancéřových věžích, na jejich produkci se podílely společnosti Bofors a Chatillon. Blízkou obranu pak zajišťovalo osm věží pro kanóny ráže 6 cm čtyř různých typů všech výše uvedených producentů. Částečně se jednalo o otočné výsuvné věže. Příkop chránilo nezvykle vysoké množství rychlopalných kanónů – celkem 14, které byly umístěny v kontreskarpě. K dispozici byla věž pro řízení palby a světlomet o průměru 110 cm. Posádku tvořilo 220 mužů. Stavebně dokončen byl fort patrně v roce 1898.

Výstavba Severního fortu začala v roce 1899. Hlavní výzbroj tvořilo šest pancéřových věží m/03 společnosti Bofors vyzbrojených 6 cm kanónem model 95F. Obranu příkopu pak zajišťovalo 8 rychlopalných kanónů umístěných v kontreskarpě. Zajímavé je, že severní fort nedisponoval zdrojem elektrické energie. V okolí fortů bylo vybudováno celkem 6 otevřených dělostřeleckých baterií. Vyzbrojeny byly celkem šestnácti 16 cm houfnicemi m/85 a osmi 12 cm kanóny m/95. Plánována byla také výstavba šesti pěchotních opěrných bodů, z nichž byly nakonec realizovány 3. Pevnost byla vyřazena z aktivní služby v roce 1927. Jako první byla demontována děla ráže 12 cm a odeslána do Bodenu. Na konci 30. let pak došlo také na kasematní kanóny. Část z nich zamířila na Gotland pro obranu přístavů a část na sever, kde sloužily k postřelování protitankových překážek. Většina kopulí pro kanóny ráže 6 cm byla sešrotována.

Vzrůstající mezinárodní napětí vedlo také k postupnému opevňování ostrova Gotland. Kromě řady baterií pobřežní obrany došlo také na výstavbu vnitrozemského opevnění. Jeho výstavby byla diskutována od začátku 80. let 19. století. Hlavním cílem bylo umístění mobilizačních skladů do vnitrozemí, kde by nebyly tak náchylné ke zničení na rozdíl od jejich tehdejšího umístění v přístavech, především ve Visby. Již od samého počátku bylo jako nejvhodnější místo vybráno Tingstäde severovýchodně od Visby. Po řadě odkladů výstavba započala v roce 1904. Jádro pevnosti tvořila „dělostřelecká reduta“ vyzbrojená čtveřicí otočných kopulí pro kanóny ráže 8,4 cm a čtyři pěchotní opěrné body. Kromě toho se zde nacházela řada otevřených dělostřeleckých baterií a pasivních úkrytů. Celkovou posádku tvořilo 5000 mužů. Po svém vyřazení z aktivní služby sloužily objekty až do začátku 90. let pro skladovací účely. Pancořový fort se dodnes dochoval ve velmi dobrém stavu a dnes je v něm umístěno muzeum.

Místem největší výstavby vnitrozemského opevnění se však stal Boden daleko na severu. Ještě v polovině 19. století velmi obtížně přístupné území stálo mimo jakoukoliv pevnostní výstavbu, i když požadavky na zajištění hranic se pravidelně oběvovaly po celé 19. století. Zlom přišel s výraznou průmyslovou expanzí a především se stavbou železnice v kombinaci s rostoucím nebezpečím vpádu sousedního Ruska. Již samotná výstavba železnice musela respektovat požadavky armády, a proto byla vedena dále od pobřeží, aby se nacházela mimo dostřel válečných lodí. Také Boden byl cíleně vybrán nejen kvůli faktu, že byl důležitou železniční křižovatkou, ale také proto, že se nacházel dostatečně daleko od pobřeží a nebylo ho tak možné překvapivě napadnout. Pro obranu zde hrály významnou roli také výhodné geologické podmínky umožňující vestavět pancéřové forty do okolních skalnatých kopců. Jádrem pevnosti bylo pět pancéřových fortů, dvě velké dělostřelecké baterie s výzbrojí v otevřených postaveních, jedna kavernová dělostřelecká baterie a osm dělostřeleckých objektů.

Jediným fortem vybudovaným na západní straně řeky Lule byl Rödbergsfortet. To také bylo patrně důvodem, proč jeho výstavba započala jako poslední celého pevnostního prstence. Vybudován byl v letech 1903 – 1908. Hlavní výzbroj tvořily čtyři houfnice ráže 15 cm model 06 umístěné v otočných kopulích. Blízkou obranu zajišťovaly čtyři otočné kopule pro kanón ráže 8,4 cm model 94-04 a osm rychlopalných kanónů umístěných v pancéřových deskách pro obranu obvodového příkopu. Na stropnici se kromě pancéřových prvků hlavních zbraní nacházely také pěchotní parapety. Většina vnitřních prostor byla vylámána v žulovém podloží. Celková posádka činila přes 400 mužů, z toho 250 dělostřelců. V roce 1976 byly věže s 15 cm houfnicemi přezbrojeny na kanóny ráže 12 cm model 24. Zároveň byla severně od fortu vybudována moderní cvičná baterie pro dvojici otočných věží s identickou výzbrojí.

Nejseverněji položený fort Degerberget uzavíral přechod mezi řekou Lule a jezerem Buddbyträsket. Obranu zde navíc zesilovala velká dělostřelecká baterie Leakersberget a čtveřice dělostřeleckých objektů pro boční palbu – po dvou v prostoru Gammelbyn a Paglaberget. Vybudován byl v letech 1900 – 1908. Hlavní výzbroj tvořily čtyři 12 cm kanóny model 99 umístěné v otočných věžích. Blízkou obranu zajišťovaly čtyři kanóny ráže 8,4 cm model 94-04 v otočných věžích a osm kanónů ráže 57 mm model 95 pro obranu obvodového příkopu. K dispozici byly také dva světlomety umístěné v otevřených postaveních v okolí fortu. V 50. letech byly kanóny ráže 8,4 cm v otočných věžích nahrazeny modernější verzí model 47. V týlu se dodnes nachází několik dalších zajímavých staveb z tohoto období. Jde především o hangár pro balóny a odolná budova radiové stanice.

Na východě pevnosti se nacházejí blízko sebe dva pancéřové forty, které měly nést hlavní tíhu obrany. Jedná se o severněji položený fort Mjösjö a Gammelängs. Nad jezerem Svartbyträsket se navíc nachází kavernová baterie Svedjeberget. Mjösjöfortet vybudovaný v letech 1900 – 1908 disponoval hlavní výzbrojí čtyř houfnic ráže 15 cm model 1906 v otočných věžích. Blízkou obranu zajišťovaly čtyři otočné věže pro kanóny ráže 8,4 cm a osm rychlopalných kanónů ráže 57 mm model 07 pro obranu obvodového příkopu. V okolí bylo vybudováno silné pěchotní opevnění a jeden dělostřelecký srub. Jižněji položený Gammelängsfortet vybudovaný v letech 1900 – 1907 jako vůbec první celého pevnostního prstence disponoval identickou výzbrojí jako výše popsaný. Pouze hlavní výzbroj netvořily houfnice ráže 15 cm, ale 12 cm kanóny model 1899. V 50. letech došlo k přezbrojení kanónů ráže 8,4 cm z modelu 94-04 na model 47.

Posledním, jižně od Bodenu se nacházejícím, fortem byl Södra Aberget (Södra Åbergsfortet), kryjící přístupy podél řeky Lule směrem od moře. Vestavěný do prudkého skalnatého svahu, nedisponoval po větší části obvodu příkopem, jako dostatečná ochrana sloužili kolmé skalní stěny. Hlavní výzbroj původně tvořily čtyři kanóny ráže 12 cm model 99 umístěné v otočných pancéřových věžích, blízkou obranu pak zajišťovaly 4 kanöny ráže 8,4 cm model 94-04 v otočných věžích a čtyři 57 mm kanóny ve střílnách pod betonem. Také zde došlo v 50. letech k přezbrojení 8,4 cm kanónů na modernější výzbroj. V týlu se navíc nacházela velká dělostřelecká baterie Norra Aberget pro čtveřici kanónů ráže 8,4 cm v otevřených postaveních a jeden dělostřelecký objekt. Stejně tak se mimo fort nacházelo také postavení světlometu.

K prvnímu většímu zesílení pevnosti došlo v průběhu 1. Světové války, kdy v rámci armovacích prací vznikla řada pěchotních opěrných bodů a vybetonována byla řada velkých betonových tzv. „klobásových“ objektů. Další posílení pevnostního prstence proběhlo v průběhu 2. Světové války, kdy vznikla souvislá linie protitankových zátarasů, které byly postřelovány moderními bojovými objekty. Postavena byla také řada pasivních úkrytů různého typu. Většina objektů byla v aktivní vojenské službě až do 90. let 20. století. Ve fortu Rödberget se dnes nachází pevnostní muzeum, ostatní forty jsou uzavřené a nepřístupné.

První světová válka

V průběhu 1. Světové války sice zůstalo Švédsko neutrální, přesto však započal v tomto období další program rozšiřování pobřežní obrany, i vnitrozemského opevnění. Jako součást vnitrozemského opevnění bylo budováno zesílené polní opevnění, jehož jádro tvořily velké betonové objekty nazývané díky svému tvaru „klobásy“. Fakticky se však jednalo o betonový krytý zákop se řadou střílen, který byl disponoval na bocích střílnami pro těžké kulomety. Ve velkém množství byly budovány na severních a jižních přístupech k hlavnímu městu Stockholm. Jako jednotlivé stavby pak nacházely své uplatnění jako ochrana důležitých infrastrukturních objektů, především mostů. Řada jich byla postavena také v Pevnosti Boden.

Pro obranu důležitých přístavů byly budovány další dodatečné pobřežní baterie, nyní již rozptýlené stavby s kanóny obvykle umístěnými v otevřených postaveních. Ráže nejtěžších baterií činila 30,5 cm. Námořní obrana Stockholmu byla vysunuta na tzv. „Vnější linii“. Kromě otevřených baterií zde byla zahájena také stavba dvou „lehkých“ pancéřových fortů – Siaröfortet a Ängsholmfortet. Pokládána jsou v moři rozsáhlá minová pole. Poprvé dochází také na opevnění přístavů severně od Stockholmu, především v okolí Härnösandu a nedalekého ústí řeky Ångerman, jejíž opevnění je označeno jako Pevnost Hemsö. Zaminovány jsou i menší přístavy v tomto prostoru. Velká pozornost je věnována také mobilnímu dělostřelectvu, které může být nasazeno na jakémkoliv místě ve Švédsku. Pro jeho potřeby jsou na řadě míst připravována otevřená postavení a potřebná podpůrná infrastruktura.

Výstavba řady baterií a fortů se protáhla až do začátku 20. let, kdy pevnostní výstavba ve Švédsku nabrala značně opačný ráz. Řada pevností byla bez náhrady zrušena stejně jako většina jednotek obsazujících opevnění. V aktivní službě bylo ponecháno pouze opevnění v okolí Stockholmu, a to pouze na „Vnější linii“, a v okolí Karlskrony. Optimismus ohledně zlepšující se mezinárodní situace však vydržel pouhých 5 let.

Druhá světová válka

Od počátku 30. let byla požadována revize obranných plánů a obnovení výstavby pobřežního opevnění, především v okolí Stockholmu. Prudký vývoj v oblasti námořních min vedl k požadavku vysunutí obrany na vnější ostrovy, na kterých měla být umístěna nejen potřebná infrastruktura pro zaminování průplavů, ale také dělostřelecké baterie na jejich ochranu. Toto opevnění bylo označováno jako Havsbandslinjen a jeho délka dosahovala 230 kilometrů. V tomto rozsahu bylo toto opevnění udržováno a dále rozšiřováno o moderní dělostřelecké baterie až do konce Studené války. Jako první sem byla osazována výzbroj z vyřazených starších pancéřových fortů, následně byly používány děla z vyřazených válečných lodí. Později v průběhu 2. světové války byly kromě nově vyprodukovaných zbraní zabaveny také ty původně určené na export, které se ještě nacházely na území Švédska. Kuriózní je také akvizice devíti kusů děl ráže 21 cm V2 z produkce Škody Plzeň pro potřeby mobilního pobřežního dělostřelectva. Kromě silného opevnění na přístupech ke Stockholmu byla opět zesilována obrana Karlskrony a Gotlandu, značně rozšířeno bylo mobilní pobřežní dělostřelectvo, které mělo působit v oblastech Öresund, Öregrund a Karlshamn. Velké investice směřovaly do protiletecké obrany. V souvislosti s rostoucím nebezpečím ze strany Německa vznikla na konci 30. let řada baterií na obranu přístavů Trelleborg, Ystad a na začátku 40. let v Helsingsborgu a Göteborgu. Zaminovány byly přístupy ke všem větším přístavům ve Švédsku. Na jejich obranu bylo vybudováno velké množství baterií pro kanóny ráže 57 mm. Na severu se výstavba pobřežních baterií soustředila do prostoru přístavů Härnösand a Umea.

Na konci 30. let s příchodem 2. světové války začíná největší výstavba vnitrozemského opevnění. Obdobně jako Švýcarsko se i Švédsko postupně ocitá v úplném obklíčení potenciálních nepřátel. Jako první probíhal od roku 1938 průzkum pobřeží v provincii Skane na jihu Švédka, aby zde o rok později začala výstavba 500 kilometrů dlouhé linie opevnění bránící pobřeží proti nepřátelskému vylodění. Dnes se pro toto opevnění používá označení Skånelinjen nebo Per Albin-linjen (Per-Albinova linie). Jedná se o souvislou, poměrně řídkou linii objektů určených k bočním palbám těžkých kulometů, protitankových kanónů a v omezeném množství také dělostřelectva. Pro tuto potřebu byla zkonstruována typová řada kulometných objektů, objektů pro protitankový kanón, dělostřeleckých objektů, pozorovatelen a později také pasivních úkrytů. Používána byla běžná výzbroj polní armády s jedinou výjimkou. V několika kusech byly do bojových objektů osazeny protitankové kanóny na pevnostní lafetě umístěné za pancéřovou deskou. Obrana byla zesilována v blízkosti přístavů, zde byly budovány také protitankové zátarasy různých typů a současně se sem soustředila také většina dělostřeleckých objektů. Objekty byly v aktivní službě až do konce Studené války. V nejohroženějších místech byla linie dodatečně zesilována pomocí pasivních úkrytů. Řada objektů byla navíc přestavěna tak, aby na jejich stropnice bylo možné umístit věže z vyřazených tanků. Po konci Studené války byla veškerá výzbroj demontována, většina objektů zazděna a v posledních letech je řada z nich také demolována.

Stejná opevnění byla budována také v okolí Göteborgu, Karlskrony, na přístupech ke Stockholmu, na Gotlandu nebo v okolí důležitých přístavů severně od Stockholmu.

Na konci listopadu 1939 vypukla napadením Finska tzv. Zimní válka, což obrátilo pozornost také na sever Švédska. Zde se sice nacházela stále aktivní Pevnost Boden, nicméně kromě její modernizace bylo rozhodnuto také o výstavbě pevnostní linie přímo na hranicích s Finskem, která by bránila překročení řeky Torne (Torne älv), její těžiště se nacházelo mezi pobřežním městem Haparanda a městem Övertornea. Objekty nebyly budovány přímo na břehu řeky, ale až na výjimky v odstupu od ní v blízkosti souběžně s řekou probíhající železniční tratí. Na severu pak bylo pro obranu využito výrazně kopcovitého terénu. V průběhu let byla přidána druhá linie obrany nacházející se západně od města Kalix a ještě v průběhu Studené války byl celý prostor mezi řekami Torne a Kalix zahušťován stovkami dalších objektů a výstavbou vnitrozemských dělostřeleckých baterií za použití věží z vyřazených válečných lodí. Pro celé toto opevnění se používá označení Kalixlinjen. Dnes se udává, že v celém prostoru bylo vybudováno okolo 3 – 4 tisíc objektů. Řada z nich byla nicméně po konci Studené války zakonzervována, resp. zazděna, případně zahrnuta zeminou.

Situace se začala dále komplikovat v roce 1940, kdy německé jednotky obsadily sousední Norsko. V první reakci byly opevňovány přístupy ke Göteborgu, včetně výstavby dvou týlových linií opevnění označovaných jako Uddevalla-Vänersborgslinjen. Zde byly postaveny velmi specifické rozlehlé objekty pro těžké kulomety a protitankové kanóny, které jsou specifické žulovými variantami zvonů, které byly umístěny na jejich stropnici. Tyto objekty většinou složily jako opěrné body blokující průchody mezi jezery, případně mosty přes řeky. Konkrétně toto opevnění bylo vyřazeno z aktivní služby ještě v průběhu 2. světové války.

Pozornost se však záhy přesunula na komunikace vedoucí od norských hranic na hlavní město Stockholm a severněji položený přístav Gävle. Shodou okolností byl na této trase zároveň soustředěn téměř veškerý vojenský průmysl země. Opevnění využívalo v maximálním možném měřítku přírodních překážek a blokovalo důležité komunikace silnými opěrnými body. V nejohroženějších místech dosahovalo značné hloubky obrany okolo 80 kilometrů. Pevnostní výstavba se soustředila především do provincie Värmland s těžištěm obrany v okolí měst Torsby a Eda. Opěrný bod Torsby byl zároveň jedním z největších - půlkruhová obrana města měla délku necelých 10 kilmetrů, vybudováno bylo 4,5 kilometru protitankových překážek, 77 kulometných objektů, 153 úkrytů různých typů a více než 700 palebných stanovišť. Většina zdejších objektů byla po 2. světové válce odstraněna. Opěrné body byly však postupně budovány i dále na severu, například na přístupech od Trondheimu na Östersund. Na opevnění lze narazit také například v okolí Abiska, blokující komunikaci vedoucí z Narviku. Pevnostní výstavba na hranicích s Norskem kulminovala v letech 1943-1944, přičemž prioritní část linie na jihu Švédska měla délku přesahující 400 kilometrů. Nacházejí se zde jak objekty odpovídající typové řadě používané na Per-Albinově linii, tak objekty typické pro jednu konkrétní oblast. Výjimečně zde lze narazit také na modernizované objekty z období 2. světové války případně na poválečné stavby, které patrně sloužily pro potřeby civilní obrany. Velká pozornost byla věnována protitankové obraně. Opěrně body byly obehnány ze všech stran několika řadami žulových bloků, které byly v pozdějších letech nahrazeny železobetonovými dračími zuby. Pro přehrazení silnic a železnic existovala široká paleta bariér a pohyblivých uzávěrů. Jádro opěrného bodu tvořily objekty pro těžké kulomety a protitankové kanóny, často opatřené zvony pro pozorování a blízkou obranu. K dispozici byl obvykle jeden velký pasivní úkryt a velké množství malých, na které byla napojena hustá síť polního opevnění. V týlu byly budovány objekty pro kruhovou obranu, které kombinovaly malý pěchotní úkryt s věží z betonu, případně žulových kvádrů se střílnami po celém obvodu. Celý prostor byl navíc pokryt pomocí velkého množství stanovišť pro dva vojáky. S trochou představivosti je lze přirovnat k německým objektům Tobruk. Existovala jich řada variant, v železobetonovém provedení, případně budovaných pomocí prefabrikátů. Kromě samotného otevřeného palebného postavení disponovalo také malým pohotovostním úkrytem, většinou pouze pro sedící vojáky.

Opěrné body budované v posledních letech války byly často výrazně zjednodušené a svojí povahou připomínaly spíše zesílené polní opevnění s množstvím malých palebných stanovišť a unifikovaných pasivních úkrytů. Nejmasivnějším prvkem tak zde často byly protitankové zátarasy. Se stejnou intenzitou, jakou byly budovány tisíce objektů na hranicích s Norskem, později proběhlo také jejich odstraňování. Například nejsilnější opěrný bod blokující přístupy k městu Torsby se stovkami objektů byl odstraněn téměř dokonale a dodnes je přístupných pouze několik úkrytů. Řada objektů byla zazděna, případně zahrnuta zeminou. Dle dat z různých mapových portálů se zdá, že obzvlášť zničující je pro opěrné body těžba stromů v jejich prostoru, která probíhá za použití těžké techniky. Ta často zcela zničí polní opevnění, vlivem čehož dojde také k zasypání vstupů do většiny objektů. V posledních letech však proběhla řada aktivit, v rámci kterých jsou rekonstruovány vybrané opěrné body. Výrazná je tato aktivita například severně od Östersundu nebo severně od Torsby. Dle průzkumu v terénu se zdá, že v dobrém stavu jsou také opěrné body v okolí Charlottenbergu (Eda Glasbruk).

Studená válka

V padesátých letech ještě dobíhal mohutný stavební program, který zahrnoval především opevnění přístavů na severu. V rámci něj získaly přístavy Gävle, Sundsvall, Lulea a ostrovy Hemsö a Gotland nové silné dělostřelecké baterie. Zároveň zde byly realizovány největší pevnostní stavby v rámci pobřežní obrany. Hlavní výzbroj tvořily kanóny ráže 15,2 cm v otočných věžích v sólo i dvouhlavňovém provedení. Zároveň čím dál tím větší váhu získává mobilní dělostřelectvo a následně protilodní střely. Výstavba se soustředí na nahrazování mnohdy velmi zastaralých dělostřeleckých systémů moderními, protileteckou obranu a moderní systémy řízení palby (radary, kamery, laserové zaměřování). Počátkem 60. let 20. století se pobřežní dělostřelectvo skládalo z 37 těžkých a 73 lehkých dělostřeleckých baterií.

Vyprojektovány jsou postupně tři typy moderních otočných dělostřeleckých věží. Hned první z nich projektovaná od 50. let udá celkový směr v konstrukci i těch následujících. Vývoj se sice protáhne na téměř 20 let, výsledkem je však výkonný zbraňový systém – automatický věžový kanón ráže 10,5 cm m/50 (10,5 cm tornautomatpjäs m/50). S kadencí 40 ran/min a dostřelem 20 km se jednalo o velmi výkonnou zbraň, která byla ve třech bateriích po dvou kusech – Arholma, Bodskär a Nattarö – instalována na vnějších ostrovech v okolí Stockholmu, kde nahradila zastaralé baterie menších ráží. Samozřejmostí již byla ochrana proti účinkům jaderných zbraní.

Neustále se prodlužující termíny dodání automatické věže ráže 10,5 cm vedly na konci 60. let k požadavku na zkonstruování výrazně jednoduššího a levnějšího systému, který by bylo možné vyprodukovat ve výrazně větším množství s identickým cílem – nahrazení v té době zastaralých baterií s děly menších ráží. Výsledkem byla poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors (7.5 cm tornpjäs m/57). Produkována byla v letech 1957 – 1975 a včetně exportních kusů čítala její série téměř 100 kusů. Postupně byly dodány tři série pobřežních baterií po třech kusech věží, které se od sebe lišily především typem staveb, ve kterých byly osazeny. První série o osmi bateriích ještě byla umístěna v objektech vzájemně propojených podzemními komunikacemi se společným zázemím pro posádku. Ve druhé sérii deseti pobřežních baterií byla zvětšena vzdálenost mezi jednotlivými objekty, ty však byly stále závislé na dodávkách energie z centrálního objekty. Až poslední série 12 baterií přinesla umístění každého kanónu do samostatného objektu s kompletním zázemím s důrazem na ochranu proti účinkům jaderných zbraní. Zaveden byl také nový systém řízení palby. Do sestavy pobřežní baterie patřily také pěchotní úkryty, objekty pro blízkou a protileteckou obranu.

Nejmodernějším systémem instalovaným v rámci výstavby stálého pobřežního dělostřelectva ve Švédsku jsou baterie pro automatické otočné věže ráže 12 cm m/70 (12 cm tornautomatpjäs m/70), označované jako systém „ERSTA" (ERsättning Tungt Artilleri) s hlavní o délce 62 ráží. Na nejdůležitějších místech nahrazovaly zastaralé těžké dělostřelectvo. Původně byly plánovány dodávky dvou sérií této zbraně. Z finančních důvodů byla realizována nakonec pouze ta první, v rámci které bylo postaveno celkem 6 baterií – Söderarm, Landsort, Slite, Ystad, Trelleborg a Holmögadd. První věž byla instalována na Landsortu v roce 1976. Každá baterie disponovala trojicí věží 12 cm m/70 v samostatných objektech. Pro tyto účely byly zkonstruovány dvě unifikované stavby – TAPJ 9101 určený pro zapuštění do skalnatého podloží (výkop měl hloubku 25 metrů) a TAPJ 9102 pro ostatní typy podloží, kdy bylo nutné hloubku základů značně redukovat. Každý objekt disponoval zásobami, které umožňovaly jeho izolaci po dobu 60 dnů, včetně zásob PHM. Součástí bylo také velitelské stanoviště, stanoviště řízení palby (dálkoměr), automatizovaná protiletadlová obrana tvořená dvěma kusy automatických kanónů Bofors ráže 4 cm 40/m48 ovládaných pomocí systému řízení palby ArtE 725, stanoviště pro 12cm minomety určené pro blízkou obranu, pasivní úkryty pro pěchotu a palebná postavení pěchoty. Nedílnou součástí baterie byl digitální systém řízení palby ArtE 724, hlavní stanoviště řízení palby disponovalo výsuvným radarem s pancéřovým krytem HSRR, k dispozici byly také otočné pancéřové kopule s laserovým zaměřovačem a kamerou AML 702. Budovány byly také samostatné objekty pro řízení palby, které dodávaly informace o cílech nejbližším dělostřeleckým bateriím. To umožňovalo sledovat více pohyblivých cílů najednou, případně dodávat informace každé zbrani baterie zvlášť.

Konec studené války a následné osekávání výdajů na zbrojení vedlo v roce 2000 ke zrušení pevnostního dělostřelectva a v následujících letech bylo přikročeno k demolici objektů. Ta byla provedena také poměrně důkladně a většina instalované výzbroje a vnitřního vybavení byla sešrotována, zatímco holé objekty byly zahrnuty zeminou.

Konec studené války a následné osekávání výdajů na zbrojení vedlo v roce 2000 ke zrušení pevnostního dělostřelectva a v následujících letech bylo přikročeno k demolici objektů. Ta byla provedena také poměrně důkladně a většina instalované výzbroje a vnitřního vybavení byla sešrotována, zatímco holé objekty byly zahrnuty zeminou. Malá část objektů byla ponechána jako kulturní památky. Z automatických kanónů ráže 10,5 cm se zachoval jediný exemplář na ostrově Arnholma, jedna věž 12 cm m/70 se nachází na svém místě na ostrově Landsort, věží s dělem ráže 7,5 cm m/57 se zachovalo více. Kompletně zachovalá baterie z první série se nachází na ostrově Hemsö, stejně jako u přístavu Oxelösund – zde však byla část vnitřního vybavení sešrotována. Z poslední nejmodernější série 3 se částečně zachovala baterie Ellenabben na ostrově Aspö (Karlskrona). Z velkých dělostřeleckých baterií budovaných na začátku 50. let se zachovala pouze baterie na ostrově Hemsö (Storråberget) a na ostrově Storholmen u Sundsvallu.

Jak již bylo zmíněno, i v průběhu Studené války docházelo k modernizaci a výstavbě nových objektů na pobřeží ve Skane a ve velké míře také na Gotlandu. Hojně použity byly tankové věže, osazovány však byly také protitankové kanóny umístěné v pancéřových deskách. Na hranicích s Finskem byla intenzivně zesilována opevnění zahrnutá do Linie Kalix. Kromě toho byla vybudována také soustava dělostřeleckých baterií. Část z nich byla umístěna tak blízko u hranic s Finskem, že fakticky působily svojí palbou výhradně na území sousedního státu. Další uzavíraly přechody přes řeku Kalix. Nejhustější síť však byla umístěna až v týlu podél řeky Lule od pobřežního města Lulea přes Boden a Vuollerim až po Gällivare. Také většina těchto baterií byla nedávno odstraněna. Dodnes se jako muzeum zachovala část baterie Siknäsfortet nedaleko Töre, Viktoriafortet nedaleko Vuollerimu (řadu let provozovaná také jako muzeum, aktuálně je přístupná pouze výjimečně). Baterie Häggmansberget východně od řeky Kalix s obdobným osudem je opuštěná, stejně jako poslední zachovalá baterie východně od Tärendö.