V prvotních fázích výstavby pevností systému Séré de Riviéres tvořilo hlavní výzbroj fortů dělostřelectvo umístěné v otevřených postaveních na valech. Blízkou obranu pak zajišťovaly většinou rychlopalné kanóny, přičemž část z nich byla rotačních. Teprve v pozdějších fázích výstavby se začaly do výzbroje dostávat kulomety a speciální zbrojní systémy umístěné v pancéřových kopulích.
Na rozdíl od německé konkurence si těžké kulomety našly cestu především do výsuvných otočných věží a později také do pancéřových zvonů (v německém případě k tomuto použití vůbec nedošlo)
Vzduchem chlazený těžký kulomet Hotchkiss ráže 8 milimetrů byl v předválečném období produkován v několika vývojových řadách. Jednalo se o modely M1897, M1900 a M1914. Produkt společnosti Hotchkiss et Cie nalezl hojného využití jak v pevnostních stavbách, tak u polní armády, kde od roku 1917 vytlačil do té doby dominantní zbraň St. Étienne M 1907, a to především díky snažší ovladatelnosti a odolnosti vůči polním podmínkám. Zároveň se jednalo o velice dobrý exportní artikl.
Autorství této zbraně je připisováno konstruktérům A. Odkolek von Augeza, jehož prvotní návrh dále upravili Laurence Benet a Henri Merie. Produkci zajišťovala soukromá společnost vlastněná americkým investorem. Celková hmotnost zbraně činila 24 kilogramů. Kadence činila okolo 450 ran za minutu. Nabíjení zajišťovaly pásky na 24 ran, nebo kovový pás pro 250 nábojů. Maximální dostřel činil 3.800 metrů. Pro potřeby francouzské armády bylo vyprodukováno okolo 50.000 exemplářů.
V otevřených postaveních na valech fortů byla umístěna celá řada dělostřelecké techniky. V souvislosti s pozdějším přesunem hlavních zbraní pod ochranu mohutných pancéřových kopulí, případně do speciálních objektů (kasematy de Bourges) došlo také k unifikaci dělostřelecké výzbroje. Prim začaly hrát především rychlopalné kanóny ráže 75 mm, zatímco daleké palby zajišťovaly kanóny ráže 155mm. Obrana samotných obvodových příkopů byla svěřena rychlopalným kanónům, které byly umístěny v kaponiérách, později v kasematách.
Výsledkem pětiletého vývoje se v roce 1896 stal rychlopalný kanón ráže 75 mm. Do výzbroje armády byl v polní variantě zaveden pod označením Matériel de 75mm Mle 1897. Jeho velkou výhodou byla především značná palebná síla, kterou usnadňoval především nový systém hydropneumatické brzdy.
Hlavní zásluhy na vývoji jsou připisovány Albertu Deportovi. Produkce byla svěřena několika arsenálum, především v Puteaux, Bourges a St. Etienne. Hmotnost zbraně činila 1.544 kilogramů. Maximální kadence mohla teoreticky dosahovat až 25 výstřelů za minutu. Praktická se však pohybovala okolo 15 - 18 ran. Ke zbrani byly dodávány dva standardní druhy munice. Jednalo se především o šrapnelové granáty, které byly plněny 290 kusy kuliček. Granát vážící 7,24 kilogramu obsahoval časovač, který detonoval granáty nad úrovní terénu. Druhý granát s váhou 5.3 kilogramů byl průbojného typu plněný silnou výbušninou (melinitem), disponující časovačem, který detonoval projektil s předem určenými zpožděním.
Efektivní dostřel činil 7.000 - 8.500 metrů. S pozdějšími typy střeliva až 11.000 metrů. V kasematové variantě však dostřel klesal na 5.600 metrů.
Kanón se stal v opevnění hlavní zbraní při boji na střední vzdálenosti. Instalován byl především do kasemat Bourges, jejichž hlavním cílem bylo boční postřelování prostorů mezi jednotlivými vojenskými objekty. Nejlepšího uplatnění se jim však dostalo ve výsuvných otočných věžích, do kterých byly montovány po dvou kusech.
Kanón de Bagne ráže 155 milimetrů s dlouhou hlavní představoval jednu z dominantních zbraní umístěnou jak v otevřených postaveních na valech fortů a dělostřeleckých bateriích, tak později v nejrůznějších pancéřových prvních, jako byly pancéřové kasematy, nebo různé typy výsuvných otočných věží.
Kanón byl převzat do výzbroje v roce 1877. Maximální dostřel činil 12.700 metrů, což zajišťovala hlaveň dlouhá 420 centimetrů. Celková hmotnost se pohybovala okolo šesti tun. Kadence činila pouze jeden výstřel za minutu s úsťovou rychlostí 560 metrů za sekundu. Hlavním úkolem této zbraně bylo vedení protibaterijní činnosti. Vyprodukováno bylo přibližně 1.500 kusů této zbraně.
Pro zesílení ochrany hlavní výzbroje byly v rané fázi výstavby budovány v objektech nejvyšší důležitosti pancéřové kasematy, které za padací oponkou ukrývaly kanóny ráže 155 mm. Umisťovány byly především do členitého (především horského) terénu, kde hrozilo velké nebezpečí přímého ostřelování nepřátelským dělostřelectvem.
Pancéřová kasemata Mougin pro kanón ráže 138 mm byla vyprodukována pouze v několika kusech. Jednalo se o první exemplář pancéřových kasemat osazovaný do fortů systému Séré de Riviéres. Vyprodukovány byly pouze čtyři kusy tohoto zařízení, přičemž dodnes se dochoval pouze jediný exemplář.
Jejich instalace proběhla v roce 1877. Hlavní část kasematy tvoří mohutné pancéřové desky o šířce 400 centimetrů, v jejichž prostředku je umístěna střílna pro hlavní zbraň. Pod střílnou byla na středovém čepu umístěna pancéřová válcová deska, která disponovala dvěma střílnovými otvory. Touto deskou bylo možné pomocí navijáku rotovat kolem své osy a tak uzavírat samotnou střílnu. Tato "krycí" deska měla tloušťku 20 centimetrů. Další pancéřové desky byly umístěny na stropnici kasematy a zesilovaly tak její odolnost. Samotná stavba byla provedena z kombinace kamene a betonu. Před bočnou palbou byla střílna chráněna pomocí ocelových plátů vytvarovaných do tvaru válce. To však mělo jisté demaskující účinky a odolnost je také poněkud diskutabilní.
Hlavní výzbroj měly tvořit kanóny ráže 138 milimetrů s maximálním dostřelem 5.800 metrů.
Přímým nástupcem kasematy Mougin pro kanón ráže 138 mm se stala kasemata pro kanón ráže 155L. Produkována byla společností Saint Chamond a to přibližně v deseti exemplářích. Skládala se mohutné desky se samotnou střílnou, strop zesilovaly další čtyři pláty. Před samotnou střílnou byl v předpancíři umístěn mohutný výsuvný uzávěr, který samotný vážil deset tun. Vysouvat ho bylo možné díky protizávaží a ručnímu ovládání, které bylo umístěno přímo ve střelecké místnosti.
Samotný kanón byl umístěn na speciální lafetě, která byla uchycena do čepu pod střílnou, a disponovala hydraulickou brzdou. Maximální dostřel zbraně byl v této variantě 7.100 metrů. Samotná stavba byla provedena z betonu a zakryta dostatečnou vrstvou zeminy.
Téměř všechny exempláře se dochovaly do dnešních dnů a většina objektů, ve kterých se nacházejí je dnes zpřístupněna jako muzea. Jedná se například o baterii Eperon nedaleko Nancy (viz fotografie).
Velká pozornost byla postupně věnována umístění hlavní dělostřelecké výzbroje do bezpečných pancéřových prvků. Zatímco prvotní pokusy o pancéřové kopule se takřka shodovaly s německou konkurencí, kdy si byly kopule Mougin a Gruson velice podobné, vydala se později Francie poněkud jiným směrem a zaměřila se na tvorbu výsuvných věží, které disponovaly dvojicí kanónů. V tomto provedení se oproti jednoduchým německým kopulím jednalo především u starších modelů o extrémně finančně i konstrukčně náročné prvky. Teprve ve finální fázi byly navrženy relativně jednoduché a extrémně výkonné výsuvné otočně věže pro kanóny ráže 75 mm. Jejich primárním úkolem však stále byla především blízká obrana pevnostních staveb.
Při hledání modernějšího nástupce kopule Mougin byla vypsána soutěž o dodávky zbrojního vybavení, které se účastnily hlavní zbrojařské společnosti té doby, které již měly zkušenosti s produkcí těchto prvků. Jejich dodávky směřovaly do celé řady zemí, především do Belgie. Soutěže se zúčastnily tři kopule - věž Buissiére, Kopule St. Chamond a Montlucon. Ani jedna z nich však nesplnila očekávání a s další produkce nebyla požadována. Kopule byly po provedených testech repasovány a umístěny do budovaných fortů.
Velice brzy byla rozpoznána síla kulometné výzbroje. Z tohoto důvodu záhy dochází k vývoji poměrně jednoduché výsuvné otočně věže pro těžký kulomet, které jsou osazovány na jednotlivé modernizované pevnosti od roku 1895. Teprve v průběhu 1. světové války jsou v rámci dalších modernizací pevností osazovány první pancéřové zvony pro těžký kulomet, které nesou název Pamart.
Hojného použití se v průběhu modernizací dočkaly výsuvné otočné kopule pro těžké kulomety. Jejich cesta k ostrému nasazení však nebyla nikterak lehká. S touto zbraní bylo experimentováno již od roku 1895. Starší typ věže s označením GF3 byl nakonec v jediném exempláři nainstalován do uzávěrového fortu Manonviller. Teprve příchod modernější verze těžkého kulometu Hotchkiss ráže 8mm Model 1900 otevírá dveře k hojnému nasazení.
Jedná se o velice jednoduchou věž jejímž hlavním cílem bylo ničit útočící pěchotu po bezpečném přečkání dělostřelecké přípravy. Z tohoto důvodu byl dostatečně silně zajištěn pouze vrchlík věže, který měl sílu 12 cm. Zbytek pláště měl tloušťku pouze 1,5 - 2 centimetry, což střelci poskytovalo dostatečnou odolnost pouze proti ručním zbraním. Po obvodu věže byly rozmístěny malé pozorovací průzory.
Střelci byly k dispozici dva těžké kulomety, přičemž jeden byl používán k palbě a druhý se chladil. Maximální kadence byla 700 ran za minutu s dostřelem do 1.700 metrů. Před palbou bylo nutné zbraň částečně vysunout z kopule ven.
Vysouvání věže usnadňovalo protizávaží umístěné na středovém pivotu. Ovládání prováděl střelec pomocí kliky. Dodatečně byla řešena také ventilace zvonu tak, aby nedocházelo k otrávení posádky plyny vznikajícími při palbě.
Až v průběhu války byly při dalších modernizacích instalovány první pancéřové zvony pro těžké kulomety. Jejich hlavním cílem bylo krytí hluchých prostor po obvodu fortů. Umístěny byly v malých betonových objektech zcela zapuštěných do okolního terénu, které byly obvykle napojeny na moderní podzemní systém pomocí žebříků.
Své jméno nese po svém vynálezci, do výzbroje francouzské armády se dostal v roce 1917. Výzbroj tvořily dva těžké kulomety Hotchkiss ráže 8mm.
Problematika bezpečného řízení palby pro dělostřelectvo a pěchotu byla od počátku svěřena pouze dvěma pancéřovým prvkům, které později již neprošly dalšími většími úpravami.
Pozorovací zvony Digion byly s menší obměnou hojně produkovány po celou dobu výstavby. První modelová řada se vyráběla v letech 1893 - 1912. Modernější varianta, která byla oproti svému předchůdci o něco větší pak byla produkována v letech 1912 - 1914. Hmotnost dosahovala sedmi a půl tuny. Síla pancéře byla stanovena na 25 centimetrů. Vyprodukovány bylo necelých 200 kusů.
Přístup do zvonu byl obvykle zajištěn pomocí žebříku. Ve zvonu se nacházela podlážka s kovovou kostrou a dřevěnou podlahou, ve které se nacházel samotný průlez, který bylo možné uzavřít. K dispozici obvykle bylo také sklopné sedátko. Spojení se zbytkem tvrze usnadňovaly zvukovody, později telefon.
Zmenšená verze pozorovacího zvonu našla své využití v malých objektech na valech fortů, kde sloužila pro pěchotní účely. Instalovány byly také do malých pěchotních tvrzích, kde byly umístěny uprostřed střeleckého parapetu. Šachtou byly propojeny s úkrytem pod ním. K dispozici však byla také malá pancéřová dvířka, která umožňovala vstup přímo ze střeleckého parapetu.
Specialitou starších pevností, na kterou u moderních pevnostních staveb již nelze narazit jsou mohutné pancéřové prvky pro světlomety. Nutno však podotknout, že také v případě staveb systému Séré de Riviéres se jednalo spíše o raritní záležitost, která se navíc do současnosti dochovala v jediném exempláři.
Výsuvné otočné věže byly záležitostí především mohutných uzávěrových fortů, jako byly Manonviller nebo Frouard. Problematika osvětlení bojiště v noci byla řešena především pomocí mobilních osvětlovacích zařízení, které bylo možné z bezpečného úkrytu vyvézt pomocí úzkorozchodné železnice, případně byly pro tyto účely stavěny zvláštní betonové objekty. Jednalo se však primárně o stavby budované pro účely pobřežní obrany. Použití v pevnostních objektech vnitrozemských liniích nebylo na rozdíl například od Belgie tolik časté. Samotná konstrukce věže se velmi podobá výsuvným otočným věžím pro těžké kulomety, ve vysunuté poloze však byla výrazně vyšší.
Samotná věž se skládala z několika pater, kde bylo umístěno ovládání věže a potřebné zázemí pro samotné osvětlovací zařízení, které tvořila zrcadla o průměru 90 centimetrů a výkonná oblouková lampa. K dispozici byl také výkonný elektromotor. Před vypuknutím války byly projektovány další, ještě výkonnější zařízení, k jejich výrobě však nikdy nedošlo.
V současné době se jediný zachovalý exemplář věže pro světlomet nachází ve Fortu Frouard, kde je umítěn nedaleko kopule Mougin pro dvojici kanónů ráže 155mm.
Uvnitř pevnostních staveb se nacházelo velké množství infrastruktury, a to především pro komfortní ubytování posádek objektů pro případ déle trvajícího obležení. Nutno je však zmínit, že celá řada věcí nebyla zcela dotažena do konce, což mělo v řadě případů v průběhu zuřivých bojů 1. světové války fatální následky pro obránce. Za hlavní nedostatky byly považovány především nedostatečné zásoby vody, případně také absence vodního zdroje a nedořešená problematika sociálního zázemí.
V rámci výstavby mohutných pevnostních prstenců okolo měst jako jsou Verdun, Toul, Epinal, nebo Belfort byly vybudovány stovky kilometrů úzkorozchodných železničních tratí, které spojovaly jednotlivé forty a dělostřelecké baterie se zázemím, kde se nacházely hlavní sklady dělostřeleckého materiálu, úkryty a sklady munice.
