Kulometné objekty

Čtenáře značně potěší již skutečnost, že značná inspirace pro pevnostní výstavbu byla čerpána ze získaného podrobného popisu českoskovenského opevnění vz. 37. Podobnost je však možné hledat především v umístění objektů v terénu a v systému bočních paleb, po stavební stránce však jen obtížně.

Dodržováno bylo důsledné oddělení jednotlivých typů zbraní. Z tohoto důvodu neexistuje typový objekt, který by kombinoval protitankovou výzbroj s kulometnou (toto neplatí pro objekty budované na hranicích s Finskem). Typy kulometných objektů (Kulsprutevärn) byly označovány zkratkou KSP a pořadovým číslem. Při výstavbě opevnění ve Skane (Per-Albinova linie) se uplatnilo celkem šest typů objektů.

KSP I (Kulsprutevärn I)

Hojně budovaná jednostranná kasemata pro dva těžké kulomety určené k boční palbě. Do objektu se vstupovalo klesající chodbou, jejíž délka závisela na okolním terénu. Vyzděné byly boční stěny, stropnice byla překryta dřevěnými deskami, případně betonovými a zakryta zeminou v případě delších chodeb. Samotný vstup byl chráněn mříží často opatřenou dřevěnou deskou (patrně aby se zabránilo pronikání sněhu do objektu). Následovala malá vstupní chodbička do které ústila vchodová střílna. Dále se zde nacházel vstup do pancéřového zvonu, a na opačné straně následovaly pancéřové dveře vedoucí do střelecké místnosti. U opevnění na norských hranicích existují i varianty, kdy další vchodová střílna ústila již přímo do vstupní chodby, která byla napojena na zákopový systém. Také mříž ve vstupu byla v některých případech nahrazena pancéřovými dveřmi. Uvnitř se nacházejí dvě místnosti se střílnami pro hlavní zbraně. Ty jsou tvarované v betonu a uzavíratelné pomocí posuvných pancéřových desek. Pochopitelně existovaly zrcadlové varianty pro nasazení do opačných směrů palby.

KSP II (Kulsprutevärn II)

Naopak druhý typ kulometné pevnůstky byl přímo ve Skane velmi raritní, vybudováno bylo pouze 30 kusů. Narazit na ní však lze na mnoha jiných místech ve Švédsku. Jedná se o oboustranný bojový objekt pro čtyři těžké kulomety. Do každého směru tak působily dva kulomety ze samostatné bojové místnosti. Identický vstup jako v předešlém případě vedl do vstupní chodby, ve které se nacházel naproti mřížím vstup do pozorovacího zvonu a po obou stranách pancéřové dveře do střeleckých místností. Do týlu působily střílny pro ruční zbraně.

Tento typ objektu se vyskytuje často i na jiných místech na pobřeží Švédska, ovšem ve variantě, kdy byla druhá střílna do každého směru nahrazena pozorovacím průzorem. Někdy byly vybudovány také menší střílny pro ruční zbraně působící do týlu. Jedná se však patrně o jinou typovou řadu.

KSP III (Kulsprutevärn III)

Také oboustranný objekt, tentokrát určený pouze pro dva těžké kulomety. Ve vstupní chodbě se na straně nacházel vstup do zvonu pro pozorování a blízkou obranu a proti vstupu vchod do střelecké místnosti hlavních zbraní. Uprostřed ní se nacházela přepážka alespoň částečně oddělující palebná stanoviště. I v tomto případě se často vyskytují varianty s pozorovacími průzory vedle střílen hlavních zbraní, jedná se však patrně o jinou typovou řadu.

KSP IV (Kulsprutevärn IV)

Velmi oblíbený typ objektu nejen ve Skane, ale také na hranicích s Norskem. Oboustranný objekt, u kterého do jednoho směru působila dvojice těžkých kulometů a do opačného jeden těžký kulomet. Ve vstupní chodbě se naproti mřížím nacházel vstup do zvonu pro pozorování a blízkou obranu a na straně vstup do velké střelecké místnosti, ve které byla umístěna veškerá hlavní výzbroj. V některých případech byla vstupní mříž nahrazena pancéřovými dveřmi.

KSP V (Kulsprutevärn V)

Na pobřeží poměrně raritní objekt, který však byl budován také na hranicích s Norskem. Obdobně jako v případě Ksp I se jedná o jednostranný objekt se zvonem pro pozorování a blízkou obranu. Rozdíl tak spočíval především ve vytočení jedné ze střílen víc směrem k nepříteli, což umožňovalo pokryt palbou hlavních zbraní větší prostor. Střílny byly od sebe pootočeny o 40 stupňů. Na pobřeží byl budován především v týlu hlavní linie.

KSP VII (Kulsprutevärn VII)

Velmi raritní objekt je obdobou kombinací KSP V a KSP IV. Jedná se tak o oboustranný objekt, příčemž do jednoho směru působil jeden těžký kulomet a do opačného dva těžké kulomety, které byly od sebe pootočeny o 40 stupňů. Ani zde nechyběl zvon pro pozorování a blízkou obranu. Všechny tři těžké kulomety se nacházely v jediné střelecké místnosti. Existovala i varianta objektu bez zvonu.

Další typy kulometných objektů budovaných na norských hranicích

V opěrných bodech na norských hranicích lze narazit na další typy kulometných objektů určených pro boční palbu. Často se jedná o typ objektu nacházející se pouze v jednom úseku a jinde na něj není možné narazit. Jde především o jednostranné objekty pro boční palbu jednoho těžkého kulometu, kde se kromě střílny hlavní zbraně nachází ve střelecké místnosti také pozorovací průzor. Tyto stavby jsou někdy označovány jako "Typ 130". Dále o oboustranné objekty opět vždy s jedním těžkým kulometem působícím do každého směru, opět disponující pozorovací průzorem. Zcela atypické objekty byly budovány například s využitím jeskyní.

Objekty pro protitankové kanóny

Objekt pro protitankový kanón (Pansarvärnskanonvärn - Pv) představoval na pobřeží téměř 20 procent ze všech vybudovaných staveb. Určen byl pro polní protitankový kanón ráže 37 mm m/1938. Jednalo se o poměrně jednoduchou stavbu. Vstupovalo se do něj pomocí masivních dvoukřídlých pancéřových dveří, které zároveň sloužily jako vjezd pro PTK. Naproti vchodu se nacházela velká střílna, kterou bylo možné uzavírat pomocí posuvných pancéřových desek. Na straně se navíc nacházel uzavíratelný pozorovací průzor. V rohu rozlehlé místnosti by umístěn za pancéřovými dveřmi oddělený prostor se vstupem do zvonu pro pozorování a blízkou obranu. Opět existovaly zrcadlově obrácené verze pro boční palbu do různých směrů. Na hranicích s Norskem byly až na výjimky po obou stranách objektu připravena 1 - 3 otevřená stanoviště pro protitankový kanón, která byla zesílena betonem a obsahovala výklenky pro munici. Díky tomu se podstatně rozšířilo palebné pole. Existovala i verze bez zvonu, případně také bez pozorovacího průzoru.

V průběhu války vznikla modernizovaná verze objektu, ve kterém byl protitankový kanón umístěn za pancéřovou deskou o síle 10 cm v minimální střílně na pevnostní lafetě. Osadit zde bylo možné širokou škálu výzbroje – kanóny ráže 37mm m/1934 nebo m/1938 nebo ráže 20 mm m/1939 nebo m/1939-40. Na pobřeží bylo vybudováno celkem pět jednostranných objektů.

Naprosto raritní je objekt na hranicích s Norskem, který je oboustranný, přičemž do každého směru působí jeden protitankový kanón umístěný za pancéřovou deskou. Vestavěn byl původně pod těleso mostu, který je však dnes již odstraněn. Vstup do objektu je dnes bohužel zazděn, jinak zachoval ve velmi dobrém stavu.

V období Studené války byly objekty na pobřeží přezbrojovány na výkonnější protitankové zbraně – například PTK ráže 57 mm m/1943, kanón ráže 7,5 cm m/02 nebo m/95D (námořní), nebo dokonce protiletecký m/37. Budovány byly také zcela nové objekty. Nejzajímavější z nich byl určen pro původně protiletadlové kanóny ráže 7,5 cm, které byly umístěny na posuvnou lafetu, díky čemuž se nacházel kanón v době míru zcela ukrytý uvnitř objektu. V případě palby byl zasunut do mohutné pancéřové desky, přičemž většina hlavně vyčníval mimo objekt. Konstrukčně se stále jednalo o stavbu velmi podobnou výše popisovanému typu Pv.

Dělostřelecké objekty

Jednoduché dělostřelecké objekty pro palbu obstarožních kanónů ráže 7,5 a 8,4 cm byly obvykle na pobřeží budovány v blízkosti menších přístavů. Disponovaly jedinou místností s rozměrnou v betonu tvarovanou střílnou. K dispozici byl také zvon pro pozorování a blízkou obranu, který byl oddělen od zbytku objektu pancéřovými dveřmi.

Na hranicích s Norskem byly většinou dělostřelecké baterie budovány hlouběji v týlu a pouze v nejohroženějších směrech. Jednalo se o otevřená palebná stanoviště s minimem podpůrné infrastruktury. Minimálně v jednom případě však byla postavena také dělostřelecká baterie s železobetonovými objekty.

Objekty pro lehké kulomety (kruhovou obranu)

Zajímavým vývojem prošly objekty pro kruhovou obranu. Původně byly konstruovány jako samostatné pasivní úkryty SK4 pro 4 – 6 vojáků, kteří palbou působili z otevřených bojových postavení, následně zesilovaných pomocí betonových skruží.

Později byl zkonstruován objekt pro kruhovou obranu (Kulsprutegevärsvärn – Kg). Jednalo se o osmibokou stavbu s jednoduchým vchodem pod úrovní střílen. Určena byla pro dva vojáky, kteří měli k dispozici po obvodu 8 střílen. Na pobřeží Skane se tyto objekty vyskytovaly pouze výjimečně. O to více jich však bylo vybudováno na hranicích s Norskem, i když v poněkud pozměněné variantě. Fakticky došlo k tomu, že nad úkryt SK4 byl postaven objekt Kg, který byl přístupný pomocí krátkého žebříku. Do objektu se vstupovalo malým průlezem přímo ze zákopového systému. Riziko zasypání bylo v některých případech eliminováno nouzovým průlezem, který byl zakryt plechem. V malém úkrytu se nacházely dvě dřevěné patrové postele a na konci úzké uličky mezi nimi již zmiňovaný žebřík do bojové části.

Obdobně vypadal i druhý typ tohoto objektu, který se lišil pouze v provedení věže a nesl označení Kg I. Jednalo se kuželovitou stavbu tvarovanou buď z betonu, nebo žulových kvádrů, která disponovala opět osmi střílna po obvodu. Dva muži zde měli opět k dispozici lehké kulomety. V kombinaci s maskováním pomocí mechu nebo hlíny se jedná v terénu na rozdíl od objektu Kg o velmi nenápadné stavby, které si vysloužily během průzkumu označení „mraveniště“.

Pozorovatelny

Podél pobřeží byly budovány na vhodných místech desítky malých pozorovatelen. Jednalo se o velmi jednoduché stavby s jedinou místností a třemi, případně dvěma úzkými pozorovacími průzory.

Pěchotní úkryty

Pěchotní pasivní úkryty (Skyddsrumm – Sk) byly budovány v pobřežní obraně v prostoru velkých měst, často jako velitelská stanoviště, případně v týlových liniích. Existovala celá řada typů a přístup k jejich výstavbě byl navíc poměrně kreativní. Název/Označení objektu udávala zkratka Sk a kapacita. Nejčastěji budovanými objekty ve Skane byly Sk 4, Sk 24 a a Sk 48 (nouzově se obvykle do objektu vešel dvojnásobný počet mužů. I tak zde jejich počet nebyl nijak závratný. Existovaly ovšem také varianty s kapacitou až 100 mužů.

Opravdová exploze pasivních objektů přišla s výstavbou opevnění na norských hranicích. Součástí opěrných bodů byl obvykle jeden nebo více velkých úkrytů - obvykle Sk 24 (výjimečně Sk 36 nebo 48), často disponujících zvonem pro pozorování a blízkou obranu, které zároveň sloužily jako velitelská stanoviště. Jednalo se o poměrně komfortní stavbu s dvěma vchody opatřenými pancéřovými dveřmi. Interiér byl rozdělen na dvě velké místnosti, které spojovala chodba, ve které byla umístěna odbočka pod pancéřový zvon. Existovaly však také o poznání větší varianty s velkou vstupní chodbou sloužící ke skladování ženijního materiálu a zbraní, se samostatným WC. Tyto objekty disponovaly kamny a výkonnou ventilací s filtry. Patrové postele byly obvykle dřevěné, výjimečně kovové, které však většinou do objektů dostaly až v rámci poválečných reaktivací.

V opěrných bodech nicméně převažoval o poznání jednodušší pasivní úkryt Sk 12. Jednalo se velmi jednoduché stavby napojené přímo na zákopový systém. Chodba vedla ke dveřím, často pouze dřevěným, kterými se vstupovalo do jedné místnosti opatřené kromě postelí také kamny a ve výjimečných případech také zdrojem vody. Existují také případy, kdy byly pasivní úkryty provedeny kavernovým způsobem. Součástí zákopových systémů byly malé úkryt Sk 4, které jsou dnes ve většině případů zasypané. Stejně tak otevřená palebná postavení pro dva vojáky provedená z betonu, nebo betonových prefabrikátů disponovala malým pohotovostním úkrytem. V těchto průpadech však nelze hovořit o jakémkoliv komfortu kromě dřevěných lavic.

Následně se do opevnění dostal prefabrikovaný úkryt složený z metr širokých betonových skruží o průměru okolo dvou metrů. Z nich bylo možné ve výkopu sestavit úkryt o požadované délce/kapacitě a zakrýt ho zeminou případně kamenivem. Těchto úkrytů bylo vybudováno velké množství po celém Švédsku. Sloužily zároveň jako protiletecké kryty v civilní obraně. Ve finální podobě obvykle disponovaly malou předsíňkou, ze které se dveřmi vstupovalo do samotného tubusu úkrytu. Hned za vchodem se nacházela kamna. Dále byla umístěna dřevěná konstrukce, která tvořila podlahu a po stranách lavice na sezení, případně ležení. Na konci se nacházel nouzový východ. Obvyklá kapacita byla 12 mužů. Existují však i varianty, kdy bylo několik tubusů spojováno dohromady společnou chodbou a vznikaly tak větší úkryty. Tento typ pasivního úkrytu byl testován v průběhu 2. světové války také ve Finsku.

Opačným směrem z Finska do Švédska putovala patrně konstrukce úkrytů nesoucích označení Sk 10K a Sk 6K. Jedná se kopulovité stavby budované těsně pod úrovní terénu. Průchozí chodba napojená na zákopový systém vedla k malému průlezu, kterým se vstupovalo do samotné kopule s kapacitou 6, případně 10 vojáků. Zde byla instalována mechanická ventilace a telefonní přípojka. Jejich výstavba probíhala zhruba od 60. let a opět se s nimi lze setkat po celém Švédsku. Některé z nich dodnes slouží pro účely civilní obrany.

V některých opěrných bodech lze nalézt také pasivní objekty, které sloužily například pro čerpání vody, nebo jako sociální zařízení. Své uplatnění nalezly pasivní úkryty také u pobřežních baterií, kde sloužily pěchotě zajišťující blízkou obranu.

Úkryty pro PTK a děla

Na hranicích s Norskem byly v rámci opěrných bodů často budovány úkryty pro protitankové kanóny. Interiér objektu byl velmi podobný objektům pro protitankové kanóny. Do stropnice se však neosazoval zvon pro pozorování a blízkou obranu. Kromě samotného PTK zde byl dostatek místa také pro munici a patrně také alespoň nouzově pro obsluhu. Vstup byl uzavírán mohutnými dvoukřídlými pancéřovými dveřmi. V okolí byly umístěny obvykle dvě, v některých případech dokonce tři otevřená palebná stanoviště. Ty mohly být v polním provedení, pouze s betonovou zídkou, nebo i s malými úkryty pro munici po stranách.

V některých případech, především u opěrných bodů budovaných na konci války se jednalo o velmi jednoduchou stavbu pouze pro protitankový kanón, přičemž vstupní dveře byly pouze dřevěné.

V jediném exempláři byl při průzkumu v podstatě náhodou nalezen mohutný úkryt pro dvě děla, která měla působit z otevřených postavení v okolí. Skládá se ze dvou velkých úkrytů pro děla s vjezdy ležícími na opačných stranách objektu. Ty byly uzavírány pomocí mohutných dvoukřídlých pancéřových vrat. Z úkrytů se pancéřovými dveřmi vstupovalo do chodby, která je vzájemně propojovala. Zde se dodnes nacházejí regály na vybavení a stojany pro osobní zbraně. Odtud se po stranách vstupuje dvou místností, které sloužily jako ubikace a místnosti se suchým záchodem. Zároveň se tak jedná o největší nalezený objekt na hranicích s Norskem.

Objekty pro tankové věže

Během Studené války byla provedena rozsáhlá výstavba objektů pro tankové věže. Týkala se nejen linie opevnění ve Skane, ale téměř celého Švédska. Budovány byly nejen na pobřeží, ale také jako blízká obrana vojenských letišť, důležitých silnic a infrastrukturních objektů, například mostů. Využita byla široká škála věží z vyřazených tanků s děly ráže 3,7 cm, 5,7 cm a 7,5 cm. Většina věží navíc disponovala kulometnou výzbrojí, často v podobě hned dvou těžkých kulometů.

Budovány byly nové objekty i modernizovány ty starší. V případě modernizace byla ke staršímu objektu, nejčastěji typ Ksp I přistavěna v týlu chodba se vstupem jak do původního objektu, tak do oválného prostoru pod tankovou věží. Jako první byly osazovány věže z tanku m/38, m/39, m/40, m/41 a m/42.

Později se do výzbroje dostala mnohem výkonnější věž z tanku 74 (Strdsvagn 74) s kanónem ráže 75 mm strv 74. K dispozici byly také dva těžké kulomet ráže 8 mm ksp m/39. Budovány však byly hlavně zcela nové objekty. Ty se skládaly z dlouhé chodby, která měla na obou stranách vstupy, často pouze v podobě průlezu. Z chodby se vstupovalo do prostoru pod tankovou věží a také do úkrytu. Zde byly použity různé typizované varianty úkrytů v podobě Sk3, většinou však Sk 10 jak v klasické, tak kopulovité podobě. Jako maskování sloužily různé imitace stodol, technických budov, rekreačních objektů, případně laminátových krytů.

Po konci Studené války bylo přistoupeno k až neuvěřitelně důkladnému odstraňování těchto objektů. V současnosti se v celém Švédku dají zachovalé objekty napočítat na prstech jedné ruky.