Výzbroj a vybavení

Primární pozornost bude věnována výzbroji objektů stálého opevnění budovaných před a během 2. Světové války. V omezené míře také pobřežní obraně, především dodnes zachovalým typům dělostřelecké výzbroje. Výčet nicméně nebude ani zdaleka kompletní.

V případě stálého opevnění byly téměř výhradně používány zbraně polní armády, která toto opevnění obsazovala. Výjimku tvoří pouze protitankové kanóny na pevnostní lafetě osazované do pancéřové desky a pevnostní zbraně, které se do opevnění dostaly z vyřazených starších fortů. V tomto případě se jednalo o rychlopalné kanóny původně určené k postřelování obvodových příkopů. Jejich novou úlohou bylo postřelování pásů protitankových překážek.

Kulometná výzbroj

Především na konci 30. a v průběhu 40. let bylo do výzbroje armády přijato velké množství ručních palných zbraní. Velmi široké bylo zastoupení různých typů lehkých kulometů. Přesto byl dominantní zbraní vodou chlazený těžký kulomet. Prvním produkovaným typem byl těžký kulomet m/1914 (kulspruta m/1914) ráže 6,5 mm. Jednalo se o licenční výrobu rakouského kulometu Schwarzlose M07/12. Společnost Carl Gustafs Stadts Gevarsfaktori vyrobila přibližně 1700 kusů této zbraně umisťované na polní lafetu (trojnožku). Nástupcem byl těžký kulomet m/1914-29, který byl kombinací svého předchůdce se zbraní Browning. Celková bojová hmotnost zbraně včetně vody činila 39 kilogramů. Munici dodával pás pro 250 nábojů. Úsťová rychlost 620 m/s zajišťovala efektivní dostřel 2000 metrů. Nejmodernější verzí vodou chlazeného kulometu byl model 1936. Jeho bojová hmotnost stoupla na 51 kilogramů. Vyprodukováno bylo 7600 kusů. Parametry zůstaly stejné jako u předchozího modelu, mírně se zvýšila pouze maximální kadence. Kromě ráže 6,5 mm byla dodávána také verze s ráží 8mm pro protileteckou obranu.

Těžké kulomety byly umístěny ve střílnách tvarovaných z betonu, které bylo možné uzavřít pomocí dvoukřídlých posuvných okenic. Pod střílnou byl umístěn velký kovový rám, na kterém byla položena dřevěná podlážka pro kulomet. V terénu byly identifikovány různé typy trámů i řešení dřevěných podlážek. Zkonstruována byla také posuvná dřevěná lafeta, která umožňovala před zahájením palby maximální vysunutí zbraně do střílny. Vystřelené nábojnice byly sváděny hadicí do dřevěné bedny umístěné na zemi pod střílnou.

Na konci 30. let se do výzbroje začalo dostávat také množství lehkých kulometů. Prvním zástupcem této kategorie byl lehký kulomet m/21. Jednalo se o licenční výrobek zbraně BAR M1918. Vyprodukován byl však pouze v omezeném množství. Nástupcem byl lehký kulomet m/37 (Kulsprutegevär m/37). Zbraň ráže 6,5 mm disponovala zásobníkem na 20 ran. Lehký kulomet m/39 byl zakoupen z Německa v počtu 5000 kusů. Jednalo se o nám dobře známý lehký kulomet vz. 26 a do Německa se dostal jako válečná kořist. Hlavním problémem byla rozdílná ráže od ostatních zbraní polní armády. Opět ne úplně zdařilou akvizicí byl lehký kulomet m/40 ráže 6,5 mm vyprodukovaný ve spolupráci s Německem jako ekvivalent MG 35/36. Značnou nevýhodou byl jeho silný zpětný ráz. Zásobník byl opět určen pro 20 nábojů. Své místo nalezly především v objektech pro kruhovou obranu a v pomocných střílnách.

Střílny pro blízkou obranu a vchodové střílny byly tvarované z betonu, především v případě vchodových střílen se jednalo spíše o otvory ve zdi, které bylo možné uzavřít pomocí posuvné desky. Oproti tomu v případě střílen v objektech pro kruhovou obranu byla střílna pancéřová s výklopným uzávěrem. Tvar střílny byl buď oválný, nebo identický jako v případě zvonů pro pozorování a blízkou obranu.

Protitanková výzbroj

Do objektů byly jako protitanková výzbroj umisťovány polní protitankové kanóny ráže 37 mm různých typů. Nejčastěji se jednalo o m/38. Při úsťové rychlosti 870 m/s činil maximální dostřel 6.500 metrů. Kadence zbraně pak 12 ran za minutu. Do střílen určených k palbě těžkých kulometů bylo také možné osazovat protitankovou automatickou pušku (označeno jako automatický kanón) ráže 20 mm pv/lvakan m/39 nebo m/40 (20 mm pansarvärnsautomatkanon m/40). Konstrukčně tato zbraň vycházela z protiletadlového kanónu.

Do několika objektů byl osazen protitankový kanón ráže 37 mm m/38 na pevnostní lafetě umístěný za 10 cm silnou pancéřovou deskou. V omezeném množství byl na hranicích s Finskem nasazen pro postřelování protitankových překážek také 57 mm pevnostní kanón m/07, případně m/1895C demontovaný z vyřazených vnitrozemských fortů.

Klasické umístění protitankového kanónu bylo v malém bojovém objektu, který obvykle boční palbou působil do prostoru silnice. V jeho okolí se většinou nacházela další dvě otevřená postavení, kam bylo možné kanón v případě potřeby přemístit. Vchod do objektu bylo možné uzavřít pomocí masivních dvoukřídlých pancéřových dveří se střílnou pro blízkou obranu. Jednoduchá střílna tvarovaná v betonu se uzavírala pomocí dvou posuvných desek. K dispozici byl také pozorovací průzor. Nicméně existují i varianty objektu bez něj. Stejně tak mohl být navíc do stropnice osazen zvon pro pozorování a blízkou obranu.

Dělostřelecká výzbroj

Do dělostřeleckých objektů byly osazovány polní kanóny ráže 75 mm m/02, případně ráže 84 mm m/81. Kanón ráže 75 mm byl licenční výrobek vycházející s modelu od společnosti Krupp. Maximální dostřel činil při úsťové rychlosti 496 m/s téměř 10.000 metrů. Kadence činila 15 ran za minutu. Také druhý zmiňovaný kanón produkovaný společností Finspang (Bofors) vycházel z německé předlohy. Maximální dostřel činil 5.900 metrů při úsťové rychlosti 470 m/s.

Pancéřové prvky

Pro potřeby pozorování a blízké obrany byly do stropnic objektů osazovány lehké pancéřové zvony velmi podobné těm používaným Rakousko-Uherskem v průběhu 1. Světové války v rámci výstavby zesíleného polního opevnění. Existují ve dvou základních variantách. Jen výjimečně lze narazit na zvony, které disponují pouze úzkými pozorovacími průzory. Produkovány byly navíc s různým počtem pozorovacích průzorů. Většina zvonů má nicméně střílnové otvory, obvykle v počtu osmi kusů po celém obvodu. Síla pancéřování kolísala mezi 1,5 - 2,2 cm. Dle některých fotografií z hranic s Finskem se však zdá, že existovaly i silnější varianty. Různý je také způsob provedení, především vrchlíku. Hmotnost kolísala mezi 350 a 400 kilogramy. Obvyklý způsob uzavírání střílen byl pomocí posuvné desky. Komunikaci s interiérem objektu zajišťoval zvukovod. Zvon byl často instalován ve vstupní chodbě mimo bojovou místnost. Pokud se do prostoru pod zvonem vstupovalo z bojové místnosti, byl oddělen pancéřovými dveřmi. Do zvonu se lezlo pomocí stupaček zabetonovaných do zdi. Po stranách šachty byly umístěny v pravidelném intervalu od sebe kramle, do kterých bylo možné zasunout dřevěná prkna sloužící jako podlážka.

Nedostatečná síla pancéřování byla kompenzována mnoha způsoby. Například obetonováním, obložením žulovými kvádry, případně kameny, existují i případy dodatečného navaření ocelových plátů a vyplnění meziprostoru betonem.

Produkována byla široká škála pancéřových dveří - vchodových i interiérových a to jak jednodílných, tak dvoudílných - umožňujících otevření horní části v případě zavalení. Vchodové dveře disponovaly jednoduchou střílnou pro ruční zbraň s uzávěrem. Řada lehkých objektů ovšem disponovala dveřmi dřevěnými, případně dřevěnými s oplechováním. Produkovány byly také různé typy dvoukřídlých dveří do úkrytů a bojových objektů pro PTK a děla. V některých objektech byla jako první ve vstupu umístěna vchodová mříž, teprve poté v zalomené chodbě následovaly dveře pancéřové.

Vnitřní vybavení

Dodnes se z vnitřního vybavení objektů dochovalo jen naprosté minimum. Kromě ženijního vybavení, zásob proviantu a zásobníku na vodu se v interiéru nacházely především různé dřevěné police, věšáky a konstrukce postelí. V některých případech lze narazit také na kovové konstrukce postelí, které jsou však patrně až poválečného původu. Ve výbavě nesměla chybět kamínka pro vytápění.

V objektech se původně počítalo pouze s gravitační ventilací. Až dodateně bylo v průběhu palebných zkoušek zjištěno, že pobyt posádky v interiéru je takřka nemožný. Instalaci ventilace tak bylo nutné vyřešit až dodatečně což si vyžádalo nezvyklé řešení. Do vchodových dveří řady objektů tak byl vyříznut otvor a následně opět překryt pancéřovou deskou tak, aby mezi ní a dveřmi vznikl prostor pro nasávání vzduchu. Přímo za dveře pak bylo umístěno potrubí ústící do ručního ventilátoru umístěného v bojové místnosti. Tyto ventilátory a vzduchotechnika se dochovaly jen zcela výjimečně. Mnohem robustnější ventilační systém včetně filtrace vzduchu byl součástí velkých pasivních úkrytů. Dochoval se pouze tam, kde byl využíván i po 2. Světové válce. Stejně tak lze ojediněle narazit také například na vodní pumpy v objektech pro čerpání vody.

Překážky

Velká pozornost byla věnována protitankové obraně. Obdobně jako ve Finsku byly překážky nejprve tvořeny pásy žulových bloků. Ty měly předepsané rozměry a rozestupy. K nalezení jsou 2 - 3 řadé pásy. Výjimkou není ani několik pásů protitankových překážek umístěných v rámci jednoho opěrného bodu. Často jimi je celý opěrný bod zcela obklopen. V rámci průzkumu byly identifikovány různé způsoby uchycení bloků k podloží, případně jejich vzájemné spojení pomocí armovacího železa.

Později došlo k jejich nahrazí betonovými "dračími" zuby. Oproti německému vzoru nebyly navzájem spojeny roštem, ale jednotlivé bloky byly betonovány přímo na zemi. Některé z nich byly do země kotveny pomocí železných skob u jiných bloků, které jsou dnes převrácené kvůli pozdějšímu rozšiřování silnic žádné kotvení zjištěno nebylo. Nutno dodat, že jednotlivé bloky jsou mnohem masivnější než ty budované v jiných zemích.

Místní specialitou jsou ovšem různé silniční a železniční uzávěry. Většina z nich byla odstraněna v rámci rozšiřování silnic a železnic. Přesto je však možné narazit na jediněčně zachovalé uzávěry.

Pobřežní dělostřelectvo

Kompletní výčet pobřežního dělostřelectva zcela přesahuje možnosti těchto stránek. Stručně popsány zde budou pouze navštívené zbraňové systémy.

Kanón ráže 7,5 cm M/05-10

Kanón ráže 7,5 cm M/05-10 tvořil výzbroj lehkých pobřežních baterií budovaných na začátku 50. let. Ty postupně nahrazovaly starší baterie s kanóny ráže 5,7 cm a tvořili novou obranu přístavů severně od Stockholmu. Dodnes se zachovala jediná baterie bránící přístup k přístavu Gävle.

Věž Bofors pro dva kanóny ráže 15,2 cm m/51

Námořní věž Bofors pro dva kanóny ráže 15,2 cm m/51 byla původně určena na export. Dodávka však byla v průběhu 2. světové války zrušena. Maximální dostřel činil 22 kilometrů, přesná palba mohla být vedena na vzdálenost 12 kilometrů. Obsluhu věže tvořilo 25 lidí s rychlostí palby 4-5 ran/min. Celkem bylo vyprodukováno 6 kusů této věže. Tří zamířily do Baterie Storråberget na ostrově Hemsön, zbývající pak na ostrov Gotland do Baterie Bungenäs. Ta byla po zrušení pobřežního dělostřelectva zcela odstraněna. Jedna z věží se nachází ve vojenském muzeu v Tingstäde. V současné podobě věží na ostrově Hemsön je tu původní možné identifikovat pouze vpředu podle u hlavní zkoseného pancéřování, zbytek je dodatečně navařenou ochranou proti napalmu.

Věže byly umístěny do standardizovaného objektu. Celý mechanismus věže sahal cca 15 metrů hluboko. Osazen byl v železobetonovém prstenci, okolo kterého v jeho základech vedla kruhová chodba. Na opačných stranách se v ní nacházely vchody do skladů munice. Ta byla pod věž dodávána pomocí otvorů v betonovém prstenci. Každý z objektů disponoval konvertorem střídavého na stejnosměrný proud, kterým byla věž poháněna.

Bojové patro věže je rozděleno příčkou do dvou částí. V průchodu mezi nima se nachází vyústění zvukovodů. Na zadní stěně za nimi komponenty systému řízení palby a další komunikační prostředky. Kromě nabíjecího mechanismu a pohotostní zásoby munice se ještě dopředu vedle každé z hlavní vešel jeden pozorovatel.

Poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors

Neustále se prodlužující termíny dodání věže s automatickým kanónem ráže 10,5 cm vedly na konci 50. let k požadavku na zkonstruování výrazně jednoduššího a levnějšího systému, který by bylo možné vyprodukovat ve výrazně větším množství s identickým cílem – nahrazení v té době zastaralých lehkých baterií s děly menších ráží většinou ráže 57mm. Výsledkem byla poloautomatická otočná věž s dělem ráže 7,5 cm m/57 od společnosti Bofors (7.5 cm tornpjäs m/57).

Produkována byla v letech 1957 – 1975 a včetně exportních kusů čítala její série více než 100 kusů. Postupně byly dodány tři série pobřežních baterií po třech kusech věží, které se od sebe lišily především typem staveb, ve kterých byly osazeny. První série o osmi bateriích ještě byla umístěna v objektech vzájemně propojených podzemními komunikacemi se společným zázemím pro posádku. Ve druhé sérii deseti pobřežních baterií byla zvětšena vzdálenost mezi jednotlivými objekty, ty však byly stále závislé na dodávkách energie z centrálního objekty. Až poslední série 12 baterií přinesla umístění každého kanónu do samostatného objektu s kompletním zázemím s důrazem na ochranu proti účinkům jaderných zbraní. Zaveden byl také nový systém řízení palby. Do sestavy pobřežní baterie patřily pěchotní úkryty, objekty pro blízkou a protileteckou obranu. Exportní kusy směřovaly na pobřeží sousedního Norska. Produkována byla také verze pro mobilní pobřežní dělostřelectvo s označením 7,5 cm m/65.

V rámci první série byly vybudovány baterie Ljugarn, Hemsö, Oxelösund, Holmsund, Karlshamn, Simrishamn a Mörtö-Bunsö. Druhá série pak představovala výstavbu baterií Kolgardsholmen, Rastensudde, Arkösund, Malmö, Ystad, Galterö, Slite, Sundsvall, Langskär, Lisekil a Hemsö (HÖ3 na ostrově Härnön). Nejmodernější série 3 se samostatnými objekty pak obsahovala baterie Gisslingö, Farö, Järnavik, Kappelshamn, Ellenabben, Roten, Trelleborg, Söderarm, Mällsten, Braviken, Marstrand a Korsö. Ještě v 90. letech byla provedena rozsáhlá modernizace baterie Råstensudde, která byla vybavena moderním systémem řízení palby ArtE 740, výrazně bylo investováno do pasivní ochrany a zlepšení ventilace. Přesto došlo nedlouho poté k vyřazení všech baterií včetně této.

Se zrušením pobřežního dělostřelectva přišla i likvidace baterií. Šrotování přežilo jen minimum objektů. Jedná se především o baterii první série Havstoudd (HÖ2), která se zachovala v kompletním stavu. Šrotování baterie Ferömefortet (OD - Oxelösund) bylo zastaveno v jejím průběhu na základě žádosti místní iniciativy, která se zde rozhodla provozovat muzeum. I tak se stihla sešrotovat většina vnitřního vybavení. V kompletním stavu zůstal pouze jeden objekt s věží pro kanón ráže 7,5 cm a stanoviště řízení palby. Poslední zachovalou baterií je zástupce nejmodernější třetí série nedaleko přístavu Karlskrona Ellenabben (EN), která je ovšem běžně nepřístupná.

V Norsku zamířily tyto zbraně do baterií Bolaerne, Visteroy, Breiviknes, Aroybukt, Rauoy a Skjeljanger. Také zde došlo po konci Studené války k intenzivnímu ničení objektů. Na ostrově Bolaerne se zachovala kompletní baterie včetně stanoviště řízení palby. Část vnitřního vybavení byla ovšem patrně sešrotována. Jedna věž z baterie Skjeljanger byla přenesena do expozice Atlantického valu v baterii Tellevik.

Věže pro kanón ráže 7,5 cm měly obsluhu čítající 7 mužů. Tří z nich se nacházeli přímo ve věži - velitel a dva vojáci zajišťující odměr a náměr zbraně. Ostatní zajišťovali přísun munice. Samotný prostor ve vrchlíků byl velmi stísněný, většinu interiéru zabírala poloautomatika nabíjení zbraně a systém odpadu nábojnic. Samotná hlaveň o délce 57 ráží (L/57) byla v maximální možné míře vysunuta mimo věž. Uzávěr hlavně se tak poměrně nezvykle nacházel na okraji kopule. Odměr činil 360°, náměr -5/+20°. Maximální kadence zbraně činila 25 ran za minutu při úsťové rychlosti 827 m/s. Jako lehká pobřežní baterie disponoval kanón zcela dostačujícím dostřelem 12 kilometrů. V muničním skladu se pro každou hlaveň nacházela zásoba 320 protilodních a 280 vysoce explozivních granátů. Existovala také varianta granátu s prodlouženým dostřelem 16 kilometrů. Vystřelené nábojnice byly odváděny do místnosti pod věží, odkud je bylo možné sbírat a znovu laborovat. Sklolaminátové kryty byly na věže instalovány dodatečně až v průběhu 70 let především s cílem zlepšit jejich maskování. Věže byly produkovány několik desetiletí, za tu dobu došlo k několika drobným změnám v konstrukci, což se promítlo také do jejich označení 7,5 cm kustartilleripjäs m/57 za které bylo přidáno A - D. Věže se lišily především v typu výroby - lité x svařované a také v hloubce jejich zapuštění do objektu. Ještě v 90. letech provedená modernizace nesla označení 7,5 cm kustartilleripjäs m/57-95.

Automatické otočné věže ráže 12 cm m/70

Nejmodernějším systémem instalovaným v rámci výstavby stálého pobřežního dělostřelectva ve Švédsku jsou baterie pro automatické otočné věže ráže 12 cm m/70 (12 cm tornautomatpjäs m/70), označované jako systém „ERSTA" (ERsättning Tungt Artilleri) s hlavní o délce 62 ráží. Na nejdůležitějších místech nahrazovaly zastaralé těžké dělostřelectvo. Původně byly plánovány dodávky dvou sérií této zbraně. Z finančních důvodů byla realizována nakonec pouze ta první, v rámci které bylo postaveno celkem 6 baterií – Söderarm, Landsort, Slite, Ystad, Trelleborg a Holmögadd. První věž byla instalována na Landsortu v roce 1976. Každá baterie disponovala trojicí věží 12 cm m/70 v samostatných objektech. Pro tyto účely byly zkonstruovány dvě unifikované stavby – TAPJ 9101 určený pro zapuštění do skalnatého podloží (výkop měl hloubku 25 metrů) a TAPJ 9102 pro ostatní typy podloží, kdy bylo nutné hloubku základů značně redukovat. Každý objekt disponoval zásobami, které umožňovaly jeho izolaci po dobu 60 dnů, včetně zásob PHM. Součástí bylo také velitelské stanoviště, stanoviště řízení palby (dálkoměr), automatizovaná protiletadlová obrana tvořená dvěma kusy automatických kanónů Bofors ráže 4 cm 40/m48 ovládaných pomocí systému řízení palby ArtE 725, stanoviště pro 12cm minomety určené pro blízkou obranu, pasivní úkryty pro pěchotu a palebná postavení pěchoty. Nedílnou součástí baterie byl digitální systém řízení palby ArtE 724, hlavní stanoviště řízení palby disponovalo výsuvným radarem s pancéřovým krytem HSRR, k dispozici byly také otočné pancéřové kopule s laserovým zaměřovačem a kamerou AML 702. Budovány byly také samostatné objekty pro řízení palby, které dodávaly informace o cílech nejbližším dělostřeleckým bateriím. To umožňovalo sledovat více pohyblivých cílů najednou, případně dodávat informace každé zbrani baterie zvlášť.

Samotná věž o průměru 4 metry byla umístěna do šachty, která procházela celou výškou objektu. Zhruba polovina výšky však byla zaslepena a nacházel se v ní prostor pro vystřelené nábojnice, které odtud měly být dodatečně sbírány pro opětovné laborování. Obsluhu věže tvořilo 12 mužů, celková kapacita objektu byla 25 mužů. Většinu prostoru ve vrchlíku věže zabíral mechanismus automackého nabíjení zbraně a odpadu nábojnic. Přesto se sem vměstnala také posádka tří mužů - velitel, a obsluha zodpovědná za náměr a odměr věže. Díky průzoru bylo možné nouzově vést přímou palbu bez nutnosti externě dodávaných souřadnic. Věž od společnosti Bofors s kanónem ráže 12 cm o délce hravně 62 ráží vážila celkem 62 tun. Maximální dostřel činil dle typu munice 23 - 27 km, náměr zbraně +45/-5°. Úsťová rychlost pak 880 m/s. Nejzajímavětší je ovšem kadence zbraně, která byla 25 ran/min při hmotnosti granátu 46,6 kg. Velká pozornost byla věnována ochraně proti účinkům jaderného výbuchu. Z tohoto důvodu bylo možné hlaveň uchytit do masivního držáku vybetonovaného na stropnici objektu. V samotné věži byla následně zablokována aretace a posádka musela po dobu případného jaderného výbuchu opustit vrchlík věže, který neposkytoval dostatečnou ochranu před gama zářením. Speciální nátěr ovšem umožňoval její obsazení ihned po výbuchu.

Vstup se vchodovými dveřmi a schodištěm vpodstatě umožňuje dostat se pod krycí železobetonovou desku objektu. Pod schodištěm v zahnuté chodbě se teprve nachází hlavní vchod tvořený poměrně malým průlezem překrytým masivní pancéřovou deskou s ochranou proti účinkům tlakové vlny při jaderném výbuchu. Následoval další identický uzávěr, za kterým se nachází chodba s dekontaminačními sprchami a podél chodby prostory pro odkládání zamořené výstroje a výzbroje. Po dalším kratším schodišti již následuje horní "bojové" patro objektu.

Většinu jeho plochy zabírá velký muniční sklad. Náboje byly skladovány v boxech po 25 kusech ve speciálních stojanech. Uprostřed skladu se nachází automatický podavač munice. Ten bylo možné zásobovat pomocí ručních muničních vozíků, které se pohybovaly na vzduchovém polštáři. Podavač byl ovládán operátorem, odtud již náboj směřoval automaticky včetně jeho otočení nejprve do prostoru pod věží a dále podavačem včetně dalšího otočení k hlavni děla. Vedle podavače se nachází vstup do šachty pro kopuli.

Po točitém schodiště se návštěvník dostane do do prostředního patra, které je čistě technické. Nachází se zde strojovna s nouzovým východem a místnosti s vybavením pro nasávání vzduchu a jeho filtraci.

O patro níž, které je označováno jako 1. patro se nachází veškeré zázemí pro posádku. Umístěna je zde jedna velká kasárenská místnost a jedna menší důstojnická. Nechybí sociální zázemí a technická místnost, ve které je průlez do nultého technického podlaží. Zde se nacházejí zásobníky na vodu a PHM, které měly zajistit naprostou soběstačnost objektu minimálně po dobu 30 dnů. Toto podlaží se nachází fakticky pod objektem a pouze ve hrubém výlomu. Aktuálně není bohužel z bezpečnostních důvodů přístupné. V prvním patře se dále nachází komfortně vybavená kuchyně.

Zbývá zde poslední nenápadná místnost, která skrývá systém protivzdušné obrany ArtE 725. Ten se skládal ze zařízení, které mohlo být instalováno v samostatném objektu (existují minimálně dvě varianty), a které disponovalo zaměřovačem s kamerou, laserem případně i IR vyhledávačem. Toto zařízení mohlo být případně také mobilní. Tento zaměřovač vyžadoval v první fázi obsluhu, která ho natočila ve směru identifikovaného nepřátelského letounu. V tuto chvíli již ovládání převzal operátor uvnitř objektu, který sledoval cíl pomocí joysticku a kamery na monitoru a označil ho laserovým paprskem. Na takto sledovaný cíl se automaticky zaměřovaly na systém připojené protiletadlové kanóny. Pod stolem byl umístěný pedál, kterým operátor spouštěl palbu. Tento systém byl použitelný také proti pozemním cílům. Celý systém i s protiletadlovými kanóny byl také nazýván LvS 75M.