Katastrofální výsledek Francouzsko-Pruské války (1870 – 1871) a především pád silných pevností na hranicích s Německem donutil Francii v následujících letech k výstavbě nového opevnění. Postoupení Alsaska a Lotrinska navíc znamenalo také ztrátu silných opěrných bodů, především Strasbourgu a Metz. Konstrukce starších pevností se ukázala být beznadějně zastaralou a v případě válečného konfliktu odsouzenou k rychlému zničení.
Nové pevnosti na hranicích Francie začínají vyrůstat již od roku 1874. Později celé opevnění dostane jméno podle jejich hlavního tvůrce, jímž byl Raymond Adolphe Séré de Riviéres (1815 – 1895). Své první zkušenosti s výstavbou sbíral již ve 40. letech, kdy se podílel na konstrukci opevnění v Toulonu a později mimo jiné také Paříži, Nice, Metách a Lyonu. Do širšího povědomí se dostal při opevňovacích pracích přístavu Nice a později v Metách, kde se podílel například na výstavbě fortů Saint-Quentin, Plappeville a Saint Julien, což byly nejmodernější stavby před vypuknutím války v letech 1870 – 1871. Právě jemu po prohrané válce připadl úkol zpracovat studii zdůvodňující pád pevnosti Mety. Odtud již vedla krátká cesta k definování nové obranné koncepce Francie spočívající v konstrukci silných opevněných liniích, ve kterých měly být vytvořeny mezery, navádějící nepřátelskou armádu na čekající polní jednotky. Nutno podotknout, že se výstavba nezaměřovala pouze na opevnění nových hranic s Německem, ale výstavba probíhala také v důležitých přístavech na atlantickém i středomořském pobřeží a také na hranicích se Španělskem. Opevnění se táhlo od hranic s Belgií až po přímořské letovisko Menton na hranicích s Itálií.
Hlavní pozornost však byla bezesporu věnována severní hranici. Výstavba oficiálně započala 17. června 1874. Hlavní část stavebních prací probíhala až do roku 1885. Hlavní obranné postavení proti Německu bylo rozděleno do čtyř sektorů (Jura, Vogézy, Meuse a Montmédy – Dunkerque. Pozornost byla tak jako v případě staršího Vaubanova opevnění věnována především obraně důležitých měst, ve kterých se nacházely strategické křižovatky silnic a železnice. Jednalo se především o Remeš, Verdun, Toul, Epinal a Belfort. Krom toho však byla opevňována i řada dalších měst (např. Dunkerque, Lille, Besancon, Lyon). A poprvé byly budovány také jakési linie opevnění, předzvěst budoucí Maginotovy linie. Jednalo se především o prostory Belfort – Epinal a Toul – Verdun, kde byly stavěny uzávěrové forty důležitých komunikací.
V první a zároveň hlavní fázi výstavby bylo postaveno téměř 200 fortů a téměř 350 menších obranných staveb a dělostřeleckých baterií. Celkové náklady včetně výzbroje dosáhly téměř 700 milionů franků (v současných cenách cca 175 miliard korun).
Jak již bylo zmíněno, starší opevnění na hranicích Francie se ukázala být v obraze válečných událostí poměrně zastaralé. Z tohoto důvodu lze první stavební fázi označit jako cestu od bastionů k polygonálnímu opevnění. Dřívější, tzv. Vaubanovo opevnění (1633 – 1707) se skládalo ze souvislého bastionového (především městského) opevnění. Pouze v případě největších pevností byly do vypuknutí války v roce 1870 postaveny také předsunuté objekty (ať již bastionového, nebo polygonálního typu). Dodnes se ve Francii dochovala řada měst opevněných v tomto období, od roku 2008 se navíc mohou chlubit některé z nich zařazením do seznamu světového dědictví UNESCO (jako příklad lze uvést Neuf-Brisach jižně od Strasbourgu a Briancon na hranicích s Itálií). Nevýhody tohoto opevnění byly dvě. Především již nemohlo poskytnout dostatečnou ochranu městům, které bránilo. Druhým problémem byl samotný systém bastionů, který vystupoval nad okolní terén, a bylo ho tedy možno bez větších problémů doslova rozstřílet těžkých dělostřelectvem. Stejně tak již nebylo možné poskytnou dostatečnou ochranu civilnímu obyvatelstvu.
To vše vedlo k nové koncepci výstavby opevnění. Především bylo nutné obranné stavby vysunout daleko od samotných měst tak, aby nepřítel nemohl přímo ostřelovat jejich centrum. To si však vyžádalo značně zvětšení obvodu opevnění (až na desítky kilometrů), navíc s neustále se zdokonalujícím dělostřelectvem bylo nutné obranné prstence klást neustále dále a dále, čímž neúměrně narůstaly také stavební náklady. Druhým cílem bylo pokud možno skrýt samotné stavby před nepřítelem tak, aby je nebylo možné přímo ostřelovat. Do popředí se dostává tzv. polygonální systém opevnění. Jeho původní podoba počítala s ohraničením fortů obranným příkopem, který svojí palbou kryly kaponiéry. Uvnitř fortu měly být budovány bezpečná kasárna pro posádku a sklady munice. Samotná hlavní výzbroj měla být umístěna v otevřených palebních postaveních na „stropnici“ fortu. Jako stavební materiál sloužil kámen.
Nutno podotknout, že nová koncepce opevnění nepředstavovala výrazný zvrat v dosavadním vývoji opevnění. Velmi podobné objekty byly stavěny již před rokem 1870. Zvětšil se však důraz na ukrytí hlavních částí pevnosti před nepřítelem do bezpečné hloubky nakrytím stavebního materiálu (kámen, cihla) a silnou vrstvou zeminy. Vzhledem k velkému obvodu pevnostního prstence bylo navíc nutné „rozpojit“ bastionou opevnění, a stavět samostatné forty, mezi kterými vznikaly velké mezery, které bylo nutné nějakým způsobem bránit. Pozornost se upínala především k bočním palbám dělostřelectva, které mělo postřelovat především důležité komunikační body. Tyto prostory byly navíc zesilovány pomocí polního opevnění.
Zcela výjimečně došlo již v první stavební fázi na instalaci pancéřových prvků. Jednalo se výhradně o produkty nesoucí název svého konstruktéra - Mougin. Osazovány byly pancéřové kasematy pro kanón ráže 155 mm, případně otočné kopule pro dvojče těchto zbraní. Jednalo se o velice finančně nákladné prvky, z tohoto důvodu byly používány výhradně na nejohroženějších místech fronty.
Stavěny nebyly pouze pevnostní objekty. Zároveň byla budována také rozsáhlá podpůrná infrastruktura. Jednalo se především o hustou síť komunikací, která by zajistila plynulé zásobování. Uvnitř opevněných prstenců byla budována zařízení pro uskladnění potřebné munice, vybavení a potravin. Chybět nemohly rozsáhlé kasárenské objekty pro ubytování posádky a případně také polní armády. Již v době míru byly hlavní železniční tratě upravovány tak, aby vyhovovaly požadavkům armády. Na nádražích byla například stavěna delší nástupiště.
Veškerému stavebnímu snažení byla udělena takřka smrtelná rána v polovině 80. let 19. století a to hned z několika stran. Největší zásluha je připisována především vynálezu silných výbušnin založených na kyselině pikrové. Své sehrálo také zavedení nových typů plášťů dělostřelecké munice a nástup těžkého dělostřelectva, které bylo schopné pálit ve strmých trajektoriích (po balistické křivce). Mix výše uvedeného tak představovaly houfnice vysokých ráží, pálící munici s extrémně průrazným pláštěm napěchovanou vysoce výbušným materiálem. Brzké zkoušky na fortu, který dala francouzská armáda pro účely vyzkoušení efektu těchto zbraní k dispozici (Fort de la Malmaison), ukázaly, že současné ochrana hlavních zbraní a posádky je zcela nedostačující a pro pevnostní stavby představují doslova katastrofu.
V reakci na tento vývoj bylo učiněno několik opatření. Pozornost se upnula především k severnímu sousedu – Belgii, kde byl již delší dobu používán jako hlavní stavební prvek beton. Tamní pancéřové forty byly konstruovány na základě projektů Henriho Alexise Brialmonta. Pro francouzské potřeby bylo vyvinuto speciální složení betonu, označované jako „beton special“ a následně se začalo experimentovat s jeho použitím, k čemuž posloužila střelnice a testovací prostor Bourges.
Jedním z výsledků bylo zjištění, že dobrou odolnost poskytuje beton v kombinaci s písečným podložím. Proto bylo rozhodnuto o modernizaci stávajících staveb s použitím těchto stavebních prvků. Velkým problémem se však ukázal být nedostatek finančních prostředků. Z tohoto důvodu byla celá řada objektů zbavena aktivní služby a s modernizacemi se započalo pouze na předpokládaných nejohroženějších místech, tedy především na hranicích s Německem. Zesilovány byly především stropnice objektů a to jak pomocí betonu a písku, tak pomocí dodatečného nakrytí zeminou. Tam kde hrozily přímé zásahy dělostřeleckých granátů, byly zesíleny také boční stěny.
V neposlední řadě došlo k přestěhování velkého množství hlavní dělostřelecké výzbroje mimo dobře v terénu identifikovatelné a pro palbu zaměřitelné forty. V mezilehlých prostorech byla budována řada dělostřeleckých baterií a to především v místech, které znemožňovaly přímé pozorování a snadnou identifikaci. Stavěny jsou moderní podzemní úkryty a to jak pro munici, tak pro polní armádu. Vybudována je také rozsáhlá síť pevnostní úzkorozchodné železnice.
3. stavební fáze se nese ve znamení pokračujících modernizací a výstavbě nových fortových objektů a to za masivního použití betonu a později již železobetonu a pancéřových prvků. Tato fáze začíná okolo roku 1891 a trvá až do vypuknutí války. Pozornost se opět upíná především na hranice s Německem v prostoru Verdun – Belfort. Také v tomto období je budováno velké množství menších objektů v mezilehlých prostorech, nyní již výhradně za použití betonu. Jedná se především o pěchotní úkryty, malé pěchotní tvrze, střelecké postavení a dělostřelecké baterie.
Jisté ovoce přináší také testování z prostoru Bourges. Do výstavby se dostává především kasemata de Bourges, jakýsi předchůdce moderních dělostřeleckých srubů. Jedná se o betonový objekt pro dva kanóny (později se dominantní zbraní stávají kanóny ráže 75mm), který působí boční palbou do mezilehlých prostorů.
Velké změny se dotkly také konstrukce samotných fortů. Kromě rozsáhlých rekonstrukcí jsou budovány zcela nové pevnostní stavby. Obrana obvodových příkopů se stěhuje z kaponiér umístěných na eskarpové straně do kasemat na kontreskarpové straně. Na samotný povrch fortu jsou umisťovány objekty pro dělostřeleckou výzbroj a pozorování umístěné v pancéřových prvcích. V prvotních fázích jsou některé objekty spojeny pouze pomocí venkovní (nekryté) cesty, což se v průběhu válečného konfliktu ukáže jako velká nevýhoda. Pouze u nejmodernějších staveb jsou objekty propojeny podzemní komunikací, která se však nacházela v relativně nedostatečné hloubce. V některých případech je hlavní dělostřelecká výzbroj v pancéřových kopulích umisťována mimo samotné forty do speciálních objektů.
Již zmíněné nedostatky se plně projevují po vypuknutí 1. světové války. Přes prvotní skepsi k samotné podstatě obrany založené na silných pevnostech, kterou vyvolal rychlý pád Belgie, se postupem času ukazuje, že již vybudované opevnění má svoji vojenskou hodnotu a umožňuje na některých místech stabilizaci fronty, především v prostoru Verdun – Belfort. Nutné je však urychleně vyřešit nejzávažnější nedostatky, které se projevily až v průběhu ostrého nasazení v boji.
Téměř za vším stojí naprosto neočekávaná síla nepřátelského dělostřelectva. Ukazuje se, že v průběhu obléhání, které může trvat při ustálení fronty i řadu měsíců je takřka nemožné plynule zásobovat posádky v obležených objektech. Naopak jednotlivé stavby nebyly navrženy tak, aby poskytovaly dostatečné zásoby především vody a sociální zázemí bylo často řešeno tak, že latríny byly umístěny mimo samotné objekty. Stejně tak jednotlivé objekty byly propojeny často pouze venkovní cestou. Pohyb mimo samotné stavby však byl pod intenzivní palbou naprosto vyloučen a tak nezřídka docházelo k situacím, kdy posádky umíraly žízní. Dalším velkým problémem byla nedostatečná odolnost staveb a to především spojovacích chodeb, které se nacházely nedostatečně hluboko pod povrchem.
Všechny tyto problémy byly řešeny intenzivní výstavbou dodatečných podzemních komunikací v dostatečné hloubce pod pevnostmi. Navzájem byly propojovány všechny důležité objekty (kasárna, kasematy, objekty s dělostřeleckou výzbrojí, pozorovatelny). Raženy byly také dodatečné podzemní prostory a pro plynulost zásobování byly budovány vchody umístěné daleko v týlu v místech, které nebyly snadno zaměřitelné nepřátelskou palbou.
Dalším problémem bylo nedostatečné palebné pokrytí okolí pevnostních staveb. V jejich okolí, většinou vinou členitého terénu vznikala řada hluchým míst, které nebylo možné standardním způsobem chránit. Tento problém byl řešen dodatečným budováním malých objektů, do kterých se osazoval pancéřový zvon Pamard pro těžký kulomet. Tyto objekty byly obvykle pomocí šachty s žebříkem napojeny na nově vybudovanou síť podzemních komunikací.
Do bojových činností 1. světové války zasáhla řada objektů především na severní hranici, v okolí Verdunu a na linii Verdun – Toul. Především urputná bitva o Verdun, která dovedla obě strany konfliktu až na pokraj sil a boje o forty jako je Duaumont nebo Vaux, učinily z obrany pevností systému Séré de Riviéres mýtus, který předurčil směřování francouzské vojenské politiky na řadu let dopředu a vyústil ve výstavbu Maginotovy linie v meziválečném období.
