Reaktivace (R)

Krátce po ukončení 2. světové války proběhla inventarizace zachovalých objektů Československého opevnění. Zároveň začaly vznikat první návrhy na reaktivaci existujících a výstavbu nových opevnění. V roce 1948 již bylo jisté, kde se nachází budoucí nepřítel a kam bude směřovat pozornost vojenské správy. Naprostá většina existujícího těžkého opevnění se nacházela na hranicích s Polskem a tak nebyla s výjimkou vybraných dělostřeleckých tvrzí dále využívána. Podzemní prostory tvrzí sloužily pro skladovací účely, v případě Tvrze Hanička probíhala od roku 1975 přestavba na kryt zvláštního určení.

Naproti tomu na hranicích se Západním Německem a Rakouskem se většinou pouze lehké opevnění, v některých úsecích na Šumavě navíc zcela zničené. Další nevýhodou byla v některých úsecích značná vzdálenost od hranic. Několik těžkých objektů ve stavu těsně po betonáži se nacházelo pouze na přístupech ke Znojmu, u Hevlína a Mikulova. O něco lepší byla situace v Bratislavě na Petržalce, kde existovala kompletní obrana předmostí.

První fáze reaktivace se soustřeďovala na vyčištění a opravy existujících lehkých opevnění od Plzeňské čáry po Bratislavu. Prováděno bylo nové maskování, dovybavován interiér o chybějící vybavení. Zacelovány byly mezery po chybějících nebo zničených objektech pomocí zesíleného polního opevnění, případně dřevozemních objektů. Výzbroj zůstávala stejná jako v meziválečném období, postupně však bylo možné použít i novější zbraně, které byly ve výzbroji polních jednotek. Kromě původního vybavení zde své místo našly také části skladových zásob po německé armádě z období 2. světové války a jen velmi pomalu docházelo k vybavování i modernějším zařízením - např. lafetami UL-1.

V další fázi došlo na úpravy objektů lehkého opevnění proti účinkům jaderných zbraní. Lehké opevnění vz. 36 sloužilo především pro pozorovací účely. Kvůli tomu došlo k zazdění střílen a ponechání pouze malých průzorů. Lehké opevnění vz. 37 (Řopíky) bylo opatřeno dodatečným záhozem vchodové části, čímž byl objekt až na střílny hlavních zbraní zapuštěn do terénu. To si vyžádalo dodatečné přístavby vstupních chodbiček opatřených dodatečnými protitlakovými pancéřovými dveřmi. Upravit bylo nutné také systém větrání, uzavírány byly také střílny pomocí sklopných dřevěných desek. Velká pozornost byla věnována maskování.

O něco složitější byla situace u reaktivovaného těžkého opevnění. Pro sruby na Moravě bylo nutné nechat odlít nové pancéřové zvony. Do srubů bylo instalováno původní vybavení ze skladových zásob. Některé chybějící komponenty však bylo nutné vyrobit znovu. Plánováno bylo kompletní vybavení modernější výzbrojí. Reálně však došlo pouze na přezbrojení notně zastaralého pevnostního protitankového kanónu L1 na výkonnější protitankovou zbraň ráže 85mm vz. 44/59 a další plány byly zrušeny. Modernizován byl systém ventilace a elektroinstalace. S reaktivací těžkého opevnění bylo započato v roce 1947 a protáhla se až do začátku 60. let. Poté již k větším změnám nedošlo, což souviselo také s celkovou změnou strategie armády, která se začala orientovat na vedení útočných operací.

Nová výstavba (NV)

Plány na pokračování pevnostní výstavby postavené na meziválečné škole vzaly záhy za své. Nemalý podíl na tom měly finanční aspekty a především vzrůstající vliv ruských vojenských poradců. Jako první byly budovány objekty zesíleného polního opevnění v prostorech, které nebyly pokryty předválečnou výstavbou, případně v místech, kde se lehké opevnění nacházelo příliš daleko od hranic. Nová výstavba se soustředila především na hranice s Bavorskem. Vzhledem ke klimatickým podmínkách bylo nutné záhy nahradit dřevozemní objekty stavbami kamenobetonovými. Jednalo se především o malé objekty pro palbu těžkých kulometů, jejichž vzor vycházel z opevnění budovaného v průběhu 2. světové války. Experimentováno bylo s celou řadou typů objektů, většina z nich se však nedočkala praktické realizace. Následně bylo započato s výstavbou opevnění z betonových prefabrikátů za vydatné pomoci ruských odborníků. Budovány byly objekty pro těžké kulomety, úkryty a pozorovatelny. V omezené míře také objekty pro tankové věže, které však měly být osazeny až v případě hrozícího nebezpečí. Velká pozornost byla věnována dokonalému maskování. Prefabrikáty byly konstruovány tak, aby bylo možné jednotlivý objekt kompletně vybudovat během jediné noci bez nutnosti nasazení těžké techniky. Následně došlo k překrytí vchodu a případných střílen a pokud to bylo možné také kompletnímu zahrnutí objektu zeminou. Vstup označovat malý betonový sloupek a jeho posádka se do interiéru musela v případě ohrožení prokopat. Uvnitř se nacházelo předem připravené vnitřní vybavení. Tento způsob výstavby v současnosti značně komplikuje jejich průzkum.

Masivní výstavba se značnou hloubkou obrany byla ukončena na začátku 60. let v souvislosti se změnou celkové koncepce armády. Dále byly vyvíjeny další typy pasivních úkrytů, jejichž výstavba v omezené míře probíhala i nadále až do začátku 90. let. Jednalo se standardizovaný typ úkrytu UŽ-6, který disponoval vchodem s dvojicí protiplynových a jedněmi protitlakovými dveřmi. Na opačné straně úkrytu se nacházel nouzový východ. K dispozici bylo nasávání vzduchu do filtrů a výduch pro polní kamínka. Železobetonové prefabrikáty již nebylo možné instalovat ručně, ale za použití jeřábu.

Velká pozornost byla věnována výstavbě odolných objektů sloužících jako civilní i vojenské protiatomové úkryty, komunikační centra, stanoviště protiletecké obrany, sklady materiálu, munice a PHM, velitelská stanoviště. Do této kategorie lze zařadit také různé typy úkrytů pro bojová letadla a raketové jednotky. Odolné sklady jaderných hlavic byly budovány domácími společnostmi podle projektu, který dodal Sovětský svaz. Následně však byly předány ruským jednotkám, které prováděly jeho komplexní obsluhu.