Povrchové úkryty

Povrchové úkryty, někdy označované jako bojové úkryty, pro pěchotu byly hojně budovány v rámci rozsáhlých pevnostních prstenců. Stavěno bylo několik typů, jako stavební materiál sloužil kámen, později však převládal beton. V nejčastějším provedení se jedná o stavbu, která se skládá z podlouhlé chodby, která je zvenčí přístupná pomocí pěti vchodů, které jsou chráněny uzavíratelnou mříží. Z této chodby je dále vstup do čtyřech velkých místností, kde byly umístěny konstrukce postelí a kamna pro vytápění a vaření, nechyběl ani zásobník na vodu. Toalety byly umístěny mimo objekt v opěrné zdi. Budována byla také varianta v poloviční velikosti. Tento typ stavby byl budován od roku 1898 v pevnostech Verdun, Toul, Epinal a Belfort. Kapacita byla stanovena na 200 mužů (v menší variantě 100).

V menší míře byly budovány těsně před vypuknutím války bojové úkryty, které disponovaly střílnami na ochranu vchodové části a také toalety již byly umístěny uvnitř objektu.

Podzemní úkryty

Snaha skrýt pěchotu před účinky dělostřeleckého odstřelování vyústila ve výstavbu povrchových i podzemních úkrytů. Tyto stavby byly budovány z kamene s klenutými stropy, případně tam, kde to přírodní podmínky dovolovaly, byly raženy přímo ve skále. Jednalo se o samostatné objekty obvykle umístěné v týlu hlavní obranné linie, v některých případech mohly být stavěny také v těsném sousedství tvrzí, se kterými mohly být navíc propojeny podzemní komunikací.

Obvykle disponovaly dvěma samostatnými vchody, kterými se vcházelo na okraje podzemního tubusu. V něm byla umístěna konstrukce pro palandy. Odvětrávání zajišťovaly větrací komíny, které ústily přímo na povrch.

Na fotografii je zachycen jeden ze vchodů do podzemního úkrytu Quatre Chiminées pevnostního prstence Verdun, v levém horním rohu se nachází větrací otvor se zastřešením proti dešti. Samotný úkryt byl 70 metrů dlouhý.

Muniční sklady

Pro potřeby bezpečného uskladnění munice byly budovány podzemní úkryty různých velikostí a určení. Přímo v blízkosti hlavní obranné linie byly stavěny menší úkryty pro pohotovostní zásoby, hlouběji v týlu se jednalo o větší stavby sloužící jednotlivých obranným sektrorům.

Jednalo se o jednoduché stavby skládající se z přístupové chodby a místnosti pro uskladnění munice, kterou bylo možné po obvodu celou obejít. To bylo především kvůli osvětlení, které zajišťovaly petrolejové lampy. Ty nemohly být z bezpečnostních důvodů umístěny uvnitř skladovací místnosti, ale byly ovládány z vnějšku a dovnitř skladu svítily přes skleněné desky.

Na fotografii je zachycen vstup do jednoho z podzemních skladů munice nedaleko tvrze Froidettere pevnostního prstence Verdun.

Dělostřelecké baterie

Především v rámci velkých pevností jako byly Verdun, Toul, Epinal a Belfort bylo v rámci druhé stavební fáze přesunuto těžké dělostřelectvo do otevřených dělostřeleckých postavení mimo forty. Ta se nacházela obvykle na místech znemožňujících nepřátelské pozorování a přímou palbu.

Jednalo se jednoduché stavby pro čtyři až osm kanónů. V první fázi se jednalo především o zemní stavby, které měly kamenem zesíleny pouze čelní stěny, ve kterých se nacházely pohotovostní sklady munice. Jednotlivá děla byla od sebe oddělena zemním valem, k dispozici byl pouze jednoduchý úkryt pro obsluhu.

V průběhu let se vybavení mírně zlepšovalo, před vypuknutím 1. světové války již byly budovány výhradně z betonu a vzrostl také počet úkrytů jak pro munici, tak pro obsluhu.

Okolí bylo chránění protipěchotní překážkou. Plynulé zásobování měla na starosti úzkorozchodná železnice Pechot, která byla případně schopná dopravovat do baterií také samotná děla.

Střelecké zákopy

Na tento typ zesíleného polního opevnění lze narazit v například v pevnostních prstencích Verdunu a Toulu. Z betonu provedené zákopy se skládají z jednotlivých sekcí, které jsou od sebe odděleny opěrnou zídkou. V každé takové části byly umístěny dva sklopné štíty, které disponovaly dvěma střílnami pro ruční zbraně. Některé byly navíc ve spodní části vybaveny výklenky na umístění munice.